Sukničkář – Epilog

Epilog – Klid nejhorší smrt je z vyděšení…

Edward:

A tak jsme se odstěhovali, tím skončilo naše krátké, ale intenzivní žití v malém městečku Forks.

„Nová škola se ti bude líbit,“ mrknul jsem na Bellu zrovna ve chvíli, kdy scházela ze schodů.

„No já jen doufám, že tam nenarazím na dalšího Edwarda.“ Cupitala si to přímo ke mně a já byl ztracen, tohle bylo poprvé za šíleně dlouhou dobu, kdy se má rodina nemusela bát toho sukničkáře uvnitř mě. Ten se ztratil ve chvíli, kdy se objevila tahle holka z katolické školy.

„Víš, do jednoho jsem se kdysi zamilovala,“ zakousla se do mého ušního lalůčku. „A velice nerada bych ho měnila.“ S poslední větou sklopila zrak a čekala, co se bude dít. Neváhal jsem ani chvíli a začal ji vášnivě líbat. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale byl jsem si jistý, že to co dělám je správné.

„Jupí,“  zavískla Alice. Bylo mi jasné, že nás viděla spolu už dávno, ale chránila si myšlenky a tak jsem neměl možnost cokoli zjistit a stejně mi to bylo fuk.

 

Měl jsem svou šťastnou a veselou budoucnost s poněkud bláznivou a do focení ulítlou upírkou Bellou a konečně po všech těch desítkách let jsem mohl říct, že jsem šťastný!

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (6 votes cast)

Sukničkář – 26

Bella:

PRÁSK!!! Ohromná rána mě ohlušila, skřípějící kov lámající se o vysoký strom, který prostě jen stál, kde neměl. Auto se úplně zastavilo, Edward byl v podivné poloze na místě spolujezdce, právě jeho místo se zkroutilo nejvíc.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se, když jsem viděla v jaké je pozici.

„Jo, jsem přece nesmrtelnej!“ zahučel. „Tak polez ven, není moc času, tohle museli slyšet!“

Dál jsem se nerozmýšlela, rychle jsem se vyškrábala z vraku auta a hned za mnou jsem viděla Edwarda. Naše oblečení vypadalo příšerně, ale vyvázli jsme bez zranění. Cullenovi už se shromáždili okolo. Emmett vytáhl sirky a začal otvírat nádrž auta. Jesper a Carlisle cpali do auta mou dvojnici a Alice jen nepřítomně zírala.

„Ustupte!“ zavelel Emmett a ve stejnou chvíli vhodil jednu zapálenou sirku do nádrže mého auta. Rychle jsme se dali do pohybu, za námi už auto vybuchovalo a to přilákalo pozornost zdejších hasičů, policistů i záchranářů.

„Takové mrhání,“ povzdychla jsem si ve vstupní hale Cullenovic domu.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Edward, který doběhl chvíli po mně.

„No zbytečné mrhání jejich energií, mohli být užiteční jinde,“ vysvětlila jsem. Opravdu mi přišlo zbytečné, aby se ještě snažili mě zachránit.

Edward:

Nehoda proběhla přesně tak, jak měla, auto vybuchlo a mrtvou ženu v něm všichni považovali za Bellu. Jen Bella měla stále větší problémy zůstávat celé dny doma. Neměl jsem jí to za zlé. Nemohla nikam ven a většinu času trávila zavřená v pokoji.

„Je to tak nudné!“ vyštěkla jednoho dne na Rosalii, která se snažila odvést její myšlenky jinam.

„To všichni víme,“ zahučel jsem na ni. Lezlo to na nervy všem, ale museli jsme počkat, až proběhne vyšetřování a její pohřeb. Někdy potom byl naplánován náš odjezd do nového města.

„A co mám podle tebe dělat? Vzali jste mi mou práci, můj největší koníček, nemám tu co dělat jen sedím a koukám z okna!“ ječela tentokrát.

„Tak foť!“ rozkřičel jsem se na ni. „Co ti brání, velice rád ti pořídím veškeré potřebné vybavení!“

„A koho tak asi budu fotit!“ vyjekla na mě. Až nyní mi došlo, že jen s mou rodinou má velmi omezené možnosti. Ale třeba by se dal přemluvit Carlisle s Esme a ještě jednou by si to mohl zkusit Emmett s Rosalii, snad dokonce i Jasper byl v rozpoložení, kdy by se svlékl a nechal se fotit.

„Máš nás tu málo?“ zeptal jsem se o poznání klidnějším hlasem. „Myslím, že ti všichni rádi postojí a nebude to už dlouho trvat a budeme se stěhovat.“

„Fain!“ štěkla mi do obličeje. Chtěla odejít, ale na poslední chvíli se otočila na podpatku. „Omlouvám se, jen se už příšerně nudím, deptá mě, když vidím své parte a šíleně mě vytočilo, když se tady Charlie zastavil.“

„Chápu, je to pro tebe těžké a to, že jsi tady zavřená, ti nijak nepomáhá, ale zkus se povznést nad malichernostmi, nebude to trvat věčně.“ Asi jsem to měl nechat tak a rozhodně jsem neměl říkat, že se zabývá malichernostmi, přece jen to ona je mrtvá.

„Malichernostmi! Děláš si legraci? Můj život je definitivně v prdeli, abys věděl! Nemůžu fotit nebo něco vystavit, nemůžu dělat nic z toho, co jsem dělala dřív!“ křičela na mě z plných plic.

„Promiň,“ omluvil jsem se. „Je mi jasné, že je to pro tebe hodně těžké, ale slibuju, že od teď se pokusím ti těch několik dní tady zpříjemnit, jak nejvíc to půjde.“

„Tak jo, v tom případě,“ zasmála se, „co budeme dělat?“

„Chceš fotit?“ zeptal jsem se, protože tohle ji mohlo jednoduše vytrhnout z té deprese, která se jí poslední dny držela.

„Nemám čím,“ zakabonila se snad ještě víc.

„Tak mi dej seznam všeho, co potřebuješ, zajedu do vzdálenějšího města a všechno obstarám,“ mrknul jsem na ni a její tváře se zase rozjasnili.

„Věčnost je dlouhá,“ posteskla si druhý den odpoledne Bella. Zrovna se prohrabávala velkou krabicí, která měla zajistit, že se v příštím týdnu nebude nudit.

„To rozhodně,“ zasmál jsem se, když vytáhla jeden z profi foťáků, které jsem jí obstaral.

„Co děláte, když v neděli odpoledne prší?“ ptala se mě. „Co děláváte po nocích, když vlastně nemůžete spát?“

„Déšť nám příliš nevadí,“ usmál jsem se na ni, „a pokud jde o noci tak… Je spousta věcí, které se dají dělat. Samozřejmě Alice a Jasper, Rosalie a Emmett a Carlisle s Esme mají své protějšky, tak si asi umíš představit, co dělají.“

„Jojo, pokračovat nemusíš,“ uculila se. „Víš já prostě jen nevím, co dělat, v poslední době jen bloumám od ničeho k ničemu. Bude to tak pořád?“

„Ne, tedy ne nutně. Musíš si stanovit priority a předpokládám, že v novém domově budeš chodit do školy a myslím, že po nějaké době budeš zase moct fotit, vystavovat a prodávat své umění.“ Snažil jsem se ji uklidnit, věděl jsem, že to nebude snadné, ale prostě jsem musel.

„Tak snad,“ přišla ke mně. „Jednou bych chtěla zažít to, o čem mluvíš, chci říct, neprožívat tu každodenní nudu.“ Ještě víc se přiblížila a naklonila se.

„Neboj, takové to není pořád,“ řekl jsem zrovna ve chvíli, kdy mě chytila za límec a mírně si mě přitáhla. Vůbec jsem netušil, co to vyvádí, když mě najednou začala líbat.

„Vím, že bych to neměla dělat,“ vydechla, když se na malou chvíli odtrhla od mých úst. „Ale už nějakou dobu si nemůžu pomoct. A musím přiznat, že jsem z toho docela podrážděná.“

Znovu se ke mně sklonila a začala mě náruživě líbat. Nevěděl jsem, jestli to co dělám je správné, ale doufal jsem, že to bude v pořádku. Na její polibky jsem začal reagovat a můj kolega v kalhotách si taky začal říkat, že se mu to líbí.

„Bell,“ vydechl jsem a povalil ji na studenou podlahu. Bylo štěstí, že jsme oba upíři a tak nám chlad nevadil. Tentokrát se už nemohlo stát nic, co by nás vyrušilo.

Jak jen jsem se mýlil, zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodl roztrhat její tričko, se natáhla a popadla ten zpropadený fotící krám! Jen jsem si v duchu zasténal. Bylo mi jasné, co bude následovat. Ona a to její focení.

„Takže říkáš, že jednoho dne budu zase vystavovat?“ zeptala se a při těch slovech koukala na foťák.

„Jednoho dne,“ přikývl jsem. Jen se usmála a odložila ho.

„Asi to nebude v příštím desetiletí, nemýlím se?“ zeptala se na další zákeřnou otázku.

„No, pár let sem, pár let tam,“ usmál jsem se na ni. „Ber to tak, že mě je přes sto a pořád vypadám k světu.“

„Tak to v každém případě,“ znovu se sklonila a začala mě líbat.

Nevím kolik času uplynulo, ale po celou tu dobu jsem byl s Bell, když jsme se nelíbali, tak mě fotila a vypadala spokojeně. Nikdo nás nerušil, snad proto, že všichni doufali, že tímto způsobem proběhne stěhování klidně a bez stresu.

Až jednoho dne ke mně dolehly Carlislovy myšlenky. Odjíždíme zítra, všechno už je zařízené. Bylo mi jasné, že já budu ten, kdo to sdělí Belle.

„Bell, zlatíčko,“ začal jsem opatrně.

„Stěhujeme se, předpokládám,“ kývla na mě. „Vlastně jsem to čekala. No, snad se mi na Aljašce bude líbit.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (6 votes cast)

Sukničkář – 25

25 – Kalendář

Bella:

Bylo milé, když jsem viděla, jak se Edward snaží. Bohužel na mé dosud skleslé náladě se nezměnilo ani ň. Stále jsem myslela na blížící se stěhování, nové lidi, nový život.

Tolik jsem se toho všeho bála, bylo nesnesitelné pomyslet na to, že už nikdy neuvidím svou rodinu, nikdy se už nebudu věnovat práci, která mě naplňovala blahem a pocitem dobře vykonané práce, za kterou byl vidět i nějaký výsledek.

Jistě, Edward mě ujišťoval, že k ničemu nedojde, že můj život se až tolik nezmění, ale už nikdy nebudu Innocuus Vipera slavná fotografka aktů. Ta zemře spolu se mnou při plánované autonehodě.

Emmett jediný se na to už neskonale těšil. V jednom kuse se mě ptal, do kterého stromu to chci napálit. Jako by to nebylo jedno, můj život tím pro jednou a nadobro skončí a ze mě se stane Bella Cullenová, jedno z adoptivních dětí Carlisla a Esme. Jsou to moc milí lidé, ale já nejsem na nic takového připravená, nejsem připravená opustit svůj život.

Teď si asi říkáte, jak moc jsem závislá na své ubohé pozemské existenci, že já už nejsem já. Jsem upír, který už je vlastně mrtvý, jen z nějakého důvodu zůstává na téhle planetě, ale…

Bohužel stále vnímám to, co se se mnou děje a taky to, co musím dřív či později udělat. Moc se mi to nelíbí, ale nemám na vybranou. Je to něco co mě čeká, ať už chci nebo ne.

***

Přišel další nudný den po další probdělé noci. Člověk by neřekl, jak strašně nudný je den, když se člověk nemůže vyspat. Na druhou stranu člověk neztrácí čas ubohým spaním!

Díky této nově nabyté schopnosti jsem dokončila svůj kalendář v rekordním čase. Všechny fotky se moc povedly a já už se nemohla dočkat dne, kdy ho odprezentuji zákazníkům. Měl to být manželský pár, který někde viděl mé díla a chtěli nějaký pěkný kalendář pro svůj benefiční večer.

„Hola hej,“ zahlaholil Emmett ve dveřích mého pokoje. „Žádné loudání, je načase připravit dokonalou nehodu!“

„Vážně nechápu, jak se na něco takového můžeš těšit!“ vyštěkla jsem směrem k narušiteli mých myšlenek.

„Je to vždycky zábava, hlavně to vyšetřování potom.“ Krčil rameny jako neviňátko a jeho obličej se podobal podivnému andělu.

„Tak jdeme,“ pokusila jsem se usmát, ale byla jsem si téměř sto procentně jistá, že to byl škleb.

„Netvař se tak, uvidíš, že si to užiješ.“ Mrknul na mě spiklenecky a ještě stále s výrazem nevinného děcka.

„Jaký je plán?“ ptala jsem se zrovna ve chvíli, kdy jsme obrovskou rychlostí mířili do lesa. Byla jsem si jistá, že kdyby ta nehoda nebyla plánovaná, nikdy by se mi nemohlo stát, že bych jen tak narazila s autem do stromu.

„Pojedeš z té své prezentace toho tvého kalendáře, nebo čeho,“ vyvalil ze sebe Emmett. „V jedné nebezpečné zatáčce nezvládneš řízení, tvé auto se dostane do smyku a podle plánu by se mělo obmotat kolem támhle toho stromu.“ Ukázal prstem právě ve chvíli, kdy zastavil. Došlo mi, že jsme na místě. Tak tady zemřu. Tady oficiálně skončí můj dosavadní hloupý lidský život.

„Aha,“ polkla jsem. Popravdě asi hlasitěji než bylo třeba. „A co bude potom, musí najít nějaké ostatky no ne?“

„Tady vyvstává problém,“ pokrčil rameny Emmett. „K našim účelům bohužel potřebujeme, aby v nemocnici v té době zemřela nějaká žena, po které nebude nikdo pátrat. Jestli mi rozumíš.“

„To mě za někoho vyměníte?“ podivila jsem se.

„Jak si sama řekla, musí najít tělo, nebo jeho zbytky v tvém případě. Zařídíme, aby auto vzplálo a tak zůstala jen kostra. Žár, který by spálil i kosti se nám vyprodukovat nepodaří.“ V téhle fázi jsem viděla problém. Jak chtějí zařídit, aby v tu správnou dobu někdo zemřel? A ještě navíc, aby to byla žena? A jak chtějí ukrást její tělo z márnice?

Otázky mi vířily v hlavě a Emmett některé z nich dobře poznal. „Neboj, pokud nikdo nezemře, plán budeme muset odložit, ale doufáme, že k tomu nedojde. A neboj, těla z márnice jsme už kradli, není to tak těžké.“ Možná si myslel, že tohle jeho prohlášení mě bůh ví jak uklidní. No spletl se, jako už tolikrát.

„Pojď, Carlisle ti chce ještě něco povědět, než odjedeš na tu prezentaci.“ Mávl na mě rukou, abych šla za ním a tak jsem bez protestů opět přidala do rychlého běhu. O pár minut později jsme už stáli před Cullenovic domem. Bylo mi jasné, že ani tady nebudu mít dlouhé útočiště, zvláště pak po mé smrti. Neměli by si je s tím spojovat, tak chtějí se stěhováním ještě několik týdnů počkat. No to bude nuda!

Nebudu smět vyjít z domu, nebudu smět nic! Pomalu jsme vešli do domu a já zaregistrovala Edwarda, který se se mnou demonstrativně už nějaký ten týden nebavil. No neměla jsem mu to za zlé. Docela chápu, že ho naštvalo, jak jsem se chovala. No ale uznejte, měla sem slušnou depresi z toho všeho co se dělo. A opravdu jsem se snažila smát, když se snažil rozveselit mě.

No nepovedlo se mu to, co si budem povídat, ale nemusí kvůli tomu být naštvaný. No ne?

„Carlisle?“ zaklepala jsem na dveře jeho pracovny, když jsem se prosmýkla kolem naštvaného Edwarda.

„Jen pojď dál,“ vyzval mě velmi vyrovnaným hlasem. Vešla jsem a jako už tolikrát jsem obdivovala sbírku jeho starých knih. „Posaď se, prosím.“ Pokynul mi na židli přímo naproti té jeho. Ač jsem to nepotřebovala, sedla jsem si, a trpělivě poslouchala, co mi chce sdělit.

„Emmett tě jistě upozornil, že tvou tragickou nehodu plánujeme již na zítřejší den, hned po prezentaci tvého kalendáře,“ začal pomalým rozvážným hlasem Carlisle. U toho jsem uvažovala, jestli za pár set let budu schopná mluvit stejně klidným a vyrovnaným hlasem jako on. „Ukázal ti ono místo?“ zeptal se tentokrát, jen jsem kývla na znamení, že vím co a jak. „Dobrá, v tomto ohledu mám jednu dobrou zprávu. Včera byla nalezena mrtvá žena. Podle všeho neměla rodinu…“

„Detaily znát nepotřebuju,“ odsekla jsem. Nic z toho, co chtěl říct, jsem slyšet nechtěla.

„Dobrá, vlastně tě chápu. Tak tedy, po havárii se hned vydáš sem. Zdržíme se zde už jen po dobu, která bude nezbytně nutná. Tedy několik týdnů, ovšem mimo lov ti nemůžeme dovolit potulovat se po městě. To jistě chápeš?“ Opět jsem jen strojeně přikývla. „Dobrá… Tak tedy prozatím ti nic dalšího říct nepotřebuji. Uvidíme se zítra, Bello.“

***

Další den začal hekticky. Bylo toho všeho nějak hodně. Ráno jsem musela nachystat všechny své fotky a také dokončený kalendář. Musela jsem se pochválit, fotky se povedly jak nikdy nic. Byla jsem nadšená, jen mě mrzelo, že na předváděčce bude chybět Edward. Bylo jakýmsi nepsaným pravidlem, že modelové se předváděcích akcí účastní. To vše jsem mu řekla, ale v posledních dnech to vypadalo, že se prostě nezúčastní.

Po rychlé sprše jsem se oblékla do nádherných šatů, které mi připravila Alice. Jak jsem pochopila ve stejných šatech, bude oblečená i žena, která bude suplovat mé tělo při autonehodě. Při té představě jsem se trochu otřásla, nebyla to nejvábnější představa, ale musela jsem to přestát.

Naposledy jsem se rozloučila se svým tátou, bylo to hrozné, tvářil se tak šťastně a těšil se, jak oslavíme můj úspěch s kalendářem. Nemohla jsem mu ani naznačit, že už se vlastně neuvidíme. Měla jsem však štěstí, že si nevšiml mých zklamaných a smutných očí. Nechtěla jsem tu agónii ještě víc prodlužovat, obrátila jsem se na podpatku a s veslým: „Tak se měj tati!“ jsem vyběhla z domu.

Bez jediné myšlenky jsem vpadla do svého auta a vytůrovala motor. Naposledy jsem se podívala na náš dům a odmítala jsem si přiznat, že je to opravu naposledy. Zavřela jsem oči, a když jsem je konečně zase otevřela rozjela jsem auto po příjezdové cestě a dál pryč z města.

Na lesní cestě mě však překvapila běžící šmouha, která se mihla kolem mého auta.

„AAA!!!“ zařvala jsem, když se přímo před mým autem zastavil Edward. Dupla jsem na brzdu a auto zastavilo jen několik milimetrů od něj.

„Zbláznil ses?“ zařvala jsem na něj, když jsem se vzpamatovala z šoku, který mi způsobil. No vážně může mít upír infarkt?

„Jen klid, říkala jsi, že modelové jezdí na předváděčky s vámi fotografy,“ nad posledním slovem se zakřenil. Jen jsem kývla na souhlas a on s milým úsměvem přisedl do auta. „Bude lepší, když nikdo nebude vědět, že jsem jel s tebou.“

„Jo jasně,“ kývla jsem jen. Nechtěla jsem, aby věděl, jak moc to pro mě znamená.

***

„Jsme tady,“ ukázala jsem na překrásnou prosklenou budovu, v níž se měla odehrát prezentace mého kalendáře.

Zahleděla jsem se do těch skleněných zdí a přemýšlela nad vším tím, co jsem zameškala. Co jsem nestihla během svého života. Vím, čekala mě celá věčnost na to udělat vše, co jsem chtěla, ale přeci jen už nejsem živá. Mé myšlenky se k této mé skutečnosti začínaly stáčet stále častěji a častěji.

„Půjdeme?“ zeptal se Edward, který mě pozoroval s výrazem nejvyššího zájmu. Nezmohla jsem se na slovo. Jen jsem vystoupila z auta a vyndala všechny potřebné věci z jeho kufru. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a pak už jsem jen vykročila směrem do budoucnosti.

V recepci čekala velmi milá dívka, která mě okamžitě poznala a už volala svého nadřízeného. Ten v krásném černém obleku brzy dorazil a začal mi vyprávět dlouhé vyprávění, jak si objednali kalendář a jak doufají, že se jejich benefice podaří a takové ty řeči.

Byla jsem ráda, že po mě nechtějí příliš odpovědí. Představila jsem jim Edwarda, který jim učaroval a tak jsem se mohla věnovat vlastním myšlenkám a přípravám.

Po ani ne hodině bylo po všem, můj kalendář se líbil a zákazníci byli nad míru spokojení. Pozvali nás s Edwardem na odpolední banket. Pozvání jsme přijali a s velmi dobrou náladou strávili v Ediesburgu dalších několik hodin.

Vše bylo fain až do chvíle, kdy jsme se s Edwardem vydali k autu. Celou cestu jsme spolu nepromluvili jediné slovo.

„Neboj, všechno dobře dopadne.“ Jeho snaha uklidnit mě byla dojemná. Jen jsem kývla a nasedla do auta.

Rozjeli jsme se domů a já jen přemýšlela, kdy přijde má poslední zatáčka. Přiblížili jsme se k ní a Edeward mi stiskl ruku. Ještě víc jsem zrychlila a na správném místě škubla volantem. Auto se roztočilo do šílených otáček a překvapivě se řítilo přímo do míst, které vytipoval Emmett. I v té šílené rychlosti jsem si všimla, že poblíž už čeká celá rodina Cullenových.

PRÁSK!!! Ohromná rána mě ohlušila, skřípějící kov lámající se o vysoký strom, který prostě jen stál, kde neměl.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.8/10 (5 votes cast)

Sukničkář – 24

Bella:

„Musíme se odstěhovat!“ začal jednoho večera Carlisle. Bylo mi jasné, že dřív nebo později k tomu tak jako tak dojde, ale právě teď, když jsem měla odevzdávat kalendář a ve škole speciální projekt, který jsme s Edwardem dlouho zpracovávali…

Tolik jsem se na to vše těšila a oni mi to chtěli vzít, jako by nemohli chvíli počkat. Třeba jen pár týdnů, abych odevzdala svou práci, kterou jsem měla rozjednanou a dokonce už i hotovou, jen čekala na odevzdání. Hlavně ten kalendář jsem chtěla odevzdat. Tiše, jak jen to šlo, jsem si povzdechla, ale jak mi mohlo být jasné, všichni to slyšeli.

„Děje se něco, Bell?“ zeptala se mě Esme, která mi seděla po boku.

„Víš jen,“ znovu jsem si vzdychla. Nechtěla jsem je tím zatěžovat. Věděla jsem přece, že se budeme muset přestěhovat. „Prostě jsem měla rozdělanou práci a mám ještě několik projektů, které bych měla odevzdat klientům, než budu…“ Nemohla jsem to říct nahlas, ale to slovo viselo ve vzduchu. Mrtvá.

„No stěhování nemusí proběhnout tak rychle, myslím, že většinu projektů odevzdat stihneš.“ Mrkl na mě Emmett a Edward se uculil.

„Tak dobrá,“ houkla jsem. „A kam, že se to budeme stěhovat?“

„No někam, kde nesvítí moc slunce. Alice a já už jsme to několikrát probírali, ale zatím vypadá jako nejvhodnější místo Aljaška.“ Cože? Tak daleko? Těmi slovy ve mně úplně hrklo, copak si mohli myslet, že se jen tak bez boje odstěhuju do tak vzdálených koutů světa?

„Už jsme tam žili, nemusíš se vůbec bát,“ ujistil mě Edward. „A navíc, to stěhování opravdu potrvá, tak pojď, odevzdáme náš zvláštní úkol do školy.“

Jemně mě pobídl a já se zvedla. Vzala jsem tašku s věcmi a už si chystala slova pro naši prezentaci o Kamasutře. Opravdu jsem se na to těšila, protože jsme do toho dali opravdu hodně.

Vystoupili jsme před školou a vydali se na speciální hodinu. Ve třídě jsme připojili USB disk k počítači a nechali načíst naši prezentaci. Opravdu jsem se na to už těšila. Dalo to spoustu práce, i když ta legrace, kterou jsme si u focení užili, bych nevyměnila.

„Tak začněte,“ pobídl nás učitel, který zrovna vcházel do třídy. Kývla jsem na Edwarda a ten prezentaci spustil.

„Dobrý den, dovolte mi představit se. Jmenuji se Isabella Swanová a spolu s Edwardem Cullenem jsme si pro vás připravili prezentaci na téma Kamasutra včera a dnes,“ zahájila jsem naši prezentaci. „Povíme si, jak a kde kamasutra vznikla a také jaké jsou nejběžnější a nejpoužívanější polohy. Na závěr budeme moct pár poloh ve dvojicích vyzkoušet.“ S těmi slovy profesor zbledl a celá třída propukla v rozpačité mumlání. „Samozřejmě, pokud nebudete chtít, nemusíte,“ dodala jsem pro jistotu.

„Ano,“ ujal se slova Edward. „Na těchto obrázcích můžete vidět základní části těla. Tedy ty, o které se nám na této hodině jedná. Pokud si povšimnete prsou, zvláště pak pánové,“ rozhlédl se po třídě a na několik kluků opravdu udělal důležitý výraz, říkající: ‚No nemám pravdu?‘

„U výběru partnerky si v tomto ohledu dávejte pozor,“ pokračoval dál v prezentaci. „Velmi snadno se vám může stát, že dívka používá tak zvanou push up podprsenku.“ S těmi slovy se na mě významně podíval a pak sjel očima k mým ňadrům. „U takovýchto děvčat se snadno může stát, že budete zklamáni ve chvíli, kdy dívce podprsenku vysvléknete.“ Znovu si mě změřil pohledem a já po něm chtěla něco švihnout. Proč pořád zírá na mě? „Některá děvčata mají totiž prsa mnohem menší, než se může jevit v podprsence.“ Znovu se na mě významně podíval, tentokrát však nebyl sám, protože mužské publikum mu věnovalo až přílišnou pozornost.

Naštvaně, tak aby mě nikdo jiný neslyšel, jsem zavrčela a popadla mokrou, křídou nasáklou houbu, kterou jsem přesným obloučkem švihla přímo do Edwardova vysmátého obličeje. Tak ty chceš boj, máš ho mít!

„Milé dámy, nemyslete si ale, že jen ženy mají tuto nevýhodu.“ Začala jsem svou část prezentace. „I muži se často chvástají svým velmi dobře vyvinutým nádobíčkem, které nás ženy často zklame.“ Tentokrát jsem si já změřila Edwarda pobaveným výrazem. „Muži všeobecně si myslí, že s tím svým kašpárkem, kterému hrdě říkají penis, umí zázraky. Opak je pravdou. Jen málo z nich umí s malým kašpárkem, udělat velké divadlo.“ Zakončila jsem a ještě se podívala na Edwarda: „Že mám pravdu?“

„Jak jinak,“ zavrčel na mě, protože všechny dívky ve třídě musely myslet jen na to, zda má Edward jen malého kašpárka, se kterým si ani neumí hrát.

„Tak dost!“ vykřikl najednou učitel. „Měli jste mít prezentaci a ne vzájemné osočování před třídou! Věnujte se tématu!“ Nezbylo tedy než překročit k další část a tentokrát už bez výměny názorů.

Zbytek prezentace pak probíhal více méně podobně. Nikdo radši nemluvil, aby náhodou nemusel dělat modela při ukázkách. Když jsme se k nim dostali, všem se ulevilo, že nemusí nic předvádět a s úlevou přišel i velký výbuch smíchu, když jsme začali předvádět naše umělecké fotky.

Tentokrát jsem se musela pochválit, všechny se opravdu povedly a na žádné nebylo vidět nic nepatřičného. Všechno pěkně ladilo a já se jen v duchu plácala po rameni, jak šikovný človíček to jsem. Navíc jsem to zvládla s Edwardem, se kterým bych si ještě na začátku nepodala ani ruku. Koukla jsem na něj a zjistila, že kdyby mohl, byl by teď už rudý jako rak.

Já se jen uculila a prezentaci ukončila. U poslední fotografie propukla celá třída v hurónský smích. Přitom šlo jen o mou a Edwardovu uměleckou fotografii. ‚Umělečtí nedomrlci.‘ Vzdychla jsem si v duchu.

„Dobře, dobře,“ tišil třídu učitel, který byl také trochu do ruda. „To jste tedy… zvládli. Teď se běžte posadit a my si poslechneme prezentaci další skupinky.“

Přikývli jsme a usadili se v lavici. Zbytek hodiny už proběhl celkem v klidu. Všechny dvojce předvedly své prezentace a pak učitel ukončil hodinu.

„To šlo dobře,“ vzdychla jsem si.

„Děje se něco?“ zeptal se Edward, když viděl jak se tvářím zkroušeně. Možná se bál, že mě snad nějak urazil, když se zabýval velikostí mé podprsenky. Pche, to by mě tak sotva dostalo do kolen.

„To nic, jen je to všechno tak… Nevím, můj život se změnil a já si s ním asi nevím rady.“ Jen se smutně podíval, a nic na to neříkal.

Zbytek dne už byla jen nuda, a tak jsem se mohla plně věnovat kalendáři, kterému jsem ještě potřebovala věnovat pár hodin práce. Zamýšlela jsem se nad fotografiemi, které jsem si díky své nové upíří paměti skvěle pamatovala.

Najednou byl konec školy a já se spolu s Edwardem vydala k autu. Stále ještě jsem měla skleslou náladu a tak se Edward rozhodl rozveselit mě.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 8.6/10 (13 votes cast)

Sukničkář – 23

23 – Vlkodlačení

Edward:

„Do naha!“ zavelela povel Bella a chopila se svého fotoaparátu. Jacob vykulil oči a po chvíli nemístného zírání zakýval hlavou v záporném gestu.

„Nikdy!“ křikl, když se do místnosti přiřítili i další dva vlkodlaci v lidské podobě.

„Ale no tak, kvůli tomu tady přece jste!“ hulákala stejně hlasitě Bella.

„Jacku!“ zavelel alfa samec. „Žádné problémy, pamatuješ?“

„Nebudu se tu svlíkat!“ odporoval Jacob, ale nakonec přece jen uposlechl nadřízeného. Pomalu se vysvlékl a pak se stydlivě podíval po Belle.

„Tak jdi támhle, k tomu pozadí. Bylo by lepší být u opravdových útesů, ale tam nesmíme. No, tak do toho. Sedni si na zem a trochu zapózuj. A Same?“ podívala se po jmenovaném.

„Co?“ zamračil se, protože v myšlenkách tajně doufal, že jemu se to vyhne.

„Mohl bys prosím… No změnit se ve vlka a stoupnout si do pozadí? Tedy jako… Prostě kontrast… Taková jako síla a nebezpečí na pozadí modrého klidného moře.“ Zaprosila rukama a udělala psí očka.

„To bych snad mohl,“ utrousil si pro sebe Sam. Zalezl za malý paraván, který se tyčil vedle jedné nepoužívané stěny. Když z po za něj vylezl, byl už v podobě velkého vlka. Alice ani mě se tenhle nápad nelíbil, ale Bellino nadšení za to stálo. Chvilku fotila a pak se zamyšleně podívala na stále více rudnoucího Jacoba.

„Jacku, i tak máš dost výraznou pleť, nemusíš jí ještě dodávat červeň,“ promluvila na něj. Mělo to za následek velmi silné trhnutí celého jeho těla, jako by ho někdo píchl ostrým klacíkem do žeber.

„Já…“ zakucknul se ve chvíli, kdy se vzpamatoval.

„No nic, jestli budeš ještě víc rudnout, nemá cenu nic fotit!“ rozčílila se, když Jackova pleť nabrala další odstín rudé.

„Bell?“ promluvil jsem k ní. „Možná je toho už opravdu dost.“

„Ale no tak… Mám sotva pár desítek fotek,“ zakabonila obličej a kecla si na zem.

„Vrrr,“ ozvalo se z výšky od Sama a já začal číst jeho myšlenky: ‚Copak je opravdu tak úchylná na fotky nahých lidí?‘

„Není úchylná, jen ji baví fotografování. No a její modely většinou nemívají oblečení…“ pokrčil jsem rameny. Sam zavrtěl hlavou a šel si lehnout zpět na příjemně vyhřátou deku.

„Tak pro dnešek tedy… Konec?“ promluvila ze země Bella. Jen co dořekla poslední slovo, vřítil se Jacob za paraván a rychle se oblékl.

„Zdá se, že víc toho už nenafotíme,“ promluvil jsem k Bell, která se pomalu zvedla z podlahy a zakaboněně pozorovala svůj fotoaparát.

„No, tak tedy dobrá,“ fňukla si pro sebe.

***

Dny utíkaly a já s Bell jsme si byli stále blíž, jejího otce propustili z nemocnice a vše vypadalo nádherně. Až do toho osudného dne:

„Musíme se odstěhovat!“

 

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.1/10 (10 votes cast)

Sukničkář – 22

Edward:

Kroutil jsem hlavou nad myšlenkami, které začaly Jaspera napadat. Nejvíc mě šokovala ta se svatbou. Naštěstí na to jsem neměl nejmenšího času, protože k našemu domu se vysokou rychlostí hnal Alfa samec zdejší vlkodlačí smečky.

„Jdou sem vlkodlaci,“ upozornil jsem rodinu a starostlivě se obrátil k Belle.

„Snad pochopí, že za to nemůžeme, ne?“ ptala se mě s nadějí v hlase.

„Nejspíš nás chtějí jenom varovat. Podle Sama příliš riskujeme.“ Kýval jsem si hlavou, jak jsem poslouchal jeho blížící se myšlenky.

Continue reading »

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.4/10 (22 votes cast)