Záměna – 9

Esme:

Můj Bože, co jsem komu udělala? Připadám si, jako by mě někdo praštil palicí a já upadla do hodně podivného snu. Jarmil po mě chce, abych vařila, no něco takového jsem čekala, ale ne jen pár minut po té, co jsme se seznámili. Být na jeho místě, jsem zvědavá, kde je právě moje žena, nebo co za ženskou jsem já.

Pomalu jsem vešla do místnosti, která měla být kuchyní, ani tady nechyběly kytičky na všem, na čem jen mohly být, hrnky, talíře, příbory, hrnce, pánve, sporák a dokonce i dvířka linky. Pomalu se mi začínalo zdát, že tahle ženská chtěla být květinářka, ale dostala alergii a tak si jen všechno vytapetovala kytkami.

Párkrát jsem se nadechla a začala se rozhlížet po něčem, co by se dalo uvařit. Není to tak těžké a věřím, že to zvládnu. Otevřela jsem první skříňku a objevila papír, na kterém jak jsem zjistila, byl přesný popis toho, co můžu uvařit dětem, co manželovi a hlavně v kterou denní dobu by toto jídlo jedli. Trochu jsem zamžourala do písmen a po chvíli začala pátrat, jestli mi zdejší paní domu nenechala i přesný jídelníček, co a kdy uvařit.

„Už to máš?“ vybafnul na mě ze dveří Jarmil. „Děti musí za deset minut spát a večeře už měla být dávno hotová!“

„Já, snažím se zorientovat v cizí kuchyni. Vadilo by hodně, kdybych děti uložila o něco později?“ zeptala jsem se mile a doufala, že tohle snad nebude žádný problém.

„To by tedy vadilo!“ obořil se na mě Jarmil a já zůstala zkoprněle zírat na dveře, které za sebou zavřel. To vše neuniklo zkoumavému pohledu kameramana Dana, který mě celou tu dobu sledoval.

Rychle jsem vytáhla několik hrnců a podle pokynů na papíře jsem uvařila těstoviny s nějakou polotovarovou omáčkou z lednice. Pro dnešek to prostě musí stačit, reputaci coby kuchařky si napravím zítra.

„Večeře je hotová,“ zavolala jsem do domu a čekala, kdy se kdo objeví. Nic, zkusila jsem to znovu, ale stále žádná odezva. Rozhodla jsem se proto zajít do obývacího pokoje, děti si hrály na zemi a Jarmil jim nevěnoval ani kapku své pozornosti.

„Večeře je hotová,“ zopakovala jsem své původní prohlášení. S Jarmilem to ani nehlo, jen zvedl oči a nechápavě si mě měřil.

„Čas na večeři je v šest hodin, teď už jíst nebudeme. Běž uložit děti,“ kývnul směrem k nim a já zkoprněla, tak proč jsem se jako měla obtěžovat s vařením toho jídla, když stejně věděl, že nebude jíst? Byla jsem naštvaná, ale v tuhle chvíli jsem prostě musela hrát podle jejich pravidel.

„Tak pojďte děti, půjdeme se okoupat a pak rychle do postýlky.“ Vzala jsem obě děti, každé do jedné ruky a vypochodovala s nimi do patra, kde byl jejich pokoj i koupelna.

Netrvalo to dlouho a já ukládala obě děti k spánku. Vypadaly, že se jim moc nechce, ale co, jsou malí a jejich matka jistě ví, kolik spánku potřebují. Dala jsem jim pusu na čelo a popřála dobrou noc.

Hned potom jsem se vydala zpět do kuchyně, kde byly těstoviny stále na stejném místě. Měla jsem vztek a chtěla je vyhodit, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Koukla jsem na Dana, který mě celou dobu natáčel, a řekla jsem: „No co, tak si to dá zítra.“

Vzala jsem první misku, kterou jsem našla a těstoviny i s omáčkou do ní dala. Celé jsem to pak šoupla do lednice a mírně naštvaná jsem si sedla na barovou židličku u vyvýšeného pultu pro přípravu jídel.

„Tady jsi ženská,“ zaburácel Jarmil a já i Dan jsme nadskočili. Co asi chce? „Musíš mi umýt záda a nohy a pak můžeš jít chrápat.“ Zahudral a já se nestačila divit, tak jeho ženuška mu myje záda i nohy?

Při té představě jsem se oklepala, to zdá se Jarmila ani trochu netrápilo, popadl mě za ruku a odtáhl mě do koupelny. Nestačila jsem zírat, když se svlékl jako by nic.

„Proč ještě nemám napuštěnou vodu?“ houkl na mě s výrazem totálního idiota. „Co tam ta stojíš, teď jsi moje ženská, tak se o mě budeš starat!“

„Myslím, že tohle není povolené,“ vložil se do hovoru Dan, který znal všechna pravidla zpaměti.

„To je mi u vtáka!“ zahulákal na celý dům Jarmil, což okamžitě zbudilo děti. Ty začaly plakat a já tak měla alespoň dobrou výmluvu, proč Jarmilovi neumývat záda a nohy.

Děti naštěstí rychle usnuly, to mi ale nijak neulehčilo situaci, nevěděla jsem, co si mám počít, tak jsem pro jistotu ještě chvíli zůstala u dětí v pokoji, než jsem uslyšela čvachtání Jarmilových nohou na podlaze.

„Běž tam vytřít!“ zanadával Jarmil a zabouchl dveře. Tentokrát to naštěstí nevzbudilo děti a tak mi nic nebránilo jít se podívat na spoušť, kterou tam Jarmil zanechal.

Když jsem to uviděla, málem jsem dostala infarkt, ne že by to u upíra šlo. Nicméně, ten bordel, který po sobě zanechal v koupelně, byl snad za trest. A to nemluvím o promáčeném koberci na chodbě a úplně mokrých koberečcích v koupelně. Rychle jsem je vzala a vynesla ven, kde jsem je vyždímala a pověsila na prádelní šňůru. Budu hold doufat, že do rána uschnout. Dan mé počínání jen němě sledoval. Asi stejně jako já nemohl uvěřit, kolik nepořádku udělá jeden dospělej chlap.

Vrátila jsem se do koupelny, kde mě čekalo ještě dlouhé vytírání a uklízení. Krom mokra, které bylo všude kolem, tu byly i jeho chlupy z nosu a sedřená kůže z nohou.

„Díky za mou rodinu,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe, ale Danovi to neušlo, mírně se uchechtl, ale dál se choval profesionálně. Po nekonečně dlouhé době se mi podařilo vše uklidit, děti spaly a Jarmil koukal na nějakou praštěnou telenovelu v televizi.

„Asi si půjdu lehnout,“ kývla jsem k Danovi. „Bylo toho na mě přece jen hodně.“ Nijak neprotestoval, vypnul kameru a odkráčel do karavanu, který mu pro tuto příležitost poskytli.

Noc nebyla zas tak dlouhá a já si chtěla zajít na lov, bylo jasné, že během dne nebudu mít šanci a protože tenhle manžel byl pořádný oříšek, potřebovala jsem se ovládat, jediným problémem bylo velmi malé okno v mém pokoji, které jak jsem si všimla, bylo zazděné stejně neodborným způsobem, jako okno dole v obývacím pokoji.

Pokusila jsem se proto vyjít co nejtišeji dveřmi, to by ovšem nesměly být stále zaseknuté. Stejně by se mi nepodařilo vrátit stejnou cestou, navíc Jarmil měl velmi lehké spaní. Po jediném pokusu jsem ho uslyšela nahoře. Něco si brblal a měl namířeno dolů. Upíří rychlostí jsem se dostala do kuchyně a načepovala si polovinu sklenice vody.

„Co tady děláš?“ ptal se otráveně a přes rozespalá víčka mě pozoroval.

„Měla jsem žízeň, tak jsem se šla napít. Je v tom problém?“ ptala jsem se přátelsky a bez známek stresu.

„Příště v noci nevycházej z pokoje!“ nařídil mi a vypochodoval z kuchyně. Chvíli jsem za ním šokovaně zírala, to snad nemyslí vážně, že ne?

Ještě chvíli jsem za ním zírala, když jsem se rozhodla utéct oknem v kuchyni, vypadalo větší a já snad měla naději, že se jím protáhnu.

„Ano,“ zajásala jsem velmi potichu a pak už jsem upíří rychlostí mířila směrem, kde měl podle Alice být les.

Ulovila jsem si pár zvířátek a pak jsem se rychle vrátila zpět. Tiše, jak jen jsem mohla, jsem se dostala do svého pokoje a převlékla se. Teď už jen počkat na budík a může začít nový den.

Druhého dne ráno jsem opatrně vzbudila děti, které nevypadaly, že by se jim chtělo vstát, ale manuál je manuál. Pomohla jsem jim s oblékáním a pak je vzala dolů na snídani, kde už čekal netrpělivý Jarmil.

Potlačila jsem nutkání protočit oči a velmi rychle jsem se dala do přípravy snídaně. Přece jen ani jeden z nich včera nevečeřel, takže se dalo očekávat, že budou všichni hladoví. Po chvíli do kuchyně vlítl Dan, který vypadal, že zaspal, protože byl neupravený a oči měl ještě pořád slepené. Kývla jsem na pozdrav a pak už předstírala, že mě nesleduje zvědavé oko kamery.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (6 votes cast)

Záměna – 8

Emmet:

Chudák Edward, na večer se svou ženou čekal déle než my ostatní a ta pitomá baba mu to překazí. Není to fér. Měl bych vymyslet nějaký malý, malilinkatý plán pomsty.

„Emmete? Nevymýšlíš nic, že ne?“ ptal se mě nedůvěřivě Jasper, který vycítil mé nekalé plány proti nové matince.

„Ne,“ zalhal jsem a myslím, že dobře.

„Nekecej, v tomhle případě ti rád pomůžu.“ Hodil po mě očkem a já věděl, že mám nového spiklence.

„Myslím, že Sára potřebuje poučit o chování mládeže. Umí sice vychovávat malé děti, ale s námi nemá šanci, tak proč jí to nedat najevo?“ nadhodil jsem kus svého plánu.

„Myslíš jako…“ nedořekl, protože do pokoje se vřítila jeho ječící manželka.

„Alice?“ otočil jsem se k ní. „Co jsi viděla?“

„Bude to úžasné, všichni vám pomůžeme a bude to dokonalé!“ vřeštěla.

„Uklidni se, nebo vzbudíš Sáru a ta zjistí, že tu Edward s Bellou nejsou,“ napomínala ji Rosalie.

„Bella je s Edwardem?“ ptal jsem se nechápavě.

„Jistě, Mika setřásla snadno a pak už jí nic nebránilo v nalezení Edwarda,“ kývla hlavou Alice.

„V tom případě na ně počkáme a pak upředeme síť na naši milovanou maminku Sáru.“ Mnul jsem si ruce radostí.

***

„Co je to tady za sněm?“ ptal se Edward, když se vrátil z lovu.

„Plán pomsty se blíží,“ nadhodil jsem tajemně.

„Co?!?“ třeštil nechápavě oči.

„Chceme dát Sáře za vyučenou,“ objasnil Jasper.

„Slyšela jsem něco o pomstě?“ zeptala se Bella, která nenápadně vklouzla do dveří.

„Jen jí ukážeme, jak se vychovávají upíři.“

***

Dílo zkázy bylo dokonáno. Teď už jen čekat, kdy se naše milá matinka probudí, ale dle jejích zvyků to nebude dlouho trvat. Na tenhle svůj výlet jen tak nezapomene.

„Všechno připraveno?“ ptal jsem se svých kumpánů ve zbrani. Sborově kývli a dál se věnovali své porci odporného lidského jídla na svých talířích.

 

Bella:

Když jsme se s Edwardem vrátili, zasvětil nás Emmett do plánu pomsty pro naši milou novou mamku. Vůbec jsem se tomu nemohla bránit, už jen proto, že tahle nová maminka Sára mi lezla příšerně krkem. Bylo až neuvěřitelné, jak moc mě otravovala všemi těmi hrami a zákazy a příkazy. Kdo to kdy slyšel, aby puberťáci chodili spát v sedm a to navíc ještě před večerníčkem!

„Všechno připraveno?“ zeptal se nás Emmett, když přišel dolů do kuchyně, kde jsme již měli připravenou pěknou porci jídla. Byl víkend a tak jsme měli všichni přetrpět snídani, oběd i večeři a to mí drazí sourozenci ještě netušili, že taková svačinka mezi jídly je pro Sáru neuvěřitelně důležitá.

Hned po „jídle“ jsme začali uskutečňovat náš plán. Carlisle se opět omluvil, že má službu a samozřejmě ho to nesmírně mrzí, ale v neděli si snad uděláme společný výlet do divočiny. Podle Edwarda by Sáře vůbec nevadilo, kdyby z výletu sešlo a mohla zůstat doma, na druhou stranu chtěla to vyzkoušet.

Spolu s Alice jsme odlákaly pozornost Sáry od kuchyně, jen proto, aby naši hoši měli dost času na vynesení veškerých zásob jídla a to včetně mouky a prášku do pečiva.

„Chci jít nakupovat a tady Bella by mohla jít se mnou.“ Jo, Alice je jednička, oběma nám bylo jasné, co bude následovat.

„Ne ne, oblečení je tady dost, žádné nákupy nejsou potřeba!“ utla nás hned z počátku Sára. I tohle malé odlákání pozornosti však stačilo k první fázi plánu. Kluci se vřítili do obývacího pokoje a jen na nepatrnou chvilku zvedli zdvižený palec. Všechno klaplo.

„Ták Sáro, budeme mít i svačinu?“ zeptal se naprosto nevinně Emmett. Sára jakoby okamžitě pookřála, když zjistila, že se nám spravila chuť k jídlu.

„Chtěla jsem dnes upéct kynutou buchtu,“ zářila štěstím a my se vnitřně otřásali smíchy.

„Potěšili jsme ji,“ zatvářil se naštvaně Edward. „Líbí se jí představa, že nám napeče hromadu buchet.“

„Jo, jenže nebude mít z čeho a je jasné, že bude muset do obchodu,“ usmíval se vítězoslavně Emmett. „Takže my,“ poukázal zvlášť na každého z nás, „budeme mít spoustu času zaneřádit pořádně dům.“

„Jen aby se Carlisle moc nenaštval,“ zauvažoval Edward. „On si doopravdy přeje, aby všechno fungovalo.“

„Jo Carlisle a ta jeho věda. Ale tahle matinka si musí uvědomit, že nám není pět!“ oponoval velmi rychle Emmett a s tím jsme nemohli než souhlasit.

„Má pravdu, chodí nás kontrolovat tak často, že to až hezké není.“ Přidala do hovoru poznatek Rose a měla pravdu, kdyby nás zkontrolovala jednou za noc, ale téměř každou hodinu? Copak se bojí, že se udusíme peřinou?

Ostatní už jen pokrčili rameny, protože z kuchyně se vracela zmatená Sára. Tvářila se vyjeveně a podle toho jak se tvářil Edward, bylo jasné, že její myšlenky jsou také velmi zpřeházené.

„Děti, nevíte náhodou, kam se poděla všechna mouka? Vajíčka, droždí, mléko…“ Takhle ještě nějakou chvíli vyjmenovávala všechny možné potraviny, když: „Asi zajdu za Carlislem a půjdeme nakoupit. Zvládnete to tady chvíli sami?“

„Carlisle je v práci,“ upozornila jsem ji. „A až se vrátí, bude jistě unavený, nechceš jít sama?“

„Och, no bude to muset zvládnout, jednou je hlavou rodiny.“

„Ahoj, jsem doma,“ ohlásil se Carlisle. „Mám ještě nějaké papírování,“ řekl, když nás viděl sedět v hloučku i se Sárou nad nějakou pitomou hrou.

„Počkej,“ zastavila ho Sára.

„Sáro, je mi líto, ale jsem doktor, svou práci miluji a v tuto chvíli se jí prostě musím ještě pár hodin věnovat.“ Odbyl ji bez dalšího slova Carlisle.

S těmi slovy se otočil na podpatku a zamířil do své pracovny. Sára přitom vydala velmi nemilý zvuk, který nejspíš vyjadřoval pobouření nad Carlislovým chováním.

 

Carlisle:

Uf, tak tohle bylo o fous, opravdu nevím, co po mě chtěla, ale jsem rád, že se můžu vymluvit na velmi náročnou profesi. Jak jen jsem si mohl myslet, že s Esme už máme zajeté koleje, ve kterých se oba utápíme. Když vidím, jakou semetriku jsem si nastěhoval do domu… Mé obavy o Esme se zvětšovaly. Bůh ví, jakého manžela tam má. Jediné, čeho se nemusím bát je, že by snad začal Esme týrat. Stejně jako Sára bude mít Esme v patách kameramana, který snad nic takového nepřipustí.

Z mého zamyšlení mě vytrhl až zvuk ozývající se ze schodů. Bylo mi jasné, že takhle nedupe nikdo z naší rodiny a proto bylo jasné, že tenhle zvuk produkuje moje nová ženuška. Jen na nepatrnou chvíli mě napadlo schovat se pod stůl ve své pracovně a potom předstírat, že jsem si šel lehnout do postele. Vyčerpávající profese doktora, co nemá klid ani o víkendu. Tuhle myšlenku jsem však zavrhnul, minimálně Bella by mi to dala sežrat i s úroky, nejen proto, že ona má Sáru na krku v jednom kuse.

Jak jen jsem si mohl myslet, že to téhle naší upíří rodince bude klapat s člověkem pod střechou.

„Och, tady jsi,“ zašveholila Sára, když bez zaklepání vtrhla do mé kanceláře. Tvářila se tak mile, až mi to bylo podezřelé. Pomalu jsem začal uvažovat o změně stravovacích návyků, když jsem si všiml kameramana, na kterého jsem si už tolik zvyknul, že mi připadal jako součást nábytku.

„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se milým tónem.

„Víš, dívala jsem se v kuchyni, že všechny zásoby došly. Chtěla jsem péct a zjistila jsem, že nikde nic není. Je to šílené, ještě ráno bylo všeho dost.“ Blekotala a blekotala, už mě to začínalo nudit, když se dostala k jádru pudla: „Nekoukej tak na mě, jako hlava rodiny pojedeš se mnou a s nákupem mi pomůžeš!“

„Cože?“ zeptal jsem se. „Esme nákupy běžně zařizuje sama a pokud nevíš, kde je obchod Alice ti jistě ráda poradí.“

„Zbláznil ses? Jsi hlava rodiny!“ pištěla na mě. Nezmohl jsem se na slovo, jen jsem se zvedl od stolu a rukou naznačil, že půjdeme.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (5 votes cast)

Záměna – 7

Bella:

To je hrůza… Co jsme komu udělali? Naše nová maminka Sára si tady pochoduje jako královna zeměkoule a dělá nám ze života peklo a já tu s ní musím trávit celé dny.

„Bellinko,“ švitořila si to ode dveří. V tu samou chvíli jsem ucítila další lidskou vůni. Další člověk? Nejen Sára a David?

„Copak?“ odvětila jsem jí stejně mile a pomalu se šourala až za ní. Hned jakmile jsem ji uviděla, došlo mi, čí je ta vůně.

„Ahoj, jmenuji se Mike.“ Jo, vypadal mile, ale co tady sakra dělá?

„Víš, požádala jsem tady Mika, aby ti pomohl s učením.“ Culila se jako blázen a v očích jí bylo vidět, že nejde jen o doučování.

„To je od tebe milé, ale nemám problémy s učením. Dokonce půjdu brzy do školy,“ snažila jsem se vymluvit jí tento její bláznivý nápad, ale nevypadala, že se dá jen tak obměkčit.

„Pojďte, usaďte se a můžete se podívat na tu matematiku.“ Dělá si legraci!

***

O pár hodin později jsem už netrpělivě vyhlížela návrat svého manžela. Mike byl milý a opravdu se snažil, ale o integrálním počtu nevěděl zhola nic. Doučovat bych ho měla spíš já a místo toho jsem tady ze sebe musela dělat idiota, který ví velké nic, až to musím napsat malými písmeny.

Jak je vůbec možné, aby si Sára dělala, co chce a ještě navíc mi dohazovala takového… Nějakého Mika?

„Asi bych měl jít,“ zašeptal téměř neslyšně Mike, když zpozoroval, že ho už víc jak hodinu nevnímám a dělám si svou vlastní činnost.

„Asi…“ zamumlala jsem si pro sebe a zvedla se od stolu v jídelně. V tutéž chvíli se do domu vřítil zbytek mé rodiny a já byla zase šťastná.

„Ahoj!“ zasmála jsem se do domu a hnala se za nimi. Ve chvíli, kdy jsem uviděla Edwarda, bylo mi jasné na co myslí Mike a dokonce i Sára, kterou si Edward měřil naprosto neskrývanou zlobou.

„Klid…“ šeptla jsem k němu a zatáhla ho za ruku. „Probereme si prosím tu angličtinu?“ doufala jsem, že aspoň takhle ho odlákám od Mikových myšlenek na mě.

Naštěstí se rychle uklidnil a i se mnou se vydal do pokoje, kde jsme se ‚učili‘.

***

U večeře se opakoval stejný dohazovací rituál jako odpoledne. Sára si básnila o Mikovi a Edward potichounku vrčel. Bylo velké štěstí, že Sára ho neslyšela. Jen David se občas zatvářil, jako by mu do sluchátek zavrčel rozzuřený vlčák.

Jaké jen bylo štěstí, že právě dnes jsme s lovem byli na řadě já s Edwardem. Carlisle měl noční a ostatní se uvolili, že Sáru nějak zabaví.

Emmett už vymýšlel stolní hry a nejrůznější šílenosti, kterými by Sáře znepříjemnil pobyt v našem skromném domečku. Alice neprotestovala, stále měla na Sáru spadeno, kvůli zatrhnutým nákupům a Edward se těšil na svou malou osobní pomstu.

***

Byli jsme už téměř na cestě z domu, když nás zastavila Sára.

„Děti, pojďte si zahrát s námi. Spát můžete jít později, když je zítra ta sobota,“ hlaholila si to na celý dům a nám nezbylo, než jít dolů a zahrát si s nimi alespoň jedno kolečko člověče nezlob se.

Nutno však říct, že lepší člobrdo jsem ještě nezažila. S naší upíří rychlostí nebyl problém přehazovat figurky a měnit číslo na kostce, tak, jak se nám to zrovna hodilo. A název pro dnešní hru opravdu seděl. Sára byla rudá vzteky a myslím, že i Edward zapomněl na svůj plán s malým uklouznutím.

„Tak už spát!“ zavelela Sára ve chvíli, kdy se na domovních dveřích rozezněl zvonek.

„Jdu tam,“ usmála jsem se a cupitala si to i s Davidem ke dveřím. Pomalu jsem je otevřela a mile se usmála na nově příchozího. Mike byl opravdu neodbytným nápadníkem, kterého si vymyslela moje drahá náhradní matinka Sára. Z pokoje za mnou se začalo ozývat Edwardovo mocné vrčení, které zpozoroval i David…

„Ahoj, nezajdem někam?“ zeptal se Mike ve dveřích a Edwardovo vrčení sílilo…

ىى҉

Edward:

„Ahoj, nezajdem někam?“ ptal se ten hnusný kluk mé ženy. Co si sakra myslí? V tu chvíli mi došlo, že vrčím na celý dům. Snažil jsem se uklidnit, ale příliš to nešlo.

„To jsi uhodl,“ zasmála se jeho návrhu Bella a ten Mike si začal dělat plány na celý další večer. „Nešla!“ zakončila a zabouchla mu před nosem. Kámen, který spadl z mého srdce, by klidně vyhloubil jámu, ale to by tady nesměla být Sára.

„Ale Bellinko, buď milejší, musíš mít přátele. A tady Mike ti jistě rád ukáže město,“ švitořila, jako blbá a strkala Bellu ze dveří. Ale to není fér, vždyť dnes jsme měli být spolu, jen spolu!

„Ale…“ snažila se protestovat Bella, ale to už ji Sára strkala znovu otevřenými dveřmi ven. Tak z dnešního krásného večera zdá se nic nebude. V duchu jsem si povzdechl a vydal se do svého pokoje, odkud jsem oknem hbitě vyskočil ven a hnal se na menší lov do lesa. Kdo ví, kdy bude další příležitost.

***

Běžel jsem lesem a snažil se nevnímat ty protivné ptáky, kteří si zpívali a slavili život. Ulovil jsem pár pum a chtěl se vrátit, když se v lese přede mnou zjevila postava. Krásná a zářivá a co víc, jen a jen moje…

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (3 votes cast)

Záměna – 6

Emmett:

Jak jsme mohli Carlislovi dovolit takovou hloupost. Copak i tak nemáme dost složitý život? Stále předstírat před lidma, že jsme lidi a ještě jíst ty jejich blafy ve škole a teď i doma? A co je na tom nejhorší? Noci musím trávit s klukama, neexistuje, abych si zašel za svojí Rosinkou, copak je to takový velký problém???

To toho chci od své existence tolik? Občas si žít jen tak? Jsme manželé a co z toho. Budu rád, když se mi ji podaří unést na pár hodin do lesa, jenže ty stejně strávíme lovem. Už tam máme všichni oči pěkně do tmavohněda. Za chvíli si lidé všimnou, že je máme černé a vydržet vedle nich pro nás bude nesnesitelné.

Chudák Jasper, jak se asi cítí on. Vždycky pro něj bylo nejtěžší vydržet v přítomnosti lidí a teď má jednoho pod střechou. Navíc cítí naše emoce. Carlislovi se začalo stýskat po Esme, já s Edwardem začínáme být nadržení a do toho ještě jeho vlastní potřeby.

Kolikrát jsem si přál být v něčem výjimečný – tedy až na mou přirozenou sílu – ale opravdu je dobré mít dar, který nejde vypnout? Jasper, Edward… Ti dva si užijí asi nejvíc. Jasper cítí emoce a Edward slyší myšlenky. Opravdu nevím… nejlépe je na tom asi Bella. Nemusí do školy, Edward se jí nedostane do hlavy…

Co to melu??? Vždyť plácám víc než obvykle!!! Tohle mě děsí, copak je možné, abych z nedostatku takhle vyváděl? Musím s tím co nejdřív něco udělat, jinak ze mě všichni zešílí včetně profesora, který mi klepe na rameno.

Sakra! Mě klepe na rameno profesor! Co důležitého jsem asi zaspal…

„Tak pane Cullene, když jste se rozhodl mě vnímat. Byl byste tak laskav a zodpověděl mou otázku?“ vypálil na mě ta slova a já se zarazil. Sakra jakou otázku? Vrtalo mi hlavou stále dokola. Přece jen to má Edward v něčem dobré…

„Eh… Pane profesore… Mohl byste mi prosím zopakovat otázku?“ otázal jsem se a doufal, že mou momentální nepozornost nebude nijak rozmazávat.

„Tak pan Cullen nedává pozor. Je vám jasné, že za něco takového bych vás mohl vyhodit z mých hodin?“ ptal se mě povýšeně.

„Eh… Ano pane… Já jen… Moc jsem toho nenaspal. Omlouvám se… Už se to nebude opakovat,“ koktal jsem ze sebe přidušeně.

„Dobrá, pro tentokrát!“ pohrozil mi prstem a odkráčel k tabuli. Uf tak tohle bylo o fous. Do konce hodiny jsem se rozhodl soustředit jen a pouze na jeho výklad. Bohužel jsme v biologii zrovna probírali rozmnožování savců. Má pozornost se okamžitě uchýlila k Rose. Díky Bohu se mnou ve třídě nebyla… Tohle mohlo skončit hodně špatně. Výsledkem byl tak jen můj mírně nadzvedlý stůl…

Seděl jsem tam a snažil se uklidnit… aspoň natolik abych byl schopen odejít ze třídy třeba na toalety. Kdo ví… Bože Emmette!!! Nadával jsem si v duchu. Přesně v tu chvíli jsem ztratil koncentraci a začal se přiblble usmívat.

„Pan Cullen! K tabuli prosím!“ zaslechl jsem naštvaného profesora biologie. Tak tohle bude sec mazec! Napadlo mě. Není možné, aby si celá třída nevšimla mé indispozice. Zatracená Sára! Jakmile jsem pomyslel na tu mrchu, která si hraje na naši mámu, mé vzrušení bylo pryč. S mírně otráveným výrazem jsem vstal a vydal se na cestu k tabuli.

Zkoušení i zbytek hodiny už proběhl bez větších komplikací a já se těšil domů. Od kluků jsem měl slíbený lov s Rose, který by se dal zakončit i jinak… Opět jsem se zamyslel nad svým geniálním plánem a rychle vyběhl ze školy. Nasedl do svého milovaného jeepu a rozjel se k domovu.

„No konečně!“ vyštěkla na mě Sára hned, jak jsem strčil prsty do dveří. „Pojď nám pomoct, nebo chceš, aby to tahala Bella?“

„O co jde?“ podíval jsem se na Bell, která koulela očima. Bylo mi jasné, že by to zvládla bez větší námahy, ale lidi jsou lidi.

„Tohle,“ ukázala Sára na hromádku knih, „patří do knihovny v prvním patře. Budeš tak laskav a odneseš je?“

„Ale jistě,“ usmál jsem se a popadl dávku knih.

„Počkej, bráško, pomůžu ti!“ zašvitořila Bella a popadla pár dalších knih. Společně jsme se pak vydali do knihovny.

„Slyšela jsem o tom vašem dnešním lovu,“ culila se jako měsíček na hnoji a při tom rovnala knihy do polic. „Je ti jasné, že zítra jsem na řadě já s Edwardem?“

„Jo naprosto,“ zamumlal jsem. Bylo mi jasné, že až na Carlisla se v tom budou chtít vystřídat všichni.

„To jsem ráda,“ usmála se a odběhla, nejspíš do ‚holčičího‘ pokoje. Rychle jsem dorovnal zbytek knih a vydal se do toho ‚klučičího‘.

***

„Tak si to dnes užij, brácho!“ popřál mi Jasper, když jsem se o pár hodin později vykrádal oknem namířeným do lesa.

„Díky,“ zaculil jsem se a vyskočil ven. Na kraji lesa jsem čekal jen krátkou chvíli a už viděl tu nádhernou bytost, která patřila jen mě. Hnala se se vší vervou do lesa, mé náruče, ke mně. Byl jsem nadšený a potěšený. Konečně s ní zase chvíli budu. Jen ta myšlenka mě donutila k mírné reakci. Rose si jí určitě všimne.

„Ale copak,“ přitáhla si mě a jemně dráždila mé rty. „Myslela jsem, že první bude lov…“

„Bude,“ vydechl jsem do jejích úst, které stále dráždivěji dorážely k těm mým. Pevně jsem jí omotal ruce kolem pasu a mačkal ji ve své náruči.

„Tak jdeme lovit?“ zeptala se mezi jednotlivými polibky, ale ani o kousek se nevzdálila.

„Ano,“ vydechl jsem znovu, ale stále ji nepouštěl.

„Takhle toho moc neulovíme,“ zasmála se, ale nepřestávala laskat mé tělo, načež malý Emmettek velmi aktivně reagoval.

Byl jsem nadšený a Rose se také nebránila. Nadzvedl jsem ji a ona mi omotala nohy kolem pasu. Rychlým krokem jsem se i s ní vydal hlouběji do lesa. Takhle na okraji by nás mohl kde kdo vidět a to by ani jeden z nás nechtěl.

Pomalu jsem ji pokládal do trávy na malé loučce, která se po našem řádění jistě zvětší, a začal jí pomalu a dráždivě svlékat oblečení. Přece jen muselo zůstat pohromadě, alespoň něco. Ona se s mým oblečením tolik nemazlila a začala ho cupovat na malé kousky.

Přesně v tu chvíli mi na mysli přistála Sára. Ta hnusná mrcha, co si ze mě dělá otroka na vláčení knih a kvůli níž nemůžeme být spolu každou noc tak, jak bychom chtěli. V tu chvíli bylo mé vzrušení pryč. Rose se na mě tázavě zadívala a pak sjela pohledem k mému nyní již velmi solidně visícímu kamarádovi.

„Emmette?“ zeptala se. „Že by už disfunkce?“ podivila se spíš pro sebe, čímž velmi zranila mé i tak pošramocené ego. Zatraceně!

„No víš, trénuju,“ zamlouval jsem to, jak se dalo.

„Na co?“ vypískla. „Soutěž heverů?“

„Né! Sebeovládání! Dnes ve škole jsem to málem nerozchodil,“ vysvětloval jsem své ženě. Copak jí to nedochází? Zmateně se na mě dívala a měřila si ho velmi vážným pohledem.

„Tak to nech na jindy,“ zamumlala a znovu si přitáhla mé rty. Tentokrát už žádná Sára… Musím se pochlapit a ty taky kamaráde! Myslel jsem si v duchu a dal se do své prácičky…

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (5 votes cast)

Záměna – 5

Esme:

Rozloučila jsem se se svou rodinou a vydala se k připravenému autu, které mě mělo odvézt pryč. No pryč, podle Alice do malého městečka na severu USA, k dvojčátkům a jejich tatínkovi.

„Ahoj, jsem Dan.“ Pozdravil mě mladík s kamerou a zálibně si mě měřil. „Já vás budu celou tu dobu točit, víte.“

„Och, ahoj Dane, jsem Esme.“ Představila jsem se mu a nasedla do připraveného auta. Měsíc uteče jako voda, přesvědčovala jsem sama sebe. Ale i přesto mi má rodina bude chybět.

***

Jeli jsme strašně dlouho a pomalu, když jsme se konečně dostali k domečku, který mi popisovala Alice. Malinký, jako z pohádky a uvnitř, to mělo vypadat hodně podobně. Vystoupila jsem z auta a vydala se k mému novému domovu.

Ve dveřích se mi zasekl klíč a nechtěl se otočit. Ještě párkrát jsem to zkusila, než jsem se s bezradným výrazem otočila k Danovi. Ano jistě, použít svou upíří sílu jsem mohla, ale přece jen by je to asi trochu vyděsilo.

„Nějak to nejde,“ pokrčila jsem mírně rameny.

„Ukažte, pomůžu vám.“ Zasmál se, jako bych byla neschopná. Shodil kameru z ramene a chopil se klíčků. Jednou, podruhé, potřetí a stále nic.

„No?“ zeptala jsem se.

„Asi zkusíme jiné dveře…“ podrbal se na hlavě Dan.

„Dobrá, tak tedy…“ pokynula jsem rukama ke kameře a otočila se. Pomalu jsem začala obcházet dům, když jsem se znovu ocitla u stejných dveří. Copak nemají zadní vchod? Ještě jednou jsem se na patě otočila, ale Dan vypadal stejně zmateně. Navíc, jsem upír, a proto nebylo možné, abych se jen tak přehlídla.

„Nevím, zkusíme to znovu? Zámečníka zavolat nemůžeme…“ začal přemýšlet Dan. Kývla jsem a znovu se pokusila ty dveře odemknout. Lidskou silou to nešlo a tou upíří bych mohla klíč zalomit. Tak co teď? Zamračila jsem se na zámek a pak se znovu otočila k Danovi.

„Další nápady?“ otázala jsem se. Vypadal bezradně. Zdálo se, že pokyny pro podobné situace neměl a řidič už statečně odjel. No myslím, že se mám na co těšit.

„Co ty dveře vyrazit?“ zeptal se mě najednou můj nový věrný ocásek. Chvíli jsem se na něj vykuleně dívala a pak se znovu chytla klíče v zámku. Přece jim tu hned první den nezničím dveře. Párkrát jsem klíčem zarachotila a škubla, když se mi jím konečně podařilo otočit.

„Ano!“ vykřikla jsem nadšeně, když se mi dveře podařilo se zaskřípěním otevřít.

„Jste dobrá,“ pokýval hlavou Dan a já pomalu vešla do dveří. Rozhlédla jsem se po předsíni a zjistila, že tahle rodina je o dobrých pár desítek let pozadu.

„Je to tady moc krásné,“ zalhala jsem rychle. Všude okolo mě byly kytičky. Na tapetách, na koberci, na obrazech…

„Kytky kam se podíváš.“ Zasmál se s plna hrdla Dan a připomněl mi tak Emmetta, kterého by tahle místnost také pobavila a já… Já se jen modlila, aby to takhle nevypadalo i v jiných místnostech.

V další místnosti to bylo velmi podobné, jen kytky byly doplněné krajkami. Brr, moje dušička návrhářky právě utrpěla ránu. V tomhle mám zůstat celý měsíc???

„Půjdu se podívat, kde mám pokoj.“ Kývla jsem na Dana, který se právě rozhlížel hledáčkem kamery po místnosti.

„Jo, jdu za vámi.“ Usmál se. Bylo mi jasné, že tohle je jeho práce, ale začínal mi jít na nervy. A tohle prostředí mi vůbec nepomáhalo.

Došla jsem ke dveřím, na nichž byl nápis: ‚Nová mamina!‘ a s mírným zavrzáním jsem vešla dál. Rozhlédla jsem se a zůstala nevěřícně zírat. Až na všudypřítomné kytky a krajky tu bylo okno snad jen metr krát metr. No chci se vidět, jak tudy budu utíkat na lov.

„Jaké máte pocity ze svého pokoje?“ ptal se mě Dan a já převrátila oči v sloup. No pocity, připadám si jako ve vězení hochu.

„Je to tu krásně… kytičkované.“ Usmála jsem se na jeden z polštářů na posteli. Vypustila jsem sice z pusy ptákovinu, ale to jsem měla říct, že si připadám jak v nějakém blázinci?

„Vy jste bytová návrhářka,“ pokračoval a já jen kývla. „Jak se vám dům jeví jako odborníkovi?“

„Myslím, že každý má jiný vkus a pokud se paní domu líbí kytičky tak… proč ne?“ odpověděla jsem a přála si, aby se už neptal na nic jiného. Přece jen jsem si připadala jako v domě hodně staré babičky, která se kytiček a krajek nevzdá. A tahle žena má mít dvě malé děti?

Poklepala jsem hlavou a šla si přečíst manuál pro první polovinu mého života v tomhle bláznivém domě s vchodem na heslo. Posadila jsem se do jídelny a začala nahlas číst:

„Drahá neznámá,

moje rodina je velmi tradiční. Potrpíme si na společné ranní snídaně, společné obědy i večeře. Snaž se dodržovat náš režim. Chceme, aby měly děti řád.

Můj manžel se jmenuje Jarmil, pracuje jako obchodník a původem je z jakési malé země. Po svatbě přijal mé jméno, nechtěli jsme se jmenovat Skočdopolovi. Do práce chodí po snídani, na oběd se vrací a pak podle potřeby pomáhá v domácnosti.

Děti – dvojčátka Jenoféfa a Ervín. Jsou jim dva a mají rádi pevný řád. Chodí spát v sedm a stávají přesně o dvanáct hodin později. Televizi mají dovolenou jen v neděli. Běží tam pohádky, ale jen ty odpolední. Starám se o ně doma. Povolené hry jsou ve skříňce pod prádlem v jejich pokoji.

Doufám, že jsem na nic nezapomněla a pokud ano, věřím, že Jarmil ti vše vysvětlí.“ Teď si ze mě dělá legraci? Děti se nesmí dívat na televizi. Manžel tu bude prakticky pořád a ty kytky. Děti mají jen některé povolené hry? A ty kytky? Co ještě je v tomhle domě divného, kromě těch kytek?

Ano kytky. Ty mě budou strašit ještě hodně dlouho. Jak v tomhle může někdo žít? Jak bude vypadat můj domov, až se vrátím? Začínala jsem se děsit. Můj krásný domeček, s krásnými velkými okny a vzduchem k dýchání.

„Tak budeme čekat na nového manžela?“ zamrkal na mě Dan a já si byla jistá, že kdybych byla pro úprk, nebránil by se ani upíří rychlosti.

„Je nějaká možnost útěku?“ ptala jsem se pro jistotu a Dan se zašklebil. Bylo vidět, že se mu to taky příliš nelíbí. No nejen já budu zavřená v tomhle vězení z kytiček…

***

Po několika hodinách čekání v květovaném křesle jsem se zvedla a šla se podívat k oknu. Bylo jasně zřejmé, že bylo větší, ale někdo si hrál na zedníka amatéra. Proč jim tolik vadí velká okna?

„Dobrý den,“ pozdravil mě někdo za mými zády a tak jsem se rychle otočila. Mé původní zamyšlení bylo to tam.

„Dobrý den, vy budete Jarmil a tohle jsou vaše děti?“ ptala jsem se a ukazovala na drobečky krčící se za jeho nohama.

„Ano a vy jste?“ Jeho zkoumavý pohled mi vadil. Jako bych mu snad chtěla ublížit, nebo to byl jen instinkt. Podvědomě poznal upíra?

„Pardon, jmenuji se Esme.“ Usmála jsem se na něj mile a doufala, že ho jeho podezíravost přejde.

„Těší mě,“ utrousil, jen tak mimochodem a sednul si k televizi. Děti zmateně těkaly pohledem ode mě k otci a zpět.

„Tak mi říkejte teto Esme. A půjdeme si zahrát nějakou hru.“ Kývla jsem na děti, ty ale zůstaly zaraženě stát. Nechápala jsem, co se děje, dokud se ke mně neotočil Jarmil.

„Vařit ženo!“ vykřikl a ukázal ke kuchyni. Mírně ve mně hrklo, ale jsou to lidé a asi mají hlad.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (3 votes cast)

Záměna – 4

Bella:

Ačkoliv jsme Sáru poslechly a zalezly do peřin ani jedna z nás nehodlala spát. Díky našemu upířímu stavu jsme mohly zůstat potmě a nenápadné.

„Nákupy?“ Ptala se Alice a Rose zaúpěla.

„Já to beru, nechci tu s ní být celý den,“ odvětila jsem potěšeně.

„Díky sestřičko!“ Zasmála se Alice, možná trochu víc nahlas, protože z chodby se okamžitě ozvala rozespalá Sára. Rychle jsme se zahrabaly do peřin a čekaly, co se stane. Přesně jak jsem si myslela. Sára strčila hlavu do dveří a rychlým pohledem zkontrolovala situaci. Viděla, že spíme a byla spokojená. Rose se převalila na bok a odkryla si tak kus ramene. Sára si toho samo sebou, jako správná mamina všimla a ihned ji šla zakrýt.

„Co to bylo?“ Ptala se nevěřícně Rose, když se za Sárou zaklaply dveře.

„No abys nenastydla,“ zasmála jsem se jejímu pohledu.

„S tímhle musíme něco udělat,“ pokývala hlavou a já s ní souhlasila. Jedna věc je předstírat spánek a hned ta druhá je být pod dohledem dvacetčtyři hodin denně.

***

„Dětičky, je ráno!“ Přišla nás budit Sára. Rychle jsme vyskočili z postelí a začaly se oblékat. „Snídaně je za pět minut!“

„To snad ne,“ zaúpěla Rosalie.

„Hele, ty nemusíš jíst i oběd!“ Štěkla jsem po ní vztekle a vypochodovala z pokoje. Na chodbě už se pošťuchovali kluci.

„Jaká byla noc?“ Ptal se Emmet s humorem jemu vlastním. No jo, za nimi přišla všeho všudy jednou, u nás za to byla pravidelně každou hodinu. Copak ta baba nikdy nespí?

„Skvělá,“ odpověděla jsem sarkasticky a vydala se dolů na snídani. Na stole už bylo šest talířů s vaflemi a usměvavými obličeji.

„Nejsme děti,“ zasyčela Rose, ale statečně si sedla k jednomu z talířů.

„Tady máte svačinky,“ smála se Sára a rychle všem podala jablko a zabalené chleby.

„Děkujeme,“ vyhrkli najednou, jako nějaký sbor.

„Dětičky zlatý… Tak si pospěšte, abych Vás mohla odvést.“ Usmívala se jak právě uteklý pacient psychiatrické léčebny.

„Ale to nemusíš, máme auta.“ Snažil se ji přesvědčit Edward, asi viděl v jejích myšlenkách, jak takový odvoz vypadá.

„Ale jste děti, ne – ne. Já Vás odvezu,“ řekla rozhodně.

„Včera si nám ani nedovolila večerníčka!“ Vyštěkl najednou dotčeně Emmet a já po něm střelila pohledem. Co to mele o večerníčkovi a jak to souvisí s odvozem do školy?

„A nejste už na večerníčka trochu staří?“ Ptala se Sára a rentgenovala ho svým pohledem ala, jdem na to brouku.

Co se to děje, tak na spánek v sedm jsme staří tak akorát, ale na večerníčka ne? Co se jí to v té palici pomotalo?

„Jedeme!“ Zavelela a všichni se zvedli.

„Tak si to užijte,“ zavolala jsem za nimi a zamířila do obývacího pokoje, kde jsem si pustila televizi. Nic nedávali, ale zvuková kulisa to je dobrá, navíc ty obrázky tam se mění, věděli jste to?

Klidně jsem seděla, když přišel Carlisle: „Dobré ráno,“ pozdravil mě a usadil se do křesla.

„Dobré, jak je možné, že tě nechala ‚spát‘?“ Ptala jsem se a nad posledním slovem naznačila uvozovky.

„Měl jsem přece těžký den,“ převalil oči. Esme mu začínala chybět, to bylo naprosto jasné.

„Dneska jsi doma celý den?“ Ptala jsem se, potřebovala jsem uniknout Sáře.

„Jen dopoledne, pak mám službu.“ Odpověděl a zaujatě si mě měřil.

„To mi vyhovuje, odpoledne Alice naplánovala nákupy.“ Kývla jsem a Carlisle se zamračil. „Co je?“

„Sáru berete taky?“ Zeptal se.

„To nevím, dohodly jsme se teprve včera v noci.“ Odpověděla jsem pravdivě.

„Dobrá, tak si to užijte, a proč ses ptala, zda budu doma?“

„No, budeme předstírat, že mě něco doučuješ?“ Zažadonila jsem a Carlisle protočil oči ještě víc, než předtím.

„Dej jí šanci,“ požádal mě. Bezva tak on mi nepomůže, jen jsem pokrčila rameny a dál sledovala střídání obrázků v televizi.

„Ahoj, už jsi vzhůru?“ To samozřejmě přišla Sára a ihned upírala pohled ke Carlislovi.

„Och, ano už jsem se probudil. Ahoj,“ pozdravil ji nakonec a popadl jeden z lékařských časopisů, protože těsně za Sárou se hnal i David se svou kamerou.

„A co ty Bell, nebudeš se učit?“ Zeptala se mile, až to bolelo.

„Ano plánovala jsem to,“ odpověděla jsem, byla jsem jí vlastně vděčná, že po mě nic nechce.

„Tak šup – šup!“ Vybídla mě pohybem ruky, jako by odháněla škodnou. Rychle jsem vstala a zamířila do svého pokoje, kde jsem se zavřela a usadila do křesla. Teď už jen čekat na Alice, nikdy bych nečekala, že se na nákupy s ní budu tolik těšit.

***

„Ahoj,“ vtrhla mi do pokoje Alice a probrala mě z mého zadumání.

„Jé ahoj, to už jste doma?“ Podivila jsem se.

„Odpadly dvě hodiny, což znamení, mnohem víc času na nákupy!“ Zavelela a táhla mě po schodech dolů.

„Kam míříte, holčičky?“ Ptala se Sára mile.

„Na nákupy,“ zasmála se Alice a snažila se kolem ní prosmýknout.

„Co budete nakupovat?“ Ta Sára je ale zvědavec!

„Oblečení a doplňky a šminky!“ Začala vyjmenovávat Alice a znovu se ji snažila obejít.

„Ale to není nutné,“ pokývala Sára záporně hlavou.

„Je, nemáme co na sebe!“ Protestovala Alice a tím přilákala pozornost zbytku rodiny.

„Tak se na to podíváme!“ Zavelela Sára a rychle odvedla Alice za ruku do jejího, tedy vlastně našeho pokoje. Demonstrativně otevřela skříně a mávla k nim rukama.

„Takže nemáte co na sebe, ano?“ Ptala se, ale byla to spíš ironie první třídy.

„Ne nemáme!“ Odporovala jí statečně Alice.

„Žádné nákupy!!!“ Rozkázala Sára a vyšla z pokoje.

„To ne,“ zamrmčela Alice.

„Tak utečeme,“ navrhla jsem, dneska jsem chtěla a potřebovala vypadnout.

„To se nepovede. Už plánuje činnost…“ Odpověděl na můj návrh Edward.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (2 votes cast)