Edward:
Ano jedeme. Jedeme do malého městečka Wirgin někde v Kanadě. Celou cestu jsem pociťoval zvláštní mrazení, jako by mi něco vzdáleně říkalo, že vše nedopadne jak má. Že má Izzie tam nebude. Že přijedeme pozdě, nedokážeme ji zachránit. Ale věděl jsem já, co bych dělal? Jak bych reagoval?
Věděl jsem jen, že bez ní žít nebudu, že mé srdce pukne žalem a mé tělo se roztříští na miliony malých kousků, které už nikdo nikdy nesloží. Dlouhá cesta mi na náladě nepřidávala, nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím, jak se bude tvářit? Bude se smát, bude naštvaná? A uvidím ji vůbec?
„Edwarde, prosím!“ napomenul mě dnes již po sté Jasper. Mé emoce mu život neulehčovaly, ba naopak. Byl jsem nervózní a stále vzpomínal. Nemohl jsem zastavit příval myšlenek a vzpomínek, které přicházely a odcházely v rychlých intervalech.
Chvíli jsem se v duchu usmíval nad smějícím se obrazem Izzie a v příští vteřině jsem chtěl brečet, když jsem si uvědomil, že tuhle sladkou a krásnou ženu možná už nikdy neuvidím. Nemohl jsem nijak zabránit hrozné ztrátě. Navíc i Volturriovi měli velký podíl na mém strachu. Co když se rozhodnou, že se mnou Izzie nepustí?
Je možné, že by si ji už navždy chtěli nechat jen pro sebe? Ne! Nesmí, Edwarde, a ty na to nesmíš myslet. Takové myšlenky se nepřipouštějí! Nadával jsem si v duchu. Má mysl se toulala a já nemohl ovlivnit, co se zrovna mihne mou smutnou a ztrápenou myslí.
„Jsme tady,“ promluvil z předního sedadla Carlisle, řízení jsem se vzdal. Nebyl jsem ve stavu vnímat cokoliv dalšího.
„Jdeme?“ zeptal se Jasper, který jel s námi, aby mě případně uklidnil. Jediný výsledek však byl jeho nervózní a šílený výraz. Nemohl jsem uvěřit, že celou cestu vydržel.
„Ano, jdeme,“ odpověděl jsem mu rozhodně a natáhl se po klice dveří. Chvíli jsem se zarazil. Došlo mi, že právě teď přijde okamžik pravdy. Pravdy, která ukáže další směr mých kroků… Vrátím se zpět domů, zpět do Forks i se svou láskou, nebo se vydám do Volterry pro smrt, nebo pro ni, s ní? Kdo ví, jak tenhle příběh skončí?
Spolu s rodinou jsem mířil na mýtinu, kterou Alice viděla ve své vizi. Nemohl jsem uvěřit, že cesta může trvat tak dlouho. Dlouhou dobu i s upíří rychlostí. Opravdu jsem se tolik těšil? Opravdu bylo možné hynout takovou láskou a touhou ji znovu vidět? Nechápal jsem jedinou svou myšlenku a jediný svůj krok. Nechápal jsem, jak ještě běžím, když každá má myšlenka patřila JÍ.
S hrůzou jsem si uvědomoval, za jakých okolností ode mě odjela. Jak se seběhly chvíle a okamžiky mého posledního zbytku štěstí. Proč jsem jen žárlil? Proč?
—
„Demetri!“ vypískla Izzie, když spatřila blonďatého upíra z královské gardy. Okamžitě se vymrštila z mého náručí a rozběhla se do jeho připravených paží.
„Issinko!“ zašeptal jí do ucha. Jeho myšlenky prozrazovaly, jak moc ji má rád, jak moc o ni stojí. Z mého hrdla se dralo nenávistné vrčení a mé myšlenky byly plné zloby. Podobné pocity jsem ještě nepocítil. Něco tak silného, nenávistného a vášnivého? Co se to se mnou děje? Kde je chyba?
„Tak ráda tě vidím, chyběl jsi mi tady!“ mumlala mu neustále do ramene a těsně se k němu tiskla. Stočil jsem zrak k ostatním. Felix se na ni díval zkoumavým pohledem a Jane čekala, až s ní bude sama. Vůbec jsem nechápal jejich myšlenky, ale nakonec jsem si řekl, že nemám na výběr. Musím počkat, až mi to bude chtít říct ona sama.
—
Teď už vím, kolik chyb jsem nasekal, kolik zloby jsem zbytečně roztrousil. Vím i jaký cit mě to posedl. Ten nejméně vhodný a nejméně potřebný. Pro tuhle chvíli naprosto nevhodný. Vždyť jsem se s ní měl rozloučit a místo toho jsem se s ní pohádal. Jsem hlupák!
—
„Co s ním máš?“ vyštěkl jsem na ni, jakmile jsme osaměli v mém pokoji.
„O čem to mluvíš?“ ptala se zaskočeně a ublíženě hleděla do mých očí. „Demetri je jediný přítel, kterého jsem ve Volteře měla! Jediný, který mě neodsuzoval a který mě podporoval!“ její hlas nabíral na síle s každým jejím slovem.
„Viděl jsem vás! Copak si myslíš, že jsem slepý, že jsem neviděl, jak se po něm plazíš?“ pokračoval jsem a můj hlas, stejně jako její nabíral na intenzitě.
„Co jsi viděl? Objala jsem přítele, který mi moc pomohl! Copak bych ti řekla, že jsem upírka, kdybych tě nemilovala? Ne! Nechala bych tě myslet si, že jsem zemřela! Měla bych klid a nemusela bych se s tebou dohadovat!“ křičela na mě a oči se jí podivně leskly. Nebýt upírka tryskaly by z nich želví slzy. V tuhle chvíli jsem však nemohl otevřít náruč a pevně ji v ní sevřít. Byl jsem naštvaný a žárlivost spalovala každou buňku mého mrtvého chladného těla.
—
Proč jsem takový hlupák? Proč jsem se rozhodl ničit ji? Proč jsem byl zlý a křičel? Nemohl jsem ji tím donutit zůstat, musela jít. Aro si byl až příliš jistý a smrt, kterou chystal pro jejího otce… Jen doufám, že o jeho plánech Izzie nevěděla. Byl jsem zhnusený sám sebou a Jasper mé rozpoložení poznal. Cítil ten odpor, který jsem k sobě pociťoval. Cítil každý záchvěv mého ponurého života. Mého osobního selhání.
Jak jsem jen mohl být tak hloupý! V den kdy odcházela, se tolik snažila, abychom se nerozešli rozhádaní, ale dal jsem si říct? Dal jsem si já pitomec říct? Nedal! Byl jsem hloupý a zabedněný.
—
„Edwarde?“ položila své dlaně na můj obličej. Demonstrativně jako malé dítě jsem zavřel oči a odmítal je otevřít. „No tak Edwarde, nechci takhle odejít!“ prosila mě.
„Jen si jdi za tím svým Demetrim!“ štěkl jsem a nenávistně ji provrtal pohledem.
„Edwarde,“ kroutila zoufale hlavou. „Proč tohle děláš? Co jsem ti udělala?“
„Muchluješ se s ním! Táhneš to s ním a doufáš, že já to jen tak přehlédnu?“ rozkřičel jsem se. Zoufalstvím zavřela oči a sklopila hlavu.
„Edwarde, nechtěla jsem takhle odejít, ale nedáváš mi na výběr.“ Smutné oči se otevřely a naposledy se na mě podívala. „Sbohem Edwarde,“ zašeptala zlomeně. Pomalu vycházela ze dveří, jen než se za ní zavřely, zaslechl jsem tichý šepot: „Postarej se o Charlieho, slíbil jsi to!“
—
Tenkrát jsem ji viděl naposledy. Bál jsem se, že tohle je už opravdu naposledy, poslední příležitost, kterou jsem měl k omluvě za všechno mé chování a já ji promrhal. To jsem opravdu takový hlupák? Takový idiot, který nepřijme zdravou konkurenci, i když to konkurence nebyla, jak říkala Izzie.
„Jsme tady,“ vydechla Alice a začala se rozhlížet. Vytrhla mě tak z myšlenek a já se začal soustředit. Ve vzduchu bylo velké množství štiplavého kouře po pálících se upířích tělech. Na druhé straně louky, která se před námi rozprostřela, jsem uviděl plápolající hranici.
Velkou rychlostí jsem se k ní rozběhl a snažil se nedát znát nervozitu, která mě obklopila. Opravdu cítit ji mohl jen Jasper, který se pod tlakem emocí celé rodiny rozklepal. Sám měl strach a k tomu ještě my!
„Kde je?“ vybafl jsem na Demetriho, kterého jsem vzdáleně zahlédl.
„Nevím!“ svěsil hlavu. „Většina gardy je pobitá! Ti, co přežili, se měli vrátit do Volterry, já jen likviduju zbytky.“ Pohodil rukama k hranici.
„A Izzie?“ štěkal jsem na něj. Měl jsem neuvěřitelný strach.
„Opravdu nevím, Edwarde. Je mi líto, že jsi o ni musel takto přijít, ale je možné, že do ohně ji vhodili jiní,“ poslední slova už jen šeptal.
Zničeně jsem se svezl na kolena. To nemůže být pravda, nemůže být mrtvá. Vždyť pokaždé byla tak plná života! Alice se snažila nakouknout do její budoucnosti, jestli ji uvidí. Hned potom zkoušela tu mou, ale ani tam ji neviděla. Zalekla se, když viděla, že i má budoucnost mizí.
A ano, opravdu mizela. Bez Izzie, neměla tahle existence smysl a já se rozhodl žádat o smrt. Rodina mi nevyhoví, ale vyprovokovat Volturriovy by neměl být problém.
Nenávidím a miluji - 11,