Emmett:
Jak jsme mohli Carlislovi dovolit takovou hloupost. Copak i tak nemáme dost složitý život? Stále předstírat před lidma, že jsme lidi a ještě jíst ty jejich blafy ve škole a teď i doma? A co je na tom nejhorší? Noci musím trávit s klukama, neexistuje, abych si zašel za svojí Rosinkou, copak je to takový velký problém???
To toho chci od své existence tolik? Občas si žít jen tak? Jsme manželé a co z toho. Budu rád, když se mi ji podaří unést na pár hodin do lesa, jenže ty stejně strávíme lovem. Už tam máme všichni oči pěkně do tmavohněda. Za chvíli si lidé všimnou, že je máme černé a vydržet vedle nich pro nás bude nesnesitelné.
Chudák Jasper, jak se asi cítí on. Vždycky pro něj bylo nejtěžší vydržet v přítomnosti lidí a teď má jednoho pod střechou. Navíc cítí naše emoce. Carlislovi se začalo stýskat po Esme, já s Edwardem začínáme být nadržení a do toho ještě jeho vlastní potřeby.
Kolikrát jsem si přál být v něčem výjimečný – tedy až na mou přirozenou sílu – ale opravdu je dobré mít dar, který nejde vypnout? Jasper, Edward… Ti dva si užijí asi nejvíc. Jasper cítí emoce a Edward slyší myšlenky. Opravdu nevím… nejlépe je na tom asi Bella. Nemusí do školy, Edward se jí nedostane do hlavy…
Co to melu??? Vždyť plácám víc než obvykle!!! Tohle mě děsí, copak je možné, abych z nedostatku takhle vyváděl? Musím s tím co nejdřív něco udělat, jinak ze mě všichni zešílí včetně profesora, který mi klepe na rameno.
Sakra! Mě klepe na rameno profesor! Co důležitého jsem asi zaspal…
„Tak pane Cullene, když jste se rozhodl mě vnímat. Byl byste tak laskav a zodpověděl mou otázku?“ vypálil na mě ta slova a já se zarazil. Sakra jakou otázku? Vrtalo mi hlavou stále dokola. Přece jen to má Edward v něčem dobré…
„Eh… Pane profesore… Mohl byste mi prosím zopakovat otázku?“ otázal jsem se a doufal, že mou momentální nepozornost nebude nijak rozmazávat.
„Tak pan Cullen nedává pozor. Je vám jasné, že za něco takového bych vás mohl vyhodit z mých hodin?“ ptal se mě povýšeně.
„Eh… Ano pane… Já jen… Moc jsem toho nenaspal. Omlouvám se… Už se to nebude opakovat,“ koktal jsem ze sebe přidušeně.
„Dobrá, pro tentokrát!“ pohrozil mi prstem a odkráčel k tabuli. Uf tak tohle bylo o fous. Do konce hodiny jsem se rozhodl soustředit jen a pouze na jeho výklad. Bohužel jsme v biologii zrovna probírali rozmnožování savců. Má pozornost se okamžitě uchýlila k Rose. Díky Bohu se mnou ve třídě nebyla… Tohle mohlo skončit hodně špatně. Výsledkem byl tak jen můj mírně nadzvedlý stůl…
Seděl jsem tam a snažil se uklidnit… aspoň natolik abych byl schopen odejít ze třídy třeba na toalety. Kdo ví… Bože Emmette!!! Nadával jsem si v duchu. Přesně v tu chvíli jsem ztratil koncentraci a začal se přiblble usmívat.
„Pan Cullen! K tabuli prosím!“ zaslechl jsem naštvaného profesora biologie. Tak tohle bude sec mazec! Napadlo mě. Není možné, aby si celá třída nevšimla mé indispozice. Zatracená Sára! Jakmile jsem pomyslel na tu mrchu, která si hraje na naši mámu, mé vzrušení bylo pryč. S mírně otráveným výrazem jsem vstal a vydal se na cestu k tabuli.
Zkoušení i zbytek hodiny už proběhl bez větších komplikací a já se těšil domů. Od kluků jsem měl slíbený lov s Rose, který by se dal zakončit i jinak… Opět jsem se zamyslel nad svým geniálním plánem a rychle vyběhl ze školy. Nasedl do svého milovaného jeepu a rozjel se k domovu.
„No konečně!“ vyštěkla na mě Sára hned, jak jsem strčil prsty do dveří. „Pojď nám pomoct, nebo chceš, aby to tahala Bella?“
„O co jde?“ podíval jsem se na Bell, která koulela očima. Bylo mi jasné, že by to zvládla bez větší námahy, ale lidi jsou lidi.
„Tohle,“ ukázala Sára na hromádku knih, „patří do knihovny v prvním patře. Budeš tak laskav a odneseš je?“
„Ale jistě,“ usmál jsem se a popadl dávku knih.
„Počkej, bráško, pomůžu ti!“ zašvitořila Bella a popadla pár dalších knih. Společně jsme se pak vydali do knihovny.
„Slyšela jsem o tom vašem dnešním lovu,“ culila se jako měsíček na hnoji a při tom rovnala knihy do polic. „Je ti jasné, že zítra jsem na řadě já s Edwardem?“
„Jo naprosto,“ zamumlal jsem. Bylo mi jasné, že až na Carlisla se v tom budou chtít vystřídat všichni.
„To jsem ráda,“ usmála se a odběhla, nejspíš do ‚holčičího‘ pokoje. Rychle jsem dorovnal zbytek knih a vydal se do toho ‚klučičího‘.
***
„Tak si to dnes užij, brácho!“ popřál mi Jasper, když jsem se o pár hodin později vykrádal oknem namířeným do lesa.
„Díky,“ zaculil jsem se a vyskočil ven. Na kraji lesa jsem čekal jen krátkou chvíli a už viděl tu nádhernou bytost, která patřila jen mě. Hnala se se vší vervou do lesa, mé náruče, ke mně. Byl jsem nadšený a potěšený. Konečně s ní zase chvíli budu. Jen ta myšlenka mě donutila k mírné reakci. Rose si jí určitě všimne.
„Ale copak,“ přitáhla si mě a jemně dráždila mé rty. „Myslela jsem, že první bude lov…“
„Bude,“ vydechl jsem do jejích úst, které stále dráždivěji dorážely k těm mým. Pevně jsem jí omotal ruce kolem pasu a mačkal ji ve své náruči.
„Tak jdeme lovit?“ zeptala se mezi jednotlivými polibky, ale ani o kousek se nevzdálila.
„Ano,“ vydechl jsem znovu, ale stále ji nepouštěl.
„Takhle toho moc neulovíme,“ zasmála se, ale nepřestávala laskat mé tělo, načež malý Emmettek velmi aktivně reagoval.
Byl jsem nadšený a Rose se také nebránila. Nadzvedl jsem ji a ona mi omotala nohy kolem pasu. Rychlým krokem jsem se i s ní vydal hlouběji do lesa. Takhle na okraji by nás mohl kde kdo vidět a to by ani jeden z nás nechtěl.
Pomalu jsem ji pokládal do trávy na malé loučce, která se po našem řádění jistě zvětší, a začal jí pomalu a dráždivě svlékat oblečení. Přece jen muselo zůstat pohromadě, alespoň něco. Ona se s mým oblečením tolik nemazlila a začala ho cupovat na malé kousky.
Přesně v tu chvíli mi na mysli přistála Sára. Ta hnusná mrcha, co si ze mě dělá otroka na vláčení knih a kvůli níž nemůžeme být spolu každou noc tak, jak bychom chtěli. V tu chvíli bylo mé vzrušení pryč. Rose se na mě tázavě zadívala a pak sjela pohledem k mému nyní již velmi solidně visícímu kamarádovi.
„Emmette?“ zeptala se. „Že by už disfunkce?“ podivila se spíš pro sebe, čímž velmi zranila mé i tak pošramocené ego. Zatraceně!
„No víš, trénuju,“ zamlouval jsem to, jak se dalo.
„Na co?“ vypískla. „Soutěž heverů?“
„Né! Sebeovládání! Dnes ve škole jsem to málem nerozchodil,“ vysvětloval jsem své ženě. Copak jí to nedochází? Zmateně se na mě dívala a měřila si ho velmi vážným pohledem.
„Tak to nech na jindy,“ zamumlala a znovu si přitáhla mé rty. Tentokrát už žádná Sára… Musím se pochlapit a ty taky kamaráde! Myslel jsem si v duchu a dal se do své prácičky…
Záměna – 6,