Bella:
„Proč se tak chováš?“ zeptal se milým hlasem, ale mě bylo jasné, že ve skutečnosti zuří.
„Jak?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Tak uraženě…“
„Změnila se spousta věcí, to ty jsi důvod.“ Odvětila jsem mu.
„Já?“ nechápal.
„Aro, tenkrát si mi lhal. Podvedl mě a vydíral!“ začínala jsem být naštvaná.
„Ano, to je pravda, ale tvůj talent…“
„Můj talent je můj a ty ho mít nebudeš!“ rozčílila jsem se.
„Dobrá… Myslím, že to jsem pochopil již tenkrát.“ Usmíval se jak měsíček na hnoji. „Ale proč jsi tu dnes… Víš, pozval jsem i rumuny, jako výraz přátelství.“ U posledního slova se blbě zaculil a mě to došlo, chce je díky mě ztrapnit.
„Mám si pohrát s jejich vizáží?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Jen sem tam nějakou tu bradavici.“ Přikývl nakonec Aro.
„Děláš si legraci, co když na mě přijdou…“ vytřeštila jsem na něj zrak.
„Jsi pod mou ochranou, nic si nedovolí.“ Snažil se mě uklidnit, ale vůbec to nezabíralo.
„A má rodina?“ zeptala jsem se.
„Ta samozřejmě také,“ kývl na souhlas.
„Promyslím si to,“ odpověděla jsem mu nakonec.
„Dobrá, asi budu muset souhlasit.“ Kývnul a ozvalo se klepání. Spásné klepání – pomyslela jsem si. „Dále!“
„Aro, starý příteli!“ objevil se ve dveřích pracovny Carlisle a já na něj zůstala jen nevěřícně zírat. Starý příteli?
„Carlisle, tak rád tě vidím. Přijel jsi s rodinou na naši slavnost?“ ptal se nadšeně Aro a já pomalu zavírala pusu.
„Och, ano, ano,“ odpověděl mu s úsměvem Carlisle.
„Směl bych je poznat?“ ptal se zvědavě Aro.
„Ale jistě,“ usmál se Carlisle nazpět a já nevěřila vlastním očím.
„A to jsem to nezdvořák,“ zakroutil hlavou Aro. „Carlisle, toto je Isabella, bývalá členka gardy, měli byste si rozumět.“
„My se známe,“ odpověděla jsem strnule a pomalu odešla z pracovny.
„Znáte?“ slyšela jsem za sebou nevěřící hlas Ara, ale v tuhle chvíli mi to bylo srdečně jedno. Pomalu s myšlenkami kdo ví kde, jsem se ploužila k našim pokojům a nevšímala si příprav, které se odehrávaly v chodbách Voltery.
„Bello, je ti něco?“ ptala se Esme, když jsem se posadila ve společenské místnosti. Jen jsem zavrtěla hlavou a dál se zabývala šílenými myšlenkami. Co má Carlisle společného s Arem, odkud se znají a proč nic neřekl.
„Bello?“ přišel ke mně Edward a pohladil mě po tvářích.
„Jsme v pořádku,“ odpověděla jsem a mou spásou byly dveře, které se otevřely. Carlisle se vrátil a za ním stál zvědavý Aro. Rychle jsem upravila svůj výraz a vystřelila na nohy.
„Aro, toto je má rodina. V poslední době se trochu rozrostla.“ Promluvil Carlisle a bylo vidět, jak moc je rád, že jeho rodina je tak početná. „Má Esme, Rosalie a Emmet, Alice a Jasper, Bellu znáš a Edward.“ Ukázal na nás.
„Tak rád Vás poznávám mí drazí.“ Zatetelil se Aro a začal nás studovat. „Je zvláštní, jak tento způsob života láká ty nejmocnější,“ zamyslel se nahlas.
„Ano, to opravdu je,“ zasmál se Carlisle.
„Kdybych neznal tvou povahu…“ zakroutil hlavou Aro.
„Ale ty ji znáš,“ usmál se Carlisle nazpět a šel obejmout Esme.
„Jistě,“ potvrdil Aro. „Těším se na slavnosti.“ Pokývl k nám hlavou a odešel.
„Odkud znáš Ara?“ zeptala se pohotově Esme a já nastražila uši.
„Nějakou dobu jsem s nimi žil, avšak nevyhovoval mi jejich styl života ani touha po moci.“ Vysvětlil Carlisle a doufal, že je to uzavřeno.
„Kdy? A proč jsi nic neřekl?“ pokračovala Esme.
„Chvíli po mé přeměně a nic jsem neřekl, protože to prostě nebylo důležité.“ Odvětil nezaujatě.
„Nebylo důležité?“ obořila se na něj naštvaná Rose.
„Dobrá, asi jsem se měl zmínit.“ Připustil nakonec, jen jsem mávla rukou a odpochodovala do pokoje. Nebyla jsem si jistá, zda bych našeho milého „tatínka“ neroztrhla na dva menší.
***
„Hallowen!!!“ pištěla Alice, když se přiřítila do mého pokoje, kde jsem si spokojeně hověla v Edwardově náruči.
„Alice!“ zavrčela jsem.
„Vstávat!“ zašvitořila a znovu vystřelila z pokoje.
„Ji to opravdu baví,“ konstatoval Edward a já jen přikývla.
„Už se tak narodila, nemůže za to.“
„Jo, to je vidět,“ přisvědčil a pomalu se i se mnou zvedl.
„Kam mě to neseš?“ zeptala jsem se, když mě stále nepouštěl.
„Dneska tě budu jen nosit, má paní.“ Uculil se a pokračoval v cestě do společenské místnosti.
„To si nechám líbit,“ zasmála jsem se a ještě víc se přitáhla k jeho dokonalé hrudi.
„Co vy dva? Dneska se slaví,“ zasmál se Emmet a Alice po nás hodila naše kostýmy.
„Co to je?“ zeptala jsem se, když jsem uviděla krásné nabírané barokní šaty.
„Jdeme za slavné páry. Ty budeš Julie a Edward Romeo. Já s Jasperem jdeme za Tristana a Isoldu. Rose a Emmet představují Bonie a Clyda a Esme a Carlisle jsou Helena a Parid.“ Usmívala se vítězně.
„Víš o tom, že ani jedna z těch dvojic neskončila moc šťastně?“ ptala jsem se.
„Jo Romeo a Julie se zabili, Bonie a Clyda zastřelili, Parid a Helena zapříčinili válku a Tristan byl od Isoldy odloučen, a?“ copak to není jasné.
„Nevím, jestli chci být tragická hrdinka.“ Vysvětlila jsem a Esme se uculila.
„Já zas nechci být holka, která způsobila válku. Taky nemám na výběr.“ Měla pravdu, proti Alice neměl na výběr nikdo.
„Bude Vám to slušet,“ ozvala se smutně Alice.
„To my víme,“ usmály jsme se a šly ji obejmout. Kluci se nechápavě koukali, ale takhle jsme se prostě chovaly.
„Tak jo, tak jo!“ smála se Alice a snažila se vykroutit z našeho skupinového objetí.
„Jděte se oblíkat!“ smála se dál. Všichni jsme ji poslechli, vzali si své kostýmy a odešli do pokojů, kde jsme se převlékli. Musela jsem uznat, že šaty jsou to krásné.
Odešla jsem do koupelny a začala jsem se česat, po chvíli jsem měla dokonale sčesané vlasy, přesně do Shakespearova stylu. Naposledy jsem se usmála na své dílo a pak se vypravila zpět do pokoje, kde už seděl Edward a tvářil se naštvaně.
„Stalo se něco?“ ptala jsem se.
„Jo, Alice si ze mě udělala panenku!“ vykřikl a já se začala smát.
„S něčím takovým jsi musel počítat.“ Přišla jsem k němu a pořádně silně ho objala.
„Já vím,“ povzdechl si a objetí mi opětoval.
„Půjdeme?“ kývla jsem ke dveřím, jako odpověď se mi dostalo smutné zavrčení a nakonec i kývnutí.
„Jdeme,“ pousmál se a pomalu nás zvedl.
„Tady jste, já právě utekl Alice, normálně mě chtěla mučit!“ stěžoval si Emmet a Rose se ode dveří smála.
„Mě mučila,“ postěžoval si Edward a to jsem už nevydržela ani já, pomalu jsem přešla k Rose.
„To jsme si ale vybraly Milášky,“ smála jsem se a Rose se chytala za břicho.
„S tím nejde nesouhlasit, ale co bychom bez nich dělali?“ ptala se se smíchem.
„Určitě ne to co s námi!“ rozesmál se Emmet a doběhl si pro Rose/Bonie. Vzal ji do náruče a dlouze a vášnivě ji políbil.
„Já chci taky!“ postěžovala jsem si a smutně jsem koukla na Rose a Emmeta.
Svět se zbláznil, držte se... - 16,