Bella:
Je to měsíc, co odešel, nechal mě v lese a řekl, že mě nemiluje. Já jeho miluji a nikdy nepřestanu. Je to láska, kterou nezničí jeho nepřítomnost ani jeho odpor ke mně. Pochopila jsem, že mě nechce, že mě nemiluje, že pro něj nejsem nic. Jen hračka na jedno použití na malé zpestření věčnosti.
Nyní už chápu, proč nechtěl, abych byla upírem. Chápu to, nemiloval mě a představa věčnosti se mnou mu musela vadit. Mít mě na krku, den za dnem celou věčnost. Chápu ho, ale proč to neřekl hned, proč hned neřekl, že mě má jen pro pobavení, chvilkový flirt. Věřím, že ani potom by mi to nevadilo. Byla bych s ním. Příliš ho miluji a nikdy nepřestanu.
Nikdy na něj nezapomenu a vždy budu s ním, i teď když sedím nad vanou a v ruce třímám nůž. Mé poslední myšlenky patří jen a jen jemu. Mé jediné lásce Edwardovi. Tolik mi ublížil a já ho přesto nedokážu přestat milovat. Láska, kterou k němu cítím je z těch, které překonají ty nejhorší katastrofy, z těch, které neodloučí vzdálenost, nebo čas. Neotupí, stále bude v mém srdci. V srdci, jež roztrhal na kousky a které už nikdy nebude celé, ne bez něj, bez jeho lásky a jeho doteku.
„Sbohem Edwarde, navždy tě budu milovat!“ zašeptala jsem do ticha koupelny a pomalu přiložila nůž k tepně na ruce. Už jen říznout a skoncovat to. Pomyslela jsem si a myslela jsem, že jiná varianta než smrt už pro mě není. Že smrt je to pravé vysvobození, to jediné, co mi ještě život nabízí.
Charliemu jsem zanechala jen dopis, ubohý dopis na rozloučenou, v němž se omlouvám, za tento zbabělý konec. Ano jsem zbabělec, nedokážu žít bez něj, nedokážu na to pomyslet, natož pak žít. Bez něj, bez Cullenových. Je zvláštní, jak jejich jméno bolí míň s blížícím se koncem. Jen mi to potvrzuje, že potom bude klid. Klid, který mi už nikdo nevezme.
Své pocity jsem popsala i v dopise jemu, vím, že ho nikdy nebude číst, že jeho můj odchod trápit nebude, přece jen s tím počítal. Napsat jsem to však musela. Musela jsem se vypsat ze všeho, co mě trápí a co bolí. Přišlo mi to tak uvolňující, svěřit svá trápení tomu kusu papíru, který teď leží v podlaze mého pokoje. V podlaze, kterou už nikdy neopustí.
Pomalu jsem začala na zápěstí tlačit nožem – konečné vysvobození – pomyslela jsem si, když jsem něco ucítila. Nejprve jsem se zarazila a pak šokem upustila nůž. Sklonila jsem se ke svému břichu, které bylo už značně vystouplé. Je možné, abych si něčeho takového nevšimla? Je možné, že roste tak rychle? Ale to přece, byla to jen jedna noc, jedna noc, kdy si užil a pak mě opustil. Noc, na kterou nezapomenu, protože to bylo natolik krásné a jemné, plné citu a vášně.
Jenže jestli to šlo a jestli je jeho otec upír a já… Do háje já jsem těhotná! Těhotná s upírem. Vrtěla jsem hlavou a pak pomalu přiložila ruce na své bříško. Začala jsem ho hladit a došlo mi, že teď už prostě musím žít. Žít pro to malé a i když ke mně jeho otec nikdy nic necítil, já ho milovat nepřestanu a ani to malé.
„Neboj, zůstaneme spolu, navždy zůstaneme spolu.“ Pošeptala jsem k bříšku. Vstala jsem a najednou měla sílu. Sílu a důvod žít. Když pro nic tak pro to malé, které se zrodí z mé lásky k němu. Budu ho milovat do posledního nádechu, stejně tak, jako jeho otce. Oba budou navždy v mém srdci, ač potrhaném na kousky.
Zvedla jsem nůž a odnesla ho zpět do kuchyně, zničila jsem dopis na rozloučenou a místo něj napsala nový, ve kterém se loučím. Loučím s Charliem s René s Forks. Ano, bylo jasné, že ve Forks zůstat nemohu. Sbalila jsem si nejnutnější věci a vydala se do neznámé budoucnosti.
***
Po dlouhé době bylo rozhodnuto, malé městečko Sant Siens se stalo mým novým domovem. Žila jsem poklidný život a až na krev z řeznictví, kterou jsem pila, jsem si nemohla stěžovat. Můj život byl skvělý, ano něco v něm chybělo, ovšem to dobré a to podstatné převažovalo. Čekala jsem miminko s mužem, který mě nemiloval, avšak já jeho nade vše.
***
Dny běžely, měnily se v týdny a ty potom v měsíce…
Ležela jsem na posteli, přemýšlela o budoucnosti a usrkávala krev z kelímku, když se rozezněl zvonek u dveří. Pomalu jsem vstala a vydala se ke dveřím, na to, že jsem byla teprve ve třetím měsíci, jsem měla břicho, jako asi v desátém. Šla jsem pomalu, a proto se zvonek rozezněl znovu.
„No jo, snad nehoří!“ zavolala jsem ke dveřím a pomalu se loudala až k nim. To co jsem viděla po jejich otevření, mi vyrazilo dech. Stála tam Alice a zářivě se usmívala.
„Bello!“ vykřikla a rychle mě objala.
„Alice?“ zeptala jsem se nejistě a pak ji těsně objala.
„Tolik jsi mi chyběla,“ blekotala mi do ramene.
„To ty mě přece taky,“ hladila jsem ji po zádech a snažila se utěšit její vzlyky, které se náhle draly na povrch.
„Bello,“ vrtěla hlavou a stále mě objímala. Cukla sebou až ve chvíli, kdy ji malé koplo. „Co to?“ zatvářila se nevěřícně.
„Jsem těhotná,“ objasnila jsem a všimla si i Jaspera stojícího opodál.
„Jak, s kým?“ ptala se Alice.
„S tvým bratrem, jsem ve třetím měsíci.“
„Nevypadáš na třetí měsíc.“ Zavrtěla hlavou a koukla na Jaspera.
„Já vím, ale nebude to třeba tím, že jeho otec je upír?“ opáčila jsem. Tak ráda jsem ji znovu viděla. „Pojďte dovnitř!“
„Bello, já…“ začala Alice a pak se zarazila.
„Co?“ zeptala jsem se.
„Viděla jsem ten tvůj…“
„Pokus o sebevraždu?“ dokončila jsem za ni a zasmála se.
„Ano,“ přikývla smutně. „Bello, to nesmíš.“
„Copak jsem mrtvá?“ opáčila jsem znovu se smíchem, teď když se mnou byla alespoň ona, šlo to samo, ale nevím, zda za to nemohl Jasper.
„To ne,“ zamyslela se a zkoumavě si mě prohlížela.
„Pojedeš s námi,“ rozhodl najednou Jasper.
„Co?“ vytřeštila jsem na něj zrak.
„Je to nebezpečné, jestli je jeho otec Edward!“ ukazoval na mé břicho.
„Toho dítěte se nevzdám!“ křikla jsem na něj.
„To po tobě nikdo nechce!“ obořila se na mě najednou Alice. „Prostě jdeš s námi!“
„Ale on…“
„Nežije s námi! Nezvládl to, nezvládl odchod od tebe.“ Sklopila zrak a bylo vidět, jak moc je smutná.
„Ale on…“ najednou mi bylo do breku, ano těhotenství a hormony si přisadily, ale tohle bylo jiné…
„Miloval tě, chtěl, abys měla normální život.“ Usmál se shovívavě Jasper.
„Jak někdo, kdo není normální, může mít normální život?“ vykřikla jsem hystericky a děkovala Bohu, že se můžu vymluvit na splašené hormony.
„Bello, tvoje pocity jsou jako na houpačce, tak vážně nevím, jestli se nejdřív nemáme stavit v blázinci.“ Zavrtěl hlavou Jasper a Alice ho zmrazila pohledem.
„To je normální, je těhotná!“ štěkla. „Jdeme balit!“
O hodinu později jsem už seděla v Jasperově autě a vyrážela i s nimi do nedalekého městečka Sileryway, kde se zabydleli před pár měsíci. Jak mi také řekli, neměli tušení, co se mnou je, protože to dítě, blokuje Aliciny vize.
„Jak jste mě našli, když mě Alice neviděla?“ zeptala jsem se.
„Emmet tu v lesích ucítil nějakého upíra. Sledoval ho až k domu a když uviděl tebe… Alice prostě musela jet a zjistit co se stalo.“ Vysvětlil Jasper. „Musel cítit to malé…“ dodal a Alice se tetelila blahem, jakého mazlíčka přiveze domů.
„Jsme tady,“ probudil mě Alicin hlas, chvíli po té, co jsem usnula.
„Aha, jo…“ zabrblala jsem a vyhrabala se z auta.
„Alice, kde jste byl…“ uslyšela jsem Esmein hlas a pak i její vzlyky.
„Jeli jsme si pro Bellu,“ zasmál se Jasper a objal Alice kolem ramen.
„Bello,“ rozvzlykala se Esme a šla mě obejmout.
„Esme, já tě tak ráda vidím!“ objala jsem ji a třela její záda, dokud její vzlyky trochu neopadly. Bylo až s podivem, jak si nikdo nevšiml bříška, než o sobě malé dalo vědět šťouchancem.
„Au,“ zamračila se Esme a zaostřila na mé bříško.
„To je…“
„Ano je Edwardovo,“ usmála jsem se na ni a bylo vidět, že nebýt upír dostane infarkt.
„Jak?“ zeptala se.
„Chceš to i s detaily?“ zašklebila jsem se a ona jen zavrtěla hlavou.
„Jak dlouho?“ zeptala se po chvíli.
„Tři měsíce, plus mínus.“ Odpověděla jsem a pohladila si bříško.
„Ale…“ ukázala na něj.
„Jo, je velké…“ potvrdila jsem.
„Pojďte dovnitř, za chvíli začne pršet.“ Vyzvala nás Alice a všichni se okamžitě vydali dovnitř.
„Je to zvláštní, ale jsi cítit, jako upír.“ Zamyslel se Jasper. „Chci říct, že kdyby ti netlouklo srdce…“ zavrtěl hlavou.
„To musí dělat to malé…“ zamyslela se pro změnu Esme.
„Vy jste sem dovlekli toho upíra?“ slyšela jsem nevěřícný hlas Rosalie.
„Ne, ale Bellu jo!“ vypískla nadšeně Alice a já slyšela, jak Rose ztuhla.
„Bellu?“ zopakovala přiškrceným hlasem.
„Ano, Bellu.“ Potvrdila jí Esme a zadívala se na mě do křesla, do kterého mě statečně narvala.
„Bello?“ zeptala se Rose, když se přiblížila.
„Jo jsem to já,“ potvrdila jsem.
„Bello!“ vykřikla najednou nadšeně a vrhla se mě obejmout. Tiskla mě a tiskla, ovšem zase jen do chvíle, kdy ji malé koplo. „Co to?“ vytřeštila zrak na mé břicho. A pak, že upíři mají skvělý zrak, když si ani nevšimnou velkého balónu.
Všechno jsem jí to vysvětlila a totéž zopakovala i Carlislovi, který trval na mém vyšetření. Emmet to moc neřešil, byl jen rád, že jsem s nimi, což jsem moc nechápala, ale byla jsem ráda. Hned potom mi řekli, že už nikam neodejdu a budu s nimi. Souhlasila jsem, protože jsem stále nevěděla, co bude se mnou, nebo s malou. Krom toho by mi moc chyběli, všichni.
***
Uplynul už jen měsíc a podle Carlisla se blížil porod. Sama jsem nevěděla, co mě čeká. Carlisle se sice snažil vše zjistit, ale nebylo toho moc.
Jednou v noci mě probudila řezavá bolest v podbřišku, snažila jsem se nekřičet a hlasitě oddechovat, když jsem si všimla, že z mého břicha teče krev. To malé si dralo cestu na svět.
„Carlisle!“ zakřičela jsem do domu, v mžiku byl u mě a zkoumal mé břicho.
„Budu tě pak muset kousnout.“ Řekl smutně, jen jsem kývla, že souhlasím a nechala ho vytáhnout dítě.
„Je to holčička,“ slyšela jsem ho říct z velké dálky a donutila se otevřít oči. Ukazoval mi nádherného andílka, ani jsem nevěřila, že tohle krásné miminko může být moje.
„Moc tě miluji, Renesmee.“ Zašeptala jsem z posledních sil a upadala do temnoty. Poslední co jsem zaregistrovala byly Carlislovy slova omluv a jeho zuby na mém krku.
Pak přišla bolest… Věděla jsem však, že brzy skončí a já pak prožiju šťastnou věčnost s Cullenovými a svou nádhernou dcerkou Renesmee.
Být či nebýt?,