„Miluji Tě,“ vydechl mi u ucha Edward a já nedokázala pochybovat o jeho lásce, tedy, ne že by mi někdy řekl, kde celou tu dobu byl, ale i tak…
„Já tebe,“ usmála jsem se a víc se k němu přitiskla. Bylo to dokonalé, naše malá holčička spala v postýlce ve vedlejším pokoji a já si mohla celou noc užívat přítomnosti své lásky.
„Mamí, tatí!“ pištěla Nessie a hnala se k nám do postele. Rychle jsme jí udělali místo mezi námi a ona se k nám zababušila.
„Dneska jdu prvně do školy,“ hlásila nám pyšně a já věděla, jak moc jí na tom záleží. Tolik se těšila.
„Ano zlatíčko, to opravdu jdeš. Máš všechno nachystané?“ ptala jsem se jako vzorná máma.
„Ano mamí,“ protáhla Nessie a já ji objala.
„Tak ty jsi moje velká holka,“ mačkala jsem ji.
„Ale no tak, moje je přece taky.“ Dobýval ji z mé náruče Edward.
„Nechte toho, jdu jen do školy, ne do armády!“ smála se nám Nessie.
„To my víme!“ zavolali jsme za jejími zády, když vyletěla z našeho pokoje.
„Miluji Tě, řekl jsem ti to už?“ ptal se mě Edward a já se zasmála.
„Ano, řekl a řekla jsem ti to já?“ oplatila jsem mu.
„Ne myslím, že neřekla.“ Uculil se.
„V tom případě: Miluji Tě, Edwarde Cullene.“ Vydechla jsem u jeho rtů a pak je spojila v úžasné souhře jednoho polibku.
Nessie jsme odvedli do školy a bylo vidět, jak moc je nadšená, pak mi Edward oznámil, že si musí něco zařídit a odešel. Moje idylka se mi bortila ani jsem netušila jak. Ano asi to byl jen pocit, protože ráno bylo naprosto dokonalé a Nessie byla zlatíčko a já už jsem asi paranoidní. Poklepala jsem hlavou a sama šla vyzvednout Nessie.
„Ahoj mamí!“ zavolala na mě malá Nessie a já myslela, že ji přetrhnu, tady jsem její sestra.
„Zlato, tady jsem tvá sestra. Tedy před lidmi,“ objala jsem ji.
„Promiň, já úplně zapomněla.“ Omlouvala se rychle.
„To nic, stane se. A může nám být jedno, co si myslí ne?“ ptala jsem se s úsměvem.
„Jo,“ potvrdila se smíchem a společně jsme odcházely k autu.
„Kde je táta?“ zeptala se, když jsem ji pásala do auta.
„Musel si jet něco zařídit.“ Usmála jsem se na ni.
„Mami, neutekl, že ne?“ ptala se mě moje malá. Ne nemohl mi znovu odejít, to by přece neudělal, ne bez rozloučení.
„Ne, to by neudělal.“ Uklidňovala jsem ji a myslím, že i sebe. Přece jen pochybnosti tu stále byly. Odmítl mi říct, kde byl nebo s kým. Jestli odejde, odejdu i já. Tedy od jeho rodiny, tohle trápení bych znovu neunesla.
Co to se mnou najednou je, proč tolik pochybuju? Snad je to tím, že se mi už nějakou dobu vyhýbal a bylo vidět, že něco tají? Ne, to by mi Alice pověděla. Podobné myšlenky mě provázely celou cestu, až jsem málem přejela příjezdovou cestu k našemu domu.
„Mami, není ti něco?“ ptala se mě Nessie, když zpozorovala mou nepozornost.
„Ne, zlato to nic. Jsem v pohodě.“ Ujistila jsem ji, když jsem ji brala z auta.
„Mami, nevypadá to tak.“ Kroutila hlavou Ness.
„Zlatíčko to nic není, jen jsem se špatně vyspala.“ Zasmála jsem se a Nessie mě napodobila. Tak tohle je fain. Uvěřila mi a já byla ráda, nemusí si dělat starosti i ona.
„Tady Vás mám,“ zasmála se Esme a šla obejmout Nessie. „Tak jak bylo první den ve škole?“
„Bylo to skvělé, mamka mě tam odvezla a pak mě vyzvedla a paní učitelka je super a bude s ní legrace a pak jsem na mamku volala přes celé parkoviště: Ahoj mamí! Celé jsem to poplantala,“ smála se na ni Nessie a Esme hltala každé její slovo. Byla to prostě nadšená babička.
„Kde máte tátu?“ zeptala se jí najednou.
„Utekl,“ zafňukala Nessie a vyskočila mi do klína.
„Co?!?“ vytřeštila na mě oči Esme.
„Tak zlé to určitě nebude, jen řekl, že si potřebuje něco zařídit.“ Vysvětlila jsem a Esme se shovívavě usmála.
„Bello, víš, že by nikdy neodešel.“ Chlácholila mě. „Znovu ne.“
„Vím, Esme nezlob se, ale byl to dlouhý den. Půjdu s Nessie nahoru.“ Usmála jsem se a odvedla Nessie do pokoje.
Zbytek dne uběhl klidně, Nessie si nachystala věci do školy a já přemýšlela nad Edwardem. Jeho chování po celou tu dobu bylo zvláštní. Tedy v posledních měsících, chvílemi se stranil a občas i zmizel, ale nikdy ne na celý den. Tohle ještě neudělal a ve mně se mísily pocity hrůzy a děsu z toho, že mohl zase odejít.
***
Uložila jsem Nessie k spánku a vydala se do našeho pokoje, když nic tak mě tady najde. Stejně jsem neměla, kam jinam bych šla. Lehla jsem si na postel a koukala na strop. Studovala jsem každou jeho rýhu a nedostatek. Po chvíli mě to přestalo bavit a tak jsem zvířila prach, pozorovala jsem jeho zrnka, jak tančí svůj valčík a čekala a čekala.
„Dobré ráno,“ zahlásila mi Nessie a hnala se ke mně do postele.
„Dobré zlatíčko,“ ani jsem si nevšimla, že se rozednělo a za hodinu povezu malou do školy. Edwarde, kde jsi?“ ptala jsem se v duchu.
„Mami, kde je?“ ptala se mě malá a mě bylo jasné, že si všimla jeho absence v posledních měsících.
„Nevím, a ty se utíkej převléct a nachystat do školy.“ Vybídla jsem ji. Odvezla jsem ji a později znovu vyzvedla. Po celý den se opakoval stejný scénář. Edward nebyl doma a nikdo ani Alice netušila, kam šel, nebo kdy se vrátí.
***
„Lásko?“ zeptal se Edward a já vyletěla z postele. Byla jsem ráda, že se vrátil, ale jeho chování a jeho zmizení. Ne tohle mu jen tak neprojde.
„Kde jsi byl?“ ptala jsem se klidně a nedávala na sobě nic znát. Jak já jen byla ráda, že jsem upír.
„Byl jsem si… něco zařídit.“ Odpověděl obezřetně.
„Co?“ pokračovala jsem.
„Bell snad nežárlíš?“ kroutil nevěřícně hlavou.
„Edwarde, víš, jak jsem se poslední dva dny cítila? Víš, jak mi bylo. Už jednou si mě opustil a já nevím, jestli bych to podruhé rozdýchala.“ Teď už mé zklamání a strach nešlo přeslechnout.
„Bell, já bych tě nedokázal znovu opustit,“ přiblížil se ke mně, ale já couvla. Zrovna teď jsem nemusela být obluzena jeho dokonalou náručí.
„Edwarde, kde jsi byl?“ ptala jsem se neoblomně.
„Pojď,“ ukážu ti to.
„Ne, nikam nejdu, dokud mi vše nepovíš. Od chvíle, kdy jsi mě poprvé opustil.“ Rozhodla jsem se a zůstala pěkně na místě.
„Bell, já tě neopouštím.“ Vydechl šokovaně.
„Ne! Proč to tak vypadá?“ ptala jsem se.
„Bell,“
„Žádné Bell, sakra Edwarde!“ vykřikla jsem na celý dům.
„Dobře, tak jo… Asi ti dlužím omluvu. V posledních dnech jsem to nezvládal. Choval se přezíravě. Omlouvám se.“ Vypověděl a já myslela, že ač jsem upír, omdlím.
„Co? Co jsi nezvládal. Ženu dceru nebo tu druhou?“ ptala jsem se a myslela, že jestli řekne, že má jinou zemřu.
„Nemám jinou,“ kroutil hlavou a na tváři měl bolestnou masku.
„Tak mi řekni, co si mám myslet? Na dva dny zmizíš. Nikdy jsi mi neřekl, co jsi tenkrát dělal a… Edwarde, já o tebe nemohu přijít.“ Mluvila jsem a mluvila.
„Bell, já se omlouvám, dlužím Ti vysvětlení a víc než jedno…“ začal. „Tenkrát, když jsem od tebe odešel… Já myslel jsem, že umřu, že můj svět skončil. Mé srdce zůstalo s tebou a já věděl, že nikdy už ho nebudu vlastnit. Bylo navždy s tebou.
Tenkrát jsem se schoulil do klubíčka a živořil, protože bez tebe svět ztratil barvu, svůj lesk, který jsi mu dala. Byla jsi sluncem uprostřed temnoty a pak jsi byla pryč. Nemohl jsem dál žít ani existovat. Nelovil jsem, jen ležel a vzpomínal.
Když jsem se rozhodl vrátit, nevěděl jsem, co to bylo. Nechápal jsem, proč mám najednou sílu vstát a chuť vrátit se k rodině. Tenkrát jsem to nechápal, ale teď už to vím, vím, proč jsem tu sílu měl. Volalo mě mé srdce. Srdce, které jsem nechal u tebe.“ Dopověděl a zadíval se mi do očí, v těch jeho byla jen láska, něha a starost.
„Vím, že jsem ti ublížil…“ začal, ale já nemohla, nemohla jsem dál poslouchat, jeho ztrápený hlas. Pomalu jsem k němu přišla a objala ho, opatrně mi mé objetí vrátil a políbil mě do vlasů.
„Kde jsi byl ty dva dny?“ zeptala jsem se.
„Pojď, já ti to ukážu.“ Vyzval mě, ale to já nechtěla.
„NE!“ odpověděla jsem tvrdě. „Nejdu, je mi jedno, co mi chceš ukázat, já chci vědět, kde jsi byl!“
„Chtěl jsem, aby to bylo jinak, ale…“ odmlčel se. Vytáhnul nějakou krabičku a poklekl na koleno. Co to dělá? Ne to ne, určitě ne!
„Isabell… Isabello Marie Swanová Cullenová, prokázala bys mi tu čest a stala se mou ženou?“ zeptal se a já jen zalapala po dechu, tohle to, to mi chtěl? Chtěl mě vzít na nějaké krásné a dokonalé místo a požádat mě o ruku?
„Bell, já vím, že to není vysvětlení, ale mohla bys mi prosím odpovědět?“ ptal se a já nemohla mluvit. „Bell, chtěl jsem tě vzít na krásné místo a říct a udělat to jinak, ale nedala jsi mi na výběr a já… Prosím odpověz mi. Neměl jsem zmizet, ale nevěděl jsem, co ti říct…“ Položila jsem mu jeden prst na rty a pomalu si klekla k němu.
„Moc ráda si Tě vezmu, Edwarde Antony Masene Cullene.“