Bella:
Po jeho odchodu se zhroutil můj svět. Přišla jsem o naději a domov nebyl domovem. Jeho odchod mě zasáhl a já chtěla přestat žít. Až teď vím, jak bláhová jsem byla. Kdybych to tenkrát vzdala, nepřišla bych o život jen já. Vzala bych ho i své dcerce Renesmee.
Je to takový můj malý andílek, je tolik podobná otci, a ač bych si přála na něj denně nemyslet, nejde to. Je mu tolik podobná, má ráda stejnou stravu a má stejnou barvu vlasů. Pokaždé, když se na ni podívám, vidím nejen ji, ale i jeho. Jako by tu část sebe přece jen nechal a on vlastně nechal.
Abych nezapomněla, stal se ze mě upír. Hned po porodu jsem se začala měnit, ale to už jsem nebyla ve Forks. Odtamtud jsem odešla hned, jak jsem zjistila, že jsem těhotná.
Odešla jsem daleko na sever a doufala, že všechno zvládnu a ono ejhle jo. Přežila jsem porod a teď už mohu být se svou dcerkou po zbytek věčnosti. Ptáte se, jak to vzal Charlie? Ten toho moc nevěděl, jen že jsem někde pryč a vracet se nehodlám, bylo to tak nejlepší a nejen pro něj.
Pár let jsme se s Nessie toulaly severskými lesy, než jsem měla dostatek peněz a pořídila si domek. V té době jsem se začala starat o Damiena. Je to upír, ale nechtěl být zrůdou. Jen těžko mu vysvětlit, že zrůda není, že se prostě živí přirozenou potravou. Nakonec však přešel k vegetariánství. No jo, jsem vegetarián, jako byl ON.
Nikdy bych si neodpustila zmaření lidského života, ale zpět k Damienovi. Byl skvělý a moc jsem si s ním rozuměla, vlastně stále rozumím. To on mě přivedl na tuhle myšlenku – Domov pro upíry v nouzi.
Je to taková má osobní zábava a nejlepší práce na světě. Nejprve jsme pořídili poněkud větší dům uprostřed lesů. Ze začátku jsme pracovali jen my dva a ostatní se „léčili.“ Přijímali jsme ty, kteří chtěli odvyknout lidské krvi, ale časem se zde objevila velká řádka jiných, takových, kteří přišli o své druhy, a pomsta jim nepomohla od zármutku.
Chodili nás žádat o smrt, to jsme však nechtěli a nabídli jim pomoc. Kupodivu se i tak početná skupinka snese. Teď tady máme kromě upírů i pár lidí, těch se samozřejmě upíři nesmí dotknout a několik měničů, různých druhů. Ti pro změnu nesmí jít po upírech. Prostě jsme stanovili jasné hranice. Kdo je poruší, může si balit.
Nemůžu je přece nechat, udělat z mého sanatoria, jak tomu s láskou říká Ness, kůlničku na dříví. Všichni si musí uvědomit, že jsou tu proto, že chtěli pomoct, a že nejsou jediní, kdo pomoc potřebuje.
I mě samotné to pomáhá, pořád je co dělat a jeden se nikdy nenudí. Vymýšlíme akce a zábavu a kupodivu se začínají zapojovat i naši nájemníci. Měli jsme tu dokonce pár svateb, které nám pobyt zpříjemnily. Bylo to prostě něco naprosto skvělého. Nikdy bych si nemyslela, že věčnost bez něj nakonec půjde, dokud jsem neměla tyhle lidi.
Bylo to úžasné a každý s něčím pomáhá. Provozujeme to už nějakých sedmdesát let a stále mi to nepřipadá stereotypní, je to skvělé. Ness to baví a dokonce začala dělat vlastní sezení pro několik poloupírů jako je ona. Ti tu s námi nežijí, jen se stavují, nechápou, jak je možné že já přežila.
Většina z nich si nedokáže odpustit smrt matek a proto je už ani nepřemlouváme k životu s námi. Je pro ně i tak dost těžké vidět, jak je Ness šťastná, že má mamku, když už ne…tátu… Musí jí hodně chybět.
Bez domova a naděje? Ani omylem! - prolog,