Bella:
„Myslím, že to nebude problém.“ Usmál se na ni Carlisle a pokynul k posazení. Nervózně jsem těkala od Sáry ke kameramanovi. Tahle část se mi strašně nelíbila, budeme pod vědeckým drobnohledem no fuj.
„No čekala jsem méně dětí a asi i menších,“ usmála se Sára nejistě.
„Tak to berte jako dovolenou.“ Mrknul na ni Emmet a vysloužil si nehezký pohled od Rosalie. A uchechtnutí od kameramana. Skvělý, není náhodou on ten, co nemá nijak zasahovat?
„No ona to tak trochu bude, já mám doma malé dvojčátka takže, to bude jistě změna.“ Usmála se na něj a přísahala bych, že si olízla ret. Tak ona nám jede po Emmetovi?
„Ehm, no budete spát v mém pokoji, jistě jste ho už viděla.“ Promluvila jsem, když Rose začala tiše vrčet.
„Ano, je nádherný a děkuji ti, že mi ho půjčíš.“ Usmívala se na mě, jako na nějakého idiota. Bezva, tak teď si o mě bude myslet, že sem úplně, ale úplně natvrdlá, super.
„No, já budu ráda chvíli s holkama.“ Kývla jsem jejich směrem a kameraman přejel celé ženské osazenstvo a takhle to bude jako pořád?
„No jistě, jistě. Jak je to vlastně tady s Vámi?“ ptala se, když si všimla, že stojíme v párech.
„Uhhh,“ zasténal mi u ucha tiše Edward.
„Co?“ zeptala jsem se.
„Asi nebudu mít rád Davida,“ kývl hlavou ke kameramanovi a mě došlo, že nejspíš přemýšlí nad něčím, co se týká mě.
„To zvládneme,“ zašeptala jsem stejně potichu, aby nás neslyšeli a dál sledovala dění v místnosti.
„Jak bych začal,“ promluvil Carlisle. „Má žena měla sestru a ta i s manželem zemřela. Esme jim slíbila, že se postará o jejich syna Emmeta. Tak se k nám dostal on, pak jsme nechtěli, aby vyrůstal úplně sám a adoptovali k němu Edwarda.
Jasper s Rosalie se k nám vlastně dostali náhodou skrz mou práci. Objevil jsem je na chodbě v nemocnici, ve které jsem pracoval. Přirostli nám k srdci a už jsme si je nechali.
Alice nám byla svěřena po té, co několikrát utekla od své rodiny právě k naší Rosalii. Dříve žila u různých pěstounů. A Bellu jsme si osvojili nedávno, protože jsme se stěhovali a Alice ji nechtěla nechat samotnou v domově pro mládež.
Řekli jsme si, že jedna navíc se ztratí.“ Zasmál se Carlisle svému vtipu a my se k němu přidali. Nikdy nepochopím, jak si tak dokonale zapamatuje naše krytí. Jsme upíři a s pamětí nemáme problém, ale já se už párkrát přeřekla a rozhodně jsem nebyla jediná.
„Och, tak to je jistě zajímavé, přesto tolik dětí?“ ptala se jako by nic Sára.
„Máme je rádi, nevidím v tom problém.“ Odvětil jí Carlisle. „A Vaše rodina, docela mě zajímá, do čeho jsem pustil svou ženu.“
„No jak jsem řekla, mám doma dvojčátka. Kluka a holku, takže se nebudou plést. Manžel pracuje dlouho do noci a pak vyžaduje jídlo, ale myslím, že se bude krotit, pokud tam bude Vaše paní.“ Usmála se mile.
„Jistě a odkud jste?“ zeptal se, jako by mu to Alice předtím neřekla.
„Bydlíme v domku na severu Spojených států, jmenuje se to tam Seint Souls, malé městečko, kde stále prší. Hodně se podobá Forks, jen je mnohem menší, tohle je pro mě velkoměsto.“ Odvětila, ale to my věděli, nikam jinam bychom Esme nepustili. Navíc Alice musela odpřísáhnout, že po celý měsíc nevykoukne sluníčko a navíc to deno denně kontrolovat. Co kdyby…
„Och, v tom případě si tady jistě brzy zvyknete, ale já se budu muset omluvit, dnes jsem neměl mít službu, ale jeden kolega onemocněl.“ Omluvil se Carlisle a odešel.
„Tak a jsme sami, chudáčci sirotci.“ Utrosil Emmet a Rose ho zchladila pohledem.
„Emmete ty si občas takové pako,“ vyletělo Jasperovi a tím rozesmál zbytek naší rodiny. Sára tolik pochopení neměla a David se snažil držet profesionální odstup.
„No, tak já nevím, neměli byste se jít třeba učit?!?“ štěkla na nás Sára a bylo vidět, že pořádně neví, jak se má chovat k bandě „puberťáků“.
„Jasně mami,“ zasmál se ironicky Edward a bylo to snad poprvé, co jsem ho takhle slyšela.
„Tak jděte!“ vykřikla na nás nepříčetně. No tohle bude zábava, paní upjatá a určitě s obědem přesně ve dvanáct. Super – říkala jsem to už?
„Jdem,“ utrousil Emmet a vyrazil dveřmi do zahrady a dál k lesu.
„Kam šel?“ ptala se překvapeně Sára a mě tím dostala.
„Kam asi, ven.“ Odpověděla jsem jí s klidem a následovala Emmeta. Za sebou jsem ještě slyšela smích zbytku rodiny a to jak se za námi rozběhli.
„Tak ta má ránu, zlatá Esme.“ Nadhodil Emmet, když jsme doběhli na malý palouk uprostřed lesa.
„A já s ní mám být po celé dny!“ posteskla jsem si.
„To zvládneš, lásko, jen bychom ji neměli tolik dráždit.“ Zasmál se mi do ucha Edward.
„Jak to myslíš dráždit?“ ptal se Jasper.
„No naše chování tam, prostě není zvyklá na něco takového a my se také takhle nechováme. Prostě jí dejte prostor a ona nám ho dá taky.“ Odpověděl mu Edward.
„To jako bez vtípků?“ ptal se nevěřícně Emmet.
„To asi zrovna u tebe nehrozí,“ zakroutil hlavou Edward.
„Dobře, spíš mi dejte rady, jak s ní přežít celé dny!“ zarazila jsem jejich debatu o našem chování nechování.
„Lásko, prostě se chovej přirozeně,“ poradil mi Edward.
„Když se ti bude zdát, že s ní nevydržíš, jeď se projet, proběhnout, cokoliv.“ Usmíval se Jasper.
„Seď v pokoji nad ‚učením‘.“ Poradila mi Alice a nad posledním slovem udělala ve vzduchu uvozovky.
„Dělej si z ní legraci,“ usmíval se jako sluníčko Emmet.
„Emmete!“ okřikli jsme ho najednou.
„Mlčim,“ odpověděl uraženě a natočil se na stranu jako malé dítě.
„Měli bychom se vrátit, přece jen…“ nadhodila Alice a všichni kývli. Sem jsme běželi upíří rychlostí, ale zpátky do domu jsme se značně loudali.
„Kde jste sakra byli!?!“ vylítla na nás Sára hned, jak jsme vešli do dveří.
„Venku?“ zeptal se Emmet a vysloužil si od nás nepěkné pohledy. Přece jsme se dohodli, že ji nebudeme dráždit. No a David, ten se nám otřásal smíchy. To bude pěkně rozostřené video. Napadlo mě.
„Sáro, my se omlouváme, někdy nám to ujede.“ Snažil se naše chování omluvit Edward.
„Ujede? Vy jste snad všichni padlí, měsíc se tu o Vás mám starat a Vy co?“ mluvila na nás a já viděla ten měsíc zavřená s ní. No pomoct.
„Slibujeme, že už se to nestane.“ Kývla jsem k ní a ona se malinko uvolnila.
„Jdu uvařit večeři, na co máte chuť?“ zeptala se a já zkřivila obličej. To snad ne, budu muset jíst.
„Těstoviny?“ zeptala se Alice a Sára kývla, naštěstí nijak nekomentovala můj zhnusený obličej. A to jsem mívala těstoviny moc ráda.
„Jdeme se učit,“ zavolal za ní Edward a pak mě odtáhl do jejich ‚klučičího‘ pokoje. Zavřel za námi dveře a na stůl rozložil nějaké ty učebnice. Co kdyby a ono fakt, během vteřiny klepal kameraman.
„Můžu, natočím si Vás.“ Usmál se na mě a já se otočila ke knížkám, ať si dělá suchý vrby. Kdo tohle Carlislovi dovolil? Už vím, tahle rodina!
Záměna – 2,