Bella:
Je to pět let, pět dlouhých let, co mě opustil, co opustil svou rodinu, svou dceru. Uznávám, že o Nessie nevěděl a nemohl tušit, že ta jedna noc… Nádherná noc, po které si odkráčel a nechal mě samotnou, mohla tolik znamenat.
Měla jsem vlastně velké štěstí, že mě jeho rodina našla. Znovu mě postavili na nohy a já začala díky své malé roztomilé holčičce znovu žít. Žít s nimi ač bez něj. Zdá se, že jim my dvě jeho ztrátu nahrazujeme, ne úplně, protože bez něj je rodina neúplná, ale alespoň z části.
Malé Nessie je dnes pět let a Alice se rozhodla udělat velkolepou oslavu. Nejprve rostla rychleji než jiné děti, ale časem se to srovnalo a opravdu vypadá na pět. Jsem za to ráda, užije si krásné a harmonické dětství.
„Mamí!“ volá na mě moje sluníčko, sluníčko, díky němuž se ze mě stal upír.
„Ano srdíčko, copak se děje?“ zeptám se, když ke mně doběhne.
„Teta Alice je na mě ošklivá!“ žaluje.
„Copak ti provedla?“ ptám se a utírám slzičku, která jí stéká po tváři.
„Nutí mě vzít si ty růžové šaty,“ vykřikne a ukáže na nabírané šatičky v Aliciných rukou. Z očí ji při tom vytrysknou další slzy vzteku.
„Nelíbí se ti?“ zeptám se.
„Ne, nemám ráda růžovou!“ vykřikne a hodí uražený pohled po Alice, která jen kroutí hlavou.
„Alice, nemáš tam něco nerůžového?“ zeptám se smířlivým tónem.
„Ne!“ odpoví naštvaně Alice a Rose, která se přišla podívat, co se děje se začne smát.
„Pojď Nessie, mám pro tebe jedny krásné zelené.“ usměje se na ni a Nessie k ní okamžitě přicupitá, jen zakroutím hlavou nad tím, jak si ty dvě rozumí. Jsem ráda, že Rose už není naštvaná za mou volbu a já, že chápu ji. Už vím, jaké je to být matkou a vím, že bych o to nikdy nechtěla přijít. Už ne!
„Ta malá snad není holka,“ postěžuje si Alice a já se nad tím jen zasměju. V tomhle je po mně. Taky nemám ráda růžové věci.
„Alice, Alice, Alice… Ty se nepoučíš,“ zasměju se znovu a obejmu ji kolem ramen.
„Já vím, sem hrozná!“ postěžuje si a vystřelí do kuchyně připravit poslední detaily. Tohle jí jde, oslavy byly vždy něco pro Alice a navíc má důvod nakupovat.
„Tak pojďte!“ zavolá na nás Esme a všichni se postavíme do obýváku. Během vteřinky je u mě moje malá a já ji vezmu do náruče.
„Tak si něco přej,“ vybídne ji Jasper a drží před ní krásný dort s pěti svíčkami. Nessie se zatváří uraženě, ale nakonec svíčky sfoukne.
„Co sis přála?“ zeptá se zvědavě Emmet, někdy mi přijde, že je větší dítě, než Nessie.
„To se neříká, jinak se to nesplní,“ vyplázne na něj jazyk.
„Tak si to nech!“ opáčí jí Emmet, čemuž se všichni zasmějí.
„Jste jak malí,“ pokárá je Alice. „A teď dárky!“
„Tenhle je ode mě a Jaspera.“ ukáže na velký růžový balíček.
„Růžový?“ zeptá se nevěřícně Nessie.
„Neboj, jen ten obal,“ usměje se Jasper a Nessie se dá do trhání papíru. Jakmile se probojuje do krabice, zkoprní.
„Co je tam?“ zeptám se a mám trochu obavu.
„Oblečení!“ prskene Nessie a všichni až na Alice se rozesmějí.
„Znáš přece tetu,“ chlácholím ji.
„Podívej se víc z blízka,“ pošeptá jí Jasper a tak se Nessie začne hromadou přehrabovat a opravdu, úplně naspod krabice je ještě jedna menší, pomalu ji otevře a vykoukne na ni malý přívěšek s erbem rodiny Cullenových.
„Děkuju!“ vypískne a jde Jaspera i Alice obejmout.
„Teď ten od nás…“ podává jí malý balíček Rose. Nessie ho hezky příjme a poděkuje, pak už jen strhne balicí papír, tentokrát modré barvy.
„Chtěl jsem ti dát, něco jiného, ale Rose mě přemluvila,“ zasměje se Emmet a já se bojím, co mu proletělo hlavou. Nessie otevře dárek a zaraduje se, je to jedna z jejích oblíbených knih.
„Děkuju!“ vypískne nadšeně a žene se je oba obejmout.
„Máme tě rádi,“ zasměje se Rose a pak ji pustí.
„Tohle je ode mě a Esme,“ usměje se na ni Carlisle a podává jí malou obálku.
„Děkuji, dědo a babi!“ usměje se na ně Nessie a pomalu obálku otevře. „Co to je?“
„To jsou letenky pro tebe a tvou matku.“ Usměje se Esme. „Poletíte za druhou babičkou a dědou.“
„Esme, je to dobrý nápad?“ zeptám se.
„Je to jen pět let a malá by je měla poznat.“ Přikývne Esme.
„Děkuju,“ poděkuju i já a vytáhnu poslední balíček. „Tohle je ode mě, není to nic moc, ale kdysi mi to dal tvůj otec.“
„Díky mami!“ usměje se Nessie a pevně mě obejme. Rozbalí dárek a uvidí CD s nahrávkami, které mi dal Edward na mé osmnácté narozeniny… Tedy pokud nepočítáte Nessie.
„Tak a nakonec!“ vykřikne Alice a všichni se na ni otočí. „Si připijeme!“ zasměje se a všem podá poháry se zvířecí krví.
„Na zdraví, Nessie!“ zvolají všichni a začnou pít. Oslava se vydařila, byla krásná a Alice se překonala. Dokonce byla schopná udržet se v jistých mezích. Den ubíhal a malé se začaly klížit očka.
„Půjdeme spát,“ vezmu ji do náruče a odnáším do pokoje, kde si s ní lehnu na postel a chci začít číst.
„Můžeš pustit to CDčko?“ zeptá se Nessie a já jen přikývnu. Dám ho do přehrávače a nechám tóny Edwardova klavíru naplnit místnost. „Je to moc krásné.“
„Ano to je, ale teď už spinkej!“ pohladím ji po vláskách a jsem ráda, že jsem jen upír, který nemůže brečet. Tóny klavíru mě vrací do minulosti, do minulosti v níž jsem já byla člověk a Edward byl se mnou a ochraňoval mě. Od doby, kdy odešel jsem ho ani jednou nepustila, byla jsem ráda, že teď díky Nessie uslyším hudbu častěji.
***
Ani jsem si nevšimla, že začalo svítat, stále jsem ležela vedle Nessie a pozorovala, jak klidně spinká, když se probudila.
„Dobré ráno,“ přivítala jsem ji do nového dne.
„Dobré mami,“ usmála se na mě a vyskočila z postele, zastavila se až u okna a koukala ven.
„Co takhle se převléct a pak si vyrazíme na malý lov?“ zeptala jsem se, ale neodpověděla mi. Opatrně jsem k ní přistoupila a položila jí ruku na rameno.
„Splnilo se to!“ vypískla najednou a za neustálého pištění běžela ze schodů.
„Nessie! Co se splnilo, počkej!“ křičela jsem za ní.
„Splnilo, splnilo, splnilo!“ opakovala stále dokola.
„Nessie?“ popadla jsem ji do náruče před domem.
„Splnilo se to! Moje narozeninové přání! Splnilo se!“ pištěla. To už u nás byl zbytek rodiny.
„O čem to mluvíš Ness?“ zeptala se Rose.
„Moje přání, věděla jsem, že to nemám říkat.“ hodila pohled k Emmetovi a pak začala pohledem znovu pročesávat les za domem.
„Nessie!“ křikla jsem na ni, její chování mě děsilo a zdá se jsem nebyla jediná.
„Přála jsem si tátu a on se vrátil!“ vykřikla a snažila se dostat z mé náruče.
„Nessie, tvůj otec je pryč.“ Zadíval se na ni Carlisle.
„Ne on se vrátil!“ přesvědčovala mě Nessie. „Viděla jsem ho! Stál támhle!“ a ukázala na místo mezi stromy.
„Nessie, já bych viděla, kdyby se rozhodl vrátit,“ upozornila ji mírně Alice.
„Ne!“ vypískne znovu a zatváří se smutně. „Proč mi nevěříte?“
„Nessie, on se nevrátí. Nechtěl být se mnou!“ utěšuju ji. „Nevěděl o tobě, víš. Šlo jen o mě a o něj. Tebe by moc miloval.“
„Ale on se vrátil!“ ukáže znovu k místu, kde měl stát.
„Kdyby se vrátil, cítili bychom ho.“ Usměje se na ni konejšivě Jasper.
„Ale…“
„Už žádné ALE!“ řeknu rozhodně. „Jde se do domu a ty se pěkně upravíš!“
„Mami!“ zafňuká.
„Žádné mami! Nessie, je pryč! Nevrátí se!“ vykřiknu na ni a ani nevím proč. Zatváří se smutně a znovu jí vytrysknou slzy. „To jsem nechtěla, promiň.“ omluvím se a doufám, že to bude dobré.
„Já vím, omlouvám se,“ nešťastně se usměje a položí si hlavu na mé rameno. Pomalu s ní odcházím do jejího pokoje. Posadím ji na postel a přinesu nějaké její oblečení. Pořád se tváří zmučeně.
„Nessie, já nechtěla křičet, omlouvám se. Ani nevím, co to do mě vjelo.“ Pohladím ji znovu po vláscích a doufám, že mi odpustí.
„To je dobré, neměla jsem věřit hloupostem.“ obejme mě.
„Přání nejsou hlouposti, jen některé se nesplní.“ zašeptám a znovu ji pohladím po vláskách, které mají stejnou barvu, jakou míval i její otec.
„Půjdeme na ten lov?“ usměje se na mě.
„Jistě, vždyť jsem ti to slíbila!“ usměju se nazpět a pomalu s ní scházím ze schodů.
„Mami?“ zeptá se po chvíli v lese.
„Co?“ otočím se na ni.
„Cítíš to?“
„Zlato já nic…“ v tu chvíli jsem však natáhla vzduch a rozpoznala vůni upíra. Ta vůně mi něco připomínala, něco hodně dávného. „Zavoláme strýčka Emma, ne?“ Na nic jsem nečekala a vytáhla svůj telefon, ta stopa byla čerstvá.
„Emme, je tu nějaký upír, ten pach mi něco připomíná, ale…“ větu už nedokončím, protože přede mnou je zdroj pachu.
„Bello?“ zeptá se mě ten nejkrásnější hlas a já nervozitou rozdrtím telefon.
„Mami?“ zatahá mě za ruku Nessie. Já však nemohu mluvit, nemohu odpovědět ani jednomu z nich, stojím jako zkoprnělá a oči valím na to krásné stvoření přede mnou.
„E-Edw-Edwarde?“ vykoktám ze sebe.
„Mami!“ zatahá mě za nervózně za ruku Nessie.
„Zlato?“ otočím se konečně na ni.
„To je on?“ zeptá se, se šibalským úsměvem.
„A-Ano,“ dostanu ze sebe a jen pozoruju, jak se malá Nessie rozeběhla k nic nechápajícímu Edwardovi.
„Co to?“ vyhrkne ze sebe, když se mu Nessie zavěsí na krk.
„Ahoj tati!“ vykřikne a pevně ho obejme.
„Bello!“ zakřičí zpanikařená Alice.
„Jsem v pořádku,“ stále však upírám svůj zrak na místo, kde moje malá Nessie objímá svého otce.
„Bello, stalo se…“ začne se ptát Alice, ale jakmile uvidí Edwarda, který zmateně přidržuje Nessie a třeští na mě zrak, zmlkne.
„Bello, Emmet…“ nedokončí svou větu ani Carlisle, když přiběhne na místo.
„Edwarde!“ vykřikne Esme, která přiběhla hned po Carlislovi. Okamžitě ho začne i s Nessie drtit ve své náruči.
„Já… Nic nechápu!“ dostane ze sebe Edward mezi všemi těmi objetími. Naštěstí Ness byla dost chytrá na to, aby se schovala do mé náruče.
„Já říkala, že jsem ho viděla!“ řekne vítězoslavně.
„Jo, říkala.“ usmála jsem se na ni a pomalu mi začínal fungovat i můj mozek.
„To je moooc dlouhý příběh.“ zasměje se Alice a já si všimnu, že tenhle smích jí jde po dlouhé době od srdce.
„Tak my Vás tady necháme,“ usměje se Carlisle a všichni včetně Emmeta, čemuž se divím, odejdou.
„Bello?“ zeptá se znovu Edward.
„Ano, jsem to já,“ usměju se nejistě.
„A…“ ukáže na Nessie.
„To je Renesmee, naše dcera.“ Představím mu ji.
„Naše…“ chudáček je zmatený a já se znovu topím v překrásném pocitu jeho blízkosti.
„Naše dcera. Jak řekla Alice, je to na dlouhé povídání.“
„Máme čas,“ usměje se mým oblíbeným úsměvem.
„Ale já slíbila Ness lov.“ Stojím si na svém.
„To zvládnu!“ zasměje se Ness a pomalu seskočí z mé náruče. „Neuteč mi!“ namíří na Edwarda svůj malý prstík.
„Slibuju, že tady budu.“ Usměje se na ni nejistě Edward a Nessie se rozeběhne lesem.
„Ne moc daleko!“ křiknu ještě za ní a po chvíli slyším křik nějakého zvířete.
„Bello, to byla…“
„Naše dcera,“ dokončím za něj.
„Takže, ta noc…“
„Měla následky.“ Usměju se. „Ale rozhodně krásné!“
„Bello já…“ zadívá se do země. „Měl bych se omluvit za to všechno.“
„Ne, prostě si mě přestal milovat. Nemusíš se omlouvat za to, co cítíš.“ řekla jsem a pozorovala smutnou a bolestnou masku jeho obličeje.
„Bello, já… Lhal jsem, tak moc mě to mrzí, ale ty… Tak snadno si uvěřila, že tě nemiluji, jak jsi mohla uvěřit?“ ptal se a znovu se mi zadíval do očí.
„Nechápu, o čem to mluvíš, Edwarde!“ opáčím mu.
„Miluji tě, Bello! Vždycky jsem miloval a vždycky budu!“ dokončil a s nadějí v očích se na mě díval.
„Já… taky tě miluji a s tím nic nenaděláš,“ usměju se nejistě a doufám, že tahle trapná chvilka brzy skončí.
„Můžu?“ zeptá se nejistě a natáhne ke mně své ruce.
„Jistě,“ další trapná chvilka. Pomalu a nejistě se ke mně přiblíží a opatrně mě obejme.
„Tohle mi chybělo,“ políbí mě jemně do vlasů.
„Mě taky!“
„Můžu se zeptat, kdy a jak?“ malinko se odtáhnul, přesto mě stále pevně držel.
„Když se narodila Nessie.“ Usmála jsem se do lesa.
„A ona je…“
„Tvoje dcera, poloviční upírka a ten největší miláček na světě!“ u toho jsem se usmívala, byl sladký, když nevěděl, co a jak.
„Já… Miluji tě!“ tentokrát už mě políbil a já najednou věřila, že všechno bude dobré.
„Tak se mi to líbí!“ vypískla Nessie a vyskočila Edwardovi na záda. Ten na chvíli ztuhnul, ale když jsme se já i Nessie začaly smát, povolil a taky se zasmál.
Narozeninové přání,