Edward:
Nevím, jak je to dlouho, co jsem se zhroutil jako hromádka neštěstí. Vím jen, že od té doby se mě členové mé rodiny snažili přivést zpět k životu. Nepovedlo se, stále jsem klečel, zničený skutečností její ztráty, na verandě našeho domu. Od té chvíle, kdy se ztratila z mého života, ze mě byla troska. Troska klečící na verandě domu a doufající, že to vše byl jen zlý sen.
„Edwarde,“ oslovila mě jemně Rose, „pojď do domu. Promluvíme si, všechno bude dobré.“
Nereagoval jsem na ni. Přišla tedy blíž a objala mě kolem ramen. Shovívavě se na mě usmála a začala mluvit:
„Izzie udělá cokoliv, aby se k nám mohla zase vrátit.“ Její slova mě těšila, ale zároveň mi připomněla, jak zle jsem se k ní zachoval. Jak jsem ji obvinil, co jsem si myslel.
Znovu se mi vybavil den, kdy jsem se o ní vše dozvěděl, den, kdy jsem byl u ní a den, kdy se ozvali Volturriovi. Prokletí, zlí a podlí Volturriovi. Den, kdy mi Alice zavolala a den, kdy oni zavolali mého anděla. Kdy ho zavolali na misi, na kterou sami nestačí…
—
„Ahoj Alice,“ ohlásil jsem se do telefonu.
„Budeme mít návštěvu,“ v jejím hlase se odrážel smutek a strach. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se Denalijští nerozhodli pomstít Tanyinu čest, ale kde by ji ona vzala? Tak zákeřnou, zlou a podlou bytost jsem už dlouho nepotkal.
„Jakou?“ vypálil jsem do telefonu.
„No víš…“ Přesně v tu chvíli se rozdrnčel i Izziin telefon. Podívala se na něj a zaklela. Zvedla ho a smutně se zadívala do mých očí…
„No víš, Volturiovi se rozhodli přijet,“ vydechla nakonec do telefonu Alice. To já však věděl, Izziiny smutné oči až příliš prozrazovaly její smutek. Smutek, který cítila, když jí řekli, že musí od otce, ode mě, od rodiny, kterou našla a se kterou mohla strávit šťastnou věčnost.
„Tak ahoj Alice,“ ukončil jsem hovor a dál pozoroval téměř nepostřehnutelné pohyby Izziiných rtů. Pak i ona zavěsila a zadívala se na mě tím nejsmutnějším pohledem, který jsem si dokázal představit.
„Je mi to tak líto,“ vydechla po chvíli smutného koukání do mých očí. „Oni… rozhodli se… Rozhodli se, že s nimi odejdu, ne že bych snad měla na výběr.“
„Bude to dobré, jistě se brzy vrátíš a…“ Větu mě nenechala dokončit a zdvižením svého krásného prstu mi naznačila, abych mlčel.
„Postarej se mi tady o Charlieho, a kdyby přišly zprávy o mé… O mé smrti… Nevěř jim…“ Začala mi říkat vše potřebné. Abych neuvěřil zprávám o její smrti, že to může být kvůli lidem. Abych neuvěřil zprávám z Volterry, že udělá cokoliv pro návrat ke mně.
„Miluji tě,“ šeptl jsem do jejích vlasů, když jsem si ji přitáhl těsně k sobě. Věděl jsem, že bude muset brzy odejít, věděl jsem, že chvíle s ní se mi krátí. Mým jediným štěstím v tuhle chvíli bylo, že ji přijedou vyzvednout osobně. Aro chce něco ‚důležitého‘ Carlislovi a tak se rozhodl přijet i s částí své gardy.
—
Rosalie stále klečela vedle kamenné sochy, kterou jsem se rozhodl představovat. Opět stejně jako tenkrát mě zasáhly vzpomínky. Mé vzpomínky na její odchod, na pár posledních chvil s ní. Měl jsem tak velké štěstí.
Pár dní před očekávaným příchodem Volturriů ‚utekla z domu‘, aby svému otci nemusela nic vysvětlovat. Hledal ji opravdu dlouho a stále neustal. Kdyby tak věděl, jak daleko jeho dcera je a jak malá je naděje, že se mu ještě kdy vrátí.
„Nééé,“ uslyšel jsem zoufalý výkřik Alice. Poprvé od jejího odchodu jsem se začal soustředit na něčí myšlenky.
V Alicině vizi jsem viděl, jak Izzie, moji sladkou Izzie, trhali na kousky. Na titěrné kousky a pak je pálili. Házeli ji na plápolající hranici k ostatním Volterským vojákům. Ale to nemohla být pravda, ona se mi vrátí, vrátí se mi!
Zhroutil jsem se na zem a začal vzlykat. Vzlykat bez slz, které se nedostaví. Nedostaví se a neukážou tak světu mou bolest. Bolest ze ztráty anděla, který prozářil můj malý svět miliony malých úsměvů a světýlek.
„Musíme tam, musíme ji najít. Tohle nemůže být pravda!“ slyšel jsem Alice, která nervózně těkala očima a snažila se najít náznak lži. Je možné, aby šlo o smyšlenou vizi. Mohl ji snad Aro nějak poslat? Mohl to nastražit, abychom uvěřili?
„Pojedeme všichni,“ promluvil Carlisle. V tu chvíli jsem byl na nohou a po dlouhé době se vydal zpět do domu. Chvíli na mě všichni koukali jako na zjevení, ale pak se dali do pohybu a do příprav. Museli jsme ji získat zpět. Bez ní už tahle rodina nebyla úplná.
—
„Budeš u nás,“ promlouval jsem jí do duše. „Charlie tě u nás nikdy hledat nebude, je to nepravděpodobné.“
„Ví, že jsem se s tebou vídala, že jsi byl můj kluk. Budeš první, za kým půjde.“ Měla pravdu a já jí nemohl zabránit. Měla pravdu, sakra!
„Půjdu s tebou,“ řekl jsem jí nekompromisně. Jen se krásně zasmála a hodila do batohu další věci.
„Nic se mi nestane, jsem upír. A navíc, nesmí to vypadat, že jsme odešli spolu.“ Zase měla pravdu, až mě děsilo, jak moc chytrá nebo spíš vychytralá je.
„Dobrá, ale…“
„Kdyby se cokoliv dělo, zavolám. A hned, jak se u vás Charlie staví, zavoláš!“ dokončila za mě. Němě jsem přikývl. Udělal bych to pokaždé, když by něco řekla, ač nyní jsem s ní v mnoha ohledech nesouhlasil. Nelíbilo se mi, že bude tak hluboko v horách sama.
—
Vše bylo připraveno. Každý detail promyšlen a my se vydali na letiště v Seattlu. Cestovat bychom měli do jižní Ameriky, kde se měla Volterrská garda setkat s povstalými upíry.
„Moment,“ vykřikla najednou Alice. Zahleděla se do dálky a já tak mohl spolu s ní sledovat vizi. Nebyli jsme však v jižní Americe. Vize byla plná sněhu a jehličnatých stromů. Alicina vize se změnila a najednou v ní byl nápis. Snad název města. Wirgin. To jediné tam stálo.
„Wirgin?“ ptal jsem se Alice. Odpověď se mi však donesla z jiného zdroje.
„Je to město v Kanadě. Velmi malé a pro výskyt upírů naprosto ideální. Něco jako Forks.“ Emmett dokončil myšlenku a já na něj jen zíral.
„Byli jsme tam na svatební cestě, jedné z mnoha,“ objasnila Rose a poplácala Emmetta po zádech.
„Takže jedeme tam?“
Nenávidím a miluji - 10,