Bylo, nebylo, kdysi v zemi za sedmero řekami a sedmero horami žil zvláštní muž. Jeho oči rudě žhnuly a jeho pleť byla bílá jako sníh. Jen to prozrazovalo jeho výjimečnost. Jen to ukazovalo, že on je jiný. Lišil se a byl za to rád, jeho příběh však začal v době, která byla už tak dávno, že to ani pravda není.
Bylo to krátce po zrodu lidstva, tak jak ho známe dnes. Lidé se halili do dlouhých plášťů a ženy se skrývaly před zraky mužů. On sám se narodil jedné z nich, měla bledou pleť a její oči byly modré. Byla překrásná a její krása lákala kde jakého nápadníka ze široka daleka. Ona však své srdce zaprodala muži, jenž byl ve vesnici znám, jako nejhorší z nich.
Jméno její v minulosti skryto, však ona nezapomenuta. V mysli svého syna, jejž povila, zůstane navždy skryto. Syn její však navždy to jméno uchová a navždy svědkem dějin bude. To on je ten, jenž prvním se stal, tím prvním z upírů.
Otec jeho ženu bil, on svědkem všeho se stal, až jednoho dne si navždy přísahal: „Takového zločinu se dít už nebude! To já ji zachráním a s ní i sebe!“ Ta slova v dálce zazněla a hlas jeho se ztrácel, když jeho matka potichu v náruči smrti odešla.
Otec jeho bez lítosti nad synem se tyčil, on však měl svou přísahu a poprvé mu vrazil. Bez lítosti, beze strachu nad otce se postavil, jeho silná ruka bílá hrdlo jeho zachytila.
„Ty můj otče, zrůdo temná, teď naposled žádej Boha. Odpuštění poslední měl by ti dnes dát. Za matku i otrokyně, za muže i ostatní, dnes posledního nádechu dostane se tobě.“ S těmi slovy bez váhání nožem rozryl jeho krk, ta tekutina živá valila se ven.
Tu špínu, co tu tekla, v domě nechat nechtěl. Ústa k němu přiložil a zhluboka si lok. Poprvé a podruhé. Pak už to šlo samo. Krev otcovu vypil. Šokem zůstal nad tělem nechápaje význam, jeho tělo v křeči zmítalo se domem.
Bez váhání bez okolků do sklepa se schoval, čekal bolest silnější, smrt už byla hostem. Nechápaje po pár dnech zvedl se zas přímý, nechápaje co se stalo, vyšel zase hore. Rozhlédl se po pokoji a šokem se zalek.
V zrcadle tam spatřil to co nikdo před ním, rudé oči tváře sivé, děsivý to pohled. Nechápal však, co se stalo na ulici vylez. První, druhý, třetí padli jako kámen, když je do dna samého vypil jako kafe.
Koukal kolem zmateně, čtvrtou oběť v rukou, nakousnutou jako rohlík, zmateně si měřil. Netušil však, co se děje, oběť jeho vykřikla, v bolestech se svíjejíc odnesl ji pryč. V lese pak ji těšil, vlasy její hladil, však v probuzení její nedoufal už víc.
Vzpomínal na oči její, hnědé, krásné, hluboké. Už nikdy víc je nespatří stejně jako své. Když oči dívka otevřela, jeho srdce buch, ač mrtvé, tiché, nehybné na chvíli se těšilo. Jen chvíli si ji prohlížel, když spatřil to, co na sobě. Její oči rudé a tváře bílé jako sníh. Pochopil, že z ní je to, co jemu se stalo. Krví šaty potřísněné, jasné mu už bylo. Upír to zvíře legend plné, to přesně jejich osudem se stalo.
Ti dva dodnes žijí a na světě si hoví, oni strážci dějin jsou, to oni byli první. Dnes každý upír další synem, upírka pak dcerou jest, těch upírů prvních, co na světě jsou.
První upír ,
Krásné. 🙂