Bella:
„Jasně, že jo!“ byla jsem překvapená, že na mě ráno čekají, ale nic jsem nenamítala, aspoň budu někoho ve škole znát. Nasedla jsem na místo spolujezdce a všimla si dívky, která už seděla na zadním sedadle. Mírně mi připomínala skřítka, měla krátké černé vlasy, rozježené na všechny strany a zlaté oči, jako ostatní. Snažila se usmát, ale moc jí to nešlo. Má vůně byla prostě až moc lákavá. Rychle jsem vystoupila z auta a střetla se s naštvaným pohledem Sáry.
„Děje se něco?“ zeptal se Edward.
„No, mě ne… Chci říct, ta upírka uvnitř…“ naznačila jsem směrem k autu.
„Jo, to je Alice, moje sestra.“ Takže Alice, fain.
„Alice, má trochu problém…“ znovu jsem se podívala do auta, kde ta upírka křečovitě drtila sedadlo pod sebou. „Nemusíš se bát, do školy se nějak dostanu.“
„Ne počkej, to se nějak zařídí.“ Zastavil mě.
„Jak? V rámci utajení myslím, by bylo vhodné, abych jela sama. Sára mi může půjčit auto. Nač pokoušet osud?“ usmála jsem se na něj a mířila za Sárou.
„Bello! Počkej! Vím, že to zvládnu.“ Byla to Alice, která už vystoupila z auta. „Jednou budeme nejlepší kamarádky a já bych o tebe nerada přišla.“
„Alice, mě nejde o mě. Jde mi o tebe. Je to nebezpečné.“ Hájila jsem své rozhodnutí.
„Ne, prostě jedeš s námi. To zvládnu.“ Než jsem se nadála, vlekla mě za ruku k autu. Asi to neodhadla, protože její stisk strašně bolel. Sára byla nadšená, že mám konečně přátele a tak jsem víc neprotestovala. Alice mě posadila na sedadlo spolujezdce a já měla konečně možnost prohlédnout si zápěstí.
Nemohla jsem pohnout rukou a tak mi došlo, že mi něco zlomila. Krom toho jsem měla i příšernou modřinu. Au…
„Bello!?!“ vytřeštil Edward oči na mou ruku.
„To nic, jen mě stiskla krapet víc. Bude to fain.“ Usmála jsem se na něj.
„Bude fain!?!“ třeštil dál oči. „Máš to minimálně zlomené, ne-li rozdrcené!?!“
„Uklidni se, jsem v pohodě.“ Znovu jsem si prohmátla zápěstí a s potěšením zjistila, že to bolí méně.
„Alice, jak dlouho si vlastně upír?“ zeptala jsem se a nevšímala si Edwarda, který na ni dost vztekle vrčel.
„Bello, já se moc omlouvám. Vůbec jsem si to neuvědomila. Promiň mi to!“ omlouvala se mi Alice a tvářila se u toho strašně smutně.
„Vyhýbáš se otázce?“ zasmála jsem se. „Tak si to nech, ale hele. Jaký je tvůj největší koníček?“
„Bello, máš ruku v háji a ptáš se mě na koníčky?“ třeštila na mě nevěřícně oči. Copak jim Carlisle o nesmrtelných lidech nic neřekl? Hojíme se rychle. Než dojedem ke škole, ruka bude jako nová.
„Ruka je v pohodě a ano, ptám se tě na koníčky.“ Odpověděla jsem.
„Odvezeme tě do nemocnice!“ rozhodl Edward.
„To není nutné, ruka bude za chvíli v pohodě a já do nemocnice nemůžu!“ opravila jsem ho. „Jeď do školy.“
„Ne, někdo se ti na to podívá. Když ne v nemocnici, tak to dovol Carlislovi.“ Alice se samozřejmě postavila na stranu svého bratra. To je za trest, co s nimi mám dělat???
***
Ruka už byla celá, jen ta modřina trochu štípala, když jsme dorazili k jejich domu, byl opravdu překrásný. Jedna stěna byla prosklená a bílá fasáda mu dávala eleganci. Chci poznat toho, kdo to navrhl.
„To není nutné!“ pokoušela jsem se znovu o odpor.
„Neboj, doma je jen Esme a Carlisle brzy přijede.“ Táhl mě do domu Edward.
„Děti stalo se ně…“ Asi Esme, větu nedokončila a začala se po mě dívat hladovým pohledem, no super!
„Esme, to je Bella, jak nám o ní říkal Carlisle.“ Švitořila Alice. Kde se v ní bere tolik optimismu. „Špatně jsem jí chytla za ruku a teď ji má rozdrcenou,“ posmutněla.
„Jsem v pořádku a asi bude líp, když počkám venku.“ Opravila jsem Alice a mířila ke dveřím. Edward mě zastavil a Esme výraz vyjasnil.
„To bude v pořádku. Jen jsem to nečekala.“ Proč se zdálo, jako by se omlouvala. Vždyť za to nemůže, ona je tu doma.
Kývla jsem hlavou a nechala se Edwardem odvést až k sedačce. Během chvilky byla má ruka v pořádku, ale stejně nemělo cenu chodit do školy. Počkám na Carlisla a pak se hezky rychle vypařím.
„Jsem doma!“ hlásil se ode dveří a zřejmě zachytil můj pach. „Stalo se něco?“ vytřeštil na mě oči.
„Ne, všechno a všichni jsou v pořádku.“ Uklidňovala jsem ho spěšně.
„Pak tedy…“
„Nic, jen Vaše děti jsou přehnaně starostlivé,“ vysvětlila jsem se zatrpklým pohledem.
Edward vstal od piána a pomalu přešel k nám. Jeho hudba byla tak krásná, že jsem snad ani nevnímala čas.
„Alice chytla Bellu neopatrně za ruku a zřejmě jí rozdrtila pár kostí.“ Opřel se do mě pohledem Edward.
„Proč jste ji nezavezli do nemocnice!?!“ třeštil na něj oči Carlisle.
„Jsem v pořádku!“ objasnila jsem.
Nechápavě se na mě podíval, pak přejel pohledem zkroušenou Alice a zachmuřeného Edwarda.
„Jestli máš rozdrcené kosti tak nejsi!“ Tak to jo, jenže já je mám v celku, upíří doktore.
„Nic mi není vážně, koukněte,“ napřáhla jsem k němu ruku. Začal ji zkoumat a zdá se, že neshledal nic divného. Tázavě se zadíval na Edwarda a ten jen kývl. Carlisle znovu prohmatal mou ruku a stále nic neříkal.
„To je fascinující!!!“ vyhrkl po chvíli a běžel někam nahoru.
„Cože!?!“ zavolala jsem za ním.
„Carlisle se s ničím podobným ještě nikdy nesetkal. Nechápe, jak se ti to tak rychle zahojilo, vlastně já taky ne.“ Objasnil mi jeho chování Edward.
„No být nesmrtelná má svý výhody. Když se zraním, hned se zahojím.“ Vážně to nevěděli?
„Tak v tom případě chápu, proč nemůžeš do nemocnice.“ Usmál se Edward a fascinovaně si mě prohlížel.
„Jo správně a měla bych jet domů, za chvíli se vrátí tví sourozenci a myslím, že na jeden den toho bylo dost. Navíc Sára bude mít starost.“ Usmála jsem se, ale on nevypadal, že se mu někam chce.
„Proč nezůstaneš?“ ptala se Alice. „Aspoň se seznámíš s ostatními a oni budou vědět, co čekat. Je lepší, když tě kousnou tady než ve škole ne?“
„Alice, když mě kousnou tak zemřou!?!“ vyštěkla jsem na ni. „A já nechci nikoho ohrozit. Raději bych měla jít.“
„Nechoď, oni ví, co se může stát, počítají s tím a navíc…“ Edward se odmlčel. „Alice má pravdu, radši tady než ve škole.
„Vy jste snad úplně na hlavu!“ vykřikla jsem znovu.
„Nechci nikoho ohrožovat!?! A vy takhle riskujete!?!“ nechápavě jsem po nich hleděla. Oni snad nejsou normální.
„Neriskujeme! Oni o tobě vědí! Nic se nestane.“ Ujišťovala mě Alice a znovu mě popadla za ruku, tentokrát ne tak razantně přesto mi v kosti zakřupalo.
„Promiň,“ uculila se na mě Alice, když mě posadila vedle sebe. S rukou jsem si škubla, abych ji narovnala a čekala, až sroste. Edward se po mě utrápeně podíval a pak začal znova hrát na piáno.
***
„Půjdeš se mnou nakupovat?“ bafla na mě najednou Alice a Edward si pro sebe něco zamumlal. Alice to asi slyšela a hodila po něm uražený pohled.
„No, pokud mi tam nezlámeš všechny kosti.“ Usmála jsem se na ni. „Pak moc ráda.“
„Věř mi, rači si nech zlomit ty kosti.“ Zasmál se někdo ode dveří. Poznala jsem toho hromotluka ze včerejšího večera. „Ahoj, jsem Emmet,“ představil se.
„Bella,“ podala jsem mu ruku.
„Rosalie a Jasper.“ Ukázal Emmet na další dva upíry, kteří si mě obezřetně měřili.
„Ahoj,“ usmála jsem se a vysloužila si naštvaný pohled od Rosalie, která by z fleku mohla dělat modelku, no která upírka ne, ale tahle byla opravdu nadmíru krásná. „Myslím, že zdvořilé kolečko mám za sebou a už radši půjdu.“ Otočila jsem se k Alice, která na mě uraženě hleděla. „Co je?“
„Ty teď nikam nejdeš!“ vyštěkla a já se zatvářila zkroušeně. To mě jako nepustí nikdy?
„Alice, já musím, navíc dnes toho bylo až až.“ Usmála jsem se a doufala, že mě nechá jít. Jo to by však nebyla Alice, chytla mě za ruku a dnes už potřetí mi ji zlomila. Omluvně se usmála a vlekla mě zpět k pohovce.
„Až se ti to zatáhne, půjdem ven!“ oznámila mi a já na ni jen nevěřícně hleděla.
Smrtící přitažlivost - 3,