Sukničkář – 26

Bella:

PRÁSK!!! Ohromná rána mě ohlušila, skřípějící kov lámající se o vysoký strom, který prostě jen stál, kde neměl. Auto se úplně zastavilo, Edward byl v podivné poloze na místě spolujezdce, právě jeho místo se zkroutilo nejvíc.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se, když jsem viděla v jaké je pozici.

„Jo, jsem přece nesmrtelnej!“ zahučel. „Tak polez ven, není moc času, tohle museli slyšet!“

Dál jsem se nerozmýšlela, rychle jsem se vyškrábala z vraku auta a hned za mnou jsem viděla Edwarda. Naše oblečení vypadalo příšerně, ale vyvázli jsme bez zranění. Cullenovi už se shromáždili okolo. Emmett vytáhl sirky a začal otvírat nádrž auta. Jesper a Carlisle cpali do auta mou dvojnici a Alice jen nepřítomně zírala.

„Ustupte!“ zavelel Emmett a ve stejnou chvíli vhodil jednu zapálenou sirku do nádrže mého auta. Rychle jsme se dali do pohybu, za námi už auto vybuchovalo a to přilákalo pozornost zdejších hasičů, policistů i záchranářů.

„Takové mrhání,“ povzdychla jsem si ve vstupní hale Cullenovic domu.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Edward, který doběhl chvíli po mně.

„No zbytečné mrhání jejich energií, mohli být užiteční jinde,“ vysvětlila jsem. Opravdu mi přišlo zbytečné, aby se ještě snažili mě zachránit.

Edward:

Nehoda proběhla přesně tak, jak měla, auto vybuchlo a mrtvou ženu v něm všichni považovali za Bellu. Jen Bella měla stále větší problémy zůstávat celé dny doma. Neměl jsem jí to za zlé. Nemohla nikam ven a většinu času trávila zavřená v pokoji.

„Je to tak nudné!“ vyštěkla jednoho dne na Rosalii, která se snažila odvést její myšlenky jinam.

„To všichni víme,“ zahučel jsem na ni. Lezlo to na nervy všem, ale museli jsme počkat, až proběhne vyšetřování a její pohřeb. Někdy potom byl naplánován náš odjezd do nového města.

„A co mám podle tebe dělat? Vzali jste mi mou práci, můj největší koníček, nemám tu co dělat jen sedím a koukám z okna!“ ječela tentokrát.

„Tak foť!“ rozkřičel jsem se na ni. „Co ti brání, velice rád ti pořídím veškeré potřebné vybavení!“

„A koho tak asi budu fotit!“ vyjekla na mě. Až nyní mi došlo, že jen s mou rodinou má velmi omezené možnosti. Ale třeba by se dal přemluvit Carlisle s Esme a ještě jednou by si to mohl zkusit Emmett s Rosalii, snad dokonce i Jasper byl v rozpoložení, kdy by se svlékl a nechal se fotit.

„Máš nás tu málo?“ zeptal jsem se o poznání klidnějším hlasem. „Myslím, že ti všichni rádi postojí a nebude to už dlouho trvat a budeme se stěhovat.“

„Fain!“ štěkla mi do obličeje. Chtěla odejít, ale na poslední chvíli se otočila na podpatku. „Omlouvám se, jen se už příšerně nudím, deptá mě, když vidím své parte a šíleně mě vytočilo, když se tady Charlie zastavil.“

„Chápu, je to pro tebe těžké a to, že jsi tady zavřená, ti nijak nepomáhá, ale zkus se povznést nad malichernostmi, nebude to trvat věčně.“ Asi jsem to měl nechat tak a rozhodně jsem neměl říkat, že se zabývá malichernostmi, přece jen to ona je mrtvá.

„Malichernostmi! Děláš si legraci? Můj život je definitivně v prdeli, abys věděl! Nemůžu fotit nebo něco vystavit, nemůžu dělat nic z toho, co jsem dělala dřív!“ křičela na mě z plných plic.

„Promiň,“ omluvil jsem se. „Je mi jasné, že je to pro tebe hodně těžké, ale slibuju, že od teď se pokusím ti těch několik dní tady zpříjemnit, jak nejvíc to půjde.“

„Tak jo, v tom případě,“ zasmála se, „co budeme dělat?“

„Chceš fotit?“ zeptal jsem se, protože tohle ji mohlo jednoduše vytrhnout z té deprese, která se jí poslední dny držela.

„Nemám čím,“ zakabonila se snad ještě víc.

„Tak mi dej seznam všeho, co potřebuješ, zajedu do vzdálenějšího města a všechno obstarám,“ mrknul jsem na ni a její tváře se zase rozjasnili.

„Věčnost je dlouhá,“ posteskla si druhý den odpoledne Bella. Zrovna se prohrabávala velkou krabicí, která měla zajistit, že se v příštím týdnu nebude nudit.

„To rozhodně,“ zasmál jsem se, když vytáhla jeden z profi foťáků, které jsem jí obstaral.

„Co děláte, když v neděli odpoledne prší?“ ptala se mě. „Co děláváte po nocích, když vlastně nemůžete spát?“

„Déšť nám příliš nevadí,“ usmál jsem se na ni, „a pokud jde o noci tak… Je spousta věcí, které se dají dělat. Samozřejmě Alice a Jasper, Rosalie a Emmett a Carlisle s Esme mají své protějšky, tak si asi umíš představit, co dělají.“

„Jojo, pokračovat nemusíš,“ uculila se. „Víš já prostě jen nevím, co dělat, v poslední době jen bloumám od ničeho k ničemu. Bude to tak pořád?“

„Ne, tedy ne nutně. Musíš si stanovit priority a předpokládám, že v novém domově budeš chodit do školy a myslím, že po nějaké době budeš zase moct fotit, vystavovat a prodávat své umění.“ Snažil jsem se ji uklidnit, věděl jsem, že to nebude snadné, ale prostě jsem musel.

„Tak snad,“ přišla ke mně. „Jednou bych chtěla zažít to, o čem mluvíš, chci říct, neprožívat tu každodenní nudu.“ Ještě víc se přiblížila a naklonila se.

„Neboj, takové to není pořád,“ řekl jsem zrovna ve chvíli, kdy mě chytila za límec a mírně si mě přitáhla. Vůbec jsem netušil, co to vyvádí, když mě najednou začala líbat.

„Vím, že bych to neměla dělat,“ vydechla, když se na malou chvíli odtrhla od mých úst. „Ale už nějakou dobu si nemůžu pomoct. A musím přiznat, že jsem z toho docela podrážděná.“

Znovu se ke mně sklonila a začala mě náruživě líbat. Nevěděl jsem, jestli to co dělám je správné, ale doufal jsem, že to bude v pořádku. Na její polibky jsem začal reagovat a můj kolega v kalhotách si taky začal říkat, že se mu to líbí.

„Bell,“ vydechl jsem a povalil ji na studenou podlahu. Bylo štěstí, že jsme oba upíři a tak nám chlad nevadil. Tentokrát se už nemohlo stát nic, co by nás vyrušilo.

Jak jen jsem se mýlil, zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodl roztrhat její tričko, se natáhla a popadla ten zpropadený fotící krám! Jen jsem si v duchu zasténal. Bylo mi jasné, co bude následovat. Ona a to její focení.

„Takže říkáš, že jednoho dne budu zase vystavovat?“ zeptala se a při těch slovech koukala na foťák.

„Jednoho dne,“ přikývl jsem. Jen se usmála a odložila ho.

„Asi to nebude v příštím desetiletí, nemýlím se?“ zeptala se na další zákeřnou otázku.

„No, pár let sem, pár let tam,“ usmál jsem se na ni. „Ber to tak, že mě je přes sto a pořád vypadám k světu.“

„Tak to v každém případě,“ znovu se sklonila a začala mě líbat.

Nevím kolik času uplynulo, ale po celou tu dobu jsem byl s Bell, když jsme se nelíbali, tak mě fotila a vypadala spokojeně. Nikdo nás nerušil, snad proto, že všichni doufali, že tímto způsobem proběhne stěhování klidně a bez stresu.

Až jednoho dne ke mně dolehly Carlislovy myšlenky. Odjíždíme zítra, všechno už je zařízené. Bylo mi jasné, že já budu ten, kdo to sdělí Belle.

„Bell, zlatíčko,“ začal jsem opatrně.

„Stěhujeme se, předpokládám,“ kývla na mě. „Vlastně jsem to čekala. No, snad se mi na Aljašce bude líbit.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (6 votes cast)
Sukničkář - 26, 10.0 out of 10 based on 6 ratings

One thought on “Sukničkář – 26

  1. ahoj 🙂 sem rada ze si zpet a pridavas povidky . uz jsem dlouho cekala na dil a musim rict ,ze byl vazne super 😀 tak doufam ,ze pridas dalsi dil brzo 😀

    VA:F [1.9.22_1171]
    Rating: 0.0/5 (0 votes cast)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*