Bella:
Domeček byl úchvatný, mohla jsem si v něm žít jen já. Zařízený už byl, Sára si prostě nedala to zařízení vymluvit. Prostě o mě měla pořád strach, jako bych se o sebe po tolika letech nedokázala postarat sama.
Musela jsem však uznat, že Sára má vkus. Domeček byl slazený ve dřevě, přesně tak, jak to nejvíc miluju. V přízemí byl obýváček s kuchyní, v patře pak můj pokojík a jedna jakoby společenská místnost, kterou jsem měla teprve zařídit. Prý podle toho, co tam budu chtít.
Vzadu za domem byla malá zahrádka a za ní se rozprostíral krásný les. Rozhodla jsem se dnes už nic neřešit, vzala jsem si deku, knížku a nějaké jídlo a pomalu se vydala na lehátko, které už na mě čekalo.
Rozložila jsem deku a posadila se. Rozvaleně jsem si tam tak ležela, když se ke mně přiřítila jakási postava. Neměla jsem tušení, co je zač, ale podle rychlosti bych tipovala upíra. Už se nade mnou skláněl, když se přiřítil další a přiklincoval ho k zemi.
„Jazzi ne!“ křičel na něj. Ten blonďatý upír se však stále jen zmítal a snažil se toho hromotluka přeprat. V tu chvíli se objevil další blonďák, který mě rychle popadl a odnesl dovnitř.
„Omlouvám se, měl bych to vysvětlit. Jmenuji se Carlisle Cullen a…“
„To je mi celkem fuk a vysvětlovat nic nemusíte.“ Přerušila jsem ho.
„Ale…“ opět jsem ho větu nenechala dokončit.
„Nechci nikomu ublížit. Měl byste jít!“ zmateně se na mě díval. Jejda proč jsou všichni tak natvrdlí.
„Žiji tady se svou rodinou. Chtěl bych omluvit svého syna. On se takhle obvykle nechová.“ Jo jasně nikdy!!! Pomyslela jsem si sarkasticky. Pak jsem si povšimla jeho očí, byly tmavě hnědé. Ulevilo se mi.
„Jo, chápu, raději jděte, než se něco skutečně stane.“ Pobízela jsem ho k odchodu. Jen mě překvapovalo, že se mnou mluví a dýchá a nemá potřebu se na mě vrhnout. Zajímalo by mě, jak dlouho mu tohle vydrží.
„Jak to myslíte. Měla byste být vyděšená k smrti.“ Jak mě se to nechtělo vysvětlovat.
„To je na dlouho. Myslím, že vaše rodina vás čeká.“ Odpověděla jsem mu a znovu se ho snažila dostat ze dveří.
V tom cvakly domovní dveře. To je snad zlý sen, ucítila jsem známé pachy a došlo mi, že tohle je Sára s Aly. PROČ???
„Holčičko, musely jsme tě jet navštívit. Vím, jsem strašná, nevydržím bez tebe jedinej den!“ hudrovala Sára už ode dveří. Když uviděla upíra přede mnou, pustila Aly na zem a ta okamžitě vyběhla do patra. Nepsaná dohoda.
„Kdo jste?“ ptala se rychle a chystala se k obraně.
„Jmenuji se Carlisle Cullen a dělám v tomto městě lékaře.“ Nechápavě těkal pohledem mezi Sárou a mnou.
„Lékaře?“ zeptala se Sára posměšně.
„Ano, proč ne?“ opáčil jí.
„Jste upír!“ vykřikla Sára.
„To vadí?“ zeptal se Carlisle.
„Nevadí!“ vložila jsem se do hovoru. „Mami co tady…“
„Nevydržela jsem to. Abys věděla, pohádala jsem se kvůli tomu s Danem. Myslel, že bych neměla jezdit. Pche.“ Přiskočila jsem k ní a objala ji.
„Neměla ses s ním hádat. Má pravdu, já jsem nebezpečná. Slib mámě si splnila, nechci, abys dál riskovala život.“ Hájila jsem Dana.
„Ale víš, že to tak neberu.“ Tiskla mě k sobě.
„Vím, ale i tak!“ trvala jsem na svém.
„Zůstaneme, dokud se nezabydlíš!“ rozhodla za mě Sára. No co jeden nadělá. Stejně jsem byla ráda, že tu se mnou je.
„Žijeme tady poblíž, já a moje rodina.“ Vložil se k našemu vítání Carlisle. „Jak jste to mysleli, že je nebezpečná?“ ptal se a skepticky se na mě díval.
„Slyšel jste někdy o nesmrtelných lidech?“ ptala se Sára. A je to tady, vysvětlovací kolečko.
„Něco málo, jsou vzácní a pro upíry smrtelní.“ Odpovídal jí Carlisle.
„Tak já jsem jeden z nich.“ Podívala jsem se na něj a jemu přes obličej přeběhlo zděšení. „Já nechci nikoho zabíjet, obzvlášť ne vegetariány, já… to prostě neovlivním.“ Vysvětlovala jsem rychle.
„Jistě, já… Jen mě to zaskočilo, nikdy jsem se s nikým takovým nesetkal, je to fascinující.“ S neskrývaným zájmem si mě prohlížel. V tu chvíli do dveří přišel další upír, oči už měl zlaté, takže nebyla taková pravděpodobnost, že po mě skočí, přesto jsem se vzdálila.
„Carlisle, co se stalo, Jasper je úplně…“ Nedokončil větu, když si povšiml Sáry a mě.
„Dojdu pro Aly.“ Nabídla jsem se a už běžela do schodů. Aly jsem našla v mém pokoji pod postelí. Ona se vždycky tak krásně schová.
„Ahoj, sluníčko. Pojď, všechno je v pohodě.“ Usmála jsem se na ni a vytáhla ji nahoru.
„Ahoj, jsem ráda, že jsme tě tu našly.“ Přitulila se ke mně.
„Proč byste neměly?“ ptala jsem se.
„Máma se bála, že budeš chtít zmizet!“ přiznala.
„To bych Vám nikdy neudělala!“ hájila jsem se rychle a s Aly v náručí jsem scházela schody. Zbytek upířího osazenstva si už udělalo pohodlí a tak jsme se k nim přidaly.
„Tak to je zajímavé. Možná by mohla žít s námi.“ Říkal zrovna Carlisle.
„O co se jedná?“ ptala jsem se, protože jsem měla zvláštní tušení, že se jedná o mě.
„Tady pan doktor nabídnul, že můžeš bydlet u nich.“ Zářila Sára.
„Já nechci nikoho ohrožovat, proč jsem asi odešla od Vás?“ ptala jsem se rychle a podávala jí dceru.
„Nechci, abys tady musela žít úplně sama.“ Sára byla zkroušená. Nechtěla jsem to tak nechat, ale jak jsem ji měla uklidnit. Já opravdu nikoho kromě upírů neměla a byla jsem pro ně smrtelná. Co mám dělat? Jak se rozhodnout? Ptala jsem se stále dokola sama sebe.
„Já… Chápu tě, vážně. Ale já nechci nikomu zbytečně ubližovat. Co takhle, budu tu žít, a když budou mít Cullenovi cestu kolem tak mě navštíví?“ ptala jsem se, abych ji aspoň trochu uklidnila a přitom neohrožovala život hodných upírů.
„To zní jako přijatelný kompromis.“ Souhlasila nakonec Sára. „Byli byste ochotni postarat se mi tady o moji holčičku?“ ptala se Carlisla.
„To by neměl být problém.“ Odpověděl jí Carlisle s úsměvem. To zdá se, Sáru přesvědčilo a tak jen pokývala hlavou.
Prohlédla jsem si i posledního upíra, který na mě v tuhle chvíli malinko frustrovaně zíral. Nechápala jsem jeho pohled a tak jsem se na něj tázavě zadívala.
„To nic, já jen…“ Carlisle ho větu nenechal dokončit.
„Neber to osobně, můj syn je prostě zvyklý vědět o lidech vše.“ Stočil pozornost ke mně.
„Nijak si to neberu, jen to nechápu.“ Uklidnila jsem ho.
„Dobrá, nechtěl bych, aby vznikaly zbytečné dohady. Co se domluvit, že ti dáme vědět, pokud půjdeme na lov a tou dobou ty nebudeš chodit do lesa?“ zeptal se. Ano bylo to rozumné. Normálnímu člověku zdá se jsou schopni odolat, ale jakmile jsou na lovu a vycítí mě, nemají šanci.
„Dobrá, myslím, že je to přijatelné.“ Odpověděla jsem mu a zdá se, že jsem ho i potěšila.
„Ano, ano… Budeš chodit do školy?“ ptal se dál.
„Myslím… Asi jo…“ řekla jsem nakonec.
„Tak to se potkáš i s mými dalšími dětmi.“ Usmál se na mě.
„Chodí do školy?“ podivila jsem se.
„No, ano… Snažíme se splynout.“ Objasnil Carlisle.
„Jistě, promiňte, to je jen nezvyk.“ Omluvila jsem se mu. „Prosím varujte je. Nechci, aby se někomu něco stalo.“ Požádala jsem ho.
„Samozřejmě, to nikdo.“ Souhlasil Carlisle.
***
Ještě dlouho jsme si tam povídali, když Aly začala zívat. Já ostatně taky usínala a tak jsem ji vzala do náruče a se slovy Dobrou noc odešla nahoru.
Pokud vím, zítra mě čeká škola…
***
Edward:
Jasper měl zase ten pocit viny, ale v jeho myšlenkách jsem cítil tu šílenou vůni. Bylo mi jasné, že odolat by bylo těžké i pro mě. Přesto jsem vstoupil do domu a spatřil nádhernou lidskou dívku. V tu chvíli pro mě nic neexistovalo do chvíle, než vyběhla do schodů pro dítě.
Bylo té upírky a mě to trochu překvapilo. Upírka a dítě? Nicméně jsem v jejích myšlenkách viděl, jak je možné, že má dceru a moc jsem jí to přál, ač ta krásná dívka kvůli tomu přišla o matku.
Carlisle té upírce slíbil, že na její druhou dceru dohlédneme, ač se obával reakce ostatních. Podle jeho myšlenek ta dívka patřila k prastarému druhu. Přirozenému nepříteli upírů, jejichž krev pro nás byla smrtelná. Otřásl jsem se a chuť na její krev mě ihned přešla.
Dlouho jsme si tam ještě povídali, než ta malá zívla a Bella (tak se ta dívka jmenovala) ji odnesla se slovy Dobrou noc. Jak já se moc těšil na zítřejší den, protože byla naděje, že se mnou pojede do školy. Jak já to o ní jenom přemýšlím???
Nechtěl jsem se vzdát její přítomnosti, a ač mi její krev způsobovala až nesnesitelné pálení, chtěl jsem zůstat s ní. Carlisle mi to nedovolil a řekl, že ji ráno vyzvednu na cestě do školy. S tím mi nezbývalo než souhlasit a spolu s ním jsem běžel domů.
Tam jsme vysvětlili ostatním, o co se jedná a také, že ta dívka nechce nikomu ublížit, prostě jen nemá na výběr stejně jako my. Rose byla nejdřív naštvaná, ale když vychladla tak jí bylo Belly docela líto. S nesmrtelnými být nemohla a sama se toulat nekonečnou věčností…
***
Brzy ráno jsem spolu s Alice, která si to nedala vymluvit, přijel k Bellinu domu. Byl jsem hrozně zvědavý na její reakci a vlastně jsem ji chtěl neuvěřitelně moc vidět. Nechápal jsem, kde se ve mně bere tolik citu pro tu krásnou dívku, která může být mým věčným koncem.
Po ne dlouhém čekání se otevřely domovní dveře a ona konečně vyšla. Prozkoumala okolí, když spatřila mě a mé auto mírně se zašklebila, ale nic neřekla.
„Jedeš s námi?“ zeptal jsem se a dával jí možnost odmítnout.
Smrtící přitažlivost - 2,