Edward:
Ještě hodnou chvíli jsem klečel před plápolající hranicí a rovnal si své myšlenky. Má rodina se mě snažila uchlácholit. Izzie, mohla předstírat smrt a vydat se na cestu zpět do Forks. Jak rád bych byl… Kolik štěstí by mě v tu chvíli potkalo? Kolik lásky bych jí pak dal?
„Edwarde Antony Masene Cullene!“ uslyšel jsem zvýšený hlas. Hlas, který mi až příliš připomínal Izzie. Jemně jsem natočil hlavu a spatřil ji. Spatřil lásku, odhodlání a zlobu v jejích očích. Tolik citu a něhy. Tolik zloby a rozčarování. To vše se mísilo v jejím jediném pohledu. „Neříkala jsem ti, abys byl doma a staral se mi o Charlieho? Nevěřil hloupostem a zůstal v bezpečí!“ pěnila.
„Izz…“ nemohl jsem uvěřit, že moje sladká Izziinka žije. Že hrůzy, které se zde staly, přežila a ještě kárá mě, že jsem se rozhodl přijet. Přijet si pro ni, aby zde nebyla jediný další den.
„Žádné Izz, je mi jedno co sis myslel, jak si to myslel a cokoli dalšího! Měl jsi být doma a v bezpečí!“ soptila a z jejích očí lítaly blesky.
„Je mi to moc líto, ale nemohl jsem!“ dostal jsem ze sebe smysluplnou větu. Hned na to, jsem se vymrštil do stoje a hnal se k ní. Neuhla nechala se mačkat v mé náruči, dokud se její pozornosti nezačala dožadovat Alice, za níž následoval i zbytek mé povedené rodinky.
***
Uběhlo už několik týdnů od doby, kdy jsem si myslel, že o svou Izzie, jsem znovu přišel. Za tu dobu jsem se stihl omluvit a ubezpečit ji, že bez ní nemá můj život, má existence smysl. Byla mé zlatíčko, bez kterého by má existence nebyla úplná, nebyla taková jaká má.
Izzie se vrátila ke svému otci, který byl nadšený, že se jeho zmizelá dcera našla a je živá a zdravá. Celé městečko slavilo její návrat a já plánoval velmi zásadní krok v našem vztahu.
***
Celé dlouhé dny plynuly a já se konečně odhodlal. Alice skákala radostí a Jasper měl z veselé a láskyplné nálady skvělé emoční prostředí. Jak sám říkal, něco takového mu dlouhou dobu chybělo. A mě také. Celou svou bytostí jsem se těšil na chvíli, až Izzie bude jen a jen s námi. Ano bylo to nefér, k jejím rodičům, ale má rodina si ji tolik oblíbila a navíc nikdo nevěděl, jak dlouho může Izzie zůstat u otce, jak se bude její dar vyvíjet s časem. Bude iluze stárnout, tak jak by měla? Nebo zůstane tou krásnou sedmnáctiletou dívkou?
Ze všech těchto myšlenek mě vytrhla Izzie, která nakoukla do mého pokoje:
„Ahoj, Alice mě pustila nahoru.“ Byla jako malé dítě, které nakukuje do pokoje svých rodičů.
„To nevadí, jen pojď,“ usmíval jsem se na ni jako retardovaný blbeček. Jen ten pocit, že je se mnou, že spokojeně odpočívá v mé náruči, mě přiměl k přihlouplému úsměvu.
Spokojeně se mi stočila do náruče a začala pokojně oddechovat. Opravdu se zdálo, že spí, a kdybych netušil o jejím upířím stavu, byl bych tomu i věřil.
„Izzie? M-Mám na te-tebe jednu-u důležitou o-otázku,“ zadrhával jsem se a vykoktával slova. Je možné, aby i na upíra působila neskutečná nervozita?
„Jen mluv,“ vybídla mě a pohlédla do mých očí. Nervozita, která mě zaplavila, musela být patrná i jí. Jemně se usmála a pohladila mě po tváři. „O co jde?“
„Isabello Marie Swanová, prokázala bys mi tu čest a stala se mou ženou?“ vypravil jsem ze sebe a nervózně pohlédl do jejích očí. Co když řekne ne? Napadlo mě. Zvládl bych to? Přežil bych něco takového?
Její dlouhá odmlka mě začínala děsit a to celé se muselo nutně projevit v mých očích. Všimla si toho, byla to nepatrná změna, ale zaznamenala ji. Naklonila se nade mě a jemně mě políbila. Nejprve na čelo, pak na nos, oční víčka, jemně skousla můj ušní lalůček a odtáhla se. Mé rty vynechala a já začínal mít neblahé tušení. Zavrtěla se v mé náruči a pak pohlédla do mých očí.
„Ano, vezmu si tě, Edwarde Antony Masene Cullen. A moc ráda,“ zasmála se a spojila naše rty v souhře dokonalého polibku. Nemohl jsem uvěřit jejím slovům, ale do polibku jsem dal všechnu lásku, kterou jsem k ní pociťoval.
Ještě chvíli jsme si užívali jeden druhého, když do dveří mého pokoje, jako lavina vtrhla má ztřeštěná sestra s pokřikem:
„Bude svatba!!! Jupííí!!!“
Nenávidím a miluji - epilog,
nádhera