První upír

Deprecated: Non-static method GDSRDBCache::get_posts() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/class.php on line 2011 Deprecated: Non-static method GDSRDBCache::get_logs() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/class.php on line 2018 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Strict Standards: Non-static method gdTemplateDB::get_template() should not be called statically in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/gdt2/classes.php on line 419 Strict Standards: Non-static method gdTemplateDB::get_template() should not be called statically in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/gdt2/classes.php on line 419 Strict Standards: Non-static method gdTemplateDB::get_template() should not be called statically in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/gdt2/classes.php on line 419 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Bylo, nebylo, kdysi v zemi za sedmero řekami a sedmero horami žil zvláštní muž. Jeho oči rudě žhnuly a jeho pleť byla bílá jako sníh. Jen to prozrazovalo jeho výjimečnost. Jen to ukazovalo, že on je jiný. Lišil se a byl za to rád, jeho příběh však začal v době, která byla už tak dávno, že to ani pravda není.

Bylo to krátce po zrodu lidstva, tak jak ho známe dnes. Lidé se halili do dlouhých plášťů a ženy se skrývaly před zraky mužů. On sám se narodil jedné z nich, měla bledou pleť a její oči byly modré. Byla překrásná a její krása lákala kde jakého nápadníka ze široka daleka. Ona však své srdce zaprodala muži, jenž byl ve vesnici znám, jako nejhorší z nich.

Jméno její v minulosti skryto, však ona nezapomenuta. V mysli svého syna, jejž povila, zůstane navždy skryto. Syn její však navždy to jméno uchová a navždy svědkem dějin bude. To on je ten, jenž prvním se stal, tím prvním z upírů.

Otec jeho ženu bil, on svědkem všeho se stal, až jednoho dne si navždy přísahal: „Takového zločinu se dít už nebude! To já ji zachráním a s ní i sebe!“ Ta slova v dálce zazněla a hlas jeho se ztrácel, když jeho matka potichu v náruči smrti odešla.

Otec jeho bez lítosti nad synem se tyčil, on však měl svou přísahu a poprvé mu vrazil. Bez lítosti, beze strachu nad otce se postavil, jeho silná ruka bílá hrdlo jeho zachytila.

„Ty můj otče, zrůdo temná, teď naposled žádej Boha. Odpuštění poslední měl by ti dnes dát. Za matku i otrokyně, za muže i ostatní, dnes posledního nádechu dostane se tobě.“ S těmi slovy bez váhání nožem rozryl jeho krk, ta tekutina živá valila se ven.

Tu špínu, co tu tekla, v domě nechat nechtěl. Ústa k němu přiložil a zhluboka si lok. Poprvé a podruhé. Pak už to šlo samo. Krev otcovu vypil. Šokem zůstal nad tělem nechápaje význam, jeho tělo v křeči zmítalo se domem.

Bez váhání bez okolků do sklepa se schoval, čekal bolest silnější, smrt už byla hostem. Nechápaje po pár dnech zvedl se zas přímý, nechápaje co se stalo, vyšel zase hore. Rozhlédl se po pokoji a šokem se zalek.

V zrcadle tam spatřil to co nikdo před ním, rudé oči tváře sivé, děsivý to pohled. Nechápal však, co se stalo na ulici vylez. První, druhý, třetí padli jako kámen, když je do dna samého vypil jako kafe.

Koukal kolem zmateně, čtvrtou oběť v rukou, nakousnutou jako rohlík, zmateně si měřil. Netušil však, co se děje, oběť jeho vykřikla, v bolestech se svíjejíc odnesl ji pryč. V lese pak ji těšil, vlasy její hladil, však v probuzení její nedoufal už víc.

Vzpomínal na oči její, hnědé, krásné, hluboké. Už nikdy víc je nespatří stejně jako své. Když oči dívka otevřela, jeho srdce buch, ač mrtvé, tiché, nehybné na chvíli se těšilo. Jen chvíli si ji prohlížel, když spatřil to, co na sobě. Její oči rudé a tváře bílé jako sníh. Pochopil, že z ní je to, co jemu se stalo. Krví šaty potřísněné, jasné mu už bylo. Upír to zvíře legend plné, to přesně jejich osudem se stalo.

Ti dva dodnes žijí a na světě si hoví, oni strážci dějin jsou, to oni byli první. Dnes každý upír další synem, upírka pak dcerou jest, těch upírů prvních, co na světě jsou.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (1 vote cast)

Jak Emmetovi vysvětlovali, kde se berou děti

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Rosalie:

Byl to už rok, co jsem v lese našla malého poloupířího chlapečka. Byla jsem zrovna na lovu a do nosu mě uhodila silný lidský pach. Chvíli jsem se neovládala, až došlo k nejhoršímu, začala jsem tu vůni hledat. Byla jsem na lovu.

Když jsem doběhla k místu, kde byl pach krve nejsilnější, ztuhla jsem. To co jsem viděla, mě naprosto zničilo. Na malé louce ležela žena, břicho měla rozpárané a všude kolem bylo velké množství krve.

Ještě jednou jsem se rozhlédla po tom díle zkázy, když jsem si všimla, že vedle ní se krčí malé ustrašené miminko. Zadržela jsem dech a přešla k němu.

Vzala jsem ho do náručí a pak zaslechla hlas: „Postarej se o mého Emmeta.“ Ta slova byla zmučená bolestí. Byla to ta žena, matka tohohle malého andílka. Pak naposledy vydechla a já k ní s jejím posledním nádechem promluvila: „Postarám!“ řekla jsem rozhodně.

Od té doby byl členem naší rodiny a já se o něj tak ráda starala a trávila čas. Rostl strašně rychle. Našla jsem ho jako malé miminko a teď vypadal nejméně na čtyři roky. Ačkoli mezi tím uplynul sotva rok.

Zrovna jsem s ním byla doma a hlídala ho, zatímco zbytek naší rodiny odešel na lov. Vzala jsem si časopis a začala si číst, zatímco Emmet si hrál s autíčky. Pak mi však položil nečekanou otázku.

„Rosalie?“ podíval se na mě těma svýma nádhernýma očima.

„Ano, zlatíčko?“ otočila jsem se k němu a věnovala mu svou veškerou pozornost.

„Kde jsem se tady vzal?“ ptal se pomalinku a soukal se mi na klín.

„No, narodil ses mamince. Jen bohužel nevíme, kde je.“ Věděla jsem, že se měna to jednoho krásného dne zeptá, ale já na to nebyla připravená. Nemohla jsem ho ztratit. Nemohla jsem mu říct celou pravdu.

„To jsem nemyslel…“ zakoukal se do svých ručiček, než pokračoval. „Víš, já chtěl vědět, kde se berou děti.“

„Aha… Tak… Jistě…“ najednou jsem nevěděla, jak pokračovat. Čekala jsem, že se bude ptát na svou matku a kde je jeho otec, ale na to, kde se berou děti, to ne. Jak mu to jen říct.

„Víš, každá maminka má v sobě takovou malou komůrku…“ začala jsem pomalu a v mé upíří hlavě to šrotovalo. „Tam se to miminko schová, dokud není dost velké, aby se dostalo z maminky ven, víš?“

„A jak pak vyleze ven?“ ptal se zvědavě dál a já si nebyla jistá, jak mám tomu malému zlobidlu odpovídat.

„Víš každá maminka má takovou chodbičku. Není jako ty. Ty máš pindíka, jako každý tatínek…“ proč tu zrovna teď není Carlile. Povzdechla jsem si v duchu. „No a tou chodbičkou se to děťátko potom dostane ven.“ Uf to jsem zvládla líp, než jsem čekala.

„A jak se to miminko dostane do maminčina bříška?“ ptal se zvědavě dál. Povzdychla jsem si.

„No víš, jak jsem ti říkala o té chodbičce, tak tou chodbičkou dá tatínek do maminky svým pindíkem semínko. No a z toho semínka pak vyroste v mamince miminko.“ Ukončila jsem své povídání. A byla jsem ráda, že to mám za sebou.

„A můžu taky?“ zeptal se pak se šibalským pohledem.

„Ne zlatíčko, nemůžeš. Na to musíš nejdřív hodně vyrůst, aby ses pak mohl o miminko starat a kupovat mu hračky.“ Zavrtěla jsem hlavou, tak malý a už takové myšlenky. Copak o tom něco ví? Snad někoho z naší rodiny neviděl, nebo neslyšel. Je ještě příliš malý na tokové myšlenky. Doufala jsem, že tím to celé skončí. Od ročního dítěte, tedy vypadal na čtyři, ale i tak, bych něco takového nečekala.

„Tak dobře!“ zahalekal vítězně. „Ale až vyrostu, tak to budu dělat pořád!“

 

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (1 vote cast)

Na cestě

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Tak trochu „nuda“ před zkouškou… Snad to po mě přečtete 😀 Jsem líná to opisovat 😀

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.6/10 (5 votes cast)

Odsouzena žít

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Bella pozorovala, jak její jediná láska hoří v plamenech. V plamenech věčné hranice, jež zažehli jejich nepřátelé. Nebo to byli přátelé, jež se jen tvářili, že jsou přáteli? Její rodina, její láska a její budoucnost právě hořela v plamenech a ona nemohla nic udělat. Její rodina byla v těch plápolajících plamenech a Bella věděla, že je konec. Konec, který znamenal věčnou ztrátu těch, jež nejvíc milovala. Už nikdy je nespatří, nikdy neuvidí jejich zlaté oči, nikdy neuvidí, jejich šťastné úsměvy. Už nikdy je nespatří.

Slzy se jí začaly drát do očí a ona nemohla nic dělat, jak je zastavit. Jediné co mohla, bylo skončit to. Navěky skončit svou bolest ze ztráty své milované a zbožňované rodiny. Stále ještě byla člověk, měla to snazší, o tolik snazší skončit tohle své trápení.

‚Nebudu žít,‘ rozhodla se ve vteřině a vstala ze země. Začala hledat nejlepší způsob své záhuby a konce. Konce svého proklatého života, v němž poznala největší lásku, štěstí i neskonalou bolest. Života, v němž potkala ty nejhodnější a nejúžasnější lidi/upíry, jaké jen mohla.

Její tělo začaly pohlcovat plameny. Plameny, kterými zažehla své auto. Plameny, které se pro ni měly stát vysvobozením. Odcházela za těmi, jež milovala a věděla to, smrt vítala s otevřenou náručí. Nevzpouzela se jí, vítala ji. Žádala ji, aby si ji už vzala a uhasila a zničila tak bolest v jejím srdci. V srdci, jež se rozpadlo na miliony malých kousků.

Plameny zachvátily celé auto a ona sama si uvědomila, že se dusí. Dusí se kouřem, který byl všude kolem ní. Nevadilo jí to, znovu se nadechla, jak nejvíc jen mohla. Její plíce se naplnily kouřem a její tělo začalo ochabovat, až ochablo úplně. Pomalu umírala a věděla to. Byla šťastná, věděla, že takhle se znovu setká s těmi, jež miluje.

Naposledy vydechla a její tělo zachvátily plameny. Už ji nikdo nepozná. Zůstane z ní jen ohořelé torzo kdysi šťastné a usměvavé dívky. Dívky, jejíž tělo už duše opustila. Opustila a vydala se na dlouhou pouť za těmi, jež na světě nejvíc milovala, za těmi, kteří zemřeli, aby ji ochránili. Ale chtěla to? Chtěla život bez nich?

Netušila, že její příběh ještě neskončil, že poslední kapitola jejího života nebyla dopsána, že nemůže jen tak odejít ze světa. Netušila, že na ni čeká další poslání. Poslání, o které nežádala, o které nestála. Poslání, které musela splnit, než se znovu setká s těmi, které miluje.

Byla v temnotě, neviděla nic než černo – černou tmu. Jen to a nic víc, než se před ní neobjevilo světlo. ‚Má za ním jít? Nebo ne? Je to ta cesta, kterou se vydat? Cesta, po níž se dostane za svými milovanými?‘ přemýšlela a nevěděla, jak se rozhodnout. Co když její rozhodnutí bude špatné. Co když světlo je špatná cesta. Přece jen míří za upíry. Vždy věděla, že mají duši, ale věděli to i ti nahoře? Věděli, že jsou dobří a snaží se? Uměli je přijmout mezi sebe?

Tyhle otázky si nemusela klást dlouho. Velmi brzy se před ní objevila postava muže držící klíč. Velký zlatý klíč. Šel k ní a shovívavě se usmíval. Až nyní si uvědomila, že to světlo, jež vidí všude kolem, vychází z něj. Z toho muže s šedivými vlasy a vousy. Z muže, jež se shovívavě usmíval, a přicházel k ní.

„Rád bych tě přivítal, ale nemohu,“ promluvil k ní líbezným hlasem. „Tvůj osud na zemi ještě není u konce. Nemůžeme tě zde nechat.“

„Jak to myslíte?“ ptala se zmateně Bella a těkala očima od klíče k jeho tváři a zpět.

„Jmenuji se Petr a mám na starost přebírání duší. Tu tvou si však ještě nemůžeme ponechat. Tvá pouť po zemi ještě neskončila,“ odpovídal jí a stále se na ni mile usmíval.

„To je od vás hezké, ale já už na zem nechci. Ti, které miluji, jsou mrtví a jí chci za nimi,“ říkala mu přesvědčivým hlasem.

„Má drahá, věř, že vím, o kom mluvíš. Věř, že jsou v pořádku a šťastni. A hlavně věř, že se s nimi setkáš. Nebude to však dnes,“ mírnil její rozrušení Petr.

„Jsou tady?“ ptala se a nezajímalo ji nic jiného jen to, zda jsou tady a v pořádku.

„Ano, tedy… Jsou v nebi, pokud se ptáš na to.“ Petr se zasmál a pohlédl na velkou zlatou bránu před sebou.

„A kde jsme tedy my? Když tady není nebe?“ ptala se dál a chtěla vědět co nejvíce.

„Jsme před ním, před jeho branami. Víš tvá pouť na zemi je důležitá,“ snažil se ji přimět, aby jej konečně poslouchala.

„Chci je vidět, chci za nimi!“ kroutila se Bella a stále upírala svůj zrak k bráně.

„Opravdu je ještě nesmíš vidět,“ usmíval se na ni Petr. „Slibuji, že to bude brzy.“

„Proč?“ bylo jediné slovo, které ze sebe ještě vydala.

„Protože tvůj úkol je důležitý. Byla jsi ochotná umřít pro rodinu upírů. Teď se o jednoho upíra budeš starat. Jeho ‚strážný anděl‘ říkejme tomu tak má dovolenou a ty ho zastoupíš. Budeš ho hlídat. Staneš se jeho svědomím.“ Bella se na Petra nechápavě zadívala a pak kývla. Jakmile to udělala, ponořila se do tmy.

Teď už věděla, že její rodina je v bezpečí a měla slib, že se s nimi zase jednou setká. Jen teď bude nějakou dobu dělat svědomí upírovi. To by nemělo být tak těžké.

Byla v temnotě, než uslyšela neznámé hlasy a nerozhodla se otevřít oči. Rozhlédla se po honosné místnosti, jež vévodily tři trůny. Tři zlaté trůny, na nichž seděly tři postavy. Zmateně na ni koukali a provrtávali ji zvláštním pohledem. Byli tolik podobní těm, které tolik milovala. Tolik jí připomínali všechnu tu neskonalou bolest. Byli stejně bledí, stejně dokonale krásní. Tolik stejní, přesto tolik jiní. Jejich oči zářily jako rudé lampióny a prozrazovaly tak jejich krutost. Krutost, ze které běhal mráz po zádech.

„Kdo jsi?“ ptal se muž sedící uprostřed na nejhonosnějším trůnu.

‚Mohu to říct?‘ ptala se Bella sama sebe v myšlenkách. Nevěděla, co smí a co ne. Neměla sebemenší tušení, Petr, jak si říkal, jí nedal žádné instrukce. Jediné, co jí řekl, bylo, že je od nynějška svědomím jednoho upíra.

‚Jen mu to pověz. To jeho budeš hlídat.‘ Ozval se hlas Petra v její hlavě. V tu chvíli se rozhodla a spustila.

„Jmenuji se Bella a posílají mě vás hlídat. Mám zastoupit vašeho anděla.“ Informace ze sebe chrlila, jak nejrychleji jen mohla. Hlavně, aby to už měla za sebou.

„Mám anděla?“ podivil se muž a vstal.

„Už to tak vypadá,“ odvětila mu Bella a rozhlédla se po všech přítomných. Někteří si ji obezřetně měřili, jiní ji provrtávali nenávistným pohledem. „Ale já jsem tu jen na záskok.“

„Jistě, to chápu,“ zasmál se.

‚Jmenuje se Aro, má dar čtení myšlenek při doteku.“ Bella opět zaslechla Petrův hlas.

„Aro věřte, že mě netěší zde být. Raději bych byla u svých milovaných.“ Aro se zastavil a pohlédl na ni. Přemýšlel, jak ho může znát. Odkud. Ve stejnou chvíli Belle došlo, že Aro je ten, koho viděla na obraze v Carlislově pracovně. ‚Au, to jméno bolelo,‘ pomyslela si.

„A kdo jsou ti ‚milovaní‘?‘ zasmál se Aro pohrdavě.

„Rodina Cullenových!“ vypálila na něj Bella, aniž by si uvědomila, jak moc ji tohle jméno zraní.

„Carlisle?“ podivil se Aro. „Jak se má můj starý přítel?“

„Je mrtev,“ odpověděla nevzrušeně. Ani jí nedošlo, jak moc ji to bolí, jak moc ji bolí myslet na jejich smrt.

„Cože!“ zařval Aro, až se Bella přikrčila.

„Je to tak, zabili je. Zabili,“ zašeptala z posledních sil a svezla se na kolena. Její bolest se poprvé od chvíle, kdy zemřela, skutečně projevila. V tu chvíli jí přišlo, že celá tahle komedie s andělem a svědomím je zbytečná. Nezmění to, co se zde děje. Jen ji to bude víc bolet.

„Kdo to byl?“ ptal se Aro.

„To nevím, když jsem přišla, hranice už hořela.“ Nemohla jinak, rozvzlykala se a zaznamenala i velké slzy válející se po jejím strhaném obličeji.

„Mohu?“ natáhl k ní ruku Aro. Jen mu ji podala a nechala ho. Bylo jí zcela jedno, co se stane. Jestli jí ublíží, jestli toho uvidí příliš. Aro však její ruku po chvíli pustil. Zkoumavě se na ni zahleděl a nakonec jen řekl: „Zajímavé.“

„O co jde?“ ptal se Caius svého bratra.

„Nic nevidím,“ zasmál se Aro a pomohl Belle vstát. „Velmi zajímavý dar.“

„O čem to mluvíš?“ vyzvídal dál Caius.

„Nevidím její myšlenky, vzpomínky. Vůbec nic,“ vypověděl Aro a zaměřil svůj pohled k Belle.

***

Bella žila ve Volteře a po celou tu dobu se snažila být Arovi dobrým svědomím. Bylo však velmi těžké zavírat oči nad jeho druhem stravy. Cullenovy milovala a o to víc byla vděčná za Carlislovo svědomí a nechuť k zabíjení lidí.

Ano, nemohla změnit jeho stravu, jeho naprostou absenci svědomí a úcty k životu. Jakémukoliv. Ona sama upírům nevoněla, kdyby ano dávno by ji zabili. Zase. Bylo až úsměvné, jak moc si na ni zvykli.

Ale dokázala by zde žít? Ne, to jediné věděla. Nedokázala, ne bez těch, které miluje. Každou noc, když usínala, utěšovala se tím, že další den už bude poslední. Že další den už uvidí přesně ty upíry, které vidět chce.

„Proč?“ ptala se znovu Ara, než přivedli jejich ‚večeři.‘

„Je to naše strava!“ zahřměl na ni a poslal ji pryč. Sedla si jako už mnohokrát k Gianně na recepci a čekala, co se bude dít dál? Jaké poslání tu tedy má? Co přesně by měla změnit? Jaký je ten její ‚úděl?‘

***

Uběhly další měsíce a ve Volteře se nic nezměnilo. Stále chodili lidé, upíři a jiní, jež čekala jen záhuba. Nevěděla, kolik toho ještě snese, kolik hrozných věcí se ještě může stát. Proč jí Petr neřekl víc? Proč jí nedal nějaké další informace? Jak si měla sama poradit. Jak měla dělat svědomí? Jak měla dělat vůbec cokoli? Chyběla jí láska a Aro si nedal říct. Tak proč?

„Upíři hromadně mizí, nikde už žádní nejsou!“ zaslechla jednoho dne Demetriho.

„Je to zvláštní, hodně.“ Uviděla Felixe, jak Demetrimu vehementně přikyvuje.

‚Tak upíři hromadně mizí?‘ Podivila se v duchu Bella. Bylo zvláštní, jak mizeli. Mizeli a nikdo je nedokázal najít. Nezbyl po nich ani popel. Bella věděla, že Arovi to dělá starosti, ale nevěděla jak zasáhnout, než po dlouhé době zaslechla hlas Petra:

‚Bello, jdi za ním, jdi za ním!‘ ponoukal ji. Bella vyběhla ze svého pokoje a hnala se přímo k Arovi. Našla ho snadno. Seděl ve své kanceláři s hlavou v dlaních. Bellu ani nenapadlo klepat a do místnosti vpadla jako neřízená střela.

„Omlouvám se!“ vyhrkla, když si všimla Arova vražedného pohledu.

„To si opravdu myslíš, že můžeš dělat, co se ti zlíbí!“ vykřikl Aro.

„Ne, já… nemyslela jsem… Omlouvám se.“ Bella se kroutila a nejraději by se někam propadla. Tolik to chtěla mít za sebou, až zapomněla na veškeré své vychování.

„Dobrá,“ kývl Aro. „Co tedy chceš?“

„Co takhle? Vědět, co se děje?“ zkusila to Bella.

„Co se děje?“ zakroutil Aro hlavou. „Upíři mizí neznámo kam. Lidé se ztrácí, jako by je zabíjeli upíři. Nevím, co dělat!“

Bella tam stála a poslouchala Arova slova. Neuměla si je přebrat. Na jednu stranu mizeli upíři a na tu druhou mizelo velké množství lidí? Co je to za hloupost? Ptala se sama sebe.

***

Podobně proběhlo dalších několik měsíců. Bella se stále snažila zjistit, co se to děje. Jak je možné, že mizí tolik lidí i upírů. Nechápala, kdo za tím stojí. Jediný, kdo neztrácel hlavu a dobrou náladu byl Aro. Belle se to celé přestávalo líbit a tak ses jednoho dne rozhodla ho sledovat.

Šla za ním až do starých sklepení, kde viděla mimo mnoha lidí i několik upírů. Aro jim pokynul a začal lov. Zabíjeli je bez slitování, jen, aby se nabažili jejich krve. Upíři je vodili, ale Bella je neznala, nebyli z Volterry.

Než se nadála, Aro se otočil a skočil po jednom z upírů, kterého bez slitování zabil a roztrhal. Totéž brzy na to čekalo i jeho společníka. Bella nevěřila vlastním očím jen tam stála a zírala, jak Aro rozdělává oheň.

Bella na poslední chvíli utekla. Doběhla do Volterry, kde se zavřela ve svém pokoji a snažila se přemýšlet. ‚Takže za všemi těmi zmizeními je Aro? A ještě si hrál, jak moc ho tíží všechna ta zmizení? Ten blázen! Co si myslí?‘ Belle se v hlavě rojily myšlenky. Nevěděla, co si myslet. Copak je Aro opravdu tak… tak… Ani slovo pro to neměla.

Co má udělat? Jak dál žít? Proč ji sem poslali? Copak ona sama je schopna tomu zabránit? Ale jak? Co tak udělat?

Ještě chvíli se topila v myšlenkách, než usnula nepokojným spánkem. Spánkem v němž se jí zdál sen. Sen plný tmy a malého záblesku světla. Když se probudila, mžourala do tmy. Najednou znala řešení. Nelíbilo se jí, ale neměla příliš na výběr. Vběhla do Caiova pokoje a rychle sklopila zrak.

„Omlouvám se! Nechtěla jsem vyrušovat,“ omlouvala se rychle.

„Co chceš?“ štěkl po ní Caius, který se právě věnoval své ženě.

„Vím, proč mizí lidé a upíři. Vím, kdo to dělá.“ Cítila se trapně, ale co mohla dělat? Nikdo jiný by s Arem nic nesvedl.

„Tak mluv,“ vybídl ji. Sklopila pohled a začala mluvit.

„Aro, viděla jsem ho. Nic tak hrozného…“ začala, ale hlas jí selhal. Cítila pohled Caie na svém těle.

„Obviňuješ mého bratra?“ rozkřičel se Caius.

„Přesvědč se sám,“ pokynula ke dveřím. Caius se omluvně zadíval na svou ženu a potom společně s Bellou vyšel na chodbu Volterry. Následoval ji až na místo, o kterém Bella věděla, že se tam bude Aro zdržovat.

„Víc už udělat nemohu,“ kuňkla. Caius se zadíval na počínání bratra. Kroutil hlavou a nemohl uvěřit vlastním očím. Nechápal, jak se něco takového vůbec stalo. Kdy se z jeho bratra stala taková zrůda.

„Děkuji ti,“ dotkl se Caius jejího ramene. Přesně v tu chvíli se rozzářilo bílé světlo a pohltilo ji.

Bella mžourala do náhlého světla. Ve chvíli, kdy si její oči přivykly na množství světla, pochopila kde je. Stála před branou, kterou tenkrát viděla za Petrem. Přistoupila k ní blíž a jemně se jí dotkla. Pod jejím dotekem se začala otevírat, až se otevřela zcela. Bella okouzleně zírala a nebyla schopna pohybu.

„Jen pojď dál,“ vyzval ji Petr. Bella kývla a nejistým krokem přešla dovnitř. Hned za ní se brána zavřela a Bella se mohla konečně rozhlédnout. Než se však nadechla, už ji svíraly silné paže. Cítila jí tolik známou vůni. Věděla, že je to Edward.

„Miluji tě,“ zašeptala mu do hrudi.

„Proč jsi to udělala!“ kroutil hlavou.

„Miluji tě,“ zopakovala.

„Miluji tě,“ vydechl jí u ucha a ještě pevněji ji sevřel.

Byli spolu, už navždy mohli být spolu. Bella byla konečně s rodinou, kterou tolik milovala. Mohla s nimi zůstat do skonání světa? Nebo nebe? Bella si uvědomovala, že vše, co udělala a hlavně jak skončila svůj život, ji může stát místo zde. Přece jen sebevrazi do nebe nepatří, aspoň tak se to říká. Dělala to z čisté lásky, lásky k lidem/upírům, kteří se pro ni stali začátkem i koncem její pouti. Doufala, že k tomu zde v nebi přihlédnou a tak budou moci zůstat navěky spolu. Doufala, že její úkol na zemi ji vykoupí z jejích hříchů. Že spravedlnost, které dosáhli ve Volteře, bude tím, co jí dopomůže k místečku u upírů, které tolik miluje.

A Aro? Caius se postaral o jeho trest. Všichni ve Volteře byli zděšeni, že taková zvěrstva páchal jejich pán. Ten, který měl určovat a dodržovat zákon. Kázal jim vodu, ale sám pil víno. Jeho bratři byli zděšeni jeho chováním. Vždyť on přece vždy zastával zákon. Zákon pro něj byl vším, když se rozhodl ho uplatnit, měl k tomu důvod. Nikdo nechápal, co se stalo. Jaká kolečka se pomíchala, že se z někoho, kdo vždy dodržoval zákon, stala zrůda, jež zákon porušovala.

A Petr? Byl rád, že se vše seběhlo, tak jak se seběhlo. Ano bylo mu líto rodiny upírů a mladé dívky, která je milovala tolik, až pro ně zemřela. Těšil ho jen fakt, že se setkali a teď spolu mohou navždy zůstat. Navždy se mohou milovat a být spolu…

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (1 vote cast)

Jak Emmett Cullenovic na ples šňořil

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

„A já ti říkám, že Bella není jen sladké a mírumilovné stvoření.“ Ukázal Emmett prstem na Jaspera.

„Nemyslím si, její povaha je příliš mírumilovná.“ Nesouhlasil s ním Jasper.

„Dokážu ti, že ji dovedu rozčílit, aniž bych něco udělal Edwardovi. Uvidíš, že na mě zaútočí.“ Prohlásil Emmette a Jasper jen nevěřícně kroutil hlavou.

„Máš to prohrané. O co?“ Zeptal se Jasper.

„Zařídíš, že mě Alice nechá vytvořit masky na maškarní.“ Řekl Emmett a v očích mu svítilo.

„Dobře, ale když prohraješ…“ zamyslel se Jasper. „Budeš s ní chodit půl roku nakupovat.“ Zvolal vítězně Jasper a jas v očích se Emmettovi vytratil – vystřídal ho děs.

„Jelito, kopyto, platí to!“ zvolal Emmett a Jasper současně a podali se ruce.

***

O dva dny později…

Bella právě chystala večeři… Brala pánev, když v tom někdo zaklepal na dveře. Koukla na hodiny, které tikaly na zdi. Na Charlieho je to brzo a Edward je na lovu s Jasperem. Domů mají přijet až za chvíli.

Nechala pánev pánví a šla otevřít. Nikdo tam nebyl. ‚To jsou fóry.‘ Pomyslela si, když v tom zavadila pohledem o papírek válející se na podlaze verandy. Byl růžový se srdíčky. ‚Edward je tak milý,‘ zamyslela se, když se pro něj skláněla. Úsměv se jí rozlil po tváři, tolik ho milovala.  Rozbalila psaníčko a úsměv jí začal tuhnout…

Vrhla se zpět do domu, vzala telefon a začala vytáčet Edwardovo číslo. Hovor byl automaticky přesměrován do hlasové schránky.

„Edwarde!“ Začala ječet. „Zabiju Emmetta, poslal mi anonym. A jak vím, že to byl tvůj bratr? Podepsal se jako homonym! Má naše fotky ze včerejší noci!“ Vřeštěla a práskla telefonem.

U Swanovic domku se mezi tím za malým smrčkem krčil Emmett a kousal se smíchy do ruky. No, spíše ji měl z půlky ohryzanou. ‚Fáze číslo jedna… Odškrtnuto…‘ Pomyslel si a vydal se zařizovat fázi číslo dvě!

Cestou si prozpěvoval: „Já na to mám! Tak si poskočím, tak si vyskočím…“ odrazil se a najednou se ocitl nad pěti metrovými stromy. ‚Je jasno,‘ pomyslel si. ‚Vidím až do Seattlu.‘

Mezitím Bella startovala svůj náklaďáček a vyrážela na lov Emmetta. Autíčko se zajíknutím vyrazilo na jízdu smrti, už po pár metrech škytalo z posledních sil. Bella s vražedným výrazem čučela před sebe, ale cestu nevnímala. Autíčko se snažilo jet co nejrychleji, kdyby mělo nohy, tak Belle nakope zadek, že ho tak mučí.

Brzy se mezi stromy objevil Cullenovic dům. Zastavila před ním, vystoupila a práskla dveřmi. Autíčko naposledy škytlo, gumy se mu rozjely do stran a umřelo. Jeho poslední výdech byl statečný, zemřelo pod rukama své milované a v tuto chvíli hodně nakrknuté majitelky.

Bell si to štrádovala do domu, když v tom jí naproti vyběhla do běla rozžhavená Alice.

„Ten blbec!“ Vykřikovala a máchala teatrálně rukama. „Ahoj Bello,“ pozdravila ji, když si konečně všimla i její přítomnosti. V zápětí na ni dolehl Bellin nepříčetný výraz a raději ustoupila z cesty.

Bella prosvištěla halou a nevěnovala pohled nikomu z přítomných. Rázovala si to do kuchyně, odkud se podezřele linul Emmettův zpěv: „Sex je náš, dělá dobře mě i tobě…“

Nakvašeně rozrazila dveře a spatřila Emmetta, který po kuchyni tancoval a zpíval další z hitů, nebyl by to Emmett, aby svůj tanec nedoprovodil obscénními gesty. „Dělám pohyby… rukama… nohama…“

Zpozoroval Bellin příchod a ihned změnil repertoár: „Jsem mašina na lásku…“

To byla poslední kapka, kterou byla Bell schopná ustát. Na kuchyňské lince se bez povšimnutí válela pánvička. Bella ji popadla a začala do Emmetta bušit hlava nehlava, ten však jen stál, jako socha ve vitríně.

„Buš to do mě, co se dá… Já na tvrdo to mám hrozně rád!“ Začal z ničeho nic křičet. Zbytek Cullenovic rodinky stál ve futrech, brady na zemi, oči někde pod stolem… Přes to nikdo nezasáhl.

Asi po pěti minutách se fyzicky zmožená a upocená Bella s něčím, co původně byla pánev, rozhodla, že tohle opravdu nikam nevede. Protáhla se z kuchyně do obýváku, Cullenovi si nasadili sanice zpět a pozorovali Bell, která neohroženě mířila k Emmetovu miláčku.

Ne k Rosalie, pokud Vás to nenapadlo, nýbrž k jeho LED televizi s úhlopříčkou metr a půl, playstaisnu a stereu. Po cestě si vzala pohrabáč, který ležel, jen tak jako dekorace u krbu. Rozmáchla se a PRÁSK!!! PRÁSK!!! PRÁSK!!!

„Néééééééééé!“ Vykřikl zmoženě Emmett. „Prosím nedělej to!“ Bell se na něj jen usmála, vzala do ruky jedno z jeho DVD – Predátora z limitované edice a originálně podepsanou Schwarzenegrem.

„Víš, co chci, jinak…“ pohlédla na DVD. „Křup a lup…“ napodobila téměř dokonale zlomení DVDčka.

Emmett stál, oči rozšířené děsem. Ruce zvedl v gestu – Nestřílejte, vzdávám se! – v jedné ruce dokonce držel bílý kapesníček a začal prosit:

„Prosím ne, prosím, hned ti všechno dám…“

„Mám to všechno tady… tady v kapse…“ zajíkl se a rukou začal šnečím tempem šátrat v kalhotách. Bell se chvíli bála, co vytáhne, ale nakonec to opravdu byla jen obálka, se kterou následně po Bell mrštil.

„Je tam všechno? Pozitivy, negativy, CDčko… cokoliv?“ Ptala se Bella a Emmett jen němě přikývl, svýma očima hypnotizoval DVDčko, chloubu své sbírky s Arniem.

„Vrátíš mi ho prosím?“ Zašeptal a jen stěží potlačil vzlyk. Bella se střídavě podívala nejprve na Emmetta, DVDčko a fotky, než přikývla.

Emmett se k ní blížil krokem pyrotechnika před bombou. Opatrně, jako by se jednalo o největší poklad, vzal DVDčko a schoval jej do obalu.

„Vítěz!“ Vykřikl a vyskočil u toho čtyři metry vysoko. No nebyl by to Emmett, kdyby výšku stropu odhadl. Jeho hlava se rázem ocitla v prvním patře a nožičky i s tělíčkem čouhaly ze stropu místo lustru v přízemí.

„Alice, ty nevíš, že se zametá i pod postelí? Fuj to je bordel!“ Kašlal Emmett a kmital u toho radostně nožičkama.

„Alice?“ Začal se velmi zvolna a opatrně ošívat Jasper. Přece jen by ho to mohlo stát víc než pouhou existenci. „Musím ti něco říct.“

Ale to už si Alice podupávala nožkou v botičce od Prady, přesně věděla, že ryba smrdí od hlavy i to, co provedl její dokonalý manžel. Emmett si tak mohl odškrtnout i fázi číslo dvě.

Tříhodinová hádka plná křiku a létajících věcí s jediným cílem – Jasper. Alice se začínala uklidňovat a sčítala škody, které způsobila svým rychlým jednáním. Esme se mezitím snažila uklidit to, co zbylo z jejího domu, nyní připomínající spíše hromadu sutin.

Alice plakala nad rozbitým parfémem od Channela, posledním unikátem z prvního dne prodeje a zlomeným podpatkem botičky od Manola Blahnika, který se Jasperovi v letu zapíchl do očička.

Jasper stál u toho, čemu se dřív pyšně říkalo motorka. Jen smutně pokýval hlavou, no jo… Proč se jen vsázel, vrtalo mu hlavou, posbíral pár šroubků a plíšků, které z ní ještě zbyly a naházel je do koše.

Víc nebylo potřeba… Smutně vložil klíčky od motorky do krabičky, pomalu vykopal na zahradě jamku a tam krabičku vložil a zahrabal. Nad místo hrobečku vystavil kříž s nápisem: Naše chvilky byly skvělé, škoda jen, že tolik krátké… Stál tam a držel minutu ticha za zesnulou kamarádkou.

V hlavě mu pak už jen proběhla myšlenka: ‚Jak jen Emmett dokáže před Alice utajit masky?‘ To už měl však Emmett promyšlené, ve svém Jeepku si to mířil rovnou do Forks.

Emmettovo autíčko uhánělo po silnici, tohle autíčko nemělo problémy, bylo nové a tak nekuňkalo, neškytalo, jen si tak hezky předlo. Plynulou jízdu přerušil až prudkým dupnutím na pedál brzdiček.

Být Emmett smrtelný vylítne předním sklem a leží si to před svým milovaným autíčkem. Jenže on ne, on byl upírem a proto ještě před zastavením stál venku před dvoupatrovou budovou s velkým nápisem VETERINÁRNÍ KLINIKA.

S úsměvem a výrazem – Tak tady mě máte! – nakráčel do dveří.

„Dobrý den,“ pozdravil slušně a mile se usmíval.

„Aaa, copak si přeješ? Panáčku?“ Ptal se ho postarší veterinář, kterému už chybělo hodně zubů… No prostě a jednoduše šišlal.

„Víte, já se zajímám o medvědy… Píšu o nich práci do školy.“ Povídal Emmett první slůvka, co mu slina na jazyk přinesla. „Zaměřuji se převážně na Grizliho a zajímalo by mě, jak přesně se čipují. To se musí uspat, není, liž pravda?“

„No mladíku-u, máš pravdu. Používáme na to Geblegin 2000, je to nejsilnější sedativum.“ Emmett si zapisoval název a veterinář ho se zájmem pozoroval. No kdo by nepozoroval – představte si ten výraz. Emmett naprosto soustředěně čučí do notesu a něco si škrábe…

„A kolik se musí takovému medvědovi dát? Jako aby chrupkal?“ Ptal se dál s neskrývaným zájmem a jiskřičkami v očích.

„No to záleží na hmotnosti.“ Odpověděl doktor a zakroutil hlavou. Vždyť je to naprosto jasné.

„Dejme tomu takových, no… 250 kilo?“ Ptal se jako by nic Emmett.

„Asi 25 miligramů by ho měla spolehlivě uspat až na čtyři hodiny.“ Pokýval hlavou doktor a v hlavě si znovu přehrál tabulku.

„Díky doktore! Ani nevíte, jak moc jste mi pomohl.“ Chytal ho Emmett za ruku. „ A nevíte náhodou, kde je tady zverimex?“

„Budete si pořizovat zvířátko?“ Ptal se pro změnu nadšený doktor.

„Ano, štěňátko.“ Odpověděl Emmett a v očích mu jiskřilo jako dítěti o Vánocích.

„To pojedete takhle po pravé straně silnice,“ začal vysvětlovat doktor.

„Jo a nemáte nějaký prospekty. Jako o těch medvídcích?“ Skočil mu do řeči Emmett.

„Ano, vzadu, hned pro ně skočím.“ Veterinář se otočil a odkráčel pro zmíněné prospekty. Jenže zatím co byl pryč, Emmett sebral pět lahviček zmíněného oblbováku a pelášil pryč, co mu jen nožičky stačily.

Rychle nasedl do auta a vydal se hledat zverimex. I přes málo informací jej našel a rychle nakoupil vše potřebné pro štěňátko. Tři pytle granulí a několik konzerv hnusně páchnoucího masa. Vše zaplatil, naházel do auta a vyrazil domů.

Štěstíčko mu přálo… Přímo proti němu si to po cestě štrádoval Jacob Black. Rychlostí blesku vytáhl oblbováky a stříkačku. Natáhl do ní lék a pak se zamyslel. Co doktoři vědí, dám mu víc…

V rychlosti vyběhl z auta, stříkačku za zády a se zdrceným výrazem, za který by se nestyděl ani největší tragéd volal: „Jaku! Stala se hrozná věc! Bella…“

Víc než to už vymýšlet nemusel, jakmile Jacob zaslechl Bellino jméno byl u něj. Emmett na nic nečekal a zabodl mu stříkačku do zadnice, Jake ještě zařval, ale i tak se sesunul k zemi.

„Fíha, to má grády,“ pochvaloval si Emmett a začal Jacoba zvedat. Kolemjdoucí je sledovali a jen kroutili hlavami.

„Jste to ještě nepřepískli s chlastem?“ Zvolal k nim Emmett. Jeho upíří ouška, zaslechly něco ve stylu: Ach ta dnešní mládež. Ale to mu bylo jedno, narval Jacoba do kufru a mířil si to rovnou domů. Fáze číslo tři byla úspěšně za ním…

***

O dva dny později…

Po dva dny Emmett nevyšel ze sklepa, ozývaly se odtud prapodivné zvuky… Chudáček Jacob pod sedativy a krmen psími granulemi a konzervami… Navíc s Emmettovým zpěvem:

„Darling chutná i pejskůůům.“

V den maškarního plesu konečně vyšel ven. První koho potkal, byla Alice. Nasupeně si ho měřila a brblala si pro sebe:

„Proč nic nevidím,“ skučela si pod fousy už snad po sté tenhle den.

„Ty Al, nemáš náhodou své dny?“ Zeptal se Emmett se smíchem.

„Jak velkej, tak blbej.“ Odfrkla si Alice a práskla dveřmi, které samo vysklila.

„No tak si v přechodu?“ Zvolal za ní Emmett a velmi vážně pokýval hlavou. „Jo, má krámy nebo je v přechodu. Je mi to jasný.“

***

V den maškaráku…

„Rodino!“ Svolával Emmett v den maškaráku rodinu. Plesání mělo začít za dvě hodiny a celá Cullenovic familie i s Bellou netrpělivě očekávali, co na ně jejich milovaný manžel, syn a bratr nachystal. Všichni se seběhli do obýváku a čekali na Emmettův verdikt.

„Masky jsem tvořil sám, jsou přímo od srdce.“ Usmíval se u toho jako měsíček na hnoji. Hned na to začal rozdávat jednotlivé krabičky.

„Carlisle!“ Zavolal a jmenovaný si šel pro svou masku. Pomalu a opatrně, jako by na něj snad měl vykouknout Aro, otevíral krabici. Pomalinku začal vytahovat i jeho obsah a na tvář si nasadil neidentifikovatelný výraz. No, jak byste se asi tak tvářili na ultra krátký pláštík pro sestřičky, blond paruku a červené lakované podpatky?

„Ta barva ti půjde k pleti,“ poznamenal jako by nic Emmett. Nechal Carlisla Carlislem a zavolal dalšího pána… Vlastně paní na holení.

„Esme,“ pokynul jí a ta si šla převzít svou krabici. Po Carlislově zkušenosti se párkrát nadechla a opatrně odklopila víko.

„Esme je láskyplná, a proto jsem vybral zrovinka toto.“ Culil se od ucha k uchu Emmet. Esme opatrně dvěma prsty vytáhla červený latexový obleček, který víc odhalil, než schoval. Opatrně si ho prohlížela. ‚To ne, ono to má v rozkroku díru?‘ Blesklo jí hlavou.

„Ještě ti něco chybí,“ poznamenal Emmett a Esme se opatrně znovu podívala do krabice. Vytáhla jezdecký bičík a tázavě se podívala na Emmetta.

„To máš na zlobivé sestřičky,“ zamrkal Carlislovým směrem. Ten však nevnímal, stále si ještě nevěřícně prohlížel svou masku. Nejspíš přemýšlel, jak se napasovat do toho oblečku a navíc… Bude si muset holit nohy?

„Alice, mohu prosit?“ Zavolal si Emmett dalšího. Alice se nervózně postavila a pomalým až šnečím tempem se vydala k Emmettovi. Nebylo pro ni zvykem, aby se dělo něco, o čem nemá nejmenší páru. A ona přece poslední dva dny nic neviděla. Její vlasy se ježily ještě víc než obvykle a to způsobem, že na ně snad chytala i HBO.

„Tadááá!“ Podal jí Emmett krabici a ta ji bez váhání rozebrala a vytáhla… Obří igelitku z Teska s nápisem: TESKO VOLÁ – KUPTE SI RYBU. MY NEMÁME, NEMÁME CHYBU! Alice nevěřícně koukala na svou masku.

„Ještě botičky, aby byl tvůj outfit perfektní,“ zasmál se Emmett a podal jí jarmilky, které nosili snad už za krále Klacka.

„Jaspere,“ přivolal si ho pohybem ukazováčku. Jmenovaný se neochotně, ale zvedl. Došel k němu a převzal si svou krabici. Nedůvěřivě si ji měřil, než ji otevřel a zůstal šokovaně zírat na obří plínku, luk, šípy a nějaký rudý šátek.

„Co…“ Asi se chtěl zeptat, co to je, ale díky šoku toho nebyl schopen.

„Jdeš za Amorka, není to hezký!“ Zasmál se vesele Emmett a Jasper velmi hlasitě polkl. Nekomentoval to a dál zíral do krabice.

„Bell,“ pokynul Emmett k jmenované, ale Edward ji odmítl pustit.

„Ale Edí,“ kroutil hlavou Emmett a podal Belle krabici. Ta ji opatrně otevřela a hned na vršku na ni vykoukly upíří zuby, takové ty z filmů o upírech, kečup a sexy, ultra krátké šatičky.

„Co to…“ Byla na tom jen o kousek lépe než Jasper.

„Jdeš za sexy upírku, není to přímo báječné?“ Ptal se nadšeně a natěšeně Emmett. „A ty Edwarde, je mi to líto, ale nic rozumného mě nenapadlo.“ U slova rozumného se na něj všichni tázavě podívali. Copak tohle všechno je rozumné?

„Ale sehnal jsem ti tohle,“ řekl nakonec pyšně a podal Edwardovi krabici. Ten ji obezřetně otevřel, měl strach, protože Emmett si chránil myšlenky a to nebylo něco zrovna normálního. Ne u Emmetta. V krabici byla maska velkého kuřete, podle myšlenek Edward pochopil, že kostým Emmett ukradl klukovi, co roznášel letáky u Grill – Baru. Chudák…

„Neznič to, jinak chudák Marvy přijde o práci.“ Pokýval zcela vážně hlavou Emmett.

„A ty Rosinko moje,“ uculil se na svou ženu a podal jí růžovoučkou krabici. Milovala ho, přesto se jeho nápadu bála. Uznejte sami, kdybyste viděli tohle…

„Co to je?“ Ptala se, jakmile vytáhla pruhované kalhoty s ocasem.

„Zadnice zebry,“ pokrčil nevinně rameny. „Všechny masky jsem vyrobil s láskou.“

„A proto jdu za prdel zebry?“ Tak tentokrát už ječela.

„Ty to nechápeš Rose, já jsem předek a ty jsi zadek… Chci všem ukázat, že jsme jedno tělo, jedna duše.“ Vrkal Emmett a Rosalie trochu roztála a uklidnila se.

„Tak šup – šup do masek, já si musím ještě něco zařídit. Sejdeme se na maškarním.“ Rozkazoval Emmett a zmizel v útrobách domu.

Všichni ač neochotně jej poslechli. Nejvíce smíchu sklidil Carlisle, kterému lezly chlupy i z lodiček a pak také Jasper, který vypadal, že má v plínce naděláno…

Když dorazili na maškarní, stáli chvíli v hloučku a hledali Emmetta, strůjce jejich neštěstí a jejich prokletí. V sále už bylo celé Forks, když najednou přestala hrát hudba a zhasla všechna světla. Na pódiu se rozzářil kužel světla nad postavou zahalenou v čemsi růžovém, když v tom postava začala křičet:

„Drazí lidé z Forks… Metropolis má Supermana, San Francisko má Spidermana a Vy máte svého Emmettmana!“ Dopověděl a odhalil svou tvář. Stál tam v celé své kráse v růžovém trikotu s legínami a velkým písmenem E na hrudi. Přes sebe měl zlatou kapuci a naparoval se jako páv. Na důkaz svých slov začal na pódiu hopkat, pobíhat dokolečka a neustále opakoval:

„Hop, hop a letím!“

„Tak já jdu za prdel zebry a ten můj hňup si tu hopká v růžovém trikotu na aerobic!“ Kroutila hlavou Rose.

„A má moje růžové legíny.“ Povzdechla si Bella.

„Ta pláštěnka, to byly zlaté šaty od Valentýna!“ Zaječela Alice způsobem, ze kterého nad ní praskla žárovka.

A to bylo poprvé a naposledy, co Emmett Cullenovic na ples šňořil a jestli ho nezabili tak v růžovém trikotu hopká dodnes.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)

Bella & Bob a Bobek

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

„Vstávat a cvičit!“ volal na mě nějaký pošuk a já přemýšlela, proč bych jako měla vstávat a cvičit.

„Bobe? Ona je horší jak já!“ slyšela jsem jiný hlásek o něco pisklavější.

„Nechte mě spát!“ zakřičela jsem na ně a přetáhla si deku přes hlavu.

„Vstávat, je nový den!“ zahlaholil ten asi starší a strhl ze mě deku. Neochotně jsem vylezla z postele a rozkoukala se po okolí. Kolem byly jen černé stěny, z nějakého hebkého materiálu.

„Kde to jsem?“ ptala jsem se.

„U nás doma,“ odpověděl ten mladší.

„A Vy jste?“ ptala jsem se podezřívavě a koukala na dva králíky. Asi mi přeskočilo, králici a mluví a mají domeček a já spím v jejich posteli, kde jsem se to octla.

„Já jsem Bob a tohle je Bobek.“ Odpovídal mi ten starší a já jen třeštila oči. To mají jako i jména?

„Dobře já jsem Bella,“ usmála jsem se a připadala si zralá na blázinec.

„To je hezký, taky od B…“ zasmál se ten menší, nejspíš Bobek.

„Od I,“ odsekla jsem a oba se na mě nechápavě podívali. „Je to zkratka z Isabelly!“

„Tak honem, cvičit!“ zakřičel ten větší čili Bob. Vyskočil ven a já za ním jen koukala.

„Neboj, zvládneš to,“ smál se Bobek.

„Nebojím,“ uculila jsem se a vyskočila za Bobem. Bylo to překvapivě snadné. Okolo mě se rozprostíral les, ale ne ten normální, ale takový ten kreslený. Zaklepala jsem hlavou, ale les se nezměnil. Otočila jsem se, abych se podívala na tu noru, ve které jsem byla a zhrozila se. Byl to klobouk. Lidský, tak moment, jakou mám velikost?

„Co je, tak cvičit ne!“ dožadoval se pozornosti Bob.

„To je klobouk…“ ukazovala jsem na něj.

„Jo, my jsme totiž králíci z klobouku!“ hopsal kolem Bobek.

„Králíci z klobouku?“ opakovala jsem nevěřícně.

„Jo, z klobouku, uletěli jsme kouzelníkovi.“ Odpovídal Bob a divně si mě měřil.

„Bellí!“ uslyšela jsem hlas Edwarda. „Ty už jsi vzhůru?“ ptal se, bral mě do náruče a začal chovat jako miminko.

„Vzhůru je, ale ještě nedělala rozcvičku, takže ji zase hezky pusť!“ nařizoval mu Bob.

„Jo, pravda,“zamračil se na mě Edward a postavil mě na zem. „Tak do toho,“ pobídl mě ještě a šel se posadit na kreslený pařez.

„Tak jo,“ kývla jsem a začala se pohybovat v rytmu pěkně podle Boba.

„Děláš to špatně,“ kroutil nade mnou hlavou.

„Takhle!“ zavolal Bobek a já na něj koukala.

„Vždyť to tak dělám!“ vztekla jsem se.

„Neděláš!“ okřikl mě Bob a začal mě mordovat do nejrůznějších pozic, až se Edward kácel smíchy. Chvíli jsem měla nohu za hlavou pak zas někde jinde – prostě jsem si připadala jak hadrová panenka toho pošahanýho králíka.

„Bell cvičí?“ přiběhl Jasper.

„Jééé, to je hezký!“ uslyšela jsem i Emmeta, který se se smíchem přihnal až k nám.

„Tak dost!“ zaprotestovala jsem a Bob mě nechal.

„Jdeme!“ zavelel Bobek a vydal se cestičkou přímo do lesa.

„Edwarde co se tady děje?“ ptala jsem se ho a pozorovala, jak se divně tváří.

„Nic se neděje, je hezký den.“ Usmíval se jak měsíček na hnoji, znovu mě vzal do náruče a i se mnou běžel do lesa za bílými králíky.

„Edwarde? Tobě to přijde normální?“ hodila jsem rukama a Edward mě upustil, zakopl o mě a spadl.

„Ty snad nejsi upír brácha!“ smál se mu Emmet.

„Kdyby se nevrtěla!“ vrčel Edward.

„Bellí a Edí spadli!“ zavolala Rosalie, která se také přihnala a já si čím dál víc připadala jako v hloupé pohádce.

„Co se to tu…“ ptal se krteček, který se právě prohrabal u Edwardových nohou.

„Jééé, krteček!“ zakřičel Jasper a vrhl se na něj. Krteček ani nemrkl a Jasper ho vysál.

„Chutnal?“ ptala jsem se.

„Jo,“ olízl se labužnicky Jasper. „Já krtečky nejradši a ti v kalhotkách jsou ještě lepší.“

„Věřím,“ usmála jsem se a snažila se dostat zpod Edwarda.

„Carlisle, nééééé!“ vykřikla Esme a snažila se ho zastavit, když se vrhl na jednoho z králíků.

„Ty jsi zabil Bobka,“ zavzlykala, když viděla jeho mrtvé tělíčko v Carlislově náruči.

„Néééé! Já žiju, to byl Bob!“ culil se vedle ní druhý králíček. Ihned ho popadla do náruče a začala chovat jako miminko.

„Milášínku můj malej,“ šišlala na něj a stále ho nepřestávala chovat.

„Já myslel, že já jsem tvůj milášek.“ Zafňukal vedle ní Carlisle a choulil se do klubíčka.

„Ne, ty jsi vrah, co zabil Bobka!“ ukazovala na něj prstem.

„Bellí?“ otočil se na mě Edward s potutelným úsměvem.

„Ano Edwarde?“ otočila jsem se na něj a koukala do jeho teď už fialových… Moment fialových!?! očí.

„Pojď si se mnou hrát,“ znovu mě popadl do náruče, ale tentokrát běžel ven z lesa.

„Kam to běžíme?“ ptala jsem se a pro jistotu se nehýbala.

„Do domečku!“ zakřičel Edward, jako bych byla hluchá.

„Dobře, já slyším!“ křikla jsem nazpět a nechala se pomalu odnést. Opravdu domeček Křemílka a Vochomůrky byl opravdu líbezný.

„Vypadněte!“ štěkl na ně Edward.

„Tohle je náš domeček!“ bránil svoje území Křemílek.

„Veeeen!“ zaječel na ně Edward, a když viděl, že se nehodlají pohnout, postavil mě na zem a vrhl se po prvním z nich.

„Néééé, tys mi zabil kamaráda.“ Fňukal Vochomůrka.

„Jestli nechceš jít za ním…“ vyhrožoval mu Edward a Vochomůrka se vydal na cestu pryč.

„A jsme sami?“ ptala jsem se.

„Jo, jsme sami,“ usmíval se Edward a pomalu ke mně přistoupil. Začal mě vášnivě líbat a já se poddala jeho hře. Pomalu jsme se svlékali a laskali celá naše nahá těla.

Edward mě položil do peřin a přilehl ke mně. Stále jsme se laskali, a když jsem myslela, že to nevydržím, vykřikla jsem: „No tak Edwarde, prosím!“

„Víš jistě, že to chceš?“ ptal se ostražitě, jen jsem kývla a nechala ho dokončit tohle slastné dílo, když… Když se pokusil svůj nástroj touhy místo mého lůna zarazit do pupíku.

„Auuu, Edwarde!“ zakřičela jsem.

„Promiň, ale poprvé to vždycky bolí.“ Culil se na mě a já na něj jen nevěřícně zírala.

„Ale o to nejde! Podívej, kam mi ho cpeš!“ ukazovala jsem na svůj pupík.

„To se nemá?“ ptal se vykuleně a mé oči málem vyletěly z důlků.

„Ne!?!“ zavřeštěla jsem.

„Ale, Emmet říkal, že jo!“ drbal se na hlavě.

***

V tu chvíli jsme se trhnutím probudila…

„Sakra, to byl sen!?!“ zanadávala jsem si a poklepala hlavou.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)