Sukničkář – 24

Bella:

„Musíme se odstěhovat!“ začal jednoho večera Carlisle. Bylo mi jasné, že dřív nebo později k tomu tak jako tak dojde, ale právě teď, když jsem měla odevzdávat kalendář a ve škole speciální projekt, který jsme s Edwardem dlouho zpracovávali…

Tolik jsem se na to vše těšila a oni mi to chtěli vzít, jako by nemohli chvíli počkat. Třeba jen pár týdnů, abych odevzdala svou práci, kterou jsem měla rozjednanou a dokonce už i hotovou, jen čekala na odevzdání. Hlavně ten kalendář jsem chtěla odevzdat. Tiše, jak jen to šlo, jsem si povzdechla, ale jak mi mohlo být jasné, všichni to slyšeli.

„Děje se něco, Bell?“ zeptala se mě Esme, která mi seděla po boku.

„Víš jen,“ znovu jsem si vzdychla. Nechtěla jsem je tím zatěžovat. Věděla jsem přece, že se budeme muset přestěhovat. „Prostě jsem měla rozdělanou práci a mám ještě několik projektů, které bych měla odevzdat klientům, než budu…“ Nemohla jsem to říct nahlas, ale to slovo viselo ve vzduchu. Mrtvá.

„No stěhování nemusí proběhnout tak rychle, myslím, že většinu projektů odevzdat stihneš.“ Mrkl na mě Emmett a Edward se uculil.

„Tak dobrá,“ houkla jsem. „A kam, že se to budeme stěhovat?“

„No někam, kde nesvítí moc slunce. Alice a já už jsme to několikrát probírali, ale zatím vypadá jako nejvhodnější místo Aljaška.“ Cože? Tak daleko? Těmi slovy ve mně úplně hrklo, copak si mohli myslet, že se jen tak bez boje odstěhuju do tak vzdálených koutů světa?

„Už jsme tam žili, nemusíš se vůbec bát,“ ujistil mě Edward. „A navíc, to stěhování opravdu potrvá, tak pojď, odevzdáme náš zvláštní úkol do školy.“

Jemně mě pobídl a já se zvedla. Vzala jsem tašku s věcmi a už si chystala slova pro naši prezentaci o Kamasutře. Opravdu jsem se na to těšila, protože jsme do toho dali opravdu hodně.

Vystoupili jsme před školou a vydali se na speciální hodinu. Ve třídě jsme připojili USB disk k počítači a nechali načíst naši prezentaci. Opravdu jsem se na to už těšila. Dalo to spoustu práce, i když ta legrace, kterou jsme si u focení užili, bych nevyměnila.

„Tak začněte,“ pobídl nás učitel, který zrovna vcházel do třídy. Kývla jsem na Edwarda a ten prezentaci spustil.

„Dobrý den, dovolte mi představit se. Jmenuji se Isabella Swanová a spolu s Edwardem Cullenem jsme si pro vás připravili prezentaci na téma Kamasutra včera a dnes,“ zahájila jsem naši prezentaci. „Povíme si, jak a kde kamasutra vznikla a také jaké jsou nejběžnější a nejpoužívanější polohy. Na závěr budeme moct pár poloh ve dvojicích vyzkoušet.“ S těmi slovy profesor zbledl a celá třída propukla v rozpačité mumlání. „Samozřejmě, pokud nebudete chtít, nemusíte,“ dodala jsem pro jistotu.

„Ano,“ ujal se slova Edward. „Na těchto obrázcích můžete vidět základní části těla. Tedy ty, o které se nám na této hodině jedná. Pokud si povšimnete prsou, zvláště pak pánové,“ rozhlédl se po třídě a na několik kluků opravdu udělal důležitý výraz, říkající: ‚No nemám pravdu?‘

„U výběru partnerky si v tomto ohledu dávejte pozor,“ pokračoval dál v prezentaci. „Velmi snadno se vám může stát, že dívka používá tak zvanou push up podprsenku.“ S těmi slovy se na mě významně podíval a pak sjel očima k mým ňadrům. „U takovýchto děvčat se snadno může stát, že budete zklamáni ve chvíli, kdy dívce podprsenku vysvléknete.“ Znovu si mě změřil pohledem a já po něm chtěla něco švihnout. Proč pořád zírá na mě? „Některá děvčata mají totiž prsa mnohem menší, než se může jevit v podprsence.“ Znovu se na mě významně podíval, tentokrát však nebyl sám, protože mužské publikum mu věnovalo až přílišnou pozornost.

Naštvaně, tak aby mě nikdo jiný neslyšel, jsem zavrčela a popadla mokrou, křídou nasáklou houbu, kterou jsem přesným obloučkem švihla přímo do Edwardova vysmátého obličeje. Tak ty chceš boj, máš ho mít!

„Milé dámy, nemyslete si ale, že jen ženy mají tuto nevýhodu.“ Začala jsem svou část prezentace. „I muži se často chvástají svým velmi dobře vyvinutým nádobíčkem, které nás ženy často zklame.“ Tentokrát jsem si já změřila Edwarda pobaveným výrazem. „Muži všeobecně si myslí, že s tím svým kašpárkem, kterému hrdě říkají penis, umí zázraky. Opak je pravdou. Jen málo z nich umí s malým kašpárkem, udělat velké divadlo.“ Zakončila jsem a ještě se podívala na Edwarda: „Že mám pravdu?“

„Jak jinak,“ zavrčel na mě, protože všechny dívky ve třídě musely myslet jen na to, zda má Edward jen malého kašpárka, se kterým si ani neumí hrát.

„Tak dost!“ vykřikl najednou učitel. „Měli jste mít prezentaci a ne vzájemné osočování před třídou! Věnujte se tématu!“ Nezbylo tedy než překročit k další část a tentokrát už bez výměny názorů.

Zbytek prezentace pak probíhal více méně podobně. Nikdo radši nemluvil, aby náhodou nemusel dělat modela při ukázkách. Když jsme se k nim dostali, všem se ulevilo, že nemusí nic předvádět a s úlevou přišel i velký výbuch smíchu, když jsme začali předvádět naše umělecké fotky.

Tentokrát jsem se musela pochválit, všechny se opravdu povedly a na žádné nebylo vidět nic nepatřičného. Všechno pěkně ladilo a já se jen v duchu plácala po rameni, jak šikovný človíček to jsem. Navíc jsem to zvládla s Edwardem, se kterým bych si ještě na začátku nepodala ani ruku. Koukla jsem na něj a zjistila, že kdyby mohl, byl by teď už rudý jako rak.

Já se jen uculila a prezentaci ukončila. U poslední fotografie propukla celá třída v hurónský smích. Přitom šlo jen o mou a Edwardovu uměleckou fotografii. ‚Umělečtí nedomrlci.‘ Vzdychla jsem si v duchu.

„Dobře, dobře,“ tišil třídu učitel, který byl také trochu do ruda. „To jste tedy… zvládli. Teď se běžte posadit a my si poslechneme prezentaci další skupinky.“

Přikývli jsme a usadili se v lavici. Zbytek hodiny už proběhl celkem v klidu. Všechny dvojce předvedly své prezentace a pak učitel ukončil hodinu.

„To šlo dobře,“ vzdychla jsem si.

„Děje se něco?“ zeptal se Edward, když viděl jak se tvářím zkroušeně. Možná se bál, že mě snad nějak urazil, když se zabýval velikostí mé podprsenky. Pche, to by mě tak sotva dostalo do kolen.

„To nic, jen je to všechno tak… Nevím, můj život se změnil a já si s ním asi nevím rady.“ Jen se smutně podíval, a nic na to neříkal.

Zbytek dne už byla jen nuda, a tak jsem se mohla plně věnovat kalendáři, kterému jsem ještě potřebovala věnovat pár hodin práce. Zamýšlela jsem se nad fotografiemi, které jsem si díky své nové upíří paměti skvěle pamatovala.

Najednou byl konec školy a já se spolu s Edwardem vydala k autu. Stále ještě jsem měla skleslou náladu a tak se Edward rozhodl rozveselit mě.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 8.6/10 (13 votes cast)

Jak Emmetovi vysvětlovali, kde se berou děti

Rosalie:

Byl to už rok, co jsem v lese našla malého poloupířího chlapečka. Byla jsem zrovna na lovu a do nosu mě uhodila silný lidský pach. Chvíli jsem se neovládala, až došlo k nejhoršímu, začala jsem tu vůni hledat. Byla jsem na lovu.

Když jsem doběhla k místu, kde byl pach krve nejsilnější, ztuhla jsem. To co jsem viděla, mě naprosto zničilo. Na malé louce ležela žena, břicho měla rozpárané a všude kolem bylo velké množství krve.

Ještě jednou jsem se rozhlédla po tom díle zkázy, když jsem si všimla, že vedle ní se krčí malé ustrašené miminko. Zadržela jsem dech a přešla k němu.

Vzala jsem ho do náručí a pak zaslechla hlas: „Postarej se o mého Emmeta.“ Ta slova byla zmučená bolestí. Byla to ta žena, matka tohohle malého andílka. Pak naposledy vydechla a já k ní s jejím posledním nádechem promluvila: „Postarám!“ řekla jsem rozhodně.

Od té doby byl členem naší rodiny a já se o něj tak ráda starala a trávila čas. Rostl strašně rychle. Našla jsem ho jako malé miminko a teď vypadal nejméně na čtyři roky. Ačkoli mezi tím uplynul sotva rok.

Zrovna jsem s ním byla doma a hlídala ho, zatímco zbytek naší rodiny odešel na lov. Vzala jsem si časopis a začala si číst, zatímco Emmet si hrál s autíčky. Pak mi však položil nečekanou otázku.

„Rosalie?“ podíval se na mě těma svýma nádhernýma očima.

„Ano, zlatíčko?“ otočila jsem se k němu a věnovala mu svou veškerou pozornost.

„Kde jsem se tady vzal?“ ptal se pomalinku a soukal se mi na klín.

„No, narodil ses mamince. Jen bohužel nevíme, kde je.“ Věděla jsem, že se měna to jednoho krásného dne zeptá, ale já na to nebyla připravená. Nemohla jsem ho ztratit. Nemohla jsem mu říct celou pravdu.

„To jsem nemyslel…“ zakoukal se do svých ručiček, než pokračoval. „Víš, já chtěl vědět, kde se berou děti.“

„Aha… Tak… Jistě…“ najednou jsem nevěděla, jak pokračovat. Čekala jsem, že se bude ptát na svou matku a kde je jeho otec, ale na to, kde se berou děti, to ne. Jak mu to jen říct.

„Víš, každá maminka má v sobě takovou malou komůrku…“ začala jsem pomalu a v mé upíří hlavě to šrotovalo. „Tam se to miminko schová, dokud není dost velké, aby se dostalo z maminky ven, víš?“

„A jak pak vyleze ven?“ ptal se zvědavě dál a já si nebyla jistá, jak mám tomu malému zlobidlu odpovídat.

„Víš každá maminka má takovou chodbičku. Není jako ty. Ty máš pindíka, jako každý tatínek…“ proč tu zrovna teď není Carlile. Povzdechla jsem si v duchu. „No a tou chodbičkou se to děťátko potom dostane ven.“ Uf to jsem zvládla líp, než jsem čekala.

„A jak se to miminko dostane do maminčina bříška?“ ptal se zvědavě dál. Povzdychla jsem si.

„No víš, jak jsem ti říkala o té chodbičce, tak tou chodbičkou dá tatínek do maminky svým pindíkem semínko. No a z toho semínka pak vyroste v mamince miminko.“ Ukončila jsem své povídání. A byla jsem ráda, že to mám za sebou.

„A můžu taky?“ zeptal se pak se šibalským pohledem.

„Ne zlatíčko, nemůžeš. Na to musíš nejdřív hodně vyrůst, aby ses pak mohl o miminko starat a kupovat mu hračky.“ Zavrtěla jsem hlavou, tak malý a už takové myšlenky. Copak o tom něco ví? Snad někoho z naší rodiny neviděl, nebo neslyšel. Je ještě příliš malý na tokové myšlenky. Doufala jsem, že tím to celé skončí. Od ročního dítěte, tedy vypadal na čtyři, ale i tak, bych něco takového nečekala.

„Tak dobře!“ zahalekal vítězně. „Ale až vyrostu, tak to budu dělat pořád!“

 

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (1 vote cast)

Sukničkář – 23

23 – Vlkodlačení

Edward:

„Do naha!“ zavelela povel Bella a chopila se svého fotoaparátu. Jacob vykulil oči a po chvíli nemístného zírání zakýval hlavou v záporném gestu.

„Nikdy!“ křikl, když se do místnosti přiřítili i další dva vlkodlaci v lidské podobě.

„Ale no tak, kvůli tomu tady přece jste!“ hulákala stejně hlasitě Bella.

„Jacku!“ zavelel alfa samec. „Žádné problémy, pamatuješ?“

„Nebudu se tu svlíkat!“ odporoval Jacob, ale nakonec přece jen uposlechl nadřízeného. Pomalu se vysvlékl a pak se stydlivě podíval po Belle.

„Tak jdi támhle, k tomu pozadí. Bylo by lepší být u opravdových útesů, ale tam nesmíme. No, tak do toho. Sedni si na zem a trochu zapózuj. A Same?“ podívala se po jmenovaném.

„Co?“ zamračil se, protože v myšlenkách tajně doufal, že jemu se to vyhne.

„Mohl bys prosím… No změnit se ve vlka a stoupnout si do pozadí? Tedy jako… Prostě kontrast… Taková jako síla a nebezpečí na pozadí modrého klidného moře.“ Zaprosila rukama a udělala psí očka.

„To bych snad mohl,“ utrousil si pro sebe Sam. Zalezl za malý paraván, který se tyčil vedle jedné nepoužívané stěny. Když z po za něj vylezl, byl už v podobě velkého vlka. Alice ani mě se tenhle nápad nelíbil, ale Bellino nadšení za to stálo. Chvilku fotila a pak se zamyšleně podívala na stále více rudnoucího Jacoba.

„Jacku, i tak máš dost výraznou pleť, nemusíš jí ještě dodávat červeň,“ promluvila na něj. Mělo to za následek velmi silné trhnutí celého jeho těla, jako by ho někdo píchl ostrým klacíkem do žeber.

„Já…“ zakucknul se ve chvíli, kdy se vzpamatoval.

„No nic, jestli budeš ještě víc rudnout, nemá cenu nic fotit!“ rozčílila se, když Jackova pleť nabrala další odstín rudé.

„Bell?“ promluvil jsem k ní. „Možná je toho už opravdu dost.“

„Ale no tak… Mám sotva pár desítek fotek,“ zakabonila obličej a kecla si na zem.

„Vrrr,“ ozvalo se z výšky od Sama a já začal číst jeho myšlenky: ‚Copak je opravdu tak úchylná na fotky nahých lidí?‘

„Není úchylná, jen ji baví fotografování. No a její modely většinou nemívají oblečení…“ pokrčil jsem rameny. Sam zavrtěl hlavou a šel si lehnout zpět na příjemně vyhřátou deku.

„Tak pro dnešek tedy… Konec?“ promluvila ze země Bella. Jen co dořekla poslední slovo, vřítil se Jacob za paraván a rychle se oblékl.

„Zdá se, že víc toho už nenafotíme,“ promluvil jsem k Bell, která se pomalu zvedla z podlahy a zakaboněně pozorovala svůj fotoaparát.

„No, tak tedy dobrá,“ fňukla si pro sebe.

***

Dny utíkaly a já s Bell jsme si byli stále blíž, jejího otce propustili z nemocnice a vše vypadalo nádherně. Až do toho osudného dne:

„Musíme se odstěhovat!“

 

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.1/10 (10 votes cast)

Na cestě

Tak trochu „nuda“ před zkouškou… Snad to po mě přečtete 😀 Jsem líná to opisovat 😀

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.6/10 (5 votes cast)

Svou existenci nezahodím 1.

Bella:

Měla bych se představit? Asi ano… Jmenuji se Isabell, narodila jsem se před padesáti lety a nějakou dobu žila ve Forks. Nikdy jsem nevěřila na mytické potvory typu vlkodlaci, čarodějnice a upíři. Ne opravdu mi to přišlo absurdní, nečetla jsem knihy o nich a nesledovala filmy s touto tematikou. Přišlo mi to směšné.

Continue reading »

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (10 votes cast)

Sukničkář – 22

Edward:

Kroutil jsem hlavou nad myšlenkami, které začaly Jaspera napadat. Nejvíc mě šokovala ta se svatbou. Naštěstí na to jsem neměl nejmenšího času, protože k našemu domu se vysokou rychlostí hnal Alfa samec zdejší vlkodlačí smečky.

„Jdou sem vlkodlaci,“ upozornil jsem rodinu a starostlivě se obrátil k Belle.

„Snad pochopí, že za to nemůžeme, ne?“ ptala se mě s nadějí v hlase.

„Nejspíš nás chtějí jenom varovat. Podle Sama příliš riskujeme.“ Kýval jsem si hlavou, jak jsem poslouchal jeho blížící se myšlenky.

Continue reading »

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.4/10 (22 votes cast)