Bella:
„To bys mi neudělala!“ zděsil se.
„To já nevím, udělala?“ zeptala jsem se laškovně a objala ho kolem krku.
„Ne,“ pronesl sebejistě a přitáhl si mě za boky blíž.
„Nepokoušej osud,“ zasmála jsem se a vyběhla mu z náruče.
„No počkej!“ zakřičel za mnou a marně se mě snažil dohnat. Dobře, trochu jsem mu zatajila, že jsem taky dost rychlá. Ještě chvíli jsem ho nechala se snažit a pak zastavila.
„A mám tě,“ zasmál se a popadl mě kolem pasu. „Neřekla jsi, že jsi tak rychlá.“
„To víš, čumáčku.“ Políbila jsem ho na nos a pokračovala přes tvář až k čelisti.
„Co máš s těmi přezdívkami?“ zeptal se.
„Nic, ale tahle se mi líbí.“ Usmála jsem se.
„Tak to se jí už nezbavím,“ povzdechl si.
„Neboj, zůstane jen mezi námi, čumáčku.“ Znovu jsem ho políbila, jen na rty a vášnivěji.
„Tohle se mi líbí,“ zamumlal mezi polibky a rychle mi je začal opětovat.
„Mě taky,“ zamrčela jsem nazpět a dál ho líbala.
„Miluji tě,“ špitl. Odtáhla jsem se a zadívala se mu do očí. Nebylo v nich nic než čisto čistá láska a já se ztratila.
„Taky tě miluji,“ zašeptala jsem a znovu spojila naše rty. Líbali jsme se dlouho a vášnivě, ale po nějaké době nám to přestalo stačit a svalili jsme se do trávy. Tentokrát nás už nikdo nevyruší.
***
„Měli bychom jít,“ řekla jsem po příjemné chvilce v objetí.
„Mě se nechce,“ rozhodl se Edward a těsněji si mě přidržel.
„Edwarde, já do Voltery musím, ať jedeš nebo ne.“ Zakroutila jsem hlavou, taky se mi nechtělo vstát.
„Jedu, jen se mi tam nechce.“
„To mě přece taky ne, ale Edwarde…“ položil mi prst na pusu.
„Já musím,“ dokončil za mě a já jen sklopila zrak. „Lásko, to já přece vím, smířil jsem se s tím. Tak se netrap.“ Nadzvedl mi obličej a políbil mě.
„Já si tě nezasloužím,“ zavrtěla jsem hlavou a znovu ho políbila.
„Zasloužíš… Víš, já už vlastně ani nedoufal, že někdy někoho, jako jsi ty potkám… A nakonec jsi tu…“ zasmál se a ještě těsněji, ne že bych věřila, že to jde, mě objal.
„Myslím, že vím, co myslíš.“ Pohladila jsem ho něžně po tváři. „Ale už vážně musíme.“ Povzdechla jsem si.
„Tak to jsem zvědavý v čem…“ zamyslel se Edward a rozhlédl se po roztrhaném oblečení.
„Alice nás pochválí…“ zasmála jsem se. „No, jak moc tě rozhodím, když poběžím nahá?“ zeptala jsem se. Při té představě jen zavřel oči a zakňučel. Někde u stehna jsem ucítila pnutí.
„Takže hodně,“ zasmála jsem se znovu.
„Ani nevíš jak, jen ta představa…“ zasténal znovu.
„Tak zavři oči a počítej do desíti…“ navrhla jsem. „A já mezitím odběhnu.“
„A s tebou by to jako nic nedělalo?“ zeptal se.
„Dělalo, ale mě pak nic nečouhá,“ uculila jsem se. „A jsem schopná běžet.“
„Tsss,“ zasyčel.
„Tady jste, to jste si nemohli vybrat nějaké konkrétnější místo!“ zanadávala si Alice a hodila nám šaty.
„Díky sestřičko!“ zasmála jsem se, když se mihla k odchodu.
„Jak to věděla?“ zeptal se Edward.
„Ta ví všechno,“ odpověděla jsem prostě.
„Tak to mě trochu děsí,“ uculil se.
„Neboj, částečně jsem ji blokovala.“
„Má mě to utěšit?“ ptal se nevěřícně a začal se oblékat. Raději jsem to nekomentovala a také se oblékla.
„Jdeme?“ zeptala jsem se. Naposledy mě políbil a přikývnul.
***
Během chvilky jsme už stáli u domu, kde na nás všichni čekali.
„Opravdu to byl jen lov?“ zasmál se Emmet.
„Možná by ses divil,“ uculil se Edward a přitáhl si mě k pasu.
„Tak jdeme, než nás zpozoruje Mary.“ Vybídla jsem je a všichni nasedli do aut. I s Edwardem jsem seděla vzadu Alicina miláčka a tak jsem měla ještě několik chvil k tomu, abych se upravila.
Na letišti jsme Alicinou jízdou byli rychle a letadlo letělo prakticky hned. Čím blíž Volteře jsem byla, tím víc jsem byla nervózní. Edward mě stále držel za ruku a celkem to i zabíralo, ovšem jen do chvíle, kdy jsem si uvědomila, co se takhle o mně Edward dozví.
„V pořádku?“ zeptal se těsně před tím, než jsme vešli velkou bránou do Volterského paláce. Jen jsem kývla a pomalu vešla. Tyhle chodby mi připomínaly minulost.
„Jak si představujete chodit na slunci po ulicích!“ ječel na nás Demetri.
„Sluníčko je zdravé a tobě by taky neuškodilo!“ poplácala jsem Demetriho po tváři a pomalu pokračovala do recepce.
„Bello!“ vykřikl. „Musíš si ze mě stále utahovat!“
„Ne, ale ty k tomu přímo vybízíš.“ Uculila jsem se.
„Nech si to, já teď vážně nechci práci!“ šklebil se.
„Tak promiň,“ omluvila jsem se, ale koutky mi cukaly.
„Jděte do pokojů,“ ukázal na chodbu a já vyrazila. Co se tu s ním budu vykecávat.
„Tak jdem!“ zavelela jsem a vydala se chodbou k pokojům, které v době mého působení zde byly mé.
Vešli jsme do prostorné společenské místnosti, ze které vedly čtvery dveře, tři pokoje jsem tu vždy měla pro rodinu.
„Své pokoje znáte,“ usmála jsem se na Esme, Alice i Rose. Všechny přikývly, popadly své miláčky a odvedly je. „Jdeme?“ usmála jsem se na Edwarda.
„Ano, jistě.“ Usmál se. Natáhla jsem k němu ruku, kterou bez váhání přijal, a odvedla ho do svého pokoje. Jako všude ve Volteře mu dominovala postel. Nikdy jsem ji nepoužila, ale byla tady.
„Na co tu je postel?“ zeptal se zaraženě Edward.
„O jednom využití bych věděla,“ uculila jsem se.
„To jsi jako věděla, že s tebou přijedu?“ ptal se.
„Ty žárlíš?“ zeptala jsem se šokovaně.
„Ne, ne určitě ne!“ zapíral, ale bylo vidět, že je to kec.
„Žárlíš, to je roztomilý.“ Usmála jsem se a objala ho kolem krku. Jen zavrtěl hlavou a sklonil se ke mně.
„Ty nevíš, kolik pro mě znamenáš!“ zašeptal.
„Ty zas nevíš, kolik znamenáš pro mě. Ten pokoj už takový byl.“ Pevněji mě objal a políbil do vlasů.
„Bello,“ vyrušil naši chvilku Alec.
„Ty jsi hodně oblíbená, co?“ zakřenil se Edward.
„Co potřebuješ, Alecu?“ uchechtla jsem se.
„Chce s tebou mluvit Aro.“ Objasnil mi Alec a sjel Edwarda pohledem.
„Už jdu,“ usmála jsem se, naposledy políbila Edwarda a vydala se za Alecem dolů do Arovy pracovny.
„Hoj Aro!“ pozdravila jsem, když jsem vešla do pracovny.
„Isabello!“ štěkl.
„Sorry, nějak mě ten život mimo Volteru zkazil.“ No jo dělám si z něj srandu, ale proč vlastně ne?
„Jistě,“ zamrmčel.
„Co jsi potřeboval?“ zeptala jsem se. „Chci říct, proč jsem tady.“
„Zveme všechny i bývalé členy gardy.“ Objasnil.
„Mám takový dojem, že jsem neměla na výběr.“
„Isabello, vždy je varianta.“
„K věci,“ požádala jsem ho. „O co konkrétně ti jde?“