Bella:
„Chovejte se, jako bych tu ani nebyl.“ Požádal nás David a usadil se na jednu postel. Edward se napjal a já se na něj zkoumavě podívala. Mírně zavrtěl hlavou a popadl jednu z učebnic matematiky. Nikdy jsem ji neměla ráda, ale jako upírovi mi problémy nedělala.
„Tak začneme třeba tímhle determinantem,“ zabořil prst do jedné stránky.
„Dobře,“ kývla jsem a opsala si příklad. Začala jsem počítat a tu a tam se zastavila, Edward statečně vysvětloval mé přiblblé otázky, a když se mu to zdálo moc, protočil oči. To dělal často. Asi jsem se opravdu ptala jako naprostý idiot, proto jsem zbytek rychle dopočítala a odložila pero.
„Tohle mě nebaví,“ posteskla jsem si po chvíli znuděného koukání před sebe. Edward mi nevěnoval pozornost, jako by byl duchem úplně mimo.
„Cože?“ Probral se a vyvalil na mě oči.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se, když jsem viděla jeho zmatený obličej. Byl upír, takhle mimo by být neměl.
„Jo, jsem… Jen jsem se trochu zamyslel.“ Omlouval se rychle, tázavě jsem se na něj zadívala, on si však jen odfrkl. Co to má být, blbý kameraman. Jeden by neřek, jak nevědomost dokáže ubíjet.
„Večeře!“ Ozvalo se zavolání Sáry a já sebou trhla. Tak hlasitý zvuk se v rodině upírů moc nepoužívá.
„Půjdeme?“ Stočila jsem pohledem k Edwardovi, který jemně kývl a vstal. Společně jsme došli do chodby, kde jsme potkali Rosalie s Alice. David šel za námi jako přiblblý pejsek a Emmet už byl slyšet zezdola.
„Sáro? A opravdu máš dvě děti? Víš, nepochop to špatně, ale nevypadáš na to.“ Ptal se zrovna Sáry, Rose nad tím kroutila hlavou a Alice dostala připitomělý úsměv. Musela vidět, jak tohle dopadne. Edward se uchechtl a pokračoval s námi do jídelny.
„Asi ho přerazím,“ zkonstatovala suše Rose.
„Chce ji jen vytočit,“ uklidňovala ji Alice.
„No právě!“ Zasyčela naštvaně Rosalie.
„Ano, opravdu,“ slyšela jsem zatokat Sáru a Rose pokroutila hlavou. Chudák Emmet, tohle si odskáče.
„Tady jste!“ Vykřikla Sára, když jsme vešli do jídelny. „Sedněte si, hned to přinesu.“
„Děti? Jsem doma,“ ohlásil se Carlisle ode dveří.
„Výborně, právě včas. Bude večeře, takže umýt ruce a ke stolu.“ Popohnala a Carlisle se zatvářil stylem. To jste ještě nevečeřeli? A já myslel, že přijdu dost pozdě.
Opravdu skvělé, takže on nás do toho uvrtá a nakonec se bude ulívat právě z toho, co je na tom nejhorší? Tak to teda ne!
Všichni jsme se usadili ke stolu a začali se vrtat ve svých porcích. Jediná Sára opravdu jedla, ovšem to by nebyla ona, aby si nerýpla.
„Nechutná?“ Ptala se mile a tvářila se jako ublížené štěňátko.
„Je to výborné, jen… Už jsem jedl v práci.“ Omluvil svou nechuť k jídlu Carlisle a odnesl svůj talíř.
„Hlídám si linii,“ pronesla Rose a napodobila Carlisla.
„Nějak mi není dobře,“ vymluvila se Alice a já zaválela očima. To si dělají legraci? Na co se budu vymlouvat já dalších několik dnů?
„Zítra mám trénink, nemůžu se nadlabat.“ Uculil se Emmet a rychle odšoupl talíř.
„Asi jsem se přejedl na oběd,“ usmál se omluvně Jasper a taktéž odsunul svůj talíř.
„Taky jsem to přehnal u oběda, příště se nesázím.“ Uculil se Edward a já myslela, že je přetrhnu.
„Přešla mě chuť,“ odšoupla jsem talíř a se znechuceným pohledem na mou rodinu jsem odpochodovala z jídelny.
„To je to tak zlé?“ Zeptala se Sára sklíčeně.
„To ne, jen jsme všichni najezení.“ Chlácholil ji Carlisle. Zbytek jejich rozhovoru jsem se rozhodla nevnímat. Dost na tom, že stále předstíráme lidi, ještě navíc nemůžu být s Edwardem a místo toho tu mám jen roztomile milou Sáru, ze které se stává dravá saň přesně ve chvíli, když se za Carlislem zabouchnou dveře.
„Bell? Co je s tebou?“ Přišla za mnou do pokoje Alice.
„Co by bylo?“ zeptala jsem se. „Jen jsem trochu naštvaná, vy s ní nemusíte být denně, já se musím nějak vymlouvat o obědech, večeřích. Uvidí, že nikdy nic nejím.“ Posteskla jsem si.
„Bude to dobré, za pár dní jdeš do školy s námi. Carlisle to už zařídil, vyhneš se ročníku s vlky a zároveň nebudeš tolik času s ní. Jen vydrž pár dní.“ Usmívala se od ucha k uchu.
„Tobě se to plácá,“ povzdechla jsem si znovu. To už byla v pokoji i Rosalie.
„Zrovna dneska se mi nechce hrát na sourozence!“ Prskala.
„Tak si prostě jen počkej, až usne…“ zasmála jsem se.
„Chceš říct, že bude spát jako poleno a neuslyší nás? Pochybuju!“ Zavrtěla hlavou. Měla pravdu s Emmetovým apetitem by vzbudili i mrtvýho.
„Tak jděte někam ven, do hotelu, co já vím…“ Pokračovala jsem v teoriích.
„To jim neprojde,“ zavrtěla hlavou Alice, když se Rose začala tvářit nadějně.
„Proč ne?“ Podivila jsem se.
„Podle mé vize má Sára lehké spaní, celou noc nás bude chodit kontrolovat.“ Pokrčila rameny. „Měly bychom varovat kluky.“
„To je snad vtip ne?“ Zadívala se na ni Rose. „Snad jsme dost staří, abychom mohli v klidu spát celou noc bez kontroly!“
„To sice ano, ale myslím, že v tom bude to, že má doma malé děti. Je na to prostě naučená,“ zamyslela jsem se.
„To to takhle bude po celou dobu?“ Koukla na Alice, která jen pokrčila rameny. „To abych si opravdu našla hezké místečko v lese!“
„Holky, můžu za vámi?“ Nakoukl do pokoje Jasper a Alice začala horlivě přikyvovat.
„Copak? Kluci tě vyhnali?“ Ptala se se smíchem Rosalie.
„Ne, ale přišel za námi ten kameraman a já tam nechci být.“ Odpověděl jí pohotově Jasper.
„Doufám, že nepřijde i sem.“ Posteskla jsem si.
„Vy se můžete vymluvit na převlékání, nebo podobně. Jste holky.“ Kývl k nám Jasper, jen jsem pokrčila rameny a sesunula se na svou postel, ne že bych ji snad potřebovala.
„Jaspere, varuj kluky, že Sára bude mít lehké spaní a bude nás chodit kontrolovat.“ Vzpomněla si najednou Rose.
„Cože?“ Ptal se nechápavě Jasper. V jeho obličeji byla znát stejná zmatenost, jako v jeho hlase.
„Měla jsem vizi, podle Belly je to tím, že má doma malé děti. Znáš to – Zvyk je železná košile.“ Usmála se na něj Alice.
„Takže žádná noční návštěva?“ Zeptal se sklesle a upřel pohled na Alice.
„Dnes ne,“ zavrtěla hlavou. Jen jsem si povzdychla, všichni jsme spoléhali aspoň na ty noci, kdy bude spát a ono… NIC!
O chvíli později už k nám do pokoje mířila jistým krokem Sára a za patama měla svého věrného pejska Davida.
„Tak děvčata, šupky dupky do postýlek. A Jaspere, ty do svého pokoje.“ Pobídla ho, hned, jakmile si všimla, že sedí na posteli vedle Alice.
„Je strašně brzo,“ namítla jsem a Rose pokývala hlavou v souhlasu.
„Je sedm hodin!“ Vytřeštila na nás oči Sára a mě spadla čelist, to je snad vtip. Pochopila bych, kdyby nám bylo pět, ale takhle?
Z vedlejšího pokoje se ozval výbuch smíchu, následovaný Sářiným ujištěním, že jakmile uloží nás, zajde uložit i je. Emmet zmlkl a my se raději nepouštěly do hádky. Každé dala pusu na čelo a vypochodovala z místnosti.