Bella:
Ačkoliv jsme Sáru poslechly a zalezly do peřin ani jedna z nás nehodlala spát. Díky našemu upířímu stavu jsme mohly zůstat potmě a nenápadné.
„Nákupy?“ Ptala se Alice a Rose zaúpěla.
„Já to beru, nechci tu s ní být celý den,“ odvětila jsem potěšeně.
„Díky sestřičko!“ Zasmála se Alice, možná trochu víc nahlas, protože z chodby se okamžitě ozvala rozespalá Sára. Rychle jsme se zahrabaly do peřin a čekaly, co se stane. Přesně jak jsem si myslela. Sára strčila hlavu do dveří a rychlým pohledem zkontrolovala situaci. Viděla, že spíme a byla spokojená. Rose se převalila na bok a odkryla si tak kus ramene. Sára si toho samo sebou, jako správná mamina všimla a ihned ji šla zakrýt.
„Co to bylo?“ Ptala se nevěřícně Rose, když se za Sárou zaklaply dveře.
„No abys nenastydla,“ zasmála jsem se jejímu pohledu.
„S tímhle musíme něco udělat,“ pokývala hlavou a já s ní souhlasila. Jedna věc je předstírat spánek a hned ta druhá je být pod dohledem dvacetčtyři hodin denně.
***
„Dětičky, je ráno!“ Přišla nás budit Sára. Rychle jsme vyskočili z postelí a začaly se oblékat. „Snídaně je za pět minut!“
„To snad ne,“ zaúpěla Rosalie.
„Hele, ty nemusíš jíst i oběd!“ Štěkla jsem po ní vztekle a vypochodovala z pokoje. Na chodbě už se pošťuchovali kluci.
„Jaká byla noc?“ Ptal se Emmet s humorem jemu vlastním. No jo, za nimi přišla všeho všudy jednou, u nás za to byla pravidelně každou hodinu. Copak ta baba nikdy nespí?
„Skvělá,“ odpověděla jsem sarkasticky a vydala se dolů na snídani. Na stole už bylo šest talířů s vaflemi a usměvavými obličeji.
„Nejsme děti,“ zasyčela Rose, ale statečně si sedla k jednomu z talířů.
„Tady máte svačinky,“ smála se Sára a rychle všem podala jablko a zabalené chleby.
„Děkujeme,“ vyhrkli najednou, jako nějaký sbor.
„Dětičky zlatý… Tak si pospěšte, abych Vás mohla odvést.“ Usmívala se jak právě uteklý pacient psychiatrické léčebny.
„Ale to nemusíš, máme auta.“ Snažil se ji přesvědčit Edward, asi viděl v jejích myšlenkách, jak takový odvoz vypadá.
„Ale jste děti, ne – ne. Já Vás odvezu,“ řekla rozhodně.
„Včera si nám ani nedovolila večerníčka!“ Vyštěkl najednou dotčeně Emmet a já po něm střelila pohledem. Co to mele o večerníčkovi a jak to souvisí s odvozem do školy?
„A nejste už na večerníčka trochu staří?“ Ptala se Sára a rentgenovala ho svým pohledem ala, jdem na to brouku.
Co se to děje, tak na spánek v sedm jsme staří tak akorát, ale na večerníčka ne? Co se jí to v té palici pomotalo?
„Jedeme!“ Zavelela a všichni se zvedli.
„Tak si to užijte,“ zavolala jsem za nimi a zamířila do obývacího pokoje, kde jsem si pustila televizi. Nic nedávali, ale zvuková kulisa to je dobrá, navíc ty obrázky tam se mění, věděli jste to?
Klidně jsem seděla, když přišel Carlisle: „Dobré ráno,“ pozdravil mě a usadil se do křesla.
„Dobré, jak je možné, že tě nechala ‚spát‘?“ Ptala jsem se a nad posledním slovem naznačila uvozovky.
„Měl jsem přece těžký den,“ převalil oči. Esme mu začínala chybět, to bylo naprosto jasné.
„Dneska jsi doma celý den?“ Ptala jsem se, potřebovala jsem uniknout Sáře.
„Jen dopoledne, pak mám službu.“ Odpověděl a zaujatě si mě měřil.
„To mi vyhovuje, odpoledne Alice naplánovala nákupy.“ Kývla jsem a Carlisle se zamračil. „Co je?“
„Sáru berete taky?“ Zeptal se.
„To nevím, dohodly jsme se teprve včera v noci.“ Odpověděla jsem pravdivě.
„Dobrá, tak si to užijte, a proč ses ptala, zda budu doma?“
„No, budeme předstírat, že mě něco doučuješ?“ Zažadonila jsem a Carlisle protočil oči ještě víc, než předtím.
„Dej jí šanci,“ požádal mě. Bezva tak on mi nepomůže, jen jsem pokrčila rameny a dál sledovala střídání obrázků v televizi.
„Ahoj, už jsi vzhůru?“ To samozřejmě přišla Sára a ihned upírala pohled ke Carlislovi.
„Och, ano už jsem se probudil. Ahoj,“ pozdravil ji nakonec a popadl jeden z lékařských časopisů, protože těsně za Sárou se hnal i David se svou kamerou.
„A co ty Bell, nebudeš se učit?“ Zeptala se mile, až to bolelo.
„Ano plánovala jsem to,“ odpověděla jsem, byla jsem jí vlastně vděčná, že po mě nic nechce.
„Tak šup – šup!“ Vybídla mě pohybem ruky, jako by odháněla škodnou. Rychle jsem vstala a zamířila do svého pokoje, kde jsem se zavřela a usadila do křesla. Teď už jen čekat na Alice, nikdy bych nečekala, že se na nákupy s ní budu tolik těšit.
***
„Ahoj,“ vtrhla mi do pokoje Alice a probrala mě z mého zadumání.
„Jé ahoj, to už jste doma?“ Podivila jsem se.
„Odpadly dvě hodiny, což znamení, mnohem víc času na nákupy!“ Zavelela a táhla mě po schodech dolů.
„Kam míříte, holčičky?“ Ptala se Sára mile.
„Na nákupy,“ zasmála se Alice a snažila se kolem ní prosmýknout.
„Co budete nakupovat?“ Ta Sára je ale zvědavec!
„Oblečení a doplňky a šminky!“ Začala vyjmenovávat Alice a znovu se ji snažila obejít.
„Ale to není nutné,“ pokývala Sára záporně hlavou.
„Je, nemáme co na sebe!“ Protestovala Alice a tím přilákala pozornost zbytku rodiny.
„Tak se na to podíváme!“ Zavelela Sára a rychle odvedla Alice za ruku do jejího, tedy vlastně našeho pokoje. Demonstrativně otevřela skříně a mávla k nim rukama.
„Takže nemáte co na sebe, ano?“ Ptala se, ale byla to spíš ironie první třídy.
„Ne nemáme!“ Odporovala jí statečně Alice.
„Žádné nákupy!!!“ Rozkázala Sára a vyšla z pokoje.
„To ne,“ zamrmčela Alice.
„Tak utečeme,“ navrhla jsem, dneska jsem chtěla a potřebovala vypadnout.
„To se nepovede. Už plánuje činnost…“ Odpověděl na můj návrh Edward.
Záměna – 4,