První den mé policejní stáže mi policejní šéf Howks sdělil, že na tísňovou linku zavolaly děti a nahlásily mrtvolu v lesíku nedaleko za hlavní cestou z Vidlswill. Jak jsem se později dozvěděl, děti si sem chodily hrát velmi často. Bylo to oblíbené místo jejich setkávání a společného dovádění. Lesík byl udržovaný a rodiče se nebáli, že se jejich dětem něco stane. To se však mělo dnešním dnem změnit.
Howks mě jako nováčka poslal prověřit tvrzení těch dětí. Jako většina dospělých jim nevěřil a myslel si, že si jen hrají na nějakou kriminálku z televize. Přesně tak totiž vypadal jejich popis. Navíc ty dnešní děti jsou strašně nevychované.
Jel jsem tedy na místo, kde jsem našel několik vystrašených dětí. Hned při prvním pohledu na ně mi došlo, že si nedělaly legraci z policejního šéfa. Nejstarší z nich mě zavedl na místo, kde leželo ohlodané tělo. Lidské tělo.
Zatrnulo mi, když jsem spatřil tak zohavené a zubožené tělo. Ohlodaly ho zvířata? Spáchal to člověk? Byl už mrtvý, když ho takto zubožili? Nebo ještě žil, když se s ním začaly dít všechny ty příšerné věci? Ptal jsem se stále dokola sám sebe.
Okamžitě jsem zavolal posily z města včetně nabručeného policejního šéfa Howkse a koronera Perkinse z vedlejšího městečka Perkvill. Tu chvíli, kdy oba dorazili na místo nálezu těla, si pamatuji jako by to bylo dnes. Perkins zkoprněl, jako by právě viděl přízrak minulosti a Howks zrudl zlostí. Myslel jsem, že vyvrátí strom i s kořeny.
„Je to tu zase,“ zašeptal tichým přidušeným hlasem koroner Perkins.
„Stále doufám, že se mýlíte,“ zavrčel Howks. Jejich rozhovor jsem nechápal, ale brzy jsem měl pochopit.
Na místě nálezu se provedly potřebná opatření. Koroner se postaral o mrtvé tělo a odvezl si ho k bližšímu ohledání na své oddělení patologie v Perkvillu. Já a ostatní mladí kolegové jsme pod vedením policejního šéfa Howkse zajistili oblast a všechny důkazy, které mohly sloužit k dopadení pachatele tohoto ohavného trestného činu.
Hned po návratu na policejní stanici jsme zasedli k mimořádné poradě. Na programu byla změna směn jednotlivých policistů, změna strategie a ochrany města. Od této chvíle měla městem projíždět hlídka, bez přestání čtyřiadvacet hodin denně. Nechápal jsem, proč takový poplach, kvůli jednomu mrtvému tělu. Co se mohlo dít tak závažného, že se kvůli tomu burcovala celý policejní divize a podpora z vedlejšího městečka Perkvill.
Les se od té chvíle pročesával téměř denně a v městečku zavládlo pověstné ticho před bouří. Každý se bál a já si neuměl vysvětlit takovou reakci všech lidí z města. Bylo až nepochopitelné, jak se všichni semkli a nikdo se ani neodvážil mluvit s nikým cizím. Což je ve městečku, které žije z cestovního ruchu velký problém.
Jednoho dne jsem to už nevydržel a zašel za policejním šéfem s jedinou otázkou: „Mohu se zeptat, proč jsou všichni tak vyděšení? Co se to tady děje?“
„To je dlouhý příběh, na který nemáme čas Zacku,“ odpověděl stroze a já zaznamenal jistou změnu jeho tónu. Ba co víc, oslovil mě jménem.
„Se vší úctou, pane! Myslím, že si zasloužím vědět, co se děje?“ naléhal jsem na naráz zestárlého a zdrchaného člověka před sebou.
„Máš pravdu Zacku, zasloužíš si vědět, co se děje. Budu ti tedy vyprávět příběh tohoto malého městečka,“ přikývl a pokynul, abych se posadil do křesla naproti jeho. „Vše začalo před více jak tři sta lety. Můžeš si myslet, že je to jen povídačka, ale jak je potom možné, že se to vrací? Vrací v intervalech přesně stejných, se stejnou krutostí a stejnou silou, jako tenkrát. Nikdo nikdy nepochopil, jak se to stane, jisté je, že jeden rok, jeden celý rok, jeden člověk začne vyvražďovat město a pověst praví, že nepřestane, dokud město nevymře. Má to být tvrdý trest za tehdejší nemravnost lidí.
Údajně odmítli pomoct staré ženě, která umírala mrazem. Ta v poslední minutě a nádechu vyřkla kletbu, podle které každých padesát let povstane na jeden rok vrah. Vrah tak krutý a necitelný, vrah, který bude vraždit bez slitování a soucitu. A jednoho dne. Jednoho dne se mu podaří vyhladit celé městečko.“
„Tomu přece sám nevěříte,“ vrtěl jsem hlavou.
„Nevěřím?“ otázal se policejní šéf. „Podívej, na to tělo dnes. Přesně to odpovídá popisu všech lidí zavražděných před padesáti, sto… a více lety. Nevěřil bych, kdybych to nezažil už jako kluk. Stejný scénář a je to přesně padesát let od posledních vražd!“
„Chcete říct, že každých padesát let rupne jednomu ze zdejších obyvatel v palici a jen tak začne vraždit?“ tuhle otázku jsem si prostě nemohl odpustit.
„Nevím,“ odpověděl prostě policejní šéf. „Sám nevím čemu věřit.“
S těmi slovy jsem tenkrát odešel z jeho kanceláře a nevěděl jsem čemu věřit, kde je pravda, kde lež a jestli je tato pověst o posledním dni Vidlswill pravdivá. Později jsem se odpověď dozvěděl, ale o tom později. Přesněji na konci mého příběhu…
Obětí je vrah 1.,
Hmm.. začíná se to rozjíždět. Já tomu klidně věřím. Buď si někdo dělá co 50 let „srandu“ a nebo tu vesnici babka fakt proklela 😕 Jo, to je praevděpodobnější!:-D