Bella:
„Nezabralo to! Jdou znova do školy. My už nemůžeme zasáhnout!“ všem byl jasný význam těch slov. Ti tři se jdou znovu nakrmit do školy. Že bychom, byli tak chutní? To pochybuju.
„Moment… Jak do školy… Jako znovu?“ ptal se Emmet, který byl nejblíže.
„Jo, jdou tam zpátky, asi mají zálusk na studenty. Fakt nevím.“ Alice vypadala zoufale, Esme ji objala a snažila se ji utěšit.
„Je jasné, že dneska se do školy nejde!“ rozhodla jsem, kdyby nás tentokrát poznali, nedopadlo by to nejlíp. „A je na čase najít místo na stěhování.“
„Ano to asi ano.“ Souhlasila Esme.
„Ne, já nechci být prvňačka!“ začala se rozčilovat Rose. Tomu jsem se uchichtla a shodila naše iluze. Mužské osazenstvo znova zamrkalo, a to by jeden řekl, že si už museli zvyknout, jak se před nimi neustále měníme.
„Jdu omrknout internet, a vy holky jděte pozorovat školu. Jen buďte nenápadné!“ rozhodla Esme a my se vydaly směrem ke škole. Kluci nás jak jinak než následovali a Carlisle se omluvil s tím, že musí do nemocnice.
***
„Je Vám jasný, jak velký je to malér?“ ptal se Emmet.
„Jo jistá představa by byla.“ Odpověděla mu naštvaně Rose. Jo taky sem neměla ráda, když jsem musela vypadat jako šestiletá a Rose si to teď užije. V duchu jsem se smála. Představa všech budoucích puberťáků, se kterými bude chodit od první třídy… Tohle jsme tak nějak nesnášely všechny.
„Nechcete nám říct, co se dělo před tím s námi?“ ptal se Jasper, když už jsme byli v lesíku za školou.
„To je můj dar, dělám iluze, jakoby lidí kolem upírů nebo předmětů. Někdy se to hodí. A hlavně, když útočí jiný upír. Je to snazší než se s nimi prát.“ Objasnila jsem mu. Jen pokýval hlavou a dál sledoval školu.
„Za jako dlouho Alice?“ zeptala jsem se.
„Už jen pár minut. Přijdou od parkoviště, přesně jako minule.“ Odpověděla mi Alice a zatvářila se smutně. Vždyť mně přece taky vadí, že nejde nic dělat. Jen jsem si nebyla jistá, o co přesně těm upírům jde? Snaží se na sebe lákat pozornost? Proč? Copak opravdu chtějí vynutit zásah Volturiových?
To se mi nelíbilo. Znova se s nimi setkat. Ta představa mi vadila. Já se nezmínila, nějaký čas jsem s nimi žila. Byla to hrůza a teď s odstupem času toho lituji. Nikdy jsem od Esme neměla odcházet, naštěstí byla velkorysá a vzala mě zpět. Nezasloužila jsem si to.
„Zajímalo by mě, proč po sobě neuklízejí…“ Zapřemýšlela jsem se nahlas.
„Jak to myslíš?“ Zeptal se Jasper.
„No, proč nás někam neuklidili. Nezdá se ti podivné, že jen tak někde nechají pohozené těla šesti objetí, a to docela blízko školy?“ podívala jsem se po něm. „Skoro mi to připadá, jako by chtěli zemřít.“
„Na tom něco bude.“ Přidal se k hovoru Edward.
„Nevím, ale rozhodně se tu nechci setkat s Volturiovými.“ Zakroutila jsem hlavou.
„To nejspíš nikdo, ale co můžeme udělat my?“ zeptala se Rose, která samozřejmě věděla v čem je háček.
„Rozhodně, je nebudeme kontaktovat. Ne pokud bude jiná možnost.“ Prohlásila rezolutně Alice.
„Proč?“ zeptal se Emmet s jiskrou v oku.
„Ty si fakt blb viď?“ podívala jsem se na něj a Edward se uchichtl.
„Ne, jen bych neviděl problém. Jsou tři.“ Řekl uraženě Emmet.
„Tak promiň no. Já prostě jen nechci vyvolávat problémy, pokud to jde jinak.“ Opáčila jsem mu nasupeně.
„Co jí je?“ zeptal se téměř posměšně Rose. Ta se otočila a položila mi ruku na rameno.
„To vážně?“ zeptal se Edward, no jasně Rose na to musela myslet a on si to přečetl v její kebuli, SUPER!
„Vážně?“ otočila se na něj Rose.
„To na co jsi myslela.“ Poukázal Edward.
„Jo, vážně.“ Potvrdila mu Rose. Edward se zatvářil zmateně, ale naštěstí to dál nekomentoval, protože právě v tu chvíli se na parkovišti objevili naši staří známí.
Ne zrovna pomalu začali lovit. Chudáci studenti začali utíkat v domnění, že jim to nějak pomůže. Po necelých patnácti minutách leželo na silnici kolem dvaceti lidských těl. Opravdu si to užívali, dokonce zanechali i svědky. Copak se zbláznili?
„Viděli jste to?“ Ptal se Edward.
„JO!“ přitakali jsme sborově.
„Edwarde? Na co mysleli?“ zeptala jsem se. Opravdu mě zajímalo, o co jim jde.
„No chtějí přilákat Volturiovy. Nevím proč? Mysleli jen na to, kdy už konečně někoho pošlou.“ Odpověděl mi.
„Bezva, máme co dočinění s upíry se sebevražednými sklony.“ Povzdechla jsem si.
„Jo tak nějak.“ Potvrdil Edward.
„Co teď?“ Ptal se Emmet.
„Jen doufat, že Esme už našla nový domov.“ Odpověděla mu Rose.
„No a co zůstat?“ ptal se Jasper. Proč se mi zdá, že nechce, abychom odjeli? „Díky Belle Vás nikdo podezírat nebude.“
„Proč riskovat?“ opáčila jsme mu.
„A co my?“ zeptal se.
„Vy? Co jako? Taky se odstěhujete.“ To se na mě nemračil už jen Jasper, ale taky všichni ostatní. „Co? Je to tak. Já nechci riskovat, nikoho!“ hájila jsem se.
„To my taky ne! Jen jsme…“ nedokončil větu Edward.
„Pojďme odtud, nějak se mi to nelíbí.“ Švitořila Alice.
Jo, mě taky ne. Myslela jsem si. Na to však bylo pozdě, za námi se ozvalo odkašlání. A do prčic. Byl to Felix, který jako vždy stál po boku Jane a Demetrimu. To je snad zlý sen! Upíři nespí ty káčo. Nadávala jsem si.
„Demetri, Felixi, Jane.“ Pozdravila jsem je.
„Iss,“ přitakali mi sborově.
„Ti tři tady dělají nepořádek, co?“ ptala se povýšeně Jane.
„Ano, tak trochu ano. Nevíme co chtějí, ještě jsme s nimi nemluvili.“ Odpovídala jsem a doufala, že ostatní budou dost rozumní na to, aby to nechali na mě.
„My to víme.“ Prohodil Felix. „A proto jsme tu.“
„Dobrá, my vám půjdeme z cesty. Stěhujeme se.“ Ukončila jsem hovor a chtěla odejít.
„Počkej!“ rozkázal z ničeho nic Demetri.
„Co?“ otočila jsem se k němu a čekala.
„Tady,“ podával mi jakousi obálku s erbem Voltery. „Aro doufal, že na tebe narazíme.“ Objasnil.
„Ano? Děkuji.“ Odpověděla jsem a začala všechny své sourozence tlačit k odchodu. Zajímalo by mě, co po mě Aro může chtít.
Spolu s ostatními jsem se vydala lesem k domu. Cestou jsme se nebavili a až u vstupních dveří mě zastavila Rose.
„Bello, nechceš odejít, že ne?“ ptala se poněkud vyděšeně.
„Já už vás nikdy nedokážu opustit.“ Usmála jsem se na ni, ale bylo vidět, že její obavy to nezmírnilo. „Nikam nejdu!“ rozhodla jsem.
„Jsme doma!“ oznámila jsem, když jsem vešla. Obálku jsem ledabyle hodila na stůl a dál si jí nevšímala.
„Holky, tak co?“ ptala se Esme.
„No řekněme, že se musíme stěhovat. Zabili na dvacet studentů a nijak se netajili.“ Objasnila jsem, Esme se jen chytla za srdce. Tohle se jí nelíbilo, nebylo to na její jemnou a citlivou duši. No já to taky neřekla nejlépe, ale návštěva Volturiových mě poněkud rozhodila.
„A potkali jsme Volturiovy.“ Nenechala to Rose jen tak. Proč to vytahuje. Esme se ke mně přiřítila a objala mě.
„Nesmíš mi znovu odejít, holčičko.“ Bylo jasné, že kdyby mohla plakat, tečou jí slzy proudem.
„To nemám v úmyslu, mami. Rose to přehání,“ snažila jsem se ji uklidnit.
„Takže se stěhujeme?“ zeptala se smutně Alice.
„Ano, už mám pro náš babinec krásné sídlo.“ Rozzářila se Esmé.
Svět se zbláznil, držte se... - 4,