Nenávidím a miluji – epilog

Deprecated: Non-static method GDSRDBCache::get_posts() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/class.php on line 2011 Deprecated: Non-static method GDSRDBCache::get_logs() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/class.php on line 2018 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Strict Standards: Non-static method gdTemplateDB::get_template() should not be called statically in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/gdt2/classes.php on line 419 Strict Standards: Non-static method gdTemplateDB::get_template() should not be called statically in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/gdt2/classes.php on line 419 Strict Standards: Non-static method gdTemplateDB::get_template() should not be called statically in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/gdt2/classes.php on line 419 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Edward:

Ještě hodnou chvíli jsem klečel před plápolající hranicí a rovnal si své myšlenky. Má rodina se mě snažila uchlácholit. Izzie, mohla předstírat smrt a vydat se na cestu zpět do Forks. Jak rád bych byl… Kolik štěstí by mě v tu chvíli potkalo? Kolik lásky bych jí pak dal?

„Edwarde Antony Masene Cullene!“ uslyšel jsem zvýšený hlas. Hlas, který mi až příliš připomínal Izzie. Jemně jsem natočil hlavu a spatřil ji. Spatřil lásku, odhodlání a zlobu v jejích očích. Tolik citu a něhy. Tolik zloby a rozčarování. To vše se mísilo v jejím jediném pohledu. „Neříkala jsem ti, abys byl doma a staral se mi o Charlieho? Nevěřil hloupostem a zůstal v bezpečí!“ pěnila.

„Izz…“ nemohl jsem uvěřit, že moje sladká Izziinka žije. Že hrůzy, které se zde staly, přežila a ještě kárá mě, že jsem se rozhodl přijet. Přijet si pro ni, aby zde nebyla jediný další den.

„Žádné Izz, je mi jedno co sis myslel, jak si to myslel a cokoli dalšího! Měl jsi být doma a v bezpečí!“ soptila a z jejích očí lítaly blesky.

„Je mi to moc líto, ale nemohl jsem!“ dostal jsem ze sebe smysluplnou větu. Hned na to, jsem se vymrštil do stoje a hnal se k ní. Neuhla nechala se mačkat v mé náruči, dokud se její pozornosti nezačala dožadovat Alice, za níž následoval i zbytek mé povedené rodinky.

***

Uběhlo už několik týdnů od doby, kdy jsem si myslel, že o svou Izzie, jsem znovu přišel. Za tu dobu jsem se stihl omluvit a ubezpečit ji, že bez ní nemá můj život, má existence smysl. Byla mé zlatíčko, bez kterého by má existence nebyla úplná, nebyla taková jaká má.

Izzie se vrátila ke svému otci, který byl nadšený, že se jeho zmizelá dcera našla a je živá a zdravá. Celé městečko slavilo její návrat a já plánoval velmi zásadní krok v našem vztahu.

***

Celé dlouhé dny plynuly a já se konečně odhodlal. Alice skákala radostí a Jasper měl z veselé a láskyplné nálady skvělé emoční prostředí. Jak sám říkal, něco takového mu dlouhou dobu chybělo. A mě také. Celou svou bytostí jsem se těšil na chvíli, až Izzie bude jen a jen s námi. Ano bylo to nefér, k jejím rodičům, ale má rodina si ji tolik oblíbila a navíc nikdo nevěděl, jak dlouho může Izzie zůstat u otce, jak se bude její dar vyvíjet s časem. Bude iluze stárnout, tak jak by měla? Nebo zůstane tou krásnou sedmnáctiletou dívkou?

Ze všech těchto myšlenek mě vytrhla Izzie, která nakoukla do mého pokoje:

„Ahoj, Alice mě pustila nahoru.“ Byla jako malé dítě, které nakukuje do pokoje svých rodičů.

„To nevadí, jen pojď,“ usmíval jsem se na ni jako retardovaný blbeček. Jen ten pocit, že je se mnou, že spokojeně odpočívá v mé náruči, mě přiměl k přihlouplému úsměvu.

Spokojeně se mi stočila do náruče a začala pokojně oddechovat. Opravdu se zdálo, že spí, a kdybych netušil o jejím upířím stavu, byl bych tomu i věřil.

„Izzie? M-Mám na te-tebe jednu-u důležitou o-otázku,“ zadrhával jsem se a vykoktával slova. Je možné, aby i na upíra působila neskutečná nervozita?

„Jen mluv,“ vybídla mě a pohlédla do mých očí. Nervozita, která mě zaplavila, musela být patrná i jí. Jemně se usmála a pohladila mě po tváři. „O co jde?“

„Isabello Marie Swanová, prokázala bys mi tu čest a stala se mou ženou?“ vypravil jsem ze sebe a nervózně pohlédl do jejích očí. Co když řekne ne? Napadlo mě. Zvládl bych to? Přežil bych něco takového?

Její dlouhá odmlka mě začínala děsit a to celé se muselo nutně projevit v mých očích. Všimla si toho, byla to nepatrná změna, ale zaznamenala ji. Naklonila se nade mě a jemně mě políbila. Nejprve na čelo, pak na nos, oční víčka, jemně skousla můj ušní lalůček a odtáhla se. Mé rty vynechala a já začínal mít neblahé tušení. Zavrtěla se v mé náruči a pak pohlédla do mých očí.

„Ano, vezmu si tě, Edwarde Antony Masene Cullen. A moc ráda,“ zasmála se a spojila naše rty v souhře dokonalého polibku. Nemohl jsem uvěřit jejím slovům, ale do polibku jsem dal všechnu lásku, kterou jsem k ní pociťoval.

Ještě chvíli jsme si užívali jeden druhého, když do dveří mého pokoje, jako lavina vtrhla má ztřeštěná sestra s pokřikem:

„Bude svatba!!! Jupííí!!!“

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (4 votes cast)

Nenávidím a miluji – 11

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Edward:

Ano jedeme. Jedeme do malého městečka Wirgin někde v Kanadě. Celou cestu jsem pociťoval zvláštní mrazení, jako by mi něco vzdáleně říkalo, že vše nedopadne jak má. Že má Izzie tam nebude. Že přijedeme pozdě, nedokážeme ji zachránit. Ale věděl jsem já, co bych dělal? Jak bych reagoval?

Věděl jsem jen, že bez ní žít nebudu, že mé srdce pukne žalem a mé tělo se roztříští na miliony malých kousků, které už nikdo nikdy nesloží. Dlouhá cesta mi na náladě nepřidávala, nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím, jak se bude tvářit? Bude se smát, bude naštvaná? A uvidím ji vůbec?

„Edwarde, prosím!“ napomenul mě dnes již po sté Jasper. Mé emoce mu život neulehčovaly, ba naopak. Byl jsem nervózní a stále vzpomínal. Nemohl jsem zastavit příval myšlenek a vzpomínek, které přicházely a odcházely v rychlých intervalech.

Chvíli jsem se v duchu usmíval nad smějícím se obrazem Izzie a v příští vteřině jsem chtěl brečet, když jsem si uvědomil, že tuhle sladkou a krásnou ženu možná už nikdy neuvidím. Nemohl jsem nijak zabránit hrozné ztrátě. Navíc i Volturriovi měli velký podíl na mém strachu. Co když se rozhodnou, že se mnou Izzie nepustí?

Je možné, že by si ji už navždy chtěli nechat jen pro sebe? Ne! Nesmí, Edwarde, a ty na to nesmíš myslet. Takové myšlenky se nepřipouštějí! Nadával jsem si v duchu. Má mysl se toulala a já nemohl ovlivnit, co se zrovna mihne mou smutnou a ztrápenou myslí.

„Jsme tady,“ promluvil z předního sedadla Carlisle, řízení jsem se vzdal. Nebyl jsem ve stavu vnímat cokoliv dalšího.

„Jdeme?“ zeptal se Jasper, který jel s námi, aby mě případně uklidnil. Jediný výsledek však byl jeho nervózní a šílený výraz. Nemohl jsem uvěřit, že celou cestu vydržel.

„Ano, jdeme,“ odpověděl jsem mu rozhodně a natáhl se po klice dveří. Chvíli jsem se zarazil. Došlo mi, že právě teď přijde okamžik pravdy. Pravdy, která ukáže další směr mých kroků… Vrátím se zpět domů, zpět do Forks i se svou láskou, nebo se vydám do Volterry pro smrt, nebo pro ni, s ní? Kdo ví, jak tenhle příběh skončí?

Spolu s rodinou jsem mířil na mýtinu, kterou Alice viděla ve své vizi. Nemohl jsem uvěřit, že cesta může trvat tak dlouho. Dlouhou dobu i s upíří rychlostí. Opravdu jsem se tolik těšil? Opravdu bylo možné hynout takovou láskou a touhou ji znovu vidět? Nechápal jsem jedinou svou myšlenku a jediný svůj krok. Nechápal jsem, jak ještě běžím, když každá má myšlenka patřila JÍ.

S hrůzou jsem si uvědomoval, za jakých okolností ode mě odjela. Jak se seběhly chvíle a okamžiky mého posledního zbytku štěstí. Proč jsem jen žárlil? Proč?

„Demetri!“ vypískla Izzie, když spatřila blonďatého upíra z královské gardy. Okamžitě se vymrštila z mého náručí a rozběhla se do jeho připravených paží.

„Issinko!“ zašeptal jí do ucha. Jeho myšlenky prozrazovaly, jak moc ji má rád, jak moc o ni stojí. Z mého hrdla se dralo nenávistné vrčení a mé myšlenky byly plné zloby. Podobné pocity jsem ještě nepocítil. Něco tak silného, nenávistného a vášnivého? Co se to se mnou děje? Kde je chyba?

„Tak ráda tě vidím, chyběl jsi mi tady!“ mumlala mu neustále do ramene a těsně se k němu tiskla. Stočil jsem zrak k ostatním. Felix se na ni díval zkoumavým pohledem a Jane čekala, až s ní bude sama. Vůbec jsem nechápal jejich myšlenky, ale nakonec jsem si řekl, že nemám na výběr. Musím počkat, až mi to bude chtít říct ona sama.

Teď už vím, kolik chyb jsem nasekal, kolik zloby jsem zbytečně roztrousil. Vím i jaký cit mě to posedl. Ten nejméně vhodný a nejméně potřebný. Pro tuhle chvíli naprosto nevhodný. Vždyť jsem se s ní měl rozloučit a místo toho jsem se s ní pohádal. Jsem hlupák!

„Co s ním máš?“ vyštěkl jsem na ni, jakmile jsme osaměli v mém pokoji.

„O čem to mluvíš?“ ptala se zaskočeně a ublíženě hleděla do mých očí. „Demetri je jediný přítel, kterého jsem ve Volteře měla! Jediný, který mě neodsuzoval a který mě podporoval!“ její hlas nabíral na síle s každým jejím slovem.

„Viděl jsem vás! Copak si myslíš, že jsem slepý, že jsem neviděl, jak se po něm plazíš?“ pokračoval jsem a můj hlas, stejně jako její nabíral na intenzitě.

„Co jsi viděl? Objala jsem přítele, který mi moc pomohl! Copak bych ti řekla, že jsem upírka, kdybych tě nemilovala? Ne! Nechala bych tě myslet si, že jsem zemřela! Měla bych klid a nemusela bych se s tebou dohadovat!“ křičela na mě a oči se jí podivně leskly. Nebýt upírka tryskaly by z nich želví slzy. V tuhle chvíli jsem však nemohl otevřít náruč a pevně ji v ní sevřít. Byl jsem naštvaný a žárlivost spalovala každou buňku mého mrtvého chladného těla.

Proč jsem takový hlupák? Proč jsem se rozhodl ničit ji? Proč jsem byl zlý a křičel? Nemohl jsem ji tím donutit zůstat, musela jít. Aro si byl až příliš jistý a smrt, kterou chystal pro jejího otce… Jen doufám, že o jeho plánech Izzie nevěděla. Byl jsem zhnusený sám sebou a Jasper mé rozpoložení poznal. Cítil ten odpor, který jsem k sobě pociťoval. Cítil každý záchvěv mého ponurého života. Mého osobního selhání.

Jak jsem jen mohl být tak hloupý! V den kdy odcházela, se tolik snažila, abychom se nerozešli rozhádaní, ale dal jsem si říct? Dal jsem si já pitomec říct? Nedal! Byl jsem hloupý a zabedněný.

„Edwarde?“ položila své dlaně na můj obličej. Demonstrativně jako malé dítě jsem zavřel oči a odmítal je otevřít. „No tak Edwarde, nechci takhle odejít!“ prosila mě.

„Jen si jdi za tím svým Demetrim!“ štěkl jsem a nenávistně ji provrtal pohledem.

„Edwarde,“ kroutila zoufale hlavou. „Proč tohle děláš? Co jsem ti udělala?“

„Muchluješ se s ním! Táhneš to s ním a doufáš, že já to jen tak přehlédnu?“ rozkřičel jsem se. Zoufalstvím zavřela oči a sklopila hlavu.

„Edwarde, nechtěla jsem takhle odejít, ale nedáváš mi na výběr.“ Smutné oči se otevřely a naposledy se na mě podívala. „Sbohem Edwarde,“ zašeptala zlomeně. Pomalu vycházela ze dveří, jen než se za ní zavřely, zaslechl jsem tichý šepot: „Postarej se o Charlieho, slíbil jsi to!“

Tenkrát jsem ji viděl naposledy. Bál jsem se, že tohle je už opravdu naposledy, poslední příležitost, kterou jsem měl k omluvě za všechno mé chování a já ji promrhal. To jsem opravdu takový hlupák? Takový idiot, který nepřijme zdravou konkurenci, i když to konkurence nebyla, jak říkala Izzie.

„Jsme tady,“ vydechla Alice a začala se rozhlížet. Vytrhla mě tak z myšlenek a já se začal soustředit. Ve vzduchu bylo velké množství štiplavého kouře po pálících se upířích tělech. Na druhé straně louky, která se před námi rozprostřela, jsem uviděl plápolající hranici.

Velkou rychlostí jsem se k ní rozběhl a snažil se nedát znát nervozitu, která mě obklopila. Opravdu cítit ji mohl jen Jasper, který se pod tlakem emocí celé rodiny rozklepal. Sám měl strach a k tomu ještě my!

„Kde je?“ vybafl jsem na Demetriho, kterého jsem vzdáleně zahlédl.

„Nevím!“ svěsil hlavu. „Většina gardy je pobitá! Ti, co přežili, se měli vrátit do Volterry, já jen likviduju zbytky.“ Pohodil rukama k hranici.

„A Izzie?“ štěkal jsem na něj. Měl jsem neuvěřitelný strach.

„Opravdu nevím, Edwarde. Je mi líto, že jsi o ni musel takto přijít, ale je možné, že do ohně ji vhodili jiní,“ poslední slova už jen šeptal.

Zničeně jsem se svezl na kolena. To nemůže být pravda, nemůže být mrtvá. Vždyť pokaždé byla tak plná života! Alice se snažila nakouknout do její budoucnosti, jestli ji uvidí. Hned potom zkoušela tu mou, ale ani tam ji neviděla. Zalekla se, když viděla, že i má budoucnost mizí.

A ano, opravdu mizela. Bez Izzie, neměla tahle existence smysl a já se rozhodl žádat o smrt. Rodina mi nevyhoví, ale vyprovokovat Volturriovy by neměl být problém.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (5 votes cast)

Nenávidím a miluji – 10

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Edward:

Nevím, jak je to dlouho, co jsem se zhroutil jako hromádka neštěstí. Vím jen, že od té doby se mě členové mé rodiny snažili přivést zpět k životu. Nepovedlo se, stále jsem klečel, zničený skutečností  její ztráty, na verandě našeho domu. Od té chvíle, kdy se ztratila z mého života, ze mě byla troska. Troska klečící na verandě domu a doufající, že to vše byl jen zlý sen.

„Edwarde,“ oslovila mě jemně Rose, „pojď do domu. Promluvíme si, všechno bude dobré.“

Nereagoval jsem na ni. Přišla tedy blíž a objala mě kolem ramen. Shovívavě se na mě usmála a začala mluvit:

„Izzie udělá cokoliv, aby se k nám mohla zase vrátit.“ Její slova mě těšila, ale zároveň mi připomněla, jak zle jsem se k ní zachoval. Jak jsem ji obvinil, co jsem si myslel.

Znovu se mi vybavil den, kdy jsem se o ní vše dozvěděl, den, kdy jsem byl u ní a den, kdy se ozvali Volturriovi. Prokletí, zlí a podlí Volturriovi. Den, kdy mi Alice zavolala a den, kdy oni zavolali mého anděla. Kdy ho zavolali na misi, na kterou sami nestačí…

„Ahoj Alice,“ ohlásil jsem se do telefonu.

„Budeme mít návštěvu,“ v jejím hlase se odrážel smutek a strach. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se Denalijští nerozhodli pomstít Tanyinu čest, ale kde by ji ona vzala? Tak zákeřnou, zlou a podlou bytost jsem už dlouho nepotkal.

„Jakou?“ vypálil jsem do telefonu.

„No víš…“ Přesně v tu chvíli se rozdrnčel i Izziin telefon. Podívala se na něj a zaklela. Zvedla ho a smutně se zadívala do mých očí…

„No víš, Volturiovi se rozhodli přijet,“ vydechla nakonec do telefonu Alice. To já však věděl, Izziiny smutné oči až příliš prozrazovaly její smutek. Smutek, který cítila, když jí řekli, že musí od otce, ode mě, od rodiny, kterou našla a se kterou mohla strávit šťastnou věčnost.

„Tak ahoj Alice,“ ukončil jsem hovor a dál pozoroval téměř nepostřehnutelné pohyby Izziiných rtů. Pak i ona zavěsila a zadívala se na mě tím nejsmutnějším pohledem, který jsem si dokázal představit.

„Je mi to tak líto,“ vydechla po chvíli smutného koukání do mých očí. „Oni… rozhodli se… Rozhodli se, že s nimi odejdu, ne že bych snad měla na výběr.“

„Bude to dobré, jistě se brzy vrátíš a…“ Větu mě nenechala dokončit a zdvižením svého krásného prstu mi naznačila, abych mlčel.

„Postarej se mi tady o Charlieho, a kdyby přišly zprávy o mé… O mé smrti… Nevěř jim…“ Začala mi říkat vše potřebné. Abych neuvěřil zprávám o její smrti, že to může být kvůli lidem. Abych neuvěřil zprávám z Volterry, že udělá cokoliv pro návrat ke mně.

„Miluji tě,“ šeptl jsem do jejích vlasů, když jsem si ji přitáhl těsně k sobě. Věděl jsem, že bude muset brzy odejít, věděl jsem, že chvíle s ní se mi krátí. Mým jediným štěstím v tuhle chvíli bylo, že ji přijedou vyzvednout osobně. Aro chce něco ‚důležitého‘ Carlislovi a tak se rozhodl přijet i s částí své gardy.

Rosalie stále klečela vedle kamenné sochy, kterou jsem se rozhodl představovat. Opět stejně jako tenkrát mě zasáhly vzpomínky. Mé vzpomínky na její odchod, na pár posledních chvil s ní. Měl jsem tak velké štěstí.

Pár dní před očekávaným příchodem Volturriů ‚utekla z domu‘, aby svému otci nemusela nic vysvětlovat. Hledal ji opravdu dlouho a stále neustal. Kdyby tak věděl, jak daleko jeho dcera je a jak malá je naděje, že se mu ještě kdy vrátí.

„Nééé,“ uslyšel jsem zoufalý výkřik Alice. Poprvé od jejího odchodu jsem se začal soustředit na něčí myšlenky.

V Alicině vizi jsem viděl, jak Izzie, moji sladkou Izzie, trhali na kousky. Na titěrné kousky a pak je pálili. Házeli ji na plápolající hranici k ostatním Volterským vojákům. Ale to nemohla být pravda, ona se mi vrátí, vrátí se mi!

Zhroutil jsem se na zem a začal vzlykat. Vzlykat bez slz, které se nedostaví. Nedostaví se a neukážou tak světu mou bolest. Bolest ze ztráty anděla, který prozářil můj malý svět miliony malých úsměvů a světýlek.

„Musíme tam, musíme ji najít. Tohle nemůže být pravda!“ slyšel jsem Alice, která nervózně těkala očima a snažila se najít náznak lži. Je možné, aby šlo o smyšlenou vizi. Mohl ji snad Aro nějak poslat? Mohl to nastražit, abychom uvěřili?

„Pojedeme všichni,“ promluvil Carlisle. V tu chvíli jsem byl na nohou a po dlouhé době se vydal zpět do domu. Chvíli na mě všichni koukali jako na zjevení, ale pak se dali do pohybu a do příprav. Museli jsme ji získat zpět. Bez ní už tahle rodina nebyla úplná.

„Budeš u nás,“ promlouval jsem jí do duše. „Charlie tě u nás nikdy hledat nebude, je to nepravděpodobné.“

„Ví, že jsem se s tebou vídala, že jsi byl můj kluk. Budeš první, za kým půjde.“ Měla pravdu a já jí nemohl zabránit. Měla pravdu, sakra!

„Půjdu s tebou,“ řekl jsem jí nekompromisně. Jen se krásně zasmála a hodila do batohu další věci.

„Nic se mi nestane, jsem upír. A navíc, nesmí to vypadat, že jsme odešli spolu.“ Zase měla pravdu, až mě děsilo, jak moc chytrá nebo spíš vychytralá je.

„Dobrá, ale…“

„Kdyby se cokoliv dělo, zavolám. A hned, jak se u vás Charlie staví, zavoláš!“ dokončila za mě. Němě jsem přikývl. Udělal bych to pokaždé, když by něco řekla, ač nyní jsem s ní v mnoha ohledech nesouhlasil. Nelíbilo se mi, že bude tak hluboko v horách sama.

Vše bylo připraveno. Každý detail promyšlen a my se vydali na letiště v Seattlu. Cestovat bychom měli do jižní Ameriky, kde se měla Volterrská garda setkat s povstalými upíry.

„Moment,“ vykřikla najednou Alice. Zahleděla se do dálky a já tak mohl spolu s ní sledovat vizi. Nebyli jsme však v jižní Americe. Vize byla plná sněhu a jehličnatých stromů. Alicina vize se změnila a najednou v ní byl nápis. Snad název města. Wirgin. To jediné tam stálo.

„Wirgin?“ ptal jsem se Alice. Odpověď se mi však donesla z jiného zdroje.

„Je to město v Kanadě. Velmi malé a pro výskyt upírů naprosto ideální. Něco jako Forks.“ Emmett dokončil myšlenku a já na něj jen zíral.

„Byli jsme tam na svatební cestě, jedné z mnoha,“ objasnila Rose a poplácala Emmetta po zádech.

„Takže jedeme tam?“

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (5 votes cast)

Nenávidím a miluji – 9

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Edward:

„Edwarde, budu muset domů.“ Izzie po celou dobu seděla na mém klíně a nic neříkala. Opět jsem neslyšel její myšlenky a byl z toho trochu zklamaný. Svým pohledem jsem neustále sledoval její tvář, byla tak fascinující, krásná, dokonalá, jako Boticceliho Venuše.

„Jistě, odvezu tě,“ usmál jsem se na ni a jemně ji pohladil po tváři. Aniž bych ji pustil ze své náruče, jsem se zvedl a odnášel ji do auta. Ona je moje všechno, můj život nebo existence? Zaslouží si mnohem víc, než jen nosit na rukou. Dnešní den mi jen potvrdil, že bez ní už nemá má existence význam. Těžký den, který konečně končí, byl však velmi přínosný. Uvědomil jsem si, že musím každý okamžik s ní prožít naplno. Upír nikdy neví, co se stane, tedy jak který. Taková Alice…

„Nohy mi slouží,“ smála se mi Izzie, ale já ji odmítl pustit. Protočila panenky, ale nechala se poslušně odnést a usadit do auta. Upíří rychlostí jsem ho oběhl a nasedl na místo řidiče.

„Co jsi vlastně dělala v lese?“ zeptal jsem se na otázku, která mě tížila už hodně dlouho.

„Šla jsem na lov,“ pokrčila rameny. Ano tak takhle jednoduchá odpověď mě nenapadla. Podíval jsem se jí do očí a seznal, že jsou zčernalé žízní. Žízní po krvi, měli bychom se zastavit na lov.

„Nechceš se někde zastavit než…“ ani jsem to nedořekl a už kroutila hlavou.

„Táta bude mít starost,“ zamítla můj nápad. „Ale neboj, nebylo by to poprvé, co bych se nedostala na lov.“

„Izzie, já nechci abys…“

„Edwarde, to je v pořádku, nebo bude…“ Její úsměv teď dominoval celému jejímu obličeji. Na chvíli se zamračila, když jsem vjel na příjezdovou cestu k jejich domu. Nechápal jsem proč, dokud se na sedadle spolujezdce opět neobjevila lidská dívka. Dívka, do které jsem se zamiloval, a která mě naučila, že ne každý upír je zrůda.

„Přijď,“ zašeptala, pohladila mě po tváři a jemně přejela svými rty po mých. Bylo to jako polibek motýlích křídel. Pak rychle vystoupila a než jsem se vzpamatoval, zmizela mi v útrobách domu. Chtěl jsem s ní zůstat, ale musel jsem za rodinou. Měli jsme toho hodně co probírat.

„Edwarde?“ ptala se mě Alice, když mě zpozorovala doma. Očekávala, že zůstanu s Izzie.

„Půjdu za ní až k večeru,“ odpověděl jsem jí a vydal se do domu.

„Edwarde?“ Esme byla stejně zděšená jako Alice. Přišlo mi až směšné, jak moc se báli mé reakce na Tanyu sedící v obývacím pokoji.

„Tanyo,“ pozdravil jsem ji a sedl si do posledního volného křesla. Nechápavě ke mně zvedla svůj obličej a zadívala se do mých očí.

„Edwarde, já…“

„Nechci to slyšet.“ Utnul jsem ji, další omluvy od ní bych už nemusel vydržet, navíc jsem o ně ani nestál. Opravdu jsem se těšil, až odjede zpět do Denali a nechá mě i mou rodinu a hlavně mou lásku na pokoji. Prožívat existenci v klidu míru a pohodě.

„Jak se má Izzie?“ ptala se mě Rose hned, jak spatřila můj zadumaný výraz.

„Dobře, předpokládám, že vaří večeři svému otci.“ Odpověděl jsem a znovu se ponořil do svých myšlenek. Poslední den byl opravdu dlouhý, a ač jsem upír, pociťoval jsem zvláštní druh únavy. Ne ten fyzický, pokud šlo o to, zaběhl bych si z fleku maraton, ale ten psychický. Byl jsem vyčerpaný, mé myšlenky se rozutíkaly a já se po chvíli přistihl, že jen bezmyšlenkovitě zírám na potah křesla.

„Není ti nic?“ ptala se starostlivě Esme, když si všimla mého zamračeného pohledu.

„To nic, jsem jen trochu vyčerpaný. Byl to dlouhý den,“ osvětlil jsem jí své momentální rozpoložení. Zasloužila si znát pravdu, vědět, co se synovi honí hlavou.

„To s Izzie,“ začala.

„Já to opravdu nevěděl,“ zasmál jsem se při vzpomínce na její myšlenky.

„To jsem nemyslela. Chci říct, jak fungují ty její – říkejme tomu iluze?“ ptala se, ale já neznal odpověď, zajímavé jak se mi otázky množily a množily, zatímco odpovědi stále nikde.

„Opravdu nevím, musím si s Izzie ještě promluvit. Měli bychom toho spolu hodně probrat.“ Při myšlence, že s ní zase brzy budu, se má tvář vyjasnila, alespoň tak to bylo vidět v Esmeiných myšlenkách.

„Ano, to jistě měli…“ zasmála se Esme. Chvíli jsem nechápal proč, dokud se mi Emmett nezačal v myšlenkách vysmívat. No jo, prostě jsem se tvářil jako zamilovaný pitomec, to je toho.

***

Po pár hodinách připitoměného koukání do prázdna jsem byl konečně na cestě za svou láskou. Její otec už musel spát a tak jsem se potichu vyhoupl do jejího pokoje. Okno měla otevřené dokořán a tak mě nic nezdržovalo. Byl jsem opravdu rád, že ji zase spatřím.

V jejím pokoji však bylo prázdno, jako by tam nebyla. Zaposlouchal jsem se do zvuků v domě, ale slyšel jsem jen Charlieho, který spokojeně spal ve svém pokoji. Nechápal jsem, kde může Izzie být, přece jen jsme byli domluvení nebo ne?

Začala se mě zmocňovat panika a hrůza z toho, co všechno se jí mohlo stát. Nervózně jsem přecházel po celém jejím pokoji sem a tam, sem a tam, jako by mi ji to snad mělo pomoct přivolat.

Několikrát jsem zavolal Alice, jestli něco neviděla, ale bylo to marné. Pokud Izzie nechtěla, neviděla ji. Jediné co mě stále udržovalo při zdravém rozumu, bylo vědomí, že Tanya je stále doma. Díky tomu, že jsem rodině volal, ji nepouštěli z očí.

„Ahoj,“ ozval se za mnou nádherný hlas. Rychle jsem se otočil a spatřil Izzie, jak sedí na parapetu a provrtává mě karamelově zlatýma očima. Z mého už tak kamenného srdce spadl velký balvan, až jsem se divil, že to Charlie neslyšel.

„Ahoj,“ vydechl jsem a hnal se ji obejmout. Zapřel jsem se do ní, až jsme málem vyletěli oknem ven. Drtil jsem ji a mačkal, dokud mírně nezaskučela.

„Co se stalo?“ zeptala se, jako by naprosto nechápala, odkud vítr vane.

„Kde jsi byla?“ vypálil jsem na ni okamžitě.

„Na lovu, opravdu jsem musela.“ Pokrčila rameny. „Navíc zas tak dlouho jsem pryč nebyla.“ Ukázala na hodiny. Měla pravdu, ač pro mě to byla věčnost, uplynula pouze slabá půlhodinka od chvíle, kdy jsem zjistil, že Izzie není ve svém pokoji.

„Omlouvám se, asi to přeháním.“ Asi? Určitě to přeháním. Omluvně jsem se usmíval na dívku sedící na hraně okna. Netušit, že je upír jsem ztuhlý strachy.

„To je v pořádku, vždyť já se ti nedivím.“ Seskočila z okenní římsy a přešla ke mně. „Asi máš pár otázek.“

„Ano,“ přitakal jsem a jemně ji objal kolem pasu. Úplně by mi stačilo ji takhle držet po zbytek věčnosti.

„Tak se ptej,“ zamumlala mi do košile.

„Tak třeba…“ na co se zeptat první? Jak začít?

„Tak třeba, kolik lidí si zabila?“ zeptala se, se smíchem.

„Nikdo nemáme čistý štít,“ zamumlal jsem jí do vlasů. Přece jen tohle bylo to poslední, co mě tížilo.

„Já jo,“ usmála se. „Ve Volteře jsem nikoho nezabila.“

„To jsi na tom lépe než já a to mě k tomu Carlisle vedl.“ Zasmál jsem se jejím myšlenkám a odhodlal se zeptat na první otázku. „Jak to vidíš do budoucna s Charliem?“

„Já vlastně nevím, doufám, že s ním budu moct zůstat dlouho. Jen nevím, jak se k tomu budou stavět Volturiovi.“ Chabě se usmála a přešla k posteli, na kterou si sedla. Přisedl jsem si k ní a tázavě se na ni zadíval.

„Volturiovi? Myslel jsem, že ti dali volnost?“

„To ano, do jisté míry. Víš, když jsem řekla, že se chci vrátit k otci, byli dost proti, ale nakonec souhlasili, ale já jim musela slíbit, že pokud mě kdykoliv budou potřebovat, mohou mě zavolat. Jinak by mě nepustili.“ Její smutné oči prozrazovaly neskutečnou bolest, kterou musela cítit. Nevěděla, kdy pro ni přijdou, ani zda se pak bude moci vrátit.

„Takže tě nechají žít s otcem, dokud tě nebudou potřebovat?“ ujišťoval jsem se.

„Ano a ve chvíli, kdybych je neuposlechla, zabijí ho.“ Svěsila hlavu a jejím tělem otřásl tlumený vzlyk. Ne můj andílek nebude trpět. Poposedl jsem si k ní a pevně ji sevřel ve své náruči.

„Bude to dobré, neboj,“ konejšil jsem ji. „Uvidíš, že bude.“

„S tebou určitě,“ zabořila obličej do mého ramene a nechala se jemně laskat a hladit. Naše polibky se změnily, už se nepodobaly doteku motýlích křídel ba právě naopak, byly plné vášně, touhy a odříkání. Byl jsem tolik šťastný, že jsem málem přeslechl telefon, který se rozdrnčel v mé kapse.

„Ahoj Alice,“ ohlásil jsem se do telefonu.

„Budeme mít návštěvu,“ v jejím hlase se odrážel smutek a strach. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se Denalijští nerozhodli pomstít Tanyinu čest, ale kde by ji ona vzala? Tak zákeřnou, zlou a podlou bytost jsem už dlouho nepotkal.

„Jakou?“ vypálil jsem do telefonu.

„No víš…“ Přesně v tu chvíli se rozdrnčel i Izziin telefon. Podívala se na něj a zaklela. Zvedla ho a smutně se zadívala do mých očí…

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.8/10 (5 votes cast)

Nenávidím a miluji – 8

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Edward:

„Edwarde?“ oslovila mě poprvé Esme. „Co se děje?“

„Jen…“ hodil jsem zoufale rukama k Izzie a znovu se sesunul k jejímu tělu. Má láska a odpor k upírství jí nedovoloval říct mi pravdu. Nesčetněkrát jsem jí řekl, že jsme netvor, že nechci, aby byla jako já. Neodpustil bych si to, nesnesl to. Jsi tak lidská a křehká, tak dokonalá. Nebála se říct to Rose, ale bála se, říct to mě? „Proč?“ zamumlal jsem směrem k jejímu tělu.

‚Už jsem Ti to říkala. Jsem zbabělec. Bála jsem se, že až se dozvíš pravdu… Že až se dozvíš pravdu, zavrhneš mě.‘ Její hlas byl prosycen bolestí. Copak si opravdu myslela, že bych ji opustil? I teď se bojí?

„Jak bych asi mohl?“ ptal jsem se dál. Vždyť byla tím nejlepším, co mě v mé existenci potkalo. S ní jsem se cítil znovu živý, jako by mé srdce začalo znovu bít. Bít jen pro ni.

‚Copak to vím?‘ opáčila mi a v jejím duševním hlase byla velká rýha bolesti a smutku. ‚Nikdy jsem ti neměla lhát, vím to, jen jsem… Udělala chybu… Hned první den jsem ti měla říct, jak to je. Ale… Vy jste nevypadali, že si mě budete všímat a já…‘

„Pššš,“ pošeptal jsem u jejího ucha a položil svůj prst k jejím rtům. Bylo to nepotřebné gesto, protože ústa opravdu nepotřebovala, ale zabralo to. Její myšlenky byly pryč. Schoulil jsem se na její tělo a snažil se přemýšlet, když ke mně opět dolehly něčí myšlenky.

‚Sakra,‘ byla to Alice a v myšlenkách pořádně nadávala.

„Co se děje?“ zvedl jsem mírně hlavu a zadíval se na ni. Její výraz byl nepříčetný a vztekle se dívala k Izzie.

„Ty potvoro! Víš, jaký jsem měla strach!“ začala na ni řvát a Jasper ji pevněji chytil. Alice se v jeho náruči začala zmítat a prskala na všechny strany. Byla opravdu hodně naštvaná, když se prala i s Jasperem.

‚Copak se zbláznila?‘ vrtalo mu hlavou. Nechápal co se děje, nebo proč Alice křičí na mrtvou Izzie. No neznat okolnosti…

‚Myslím, že si už nezaslouží víc trápení. Bylo toho dost.‘ Culila se v duchu Izzie a já propukl v šílený smích. Měl jsem radost, konečně jsme mohli žít šťastně a spolu. Alicin nepříčetný výraz se změnil v nechápavý a její oči mě dokonale propalovaly. Já se však nemohl zastavit. Celá rodina nás bezradně pozorovala a nikdo z nich, tedy až na Rose, nevěděl, co si má myslet. Vidět se takhle, taky bych nevěděl.

„Ty jsi to věděl? Celou tu dobu? To jste museli hrát tu komedii?“ pěnila Alice. Obrátila tak svou pozornost na mě a začala hrozivě vrčet. Jejími myšlenkami prostupovaly zapalovače, benzín a hranice. Upalovací hranice.

„Nevěděl, dozvěděl jsem se to před pár minutami. Jen o chvíli dřív než ty,“ stále jsem se smál a nemohl přestat.

„Vysvětlí nám to někdo?“ vybuchl najednou Emmett, který nechápavě těkal od jednoho k druhému. „Vy jste se snad zbláznili! Ona umřela a vy? Vy se tady hádáte. A ty… Ty se k tomu směješ jako na Nový rok! Ty nejsi normální. Definitivně si se zbláznil!“ ukazoval na mě a nepřestával křičet.

„Isabelle nic není!“ prskla Alice a namířila svůj tenoučký prst k Izzie. Emmett na ni koukal, jako dítě, kterému řekli, že dárky nenosí Ježíšek.

„Ty jsi z těch vizí dočista zblbla!“ zavrčel směrem k Alice, byl smutný a navíc se bál, že ztrácí další sourozence. Že nás Carlisle zavře do ústavu a zahodí klíš. Blázniví upři, kdo to kdy viděl.

Izzie se začala v duchu smát a pak přemítat, jestli si má nebo nemá sednout. Tomu jsem se zasmál a rozhodl za ni. Zvedl jsem se ze země, popadl ji za ruce a pomalu jí pomohl vstát.

„Vítej zpět,“ zašeptal jsem jí do ucha a pevně ji objal. „A už nikdy… Nikdy mi to nedělej.“

„Nikdy,“ vrátila mi a její slova měla pečeť slibu. Na jejich důkaz mě jemně políbila, to mi však nestačilo a já si její ústa začal dravě přivlastňovat.

„Miluji tě,“ zasmála se, když se naše ústa konečně odtrhla. Ihned stočila pohled k mé zmatené rodině. Jasper v šoku pustil Alicin pas a ta se okamžitě vrhla na Izzie. Rychle mě odstrčila a začala ji mačkat a drtit ve své náruči, nechtěla jí tak snadno odpustit, ale byla tak šťastná, že to jinak nešlo. Stejně to Izzie bude stát hromadu nákupů. Ještě, že ji přešlo to vyhrožování. Blesklo mi hlavou.

„Jsem ráda, že žiješ.“ Zašeptala jí do ucha. A dál spřádala plány na nákupy, ten seznam byl už teď naprosto nekonečný. Takhle Izzie uvidím zase až napřesrok. Napadlo mě.

„To já taky,“ smála se Izzie a obětí jí oplácela. To už u nás byla i Rose, která ji jen jemně přejela po zádech a výrazně na ni mrkla. Izzie se jen zakřenila a obrátila oči v sloup. Rosiny myšlenky říkaly jediné: ‚Já ti to říkala!‘

Sice jsem nechápal, jak se Rose podařilo tak dlouho tajit pravdu, ale bylo mi to jedno. Nejdůležitější pro mě teď bylo, že Izzie je živá a zdravá. Zakroutil jsem hlavou a sledoval svou zmatenou rodinu. Rodinu, která se začala probírat z šoku a začala Izzie vítat zpět mezi živé. Nemohl jsem jinak, než se usmívat jako idiot, kterému právě udělali lobotomii půlky mozku.

„Nikam,“ zasyčel jsem za Tanyou, která se v nestřežené chvíli rozhodla pro úprk. Zmrzla v půli pohybu a začala mě propalovat pohledem. Celá rodina na ni upřela zrak, jen Izzie se dívala na mě.

„Je na živu, co víc si můžeš přát?“ pronesla Tanya a hodila k ní rukama. V jejím hlase i myšlenkách byla porážka. Věděla, že je konec.

‚Edwarde, nech ji.‘ Chlácholila mě Izzie a jemně přejížděla rukou po mé paži. Rychle jsem si ji přivinul k sobě a zabořil hlavu do jejích vlasů. Voněla tak jinak, tak krásně… Ale Tanya nemohla tak snadno uniknout svému trestu. Ona přece nevěděla, že Izzie není člověk, že ji nemůže zabít. A kdyby věděla, našla by si jiný způsob, kterým by ji zabila. Rovnou by ji roztrhala na kousíčky. Takhle to nemůžu nechat. Ne!

„Edwarde…“ pokusila se mě zastavit i Tanya, ale já nedbal jejich proseb.

„Ne Tanyo! Mohla jsi ji zabít! Víš to vůbec? Uvědomuješ si to?“ vrčel jsem na ni. Okrajově jsem vnímal Izzie ve své náruči, jak se mě snaží uklidnit jemným hlazením mých zad. Moc to nepomáhalo.

„Ale nic jí není…“ zasmála se. Nebyl to však veselý smích, spíš jako by volala o pomoc. Carlisle se mě v myšlenkách snažil uklidnit, byl sice chováním Tanyi rozladěn, ale status Qvo se změnil. Izzie byla živá a navíc patřila k jediné další vegetariánské rodině, kterou jsme znali. Byla dcerou jeho přítele, nechtěl to jen tak hodit za hlavu, ale její smrtí to také řešit nechtěl.

„Dobrá, myslím, že se všichni uklidníme a v klidu si o tom promluvíme.“ Nabádal nás diplomaticky Carlisle. Jen jsem kývl a přivinul si Izzie ještě blíž.

„Teď přijde vysvětlovací kolečko.“ Izzie se mi zavrtěla v náruči. Asi se jí to příliš nelíbilo a věta, kterou sotva znatelně zašeptala, mi to jen potvrdila.

„Isabello? Jak to s tebou vlastně je?“ začal se ptát. Jistě, nemůže se ptát Tanyi proč ji napadla. Ne, on se musí rovnou ptát Izzie.

„Jsem upír, celou tu dobu jsem byla. Proměnili mě ve Voltteře, vloni na dovolené. Mám dar, stejně jako Edward nebo Alice. Jsem mocný štít a navíc dokážu vypadat jako člověk.“ Pustila se do vysvětlování. Brala to hopem a já jí byl vděčný. Detaily můžeme probrat jindy a jinde. „Vrátila jsem se k otci a začala znovu žít, jen mě nenapadlo, že… No, že narazím na upíry.“

„Proč jsi něco neřekla?“ Emmettova slova zněla uraženě. Odpovědí mu byl pořádný šťouchanec do žeber. Rose měla Izzie příliš ráda, než aby ji nechala urážet.

„Protože jsem se bála. Bylo vás moc.“ Odpověděla mu naprosto klidně Izzie. „Na začátku to vypadalo, že si mě nebudete všímat a pak se nabalovala jedna lež na druhou. Prostě jsem nevěděla, jak z toho ven. A taky jsem měla osobní důvody.“ Dořekla a zadívala se na mě. Bylo mi jasné, na co naráží. Můj odpor k upírům. Můj postoj k celé téhle věci… Nenáviděl jsem se za to.

„Já věděl, že mi tady něco neštimuje!“ vykřikl Emmett a Izzie se ztratila v jeho medvědí náruči.

„Jo, až na to, že jsi jí už vybral i náhrobek!“ okřikla ho Alice.

„To stačí, nebudeme se hádat, když jsme vlastně všichni živí a všechno zlé je pryč.“ Utnula počínající hádku Esme.

„Taky si myslím, že je to zbytečné.“ Zasmála se Izzie a její smích naplňoval mé netlukoucí srdce. Všichni jsme se vydali zpět k domu. Byli jsme šťastní, jen Tanya šla se sklopenou hlavou. To jsem však nedokázal řešit.

Pomalu jsme došli až domů, kde jsem si Izzie ihned přivlastnil a usadil ji na svůj klín. Carlisle začal volat na Aljašku a domlouvat Tanyin odjezd. Vůbec mi to nevadilo ba naopak. Užíval jsem si přítomnost své lásky a byl šťastný, že už konečně není jen obyčejný člověk.

Já jsem ale blázen, nechtěl jsem z ní upírku, a jak jsem nakonec šťastný!

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (6 votes cast)

Nenávidím a miluji – 7

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Edward:

Sklonil jsem se k nehybnému tělu mé lásky a pomalu začal líbat celý její obličej. Věděl jsem, že je to naposledy, co mám takovou možnost. Nebyl už stažen do bolestné masky, hrál na něm mírný úsměv, jaká jen byla škoda, že tenhle úsměv byl mrtvý…

‚Edwarde?‘ uslyšel jsem medový hlas mé jediné lásky. Mluvila na mě v myšlenkách? To sotva, její myšlenky jsem nikdy neslyšel. Navíc… Právě v náruči třímám její mrtvé tělo. Není možné, aby ke mně promlouvala. Nebo je? Že bych měl malou naději? Nebo jsem se z její ztráty pomátnul? Ovšem jiskřička, nepatrná jiskřička naděje tu byla. A stačilo tak mála. Jedno jediné slovo…

„Izzie?“ zamumlal jsem mezi vzlyky.

‚Takže mě slyšíš?‘ znělo to radostně. ‚Nevím, tohle jsem nikdy nezkoušela. Je to zajímavá zkušenost.‘ Najednou byl její hlas jiný, plný sil, přesně takový, jaký jsem ho znal. Jaký vždy byl, bez bolesti s radostí a sílou žít.

„Co? Jak?“ Ptal jsem se a netrpělivě očekával odpověď. Strach se mnou lomcoval, bál jsem se, že už ho neuslyším, že to vše je jen výplod mé fantazie, výplod mého zlomeného srdce.

Chvíli jsem čekal, ale hlas se neozval. „Izzie! Izzie!“ volal jsem zoufale.

‚Edwarde klid, prosím uklidni se. Vysvětlím Ti to,‘ promluvil ke mně ten sladký hlas. Byl balzámem na mé rány. Z celého srdce jsem se upínal na ten krásný tón a pak… Uviděl jsem Belliny vzpomínky. Bylo to poprvé, kdy jsem mohl nahlédnout do její duše…

Šla chodbami tmavého a studeného hradu i se svou matkou. Byly na dovolené a nějaká žena jim nabídla exkluzivní prohlídku hradu. Šly tedy ještě s několika turisty z různých koutů země.

Najednou ji přepadl strach. Nevěděla co se děje, ale měla divné tušení. Cesty zpět však nebylo. Před nimi se otevřely dveře. Velké staré a hlavně dřevěné dveře, které vypadaly strašně těžce. Nechápala, jak je ta malá a veskrze drobná žena tak snadno otevřela.

Spolu s ostatními vešli do trůnního sálu – jak si myslela. Na třech honosných trůnech tu seděli tři vládci. Myslela si, že se jedná o herce, protože kolem byli další jim podobní.

„Vidíš, i s divadlem.“ Pochvalovala si zrovna její matka. Izzie se však neuklidnila. Jejich oči byly divně červené. Šokovaně jsem zalapal po dechu a Izziiny vzpomínky se přerušily. Najednou mi bylo jasné, kde Bella byla a kde také zemřela její matka.

‚Omlouvám se, asi je to pro Tebe těžké. Nechtěla jsem Tě rozrušit. Prosím, chtěla bych Ti vše vysvětlit.‘ Zašeptala ke mně v omluvě.

„Pokračuj prosím,“ odpověděl jsem jí stejnou hlasitostí. Má rodina stojící opodál, mne sledovala, měli strach. Sedím na zemi a v náruči svírám svou mrtvou lásku. Všichni tiše vzlykali, ale nikdo nic neříkal. V jejich myslích bylo vidět, že jsou zlomeni žalem.

Pak se během několika vteřin stalo mnoho věcí. Všichni ti „herci“ se rozeběhli proti nim. Každý si jednoho popadl a sálem se rozezněl křik.

K Izzie přišel Aro a uchopil její obličej do dlaní. Sklonil se k jejímu krku a jeho zuby se jí otřely o šíji. Najednou, z ničeho nic se odtáhl a zadíval se do jejích očí. Pak se znovu sklonil a své zuby zaryl do její krční tepny.

Nevykřikla, jen se skácela k podlaze a začala se zmítat. Dál jako by byla jen tma. Jakoby na chvíli přestala vzpomínat. Ano jistě, nechtěla vzpomínat na přeměnu… Kdokoli jí prošel, chtěl ji vymazat ze svých vzpomínek. Já sám jsem nebyl výjimkou a nikdo z mé rodiny také ne.

‚Myslím, že víš, co následovalo. Ano, jsem to co ty. To, před čím jsi mě chtěl ochránit, moc tě za to miluji. Stala se ze mě upírka s neobyčejnou schopností. Byla jsem ozdobou Arovy gardy, třešničkou na dortu, která mu ve sbírce talentů chyběla. Jak jsem se dozvěděla od Ara, jsem štít a zároveň dokážu na sebe vzít podobu žijící dívky. Hodilo se to, když jsem odešla z Volttery a rozhodla se vrátit k tátovi.‘ Do jejího hlasu se vkrádal strach. Její slova mi zněla v hlavě jako ozvěna a pomalu mi začal docházet i jejich význam. Takže moje sladká Izzie byla celou tu dobu upírka?

„Izzie ty jsi?“ začal jsem.

‚Ano,‘ zněla tak smutně. ‚Jen doufám, že mě to vše necháš vysvětlit.‘ Pohladil jsem ji po vlasech. ‚Odmítla jsem zabíjet a pak jsem odešla. Když jsem potkala Vás. Milovali jste se a mě se to líbilo, ale měli jste mě za člověka a byli jste tak velká skupina. Já… Bála jsem se. Bála, co by se mohlo stát. Takovou skupinu jsem naposledy viděla ve Voltteře. A pak se kupila jedna lež na druhou, a dokud jsem byla člověk, mohli jste mě maximálně vysát. Což by mi nic neudělalo. Bála jsem se. Teď vím, jak velká hloupost to byla… Edwarde, můžeš mi to odpustit? Nechtěla jsem o Vás přijít, ale tímhle…‘

„Izzie, já…“ začal jsem, ale najednou nevěděl, jak to dokončit.

‚Jestli ne, pochopím to. Pochopím, když mě už nikdy nebudeš chtít vidět. Mohla jsem odejít a nechat Tě uvěřit, že jsem zemřela, ale na to jsem… Příliš zbabělá. Jsem příliš zbabělá, než bych strávila věčnost bez Tebe.‘ Její vnitřní hlas byl plný bolesti. ‚Je mi to moc líto. Opravdu moc, Edwarde.‘

Tohle jsem ji už nenechal dokončit a spojil naše rty. Chvíli jsem ji pod sebou drtil, než ke mně dolehly Tanyiny myšlenky a vytočily mě k nepříčetnosti. Byl jsem šťastný a ona se do toho musela znovu začít montovat.

‚Ten hajzl se s ní bude muckovat i po její smrti? No fuj!‘ Její hlas byl zhnusený. To si opravdu myslela, že když ji zabije… To si myslela, že se k ní… Že se k ní vrátím?!?

„Zůstaň ležet,“ pošeptal jsem k Izzie.

‚Co chceš dělat?‘ ptala se mě zděšeně. Tak ona mi ji tady málem zabije a Izzie se o ni bude bát?

„Neboj,“ špitl jsem a zvedl se od jejího těla, které zůstalo nehybně ležet v trávě.

„Edwarde, já…“ V jejích očích byl strach a tělo se mírně klepalo. Myšlenky však byly plné nenávisti. Nenávisti, kterou cítila k mé lásce. A já stále doufal, že to vyřešíme smířlivou cestou.

„Co ty Tanyo? Hmmm? Zabila jsi ji, víš to?“ vrčel jsem na ni. Celá ta situace byla tak nějak lehčí, když jsem věděl, že Izzie je v pořádku a jenom moje. Nevědět, že má láska žije, i když si všichni myslí, že zemřela, díval bych se jen na její hořící ostatky.

„Ona mi Tě vzala!“ zavrčela na mě. A mě bylo jasné, že být obyčejný člověk válí se jí po tvářích slzy vzteku, zklamání a bolesti. Byl jsem na sebe naštvaný, já jí vlastně dával naději a pak jí ji bez okolků vzal.

„A proto jsi zabila nevinnou dívku?“ ptala se ve vzlycích Alice. Bylo vidět, jak se ovládá, aby po ní nevystartovala. Izzie milovala téměř stejně jako já.

„Zasloužila si to!“ prskala kolem sebe Tanya.

„Já ji miloval, víš!“ kroutil jsem nad ní hlavou. „Proč jsi raději nezabila mě? Proč sis nevzala můj život? Musela jsi ho kazit jí?“

„Edwarde, to ona mi Tě vzala!“ křičela na mě. Rose se přestávala ovládat a nepříčetně vrčela.

‚Edwarde!‘ slyšel jsem Izziiny myšlenky. ‚Oni si zaslouží znát pravdu!‘

„Rose!“ křiknul jsem po ní, otočila ke mně zrak a pak se otočila k Izz. ‚Řekla Ti to?‘ zeptala se myšlenkou a já jen vytřeštil oči.

„Jak to…“ Pokusil jsem se dát dohromady smysluplnou větu.

‚Neměla jsem ji ráda… Svěřila se s tím, že ode mě ji odmítnutí bude bolet nejméně.‘ Svěsila hlavu Rose a já nevěděl co dělat, co říct.

‚Je mi to líto…‘ zaslechl jsem ještě Izzie. ‚Ale ona jediná… Jediná mě nesnášela za to, že jsem člověk. Nechtěla jsem se s ní hádat. Je fajn a… Omlouvám se.‘

„Co ještě nevím!“ vybuchnul jsem směrem k jejímu tělu.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (4 votes cast)