Rosalie:
Byl to už rok, co jsem v lese našla malého poloupířího chlapečka. Byla jsem zrovna na lovu a do nosu mě uhodila silný lidský pach. Chvíli jsem se neovládala, až došlo k nejhoršímu, začala jsem tu vůni hledat. Byla jsem na lovu.
Když jsem doběhla k místu, kde byl pach krve nejsilnější, ztuhla jsem. To co jsem viděla, mě naprosto zničilo. Na malé louce ležela žena, břicho měla rozpárané a všude kolem bylo velké množství krve.
Ještě jednou jsem se rozhlédla po tom díle zkázy, když jsem si všimla, že vedle ní se krčí malé ustrašené miminko. Zadržela jsem dech a přešla k němu.
Vzala jsem ho do náručí a pak zaslechla hlas: „Postarej se o mého Emmeta.“ Ta slova byla zmučená bolestí. Byla to ta žena, matka tohohle malého andílka. Pak naposledy vydechla a já k ní s jejím posledním nádechem promluvila: „Postarám!“ řekla jsem rozhodně.
Od té doby byl členem naší rodiny a já se o něj tak ráda starala a trávila čas. Rostl strašně rychle. Našla jsem ho jako malé miminko a teď vypadal nejméně na čtyři roky. Ačkoli mezi tím uplynul sotva rok.
Zrovna jsem s ním byla doma a hlídala ho, zatímco zbytek naší rodiny odešel na lov. Vzala jsem si časopis a začala si číst, zatímco Emmet si hrál s autíčky. Pak mi však položil nečekanou otázku.
„Rosalie?“ podíval se na mě těma svýma nádhernýma očima.
„Ano, zlatíčko?“ otočila jsem se k němu a věnovala mu svou veškerou pozornost.
„Kde jsem se tady vzal?“ ptal se pomalinku a soukal se mi na klín.
„No, narodil ses mamince. Jen bohužel nevíme, kde je.“ Věděla jsem, že se měna to jednoho krásného dne zeptá, ale já na to nebyla připravená. Nemohla jsem ho ztratit. Nemohla jsem mu říct celou pravdu.
„To jsem nemyslel…“ zakoukal se do svých ručiček, než pokračoval. „Víš, já chtěl vědět, kde se berou děti.“
„Aha… Tak… Jistě…“ najednou jsem nevěděla, jak pokračovat. Čekala jsem, že se bude ptát na svou matku a kde je jeho otec, ale na to, kde se berou děti, to ne. Jak mu to jen říct.
„Víš, každá maminka má v sobě takovou malou komůrku…“ začala jsem pomalu a v mé upíří hlavě to šrotovalo. „Tam se to miminko schová, dokud není dost velké, aby se dostalo z maminky ven, víš?“
„A jak pak vyleze ven?“ ptal se zvědavě dál a já si nebyla jistá, jak mám tomu malému zlobidlu odpovídat.
„Víš každá maminka má takovou chodbičku. Není jako ty. Ty máš pindíka, jako každý tatínek…“ proč tu zrovna teď není Carlile. Povzdechla jsem si v duchu. „No a tou chodbičkou se to děťátko potom dostane ven.“ Uf to jsem zvládla líp, než jsem čekala.
„A jak se to miminko dostane do maminčina bříška?“ ptal se zvědavě dál. Povzdychla jsem si.
„No víš, jak jsem ti říkala o té chodbičce, tak tou chodbičkou dá tatínek do maminky svým pindíkem semínko. No a z toho semínka pak vyroste v mamince miminko.“ Ukončila jsem své povídání. A byla jsem ráda, že to mám za sebou.
„A můžu taky?“ zeptal se pak se šibalským pohledem.
„Ne zlatíčko, nemůžeš. Na to musíš nejdřív hodně vyrůst, aby ses pak mohl o miminko starat a kupovat mu hračky.“ Zavrtěla jsem hlavou, tak malý a už takové myšlenky. Copak o tom něco ví? Snad někoho z naší rodiny neviděl, nebo neslyšel. Je ještě příliš malý na tokové myšlenky. Doufala jsem, že tím to celé skončí. Od ročního dítěte, tedy vypadal na čtyři, ale i tak, bych něco takového nečekala.
„Tak dobře!“ zahalekal vítězně. „Ale až vyrostu, tak to budu dělat pořád!“
Jak Emmetovi vysvětlovali, kde se berou děti,
Jo, to k němu přesně sedí 😀