Bella pozorovala, jak její jediná láska hoří v plamenech. V plamenech věčné hranice, jež zažehli jejich nepřátelé. Nebo to byli přátelé, jež se jen tvářili, že jsou přáteli? Její rodina, její láska a její budoucnost právě hořela v plamenech a ona nemohla nic udělat. Její rodina byla v těch plápolajících plamenech a Bella věděla, že je konec. Konec, který znamenal věčnou ztrátu těch, jež nejvíc milovala. Už nikdy je nespatří, nikdy neuvidí jejich zlaté oči, nikdy neuvidí, jejich šťastné úsměvy. Už nikdy je nespatří.
Slzy se jí začaly drát do očí a ona nemohla nic dělat, jak je zastavit. Jediné co mohla, bylo skončit to. Navěky skončit svou bolest ze ztráty své milované a zbožňované rodiny. Stále ještě byla člověk, měla to snazší, o tolik snazší skončit tohle své trápení.
‚Nebudu žít,‘ rozhodla se ve vteřině a vstala ze země. Začala hledat nejlepší způsob své záhuby a konce. Konce svého proklatého života, v němž poznala největší lásku, štěstí i neskonalou bolest. Života, v němž potkala ty nejhodnější a nejúžasnější lidi/upíry, jaké jen mohla.
Její tělo začaly pohlcovat plameny. Plameny, kterými zažehla své auto. Plameny, které se pro ni měly stát vysvobozením. Odcházela za těmi, jež milovala a věděla to, smrt vítala s otevřenou náručí. Nevzpouzela se jí, vítala ji. Žádala ji, aby si ji už vzala a uhasila a zničila tak bolest v jejím srdci. V srdci, jež se rozpadlo na miliony malých kousků.
Plameny zachvátily celé auto a ona sama si uvědomila, že se dusí. Dusí se kouřem, který byl všude kolem ní. Nevadilo jí to, znovu se nadechla, jak nejvíc jen mohla. Její plíce se naplnily kouřem a její tělo začalo ochabovat, až ochablo úplně. Pomalu umírala a věděla to. Byla šťastná, věděla, že takhle se znovu setká s těmi, jež miluje.
Naposledy vydechla a její tělo zachvátily plameny. Už ji nikdo nepozná. Zůstane z ní jen ohořelé torzo kdysi šťastné a usměvavé dívky. Dívky, jejíž tělo už duše opustila. Opustila a vydala se na dlouhou pouť za těmi, jež na světě nejvíc milovala, za těmi, kteří zemřeli, aby ji ochránili. Ale chtěla to? Chtěla život bez nich?
Netušila, že její příběh ještě neskončil, že poslední kapitola jejího života nebyla dopsána, že nemůže jen tak odejít ze světa. Netušila, že na ni čeká další poslání. Poslání, o které nežádala, o které nestála. Poslání, které musela splnit, než se znovu setká s těmi, které miluje.
Byla v temnotě, neviděla nic než černo – černou tmu. Jen to a nic víc, než se před ní neobjevilo světlo. ‚Má za ním jít? Nebo ne? Je to ta cesta, kterou se vydat? Cesta, po níž se dostane za svými milovanými?‘ přemýšlela a nevěděla, jak se rozhodnout. Co když její rozhodnutí bude špatné. Co když světlo je špatná cesta. Přece jen míří za upíry. Vždy věděla, že mají duši, ale věděli to i ti nahoře? Věděli, že jsou dobří a snaží se? Uměli je přijmout mezi sebe?
Tyhle otázky si nemusela klást dlouho. Velmi brzy se před ní objevila postava muže držící klíč. Velký zlatý klíč. Šel k ní a shovívavě se usmíval. Až nyní si uvědomila, že to světlo, jež vidí všude kolem, vychází z něj. Z toho muže s šedivými vlasy a vousy. Z muže, jež se shovívavě usmíval, a přicházel k ní.
„Rád bych tě přivítal, ale nemohu,“ promluvil k ní líbezným hlasem. „Tvůj osud na zemi ještě není u konce. Nemůžeme tě zde nechat.“
„Jak to myslíte?“ ptala se zmateně Bella a těkala očima od klíče k jeho tváři a zpět.
„Jmenuji se Petr a mám na starost přebírání duší. Tu tvou si však ještě nemůžeme ponechat. Tvá pouť po zemi ještě neskončila,“ odpovídal jí a stále se na ni mile usmíval.
„To je od vás hezké, ale já už na zem nechci. Ti, které miluji, jsou mrtví a jí chci za nimi,“ říkala mu přesvědčivým hlasem.
„Má drahá, věř, že vím, o kom mluvíš. Věř, že jsou v pořádku a šťastni. A hlavně věř, že se s nimi setkáš. Nebude to však dnes,“ mírnil její rozrušení Petr.
„Jsou tady?“ ptala se a nezajímalo ji nic jiného jen to, zda jsou tady a v pořádku.
„Ano, tedy… Jsou v nebi, pokud se ptáš na to.“ Petr se zasmál a pohlédl na velkou zlatou bránu před sebou.
„A kde jsme tedy my? Když tady není nebe?“ ptala se dál a chtěla vědět co nejvíce.
„Jsme před ním, před jeho branami. Víš tvá pouť na zemi je důležitá,“ snažil se ji přimět, aby jej konečně poslouchala.
„Chci je vidět, chci za nimi!“ kroutila se Bella a stále upírala svůj zrak k bráně.
„Opravdu je ještě nesmíš vidět,“ usmíval se na ni Petr. „Slibuji, že to bude brzy.“
„Proč?“ bylo jediné slovo, které ze sebe ještě vydala.
„Protože tvůj úkol je důležitý. Byla jsi ochotná umřít pro rodinu upírů. Teď se o jednoho upíra budeš starat. Jeho ‚strážný anděl‘ říkejme tomu tak má dovolenou a ty ho zastoupíš. Budeš ho hlídat. Staneš se jeho svědomím.“ Bella se na Petra nechápavě zadívala a pak kývla. Jakmile to udělala, ponořila se do tmy.
Teď už věděla, že její rodina je v bezpečí a měla slib, že se s nimi zase jednou setká. Jen teď bude nějakou dobu dělat svědomí upírovi. To by nemělo být tak těžké.
Byla v temnotě, než uslyšela neznámé hlasy a nerozhodla se otevřít oči. Rozhlédla se po honosné místnosti, jež vévodily tři trůny. Tři zlaté trůny, na nichž seděly tři postavy. Zmateně na ni koukali a provrtávali ji zvláštním pohledem. Byli tolik podobní těm, které tolik milovala. Tolik jí připomínali všechnu tu neskonalou bolest. Byli stejně bledí, stejně dokonale krásní. Tolik stejní, přesto tolik jiní. Jejich oči zářily jako rudé lampióny a prozrazovaly tak jejich krutost. Krutost, ze které běhal mráz po zádech.
„Kdo jsi?“ ptal se muž sedící uprostřed na nejhonosnějším trůnu.
‚Mohu to říct?‘ ptala se Bella sama sebe v myšlenkách. Nevěděla, co smí a co ne. Neměla sebemenší tušení, Petr, jak si říkal, jí nedal žádné instrukce. Jediné, co jí řekl, bylo, že je od nynějška svědomím jednoho upíra.
‚Jen mu to pověz. To jeho budeš hlídat.‘ Ozval se hlas Petra v její hlavě. V tu chvíli se rozhodla a spustila.
„Jmenuji se Bella a posílají mě vás hlídat. Mám zastoupit vašeho anděla.“ Informace ze sebe chrlila, jak nejrychleji jen mohla. Hlavně, aby to už měla za sebou.
„Mám anděla?“ podivil se muž a vstal.
„Už to tak vypadá,“ odvětila mu Bella a rozhlédla se po všech přítomných. Někteří si ji obezřetně měřili, jiní ji provrtávali nenávistným pohledem. „Ale já jsem tu jen na záskok.“
„Jistě, to chápu,“ zasmál se.
‚Jmenuje se Aro, má dar čtení myšlenek při doteku.“ Bella opět zaslechla Petrův hlas.
„Aro věřte, že mě netěší zde být. Raději bych byla u svých milovaných.“ Aro se zastavil a pohlédl na ni. Přemýšlel, jak ho může znát. Odkud. Ve stejnou chvíli Belle došlo, že Aro je ten, koho viděla na obraze v Carlislově pracovně. ‚Au, to jméno bolelo,‘ pomyslela si.
„A kdo jsou ti ‚milovaní‘?‘ zasmál se Aro pohrdavě.
„Rodina Cullenových!“ vypálila na něj Bella, aniž by si uvědomila, jak moc ji tohle jméno zraní.
„Carlisle?“ podivil se Aro. „Jak se má můj starý přítel?“
„Je mrtev,“ odpověděla nevzrušeně. Ani jí nedošlo, jak moc ji to bolí, jak moc ji bolí myslet na jejich smrt.
„Cože!“ zařval Aro, až se Bella přikrčila.
„Je to tak, zabili je. Zabili,“ zašeptala z posledních sil a svezla se na kolena. Její bolest se poprvé od chvíle, kdy zemřela, skutečně projevila. V tu chvíli jí přišlo, že celá tahle komedie s andělem a svědomím je zbytečná. Nezmění to, co se zde děje. Jen ji to bude víc bolet.
„Kdo to byl?“ ptal se Aro.
„To nevím, když jsem přišla, hranice už hořela.“ Nemohla jinak, rozvzlykala se a zaznamenala i velké slzy válející se po jejím strhaném obličeji.
„Mohu?“ natáhl k ní ruku Aro. Jen mu ji podala a nechala ho. Bylo jí zcela jedno, co se stane. Jestli jí ublíží, jestli toho uvidí příliš. Aro však její ruku po chvíli pustil. Zkoumavě se na ni zahleděl a nakonec jen řekl: „Zajímavé.“
„O co jde?“ ptal se Caius svého bratra.
„Nic nevidím,“ zasmál se Aro a pomohl Belle vstát. „Velmi zajímavý dar.“
„O čem to mluvíš?“ vyzvídal dál Caius.
„Nevidím její myšlenky, vzpomínky. Vůbec nic,“ vypověděl Aro a zaměřil svůj pohled k Belle.
***
Bella žila ve Volteře a po celou tu dobu se snažila být Arovi dobrým svědomím. Bylo však velmi těžké zavírat oči nad jeho druhem stravy. Cullenovy milovala a o to víc byla vděčná za Carlislovo svědomí a nechuť k zabíjení lidí.
Ano, nemohla změnit jeho stravu, jeho naprostou absenci svědomí a úcty k životu. Jakémukoliv. Ona sama upírům nevoněla, kdyby ano dávno by ji zabili. Zase. Bylo až úsměvné, jak moc si na ni zvykli.
Ale dokázala by zde žít? Ne, to jediné věděla. Nedokázala, ne bez těch, které miluje. Každou noc, když usínala, utěšovala se tím, že další den už bude poslední. Že další den už uvidí přesně ty upíry, které vidět chce.
„Proč?“ ptala se znovu Ara, než přivedli jejich ‚večeři.‘
„Je to naše strava!“ zahřměl na ni a poslal ji pryč. Sedla si jako už mnohokrát k Gianně na recepci a čekala, co se bude dít dál? Jaké poslání tu tedy má? Co přesně by měla změnit? Jaký je ten její ‚úděl?‘
***
Uběhly další měsíce a ve Volteře se nic nezměnilo. Stále chodili lidé, upíři a jiní, jež čekala jen záhuba. Nevěděla, kolik toho ještě snese, kolik hrozných věcí se ještě může stát. Proč jí Petr neřekl víc? Proč jí nedal nějaké další informace? Jak si měla sama poradit. Jak měla dělat svědomí? Jak měla dělat vůbec cokoli? Chyběla jí láska a Aro si nedal říct. Tak proč?
„Upíři hromadně mizí, nikde už žádní nejsou!“ zaslechla jednoho dne Demetriho.
„Je to zvláštní, hodně.“ Uviděla Felixe, jak Demetrimu vehementně přikyvuje.
‚Tak upíři hromadně mizí?‘ Podivila se v duchu Bella. Bylo zvláštní, jak mizeli. Mizeli a nikdo je nedokázal najít. Nezbyl po nich ani popel. Bella věděla, že Arovi to dělá starosti, ale nevěděla jak zasáhnout, než po dlouhé době zaslechla hlas Petra:
‚Bello, jdi za ním, jdi za ním!‘ ponoukal ji. Bella vyběhla ze svého pokoje a hnala se přímo k Arovi. Našla ho snadno. Seděl ve své kanceláři s hlavou v dlaních. Bellu ani nenapadlo klepat a do místnosti vpadla jako neřízená střela.
„Omlouvám se!“ vyhrkla, když si všimla Arova vražedného pohledu.
„To si opravdu myslíš, že můžeš dělat, co se ti zlíbí!“ vykřikl Aro.
„Ne, já… nemyslela jsem… Omlouvám se.“ Bella se kroutila a nejraději by se někam propadla. Tolik to chtěla mít za sebou, až zapomněla na veškeré své vychování.
„Dobrá,“ kývl Aro. „Co tedy chceš?“
„Co takhle? Vědět, co se děje?“ zkusila to Bella.
„Co se děje?“ zakroutil Aro hlavou. „Upíři mizí neznámo kam. Lidé se ztrácí, jako by je zabíjeli upíři. Nevím, co dělat!“
Bella tam stála a poslouchala Arova slova. Neuměla si je přebrat. Na jednu stranu mizeli upíři a na tu druhou mizelo velké množství lidí? Co je to za hloupost? Ptala se sama sebe.
***
Podobně proběhlo dalších několik měsíců. Bella se stále snažila zjistit, co se to děje. Jak je možné, že mizí tolik lidí i upírů. Nechápala, kdo za tím stojí. Jediný, kdo neztrácel hlavu a dobrou náladu byl Aro. Belle se to celé přestávalo líbit a tak ses jednoho dne rozhodla ho sledovat.
Šla za ním až do starých sklepení, kde viděla mimo mnoha lidí i několik upírů. Aro jim pokynul a začal lov. Zabíjeli je bez slitování, jen, aby se nabažili jejich krve. Upíři je vodili, ale Bella je neznala, nebyli z Volterry.
Než se nadála, Aro se otočil a skočil po jednom z upírů, kterého bez slitování zabil a roztrhal. Totéž brzy na to čekalo i jeho společníka. Bella nevěřila vlastním očím jen tam stála a zírala, jak Aro rozdělává oheň.
Bella na poslední chvíli utekla. Doběhla do Volterry, kde se zavřela ve svém pokoji a snažila se přemýšlet. ‚Takže za všemi těmi zmizeními je Aro? A ještě si hrál, jak moc ho tíží všechna ta zmizení? Ten blázen! Co si myslí?‘ Belle se v hlavě rojily myšlenky. Nevěděla, co si myslet. Copak je Aro opravdu tak… tak… Ani slovo pro to neměla.
Co má udělat? Jak dál žít? Proč ji sem poslali? Copak ona sama je schopna tomu zabránit? Ale jak? Co tak udělat?
Ještě chvíli se topila v myšlenkách, než usnula nepokojným spánkem. Spánkem v němž se jí zdál sen. Sen plný tmy a malého záblesku světla. Když se probudila, mžourala do tmy. Najednou znala řešení. Nelíbilo se jí, ale neměla příliš na výběr. Vběhla do Caiova pokoje a rychle sklopila zrak.
„Omlouvám se! Nechtěla jsem vyrušovat,“ omlouvala se rychle.
„Co chceš?“ štěkl po ní Caius, který se právě věnoval své ženě.
„Vím, proč mizí lidé a upíři. Vím, kdo to dělá.“ Cítila se trapně, ale co mohla dělat? Nikdo jiný by s Arem nic nesvedl.
„Tak mluv,“ vybídl ji. Sklopila pohled a začala mluvit.
„Aro, viděla jsem ho. Nic tak hrozného…“ začala, ale hlas jí selhal. Cítila pohled Caie na svém těle.
„Obviňuješ mého bratra?“ rozkřičel se Caius.
„Přesvědč se sám,“ pokynula ke dveřím. Caius se omluvně zadíval na svou ženu a potom společně s Bellou vyšel na chodbu Volterry. Následoval ji až na místo, o kterém Bella věděla, že se tam bude Aro zdržovat.
„Víc už udělat nemohu,“ kuňkla. Caius se zadíval na počínání bratra. Kroutil hlavou a nemohl uvěřit vlastním očím. Nechápal, jak se něco takového vůbec stalo. Kdy se z jeho bratra stala taková zrůda.
„Děkuji ti,“ dotkl se Caius jejího ramene. Přesně v tu chvíli se rozzářilo bílé světlo a pohltilo ji.
Bella mžourala do náhlého světla. Ve chvíli, kdy si její oči přivykly na množství světla, pochopila kde je. Stála před branou, kterou tenkrát viděla za Petrem. Přistoupila k ní blíž a jemně se jí dotkla. Pod jejím dotekem se začala otevírat, až se otevřela zcela. Bella okouzleně zírala a nebyla schopna pohybu.
„Jen pojď dál,“ vyzval ji Petr. Bella kývla a nejistým krokem přešla dovnitř. Hned za ní se brána zavřela a Bella se mohla konečně rozhlédnout. Než se však nadechla, už ji svíraly silné paže. Cítila jí tolik známou vůni. Věděla, že je to Edward.
„Miluji tě,“ zašeptala mu do hrudi.
„Proč jsi to udělala!“ kroutil hlavou.
„Miluji tě,“ zopakovala.
„Miluji tě,“ vydechl jí u ucha a ještě pevněji ji sevřel.
Byli spolu, už navždy mohli být spolu. Bella byla konečně s rodinou, kterou tolik milovala. Mohla s nimi zůstat do skonání světa? Nebo nebe? Bella si uvědomovala, že vše, co udělala a hlavně jak skončila svůj život, ji může stát místo zde. Přece jen sebevrazi do nebe nepatří, aspoň tak se to říká. Dělala to z čisté lásky, lásky k lidem/upírům, kteří se pro ni stali začátkem i koncem její pouti. Doufala, že k tomu zde v nebi přihlédnou a tak budou moci zůstat navěky spolu. Doufala, že její úkol na zemi ji vykoupí z jejích hříchů. Že spravedlnost, které dosáhli ve Volteře, bude tím, co jí dopomůže k místečku u upírů, které tolik miluje.
A Aro? Caius se postaral o jeho trest. Všichni ve Volteře byli zděšeni, že taková zvěrstva páchal jejich pán. Ten, který měl určovat a dodržovat zákon. Kázal jim vodu, ale sám pil víno. Jeho bratři byli zděšeni jeho chováním. Vždyť on přece vždy zastával zákon. Zákon pro něj byl vším, když se rozhodl ho uplatnit, měl k tomu důvod. Nikdo nechápal, co se stalo. Jaká kolečka se pomíchala, že se z někoho, kdo vždy dodržoval zákon, stala zrůda, jež zákon porušovala.
A Petr? Byl rád, že se vše seběhlo, tak jak se seběhlo. Ano bylo mu líto rodiny upírů a mladé dívky, která je milovala tolik, až pro ně zemřela. Těšil ho jen fakt, že se setkali a teď spolu mohou navždy zůstat. Navždy se mohou milovat a být spolu…
Odsouzena žít,