Esme:

Můj Bože, co jsem komu udělala? Připadám si, jako by mě někdo praštil palicí a já upadla do hodně podivného snu. Jarmil po mě chce, abych vařila, no něco takového jsem čekala, ale ne jen pár minut po té, co jsme se seznámili. Být na jeho místě, jsem zvědavá, kde je právě moje žena, nebo co za ženskou jsem já.

Pomalu jsem vešla do místnosti, která měla být kuchyní, ani tady nechyběly kytičky na všem, na čem jen mohly být, hrnky, talíře, příbory, hrnce, pánve, sporák a dokonce i dvířka linky. Pomalu se mi začínalo zdát, že tahle ženská chtěla být květinářka, ale dostala alergii a tak si jen všechno vytapetovala kytkami.

Párkrát jsem se nadechla a začala se rozhlížet po něčem, co by se dalo uvařit. Není to tak těžké a věřím, že to zvládnu. Otevřela jsem první skříňku a objevila papír, na kterém jak jsem zjistila, byl přesný popis toho, co můžu uvařit dětem, co manželovi a hlavně v kterou denní dobu by toto jídlo jedli. Trochu jsem zamžourala do písmen a po chvíli začala pátrat, jestli mi zdejší paní domu nenechala i přesný jídelníček, co a kdy uvařit.

„Už to máš?“ vybafnul na mě ze dveří Jarmil. „Děti musí za deset minut spát a večeře už měla být dávno hotová!“

„Já, snažím se zorientovat v cizí kuchyni. Vadilo by hodně, kdybych děti uložila o něco později?“ zeptala jsem se mile a doufala, že tohle snad nebude žádný problém.

„To by tedy vadilo!“ obořil se na mě Jarmil a já zůstala zkoprněle zírat na dveře, které za sebou zavřel. To vše neuniklo zkoumavému pohledu kameramana Dana, který mě celou tu dobu sledoval.

Rychle jsem vytáhla několik hrnců a podle pokynů na papíře jsem uvařila těstoviny s nějakou polotovarovou omáčkou z lednice. Pro dnešek to prostě musí stačit, reputaci coby kuchařky si napravím zítra.

„Večeře je hotová,“ zavolala jsem do domu a čekala, kdy se kdo objeví. Nic, zkusila jsem to znovu, ale stále žádná odezva. Rozhodla jsem se proto zajít do obývacího pokoje, děti si hrály na zemi a Jarmil jim nevěnoval ani kapku své pozornosti.

„Večeře je hotová,“ zopakovala jsem své původní prohlášení. S Jarmilem to ani nehlo, jen zvedl oči a nechápavě si mě měřil.

„Čas na večeři je v šest hodin, teď už jíst nebudeme. Běž uložit děti,“ kývnul směrem k nim a já zkoprněla, tak proč jsem se jako měla obtěžovat s vařením toho jídla, když stejně věděl, že nebude jíst? Byla jsem naštvaná, ale v tuhle chvíli jsem prostě musela hrát podle jejich pravidel.

„Tak pojďte děti, půjdeme se okoupat a pak rychle do postýlky.“ Vzala jsem obě děti, každé do jedné ruky a vypochodovala s nimi do patra, kde byl jejich pokoj i koupelna.

…

Netrvalo to dlouho a já ukládala obě děti k spánku. Vypadaly, že se jim moc nechce, ale co, jsou malí a jejich matka jistě ví, kolik spánku potřebují. Dala jsem jim pusu na čelo a popřála dobrou noc.

Hned potom jsem se vydala zpět do kuchyně, kde byly těstoviny stále na stejném místě. Měla jsem vztek a chtěla je vyhodit, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Koukla jsem na Dana, který mě celou dobu natáčel, a řekla jsem: „No co, tak si to dá zítra.“

Vzala jsem první misku, kterou jsem našla a těstoviny i s omáčkou do ní dala. Celé jsem to pak šoupla do lednice a mírně naštvaná jsem si sedla na barovou židličku u vyvýšeného pultu pro přípravu jídel.

…

„Tady jsi ženská,“ zaburácel Jarmil a já i Dan jsme nadskočili. Co asi chce? „Musíš mi umýt záda a nohy a pak můžeš jít chrápat.“ Zahudral a já se nestačila divit, tak jeho ženuška mu myje záda i nohy?

Při té představě jsem se oklepala, to zdá se Jarmila ani trochu netrápilo, popadl mě za ruku a odtáhl mě do koupelny. Nestačila jsem zírat, když se svlékl jako by nic.

„Proč ještě nemám napuštěnou vodu?“ houkl na mě s výrazem totálního idiota. „Co tam ta stojíš, teď jsi moje ženská, tak se o mě budeš starat!“

„Myslím, že tohle není povolené,“ vložil se do hovoru Dan, který znal všechna pravidla zpaměti.

„To je mi u vtáka!“ zahulákal na celý dům Jarmil, což okamžitě zbudilo děti. Ty začaly plakat a já tak měla alespoň dobrou výmluvu, proč Jarmilovi neumývat záda a nohy.

…

Děti naštěstí rychle usnuly, to mi ale nijak neulehčilo situaci, nevěděla jsem, co si mám počít, tak jsem pro jistotu ještě chvíli zůstala u dětí v pokoji, než jsem uslyšela čvachtání Jarmilových nohou na podlaze.

„Běž tam vytřít!“ zanadával Jarmil a zabouchl dveře. Tentokrát to naštěstí nevzbudilo děti a tak mi nic nebránilo jít se podívat na spoušť, kterou tam Jarmil zanechal.

Když jsem to uviděla, málem jsem dostala infarkt, ne že by to u upíra šlo. Nicméně, ten bordel, který po sobě zanechal v koupelně, byl snad za trest. A to nemluvím o promáčeném koberci na chodbě a úplně mokrých koberečcích v koupelně. Rychle jsem je vzala a vynesla ven, kde jsem je vyždímala a pověsila na prádelní šňůru. Budu hold doufat, že do rána uschnout. Dan mé počínání jen němě sledoval. Asi stejně jako já nemohl uvěřit, kolik nepořádku udělá jeden dospělej chlap.

Vrátila jsem se do koupelny, kde mě čekalo ještě dlouhé vytírání a uklízení. Krom mokra, které bylo všude kolem, tu byly i jeho chlupy z nosu a sedřená kůže z nohou.

„Díky za mou rodinu,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe, ale Danovi to neušlo, mírně se uchechtl, ale dál se choval profesionálně. Po nekonečně dlouhé době se mi podařilo vše uklidit, děti spaly a Jarmil koukal na nějakou praštěnou telenovelu v televizi.

„Asi si půjdu lehnout,“ kývla jsem k Danovi. „Bylo toho na mě přece jen hodně.“ Nijak neprotestoval, vypnul kameru a odkráčel do karavanu, který mu pro tuto příležitost poskytli.

…

Noc nebyla zas tak dlouhá a já si chtěla zajít na lov, bylo jasné, že během dne nebudu mít šanci a protože tenhle manžel byl pořádný oříšek, potřebovala jsem se ovládat, jediným problémem bylo velmi malé okno v mém pokoji, které jak jsem si všimla, bylo zazděné stejně neodborným způsobem, jako okno dole v obývacím pokoji.

Pokusila jsem se proto vyjít co nejtišeji dveřmi, to by ovšem nesměly být stále zaseknuté. Stejně by se mi nepodařilo vrátit stejnou cestou, navíc Jarmil měl velmi lehké spaní. Po jediném pokusu jsem ho uslyšela nahoře. Něco si brblal a měl namířeno dolů. Upíří rychlostí jsem se dostala do kuchyně a načepovala si polovinu sklenice vody.

„Co tady děláš?“ ptal se otráveně a přes rozespalá víčka mě pozoroval.

„Měla jsem žízeň, tak jsem se šla napít. Je v tom problém?“ ptala jsem se přátelsky a bez známek stresu.

„Příště v noci nevycházej z pokoje!“ nařídil mi a vypochodoval z kuchyně. Chvíli jsem za ním šokovaně zírala, to snad nemyslí vážně, že ne?

Ještě chvíli jsem za ním zírala, když jsem se rozhodla utéct oknem v kuchyni, vypadalo větší a já snad měla naději, že se jím protáhnu.

„Ano,“ zajásala jsem velmi potichu a pak už jsem upíří rychlostí mířila směrem, kde měl podle Alice být les.

Ulovila jsem si pár zvířátek a pak jsem se rychle vrátila zpět. Tiše, jak jen jsem mohla, jsem se dostala do svého pokoje a převlékla se. Teď už jen počkat na budík a může začít nový den.

…

Druhého dne ráno jsem opatrně vzbudila děti, které nevypadaly, že by se jim chtělo vstát, ale manuál je manuál. Pomohla jsem jim s oblékáním a pak je vzala dolů na snídani, kde už čekal netrpělivý Jarmil.

Potlačila jsem nutkání protočit oči a velmi rychle jsem se dala do přípravy snídaně. Přece jen ani jeden z nich včera nevečeřel, takže se dalo očekávat, že budou všichni hladoví. Po chvíli do kuchyně vlítl Dan, který vypadal, že zaspal, protože byl neupravený a oči měl ještě pořád slepené. Kývla jsem na pozdrav a pak už předstírala, že mě nesleduje zvědavé oko kamery.

Emmet:

Chudák Edward, na večer se svou ženou čekal déle než my ostatní a ta pitomá baba mu to překazí. Není to fér. Měl bych vymyslet nějaký malý, malilinkatý plán pomsty.

„Emmete? Nevymýšlíš nic, že ne?“ ptal se mě nedůvěřivě Jasper, který vycítil mé nekalé plány proti nové matince.

„Ne,“ zalhal jsem a myslím, že dobře.

„Nekecej, v tomhle případě ti rád pomůžu.“ Hodil po mě očkem a já věděl, že mám nového spiklence.

„Myslím, že Sára potřebuje poučit o chování mládeže. Umí sice vychovávat malé děti, ale s námi nemá šanci, tak proč jí to nedat najevo?“ nadhodil jsem kus svého plánu.

„Myslíš jako…“ nedořekl, protože do pokoje se vřítila jeho ječící manželka.

„Alice?“ otočil jsem se k ní. „Co jsi viděla?“

„Bude to úžasné, všichni vám pomůžeme a bude to dokonalé!“ vřeštěla.

„Uklidni se, nebo vzbudíš Sáru a ta zjistí, že tu Edward s Bellou nejsou,“ napomínala ji Rosalie.

„Bella je s Edwardem?“ ptal jsem se nechápavě.

„Jistě, Mika setřásla snadno a pak už jí nic nebránilo v nalezení Edwarda,“ kývla hlavou Alice.

„V tom případě na ně počkáme a pak upředeme síť na naši milovanou maminku Sáru.“ Mnul jsem si ruce radostí.

***

„Co je to tady za sněm?“ ptal se Edward, když se vrátil z lovu.

„Plán pomsty se blíží,“ nadhodil jsem tajemně.

„Co?!?“ třeštil nechápavě oči.

„Chceme dát Sáře za vyučenou,“ objasnil Jasper.

„Slyšela jsem něco o pomstě?“ zeptala se Bella, která nenápadně vklouzla do dveří.

„Jen jí ukážeme, jak se vychovávají upíři.“

***

Dílo zkázy bylo dokonáno. Teď už jen čekat, kdy se naše milá matinka probudí, ale dle jejích zvyků to nebude dlouho trvat. Na tenhle svůj výlet jen tak nezapomene.

„Všechno připraveno?“ ptal jsem se svých kumpánů ve zbrani. Sborově kývli a dál se věnovali své porci odporného lidského jídla na svých talířích.

Bella:

Když jsme se s Edwardem vrátili, zasvětil nás Emmett do plánu pomsty pro naši milou novou mamku. Vůbec jsem se tomu nemohla bránit, už jen proto, že tahle nová maminka Sára mi lezla příšerně krkem. Bylo až neuvěřitelné, jak moc mě otravovala všemi těmi hrami a zákazy a příkazy. Kdo to kdy slyšel, aby puberťáci chodili spát v sedm a to navíc ještě před večerníčkem!

„Všechno připraveno?“ zeptal se nás Emmett, když přišel dolů do kuchyně, kde jsme již měli připravenou pěknou porci jídla. Byl víkend a tak jsme měli všichni přetrpět snídani, oběd i večeři a to mí drazí sourozenci ještě netušili, že taková svačinka mezi jídly je pro Sáru neuvěřitelně důležitá.

Hned po „jídle“ jsme začali uskutečňovat náš plán. Carlisle se opět omluvil, že má službu a samozřejmě ho to nesmírně mrzí, ale v neděli si snad uděláme společný výlet do divočiny. Podle Edwarda by Sáře vůbec nevadilo, kdyby z výletu sešlo a mohla zůstat doma, na druhou stranu chtěla to vyzkoušet.

Spolu s Alice jsme odlákaly pozornost Sáry od kuchyně, jen proto, aby naši hoši měli dost času na vynesení veškerých zásob jídla a to včetně mouky a prášku do pečiva.

„Chci jít nakupovat a tady Bella by mohla jít se mnou.“ Jo, Alice je jednička, oběma nám bylo jasné, co bude následovat.

„Ne ne, oblečení je tady dost, žádné nákupy nejsou potřeba!“ utla nás hned z počátku Sára. I tohle malé odlákání pozornosti však stačilo k první fázi plánu. Kluci se vřítili do obývacího pokoje a jen na nepatrnou chvilku zvedli zdvižený palec. Všechno klaplo.

„Ták Sáro, budeme mít i svačinu?“ zeptal se naprosto nevinně Emmett. Sára jakoby okamžitě pookřála, když zjistila, že se nám spravila chuť k jídlu.

„Chtěla jsem dnes upéct kynutou buchtu,“ zářila štěstím a my se vnitřně otřásali smíchy.

—

„Potěšili jsme ji,“ zatvářil se naštvaně Edward. „Líbí se jí představa, že nám napeče hromadu buchet.“

„Jo, jenže nebude mít z čeho a je jasné, že bude muset do obchodu,“ usmíval se vítězoslavně Emmett. „Takže my,“ poukázal zvlášť na každého z nás, „budeme mít spoustu času zaneřádit pořádně dům.“

„Jen aby se Carlisle moc nenaštval,“ zauvažoval Edward. „On si doopravdy přeje, aby všechno fungovalo.“

„Jo Carlisle a ta jeho věda. Ale tahle matinka si musí uvědomit, že nám není pět!“ oponoval velmi rychle Emmett a s tím jsme nemohli než souhlasit.

„Má pravdu, chodí nás kontrolovat tak často, že to až hezké není.“ Přidala do hovoru poznatek Rose a měla pravdu, kdyby nás zkontrolovala jednou za noc, ale téměř každou hodinu? Copak se bojí, že se udusíme peřinou?

Ostatní už jen pokrčili rameny, protože z kuchyně se vracela zmatená Sára. Tvářila se vyjeveně a podle toho jak se tvářil Edward, bylo jasné, že její myšlenky jsou také velmi zpřeházené.

„Děti, nevíte náhodou, kam se poděla všechna mouka? Vajíčka, droždí, mléko…“ Takhle ještě nějakou chvíli vyjmenovávala všechny možné potraviny, když: „Asi zajdu za Carlislem a půjdeme nakoupit. Zvládnete to tady chvíli sami?“

„Carlisle je v práci,“ upozornila jsem ji. „A až se vrátí, bude jistě unavený, nechceš jít sama?“

„Och, no bude to muset zvládnout, jednou je hlavou rodiny.“

—

„Ahoj, jsem doma,“ ohlásil se Carlisle. „Mám ještě nějaké papírování,“ řekl, když nás viděl sedět v hloučku i se Sárou nad nějakou pitomou hrou.

„Počkej,“ zastavila ho Sára.

„Sáro, je mi líto, ale jsem doktor, svou práci miluji a v tuto chvíli se jí prostě musím ještě pár hodin věnovat.“ Odbyl ji bez dalšího slova Carlisle.

S těmi slovy se otočil na podpatku a zamířil do své pracovny. Sára přitom vydala velmi nemilý zvuk, který nejspíš vyjadřoval pobouření nad Carlislovým chováním.

Carlisle:

Uf, tak tohle bylo o fous, opravdu nevím, co po mě chtěla, ale jsem rád, že se můžu vymluvit na velmi náročnou profesi. Jak jen jsem si mohl myslet, že s Esme už máme zajeté koleje, ve kterých se oba utápíme. Když vidím, jakou semetriku jsem si nastěhoval do domu… Mé obavy o Esme se zvětšovaly. Bůh ví, jakého manžela tam má. Jediné, čeho se nemusím bát je, že by snad začal Esme týrat. Stejně jako Sára bude mít Esme v patách kameramana, který snad nic takového nepřipustí.

Z mého zamyšlení mě vytrhl až zvuk ozývající se ze schodů. Bylo mi jasné, že takhle nedupe nikdo z naší rodiny a proto bylo jasné, že tenhle zvuk produkuje moje nová ženuška. Jen na nepatrnou chvíli mě napadlo schovat se pod stůl ve své pracovně a potom předstírat, že jsem si šel lehnout do postele. Vyčerpávající profese doktora, co nemá klid ani o víkendu. Tuhle myšlenku jsem však zavrhnul, minimálně Bella by mi to dala sežrat i s úroky, nejen proto, že ona má Sáru na krku v jednom kuse.

Jak jen jsem si mohl myslet, že to téhle naší upíří rodince bude klapat s člověkem pod střechou.

„Och, tady jsi,“ zašveholila Sára, když bez zaklepání vtrhla do mé kanceláře. Tvářila se tak mile, až mi to bylo podezřelé. Pomalu jsem začal uvažovat o změně stravovacích návyků, když jsem si všiml kameramana, na kterého jsem si už tolik zvyknul, že mi připadal jako součást nábytku.

„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se milým tónem.

„Víš, dívala jsem se v kuchyni, že všechny zásoby došly. Chtěla jsem péct a zjistila jsem, že nikde nic není. Je to šílené, ještě ráno bylo všeho dost.“ Blekotala a blekotala, už mě to začínalo nudit, když se dostala k jádru pudla: „Nekoukej tak na mě, jako hlava rodiny pojedeš se mnou a s nákupem mi pomůžeš!“

„Cože?“ zeptal jsem se. „Esme nákupy běžně zařizuje sama a pokud nevíš, kde je obchod Alice ti jistě ráda poradí.“

„Zbláznil ses? Jsi hlava rodiny!“ pištěla na mě. Nezmohl jsem se na slovo, jen jsem se zvedl od stolu a rukou naznačil, že půjdeme.