Esme:
Rozloučila jsem se se svou rodinou a vydala se k připravenému autu, které mě mělo odvézt pryč. No pryč, podle Alice do malého městečka na severu USA, k dvojčátkům a jejich tatínkovi.
„Ahoj, jsem Dan.“ Pozdravil mě mladík s kamerou a zálibně si mě měřil. „Já vás budu celou tu dobu točit, víte.“
„Och, ahoj Dane, jsem Esme.“ Představila jsem se mu a nasedla do připraveného auta. Měsíc uteče jako voda, přesvědčovala jsem sama sebe. Ale i přesto mi má rodina bude chybět.
***
Jeli jsme strašně dlouho a pomalu, když jsme se konečně dostali k domečku, který mi popisovala Alice. Malinký, jako z pohádky a uvnitř, to mělo vypadat hodně podobně. Vystoupila jsem z auta a vydala se k mému novému domovu.
Ve dveřích se mi zasekl klíč a nechtěl se otočit. Ještě párkrát jsem to zkusila, než jsem se s bezradným výrazem otočila k Danovi. Ano jistě, použít svou upíří sílu jsem mohla, ale přece jen by je to asi trochu vyděsilo.
„Nějak to nejde,“ pokrčila jsem mírně rameny.
„Ukažte, pomůžu vám.“ Zasmál se, jako bych byla neschopná. Shodil kameru z ramene a chopil se klíčků. Jednou, podruhé, potřetí a stále nic.
„No?“ zeptala jsem se.
„Asi zkusíme jiné dveře…“ podrbal se na hlavě Dan.
„Dobrá, tak tedy…“ pokynula jsem rukama ke kameře a otočila se. Pomalu jsem začala obcházet dům, když jsem se znovu ocitla u stejných dveří. Copak nemají zadní vchod? Ještě jednou jsem se na patě otočila, ale Dan vypadal stejně zmateně. Navíc, jsem upír, a proto nebylo možné, abych se jen tak přehlídla.
„Nevím, zkusíme to znovu? Zámečníka zavolat nemůžeme…“ začal přemýšlet Dan. Kývla jsem a znovu se pokusila ty dveře odemknout. Lidskou silou to nešlo a tou upíří bych mohla klíč zalomit. Tak co teď? Zamračila jsem se na zámek a pak se znovu otočila k Danovi.
„Další nápady?“ otázala jsem se. Vypadal bezradně. Zdálo se, že pokyny pro podobné situace neměl a řidič už statečně odjel. No myslím, že se mám na co těšit.
„Co ty dveře vyrazit?“ zeptal se mě najednou můj nový věrný ocásek. Chvíli jsem se na něj vykuleně dívala a pak se znovu chytla klíče v zámku. Přece jim tu hned první den nezničím dveře. Párkrát jsem klíčem zarachotila a škubla, když se mi jím konečně podařilo otočit.
„Ano!“ vykřikla jsem nadšeně, když se mi dveře podařilo se zaskřípěním otevřít.
„Jste dobrá,“ pokýval hlavou Dan a já pomalu vešla do dveří. Rozhlédla jsem se po předsíni a zjistila, že tahle rodina je o dobrých pár desítek let pozadu.
„Je to tady moc krásné,“ zalhala jsem rychle. Všude okolo mě byly kytičky. Na tapetách, na koberci, na obrazech…
„Kytky kam se podíváš.“ Zasmál se s plna hrdla Dan a připomněl mi tak Emmetta, kterého by tahle místnost také pobavila a já… Já se jen modlila, aby to takhle nevypadalo i v jiných místnostech.
V další místnosti to bylo velmi podobné, jen kytky byly doplněné krajkami. Brr, moje dušička návrhářky právě utrpěla ránu. V tomhle mám zůstat celý měsíc???
„Půjdu se podívat, kde mám pokoj.“ Kývla jsem na Dana, který se právě rozhlížel hledáčkem kamery po místnosti.
„Jo, jdu za vámi.“ Usmál se. Bylo mi jasné, že tohle je jeho práce, ale začínal mi jít na nervy. A tohle prostředí mi vůbec nepomáhalo.
Došla jsem ke dveřím, na nichž byl nápis: ‚Nová mamina!‘ a s mírným zavrzáním jsem vešla dál. Rozhlédla jsem se a zůstala nevěřícně zírat. Až na všudypřítomné kytky a krajky tu bylo okno snad jen metr krát metr. No chci se vidět, jak tudy budu utíkat na lov.
„Jaké máte pocity ze svého pokoje?“ ptal se mě Dan a já převrátila oči v sloup. No pocity, připadám si jako ve vězení hochu.
„Je to tu krásně… kytičkované.“ Usmála jsem se na jeden z polštářů na posteli. Vypustila jsem sice z pusy ptákovinu, ale to jsem měla říct, že si připadám jak v nějakém blázinci?
„Vy jste bytová návrhářka,“ pokračoval a já jen kývla. „Jak se vám dům jeví jako odborníkovi?“
„Myslím, že každý má jiný vkus a pokud se paní domu líbí kytičky tak… proč ne?“ odpověděla jsem a přála si, aby se už neptal na nic jiného. Přece jen jsem si připadala jako v domě hodně staré babičky, která se kytiček a krajek nevzdá. A tahle žena má mít dvě malé děti?
Poklepala jsem hlavou a šla si přečíst manuál pro první polovinu mého života v tomhle bláznivém domě s vchodem na heslo. Posadila jsem se do jídelny a začala nahlas číst:
„Drahá neznámá,
moje rodina je velmi tradiční. Potrpíme si na společné ranní snídaně, společné obědy i večeře. Snaž se dodržovat náš režim. Chceme, aby měly děti řád.
Můj manžel se jmenuje Jarmil, pracuje jako obchodník a původem je z jakési malé země. Po svatbě přijal mé jméno, nechtěli jsme se jmenovat Skočdopolovi. Do práce chodí po snídani, na oběd se vrací a pak podle potřeby pomáhá v domácnosti.
Děti – dvojčátka Jenoféfa a Ervín. Jsou jim dva a mají rádi pevný řád. Chodí spát v sedm a stávají přesně o dvanáct hodin později. Televizi mají dovolenou jen v neděli. Běží tam pohádky, ale jen ty odpolední. Starám se o ně doma. Povolené hry jsou ve skříňce pod prádlem v jejich pokoji.
Doufám, že jsem na nic nezapomněla a pokud ano, věřím, že Jarmil ti vše vysvětlí.“ Teď si ze mě dělá legraci? Děti se nesmí dívat na televizi. Manžel tu bude prakticky pořád a ty kytky. Děti mají jen některé povolené hry? A ty kytky? Co ještě je v tomhle domě divného, kromě těch kytek?
Ano kytky. Ty mě budou strašit ještě hodně dlouho. Jak v tomhle může někdo žít? Jak bude vypadat můj domov, až se vrátím? Začínala jsem se děsit. Můj krásný domeček, s krásnými velkými okny a vzduchem k dýchání.
„Tak budeme čekat na nového manžela?“ zamrkal na mě Dan a já si byla jistá, že kdybych byla pro úprk, nebránil by se ani upíří rychlosti.
„Je nějaká možnost útěku?“ ptala jsem se pro jistotu a Dan se zašklebil. Bylo vidět, že se mu to taky příliš nelíbí. No nejen já budu zavřená v tomhle vězení z kytiček…
***
Po několika hodinách čekání v květovaném křesle jsem se zvedla a šla se podívat k oknu. Bylo jasně zřejmé, že bylo větší, ale někdo si hrál na zedníka amatéra. Proč jim tolik vadí velká okna?
„Dobrý den,“ pozdravil mě někdo za mými zády a tak jsem se rychle otočila. Mé původní zamyšlení bylo to tam.
„Dobrý den, vy budete Jarmil a tohle jsou vaše děti?“ ptala jsem se a ukazovala na drobečky krčící se za jeho nohama.
„Ano a vy jste?“ Jeho zkoumavý pohled mi vadil. Jako bych mu snad chtěla ublížit, nebo to byl jen instinkt. Podvědomě poznal upíra?
„Pardon, jmenuji se Esme.“ Usmála jsem se na něj mile a doufala, že ho jeho podezíravost přejde.
„Těší mě,“ utrousil, jen tak mimochodem a sednul si k televizi. Děti zmateně těkaly pohledem ode mě k otci a zpět.
„Tak mi říkejte teto Esme. A půjdeme si zahrát nějakou hru.“ Kývla jsem na děti, ty ale zůstaly zaraženě stát. Nechápala jsem, co se děje, dokud se ke mně neotočil Jarmil.
„Vařit ženo!“ vykřikl a ukázal ke kuchyni. Mírně ve mně hrklo, ale jsou to lidé a asi mají hlad.
Záměna – 5,