Bella:
Měla jsem pravdu, tohle dobré rozhodně nebylo. Během několika vteřin se na mé zahrádce objevilo pět velkých vlků v čele s jakýmsi člověkem a mě došlo, že jsou to ti mytičtí vlkodlaci – měniči.
„Dobrý den,“ pozdravil muž, který zdá se byl jejich vůdcem.
„Dobrý,“ odpověděla roztřeseně Sára.
„Co tady děláte?“ zeptal se Edward a vypadalo to, že se s nimi snad zná.
„Přišli jsme varovat tuto dívku. Má právo vědět, koho si nastěhovala do domu!“ rozčiloval se.
„Já to vím!“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. „Vím, co jsou a co jste vy. Nepotřebuji Vaši pomoc. Přesto děkuji.“
„Víš?“ otázal se ten neznámý.
„Vím, a nepotřebuji Vaši pomoc.“ Potvrdila jsem a on jen zakroutil hlavou. Asi mu nebylo přesně jasné, co jsem já.
„Dobrá tedy, přesto si dej pozor!“ upozornil mě a otáčel se k odchodu. Všichni ho napodobili, až na jednoho rudohnědého vlka, který si mě se zájmem prohlížel. Nechápala jsem to a věděla, že se na to musím Edwarda co nejdříve zeptat.
Nakonec se i on otočil a vyrazil k lesu. My jsme se vrátili do domu a posadili se kolem stolu v kuchyni. Sára byla vyděšená, ale Edward vypadal klidně.
„Co to tam bylo?“ zeptala jsem se.
„To byli vlci. Máme tu s nimi jistou dohodu, my nebude narušovat území La Push a oni zase nebudou útočit proti naší rodině.“ Odpověděl mi.
„Aha, a ten rudohnědý vlk, proč si mě tak divně prohlížel?“ pokračovala jsem ve svém výslechu.
„No, líbíš se mu. A nechápe, proč se zahazuješ s upíry.“ Objasnil mi.
„Skvělý, líbím se přerostlýmu čoklovi. Co víc si přát!“ zasmála jsem se a Edward se ke mně s chutí přidal.
„Bello, nezlob se, ale já tady dál s Aly nezůstanu. Mám strach a myslím, že bude lepší, když odjedu. Cullenovi se tady o tebe rádi postarají,“ chrlila ze sebe Sára.
„Samozřejmě Sáro, jen se neboj. Bude to dobré.“ Ještě párkrát kývla a vyrazila si nahoru zabalit věci.
O ani ne hodinu později už startovala auto a s ostražitým výrazem odjížděla co nejdál od Forks. Musela jsem se zasmát jejímu strachu, vždyť Edward přece řekl, že všechno bude dobré. Ale být na jejím místě zareagovala bych asi úplně stejně.
„Nebude se ti stýskat?“ zeptal se mě Edward, jakmile Sára odjela.
„Bude, ale tohle byla hlavně moje volba. Je to tak lepší.“
„Jsi si tím jistá?“ ptal se, když jsme dosedali na křeslo v mém malém obýváčku naproti krásnému krbu.
„Podívej, mě prostě nebaví je stále ohrožovat!“ objasnila jsem. „A to platí i pro tebe a tvou rodinu. Omezíme styky na nezbytné minimum.“
„Co? Tak to ne!“ vykřikl najednou a pak se zarazil, asi nechtěl, aby to vyznělo tak ublíženě. Pozdě.
„Edwarde, já nechci nikomu ubližovat!“ vykřikla jsem pro změnu já.
„A tím, že mě vyhodíš ze svého života, mi jako neublížíš?“ ptal se. A já nechápala, jak tohle jako myslí.
„Co?“
„Bello, klidně řekni, že jsem idiot, ale já se zamiloval.“ Říkal to tak zkroušeně a bolestně. Jeho výraz mě zabolel u srdce a tak, ač jsem nechtěla, jsem se k němu natáhla a pohladila ho po dokonalé, hladké tváři.
„Nemůžeš mě milovat, jsem nebezpečná!“ snažila jsem se potlačit paniku, kterou to ve mně vzbuzovalo. „Edwarde, kdyby ses neudržel, já… tohle bych si nikdy neodpustila.“
„Bello, neodháněj mě. Prosím, neodháněj mě!“ prosil a vypadal tak sklíčeně. Co mám udělat, pokaždé když si myslím, že dělá správnou věc, dopadne to katastrofou, jak se mám zachovat.
Nevěděla jsem, jak se rozhodnout, tak jsem k němu jen přišla blíž a objala ho. Nevěděla jsem co dělat. Jak naložit se svým životem. Chytil mě kolem pasu a přitáhnul si mě blíž, nechápala jsem, co se to děje. Já se přece nemohla zamilovat do upíra. Ne, že bych proti nim něco měla. To vůbec, jen probůh, mohla jsem ho zabít!
„Bello, prosím. Dovol mi být s tebou.“ Prosil dál a já už vůbec nevěděla co. Vzpomněla jsem si na jeden citát:
V životě není důležité, koho milujeme, ale skutečnost, že milujeme.
A tahle chvíle, byla přesně taková. Miloval někoho, kdo ho může zabít, někoho, kdo mu může přinést zkázu, ale nedbal na to. Přijal to a chtěl to riskovat. Mohla jsem to, ale riskovat já? Ne! To nešlo. Mám ho ráda a moc, ale tohle bych si neodpustila.
„Edwarde, mám tě ráda, ale tohle nejde. Jsem nebezpečná, nedovolím ti riskovat svůj život.“ Svých slov jsem litovala, ale věděla jsem, že jsou tím nejlepším, co pro něj mohu udělat.
„Bell, bez tebe to není život,“ jeho zmučený hlas mi trhal srdce na malé kousky. „Věř, že bych tě raději kousl, než být bez tebe!“
„Edwarde, je ti jasné, že bys zemřel? V bolestech horších než u proměny?“ ječela jsem na něj zděšeně. Šíleně mě tím vyděsil.
„Bello, bez tebe bych trpěl stejně, a kdybych to udělal, byl by klid. Nic bych už necítil.“ Pokračoval ve svém sebevražedném plánu.
„Ty jsi snad první upír se sebevražednými sklony!“ vykřikla jsem. Děsily mě ty jeho nápady, nápady, které ho mohly zabít.
„Bello, prosím! Slibuju, že se udržím, jen mě neodháněj, prosím!“ Co mám udělat? Zná mě jen pár dní a myslí si, že mě miluje. Co si mám počít?
„Edwarde…“
„Bello, na tebe jsem čekal celé století, nevezmeš mi tě!“ přerušil mě a já nějak nemohla protestovat. Nějak jsem už nemohla, neměla jsem sílu. Sílu protestovat, sílu cokoliv řešit. Svěsila jsem hlavu a opět se k němu přiblížila, ani nevím, jak jsem se od něj instinktivně odtahovala, jen abych ho zachránila.
„Děkuju,“ objal mě kolem ramen a přitáhl si mě na svou hruď. S potěšením jsem zjistila, že mi dokázal nic nezlomit. Usmála jsem se do jeho košile a vnímala tu jeho krásnou vůni. „A navíc už sem to vydržel!“ pochlubil se a já se zatvářila nechápavě. „No v tvém pokoji.“
No ano, to byla zkouška ohněm! Stále jsem nechápala, že odolal takové síle, takové přitažlivosti krve, kterou musel určitě cítit.
„Edwarde, jak je možné, že jsi to vydržel?“ zvědavost mi nedala.
„No, lákavé to bylo, ale věděl jsem, že kdybych to udělal, už nikdy bych ti neřekl, co cítím. Jak moc a jak bláznivě jsem se do tebe zamiloval.“ Usmíval se a já se topila v jeho zlatých očích. „No, a taky… Carlisle mi řekl, co by se stalo. Ta představa docela odradí. Obzvlášť pokud máš pro co žít.“ Pohladil mě po tváři a já se neubránila, zavřela jsem oči a poraženě a zároveň nadšeně vzdychla.
Přivinul si mě do své náruče a já se už ani nebránila. Jistě strach z toho, že to nevydrží a něco se stane, tu stále byl. Jen tentokrát jsem se mu prostě nechtěla podat. Ač to bylo zvláštní, za tu chvíli jsem se do něj taky zamilovala. Celý svůj poměrně dlouhý život jsem věděla, že se jednou někdo najde a zároveň se bála, že to bude člověk, který z mého života zase zmizí. Edward tu však mohl být stále, jen musel dávat pozor, velký pozor.
„Bello, jak to s tebou vlastně všechno je?“ zeptal se najednou.
„Jak to myslíš?“
„No, podle Carlisla si nesmrtelná a pro upíry jedovatá. O moc víc toho sám neví.“ Objasnil mi, co chce, a já pochopila.
„No, jednoho dne mě kousne poslední upír. Podle legendy tak zabiju posledního a ze mě samotné se stane upír, který nebude pít lidskou krev, budu se jí bát. Budu vědět, že každý další může být tím, čím jsem byla já.“ Usmála jsem se, protože jeho obličej najednou zářil.
„A kdy to bude?“ zeptal se.
„To nevím, a navíc kdyby se některé upírce podařilo vypít dostatek mé krve, řekněme všechnu. Dostane se jí daru… No o tom už asi Sára mluvila.“ Dokončila jsem.
„Ano, ta malá…“ zamyslel se Edward.
„Jo, Aly je super. Víš, máma to udělala, protože cítila, že se blíží poslední kousnutí a nechtěla… Nechtěla dál žít, bez mého táty prý všechno ztratilo význam. Moc ho milovala, jenže on byl člověk.“ Těsněji mě objal a políbil do vlasů. Je možné, aby se všechno tak šíleně změnilo během jednoho dne?
„Měl bys jít domů, budou mít strach!“ vyzvala jsem ho.
„To přežijou!“ zasmál se a znovu mě políbil, tentokrát na ústa. Instinktivně jsem ucukla a v jeho očích se mihla bolest.
Smrtící přitažlivost - 5,