Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090
Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647
Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683
Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23
Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688
Edward:
„Edwarde, budu muset domů.“ Izzie po celou dobu seděla na mém klíně a nic neříkala. Opět jsem neslyšel její myšlenky a byl z toho trochu zklamaný. Svým pohledem jsem neustále sledoval její tvář, byla tak fascinující, krásná, dokonalá, jako Boticceliho Venuše.
„Jistě, odvezu tě,“ usmál jsem se na ni a jemně ji pohladil po tváři. Aniž bych ji pustil ze své náruče, jsem se zvedl a odnášel ji do auta. Ona je moje všechno, můj život nebo existence? Zaslouží si mnohem víc, než jen nosit na rukou. Dnešní den mi jen potvrdil, že bez ní už nemá má existence význam. Těžký den, který konečně končí, byl však velmi přínosný. Uvědomil jsem si, že musím každý okamžik s ní prožít naplno. Upír nikdy neví, co se stane, tedy jak který. Taková Alice…
„Nohy mi slouží,“ smála se mi Izzie, ale já ji odmítl pustit. Protočila panenky, ale nechala se poslušně odnést a usadit do auta. Upíří rychlostí jsem ho oběhl a nasedl na místo řidiče.
„Co jsi vlastně dělala v lese?“ zeptal jsem se na otázku, která mě tížila už hodně dlouho.
„Šla jsem na lov,“ pokrčila rameny. Ano tak takhle jednoduchá odpověď mě nenapadla. Podíval jsem se jí do očí a seznal, že jsou zčernalé žízní. Žízní po krvi, měli bychom se zastavit na lov.
„Nechceš se někde zastavit než…“ ani jsem to nedořekl a už kroutila hlavou.
„Táta bude mít starost,“ zamítla můj nápad. „Ale neboj, nebylo by to poprvé, co bych se nedostala na lov.“
„Izzie, já nechci abys…“
„Edwarde, to je v pořádku, nebo bude…“ Její úsměv teď dominoval celému jejímu obličeji. Na chvíli se zamračila, když jsem vjel na příjezdovou cestu k jejich domu. Nechápal jsem proč, dokud se na sedadle spolujezdce opět neobjevila lidská dívka. Dívka, do které jsem se zamiloval, a která mě naučila, že ne každý upír je zrůda.
„Přijď,“ zašeptala, pohladila mě po tváři a jemně přejela svými rty po mých. Bylo to jako polibek motýlích křídel. Pak rychle vystoupila a než jsem se vzpamatoval, zmizela mi v útrobách domu. Chtěl jsem s ní zůstat, ale musel jsem za rodinou. Měli jsme toho hodně co probírat.
„Edwarde?“ ptala se mě Alice, když mě zpozorovala doma. Očekávala, že zůstanu s Izzie.
„Půjdu za ní až k večeru,“ odpověděl jsem jí a vydal se do domu.
„Edwarde?“ Esme byla stejně zděšená jako Alice. Přišlo mi až směšné, jak moc se báli mé reakce na Tanyu sedící v obývacím pokoji.
„Tanyo,“ pozdravil jsem ji a sedl si do posledního volného křesla. Nechápavě ke mně zvedla svůj obličej a zadívala se do mých očí.
„Edwarde, já…“
„Nechci to slyšet.“ Utnul jsem ji, další omluvy od ní bych už nemusel vydržet, navíc jsem o ně ani nestál. Opravdu jsem se těšil, až odjede zpět do Denali a nechá mě i mou rodinu a hlavně mou lásku na pokoji. Prožívat existenci v klidu míru a pohodě.
„Jak se má Izzie?“ ptala se mě Rose hned, jak spatřila můj zadumaný výraz.
„Dobře, předpokládám, že vaří večeři svému otci.“ Odpověděl jsem a znovu se ponořil do svých myšlenek. Poslední den byl opravdu dlouhý, a ač jsem upír, pociťoval jsem zvláštní druh únavy. Ne ten fyzický, pokud šlo o to, zaběhl bych si z fleku maraton, ale ten psychický. Byl jsem vyčerpaný, mé myšlenky se rozutíkaly a já se po chvíli přistihl, že jen bezmyšlenkovitě zírám na potah křesla.
„Není ti nic?“ ptala se starostlivě Esme, když si všimla mého zamračeného pohledu.
„To nic, jsem jen trochu vyčerpaný. Byl to dlouhý den,“ osvětlil jsem jí své momentální rozpoložení. Zasloužila si znát pravdu, vědět, co se synovi honí hlavou.
„To s Izzie,“ začala.
„Já to opravdu nevěděl,“ zasmál jsem se při vzpomínce na její myšlenky.
„To jsem nemyslela. Chci říct, jak fungují ty její – říkejme tomu iluze?“ ptala se, ale já neznal odpověď, zajímavé jak se mi otázky množily a množily, zatímco odpovědi stále nikde.
„Opravdu nevím, musím si s Izzie ještě promluvit. Měli bychom toho spolu hodně probrat.“ Při myšlence, že s ní zase brzy budu, se má tvář vyjasnila, alespoň tak to bylo vidět v Esmeiných myšlenkách.
„Ano, to jistě měli…“ zasmála se Esme. Chvíli jsem nechápal proč, dokud se mi Emmett nezačal v myšlenkách vysmívat. No jo, prostě jsem se tvářil jako zamilovaný pitomec, to je toho.
***
Po pár hodinách připitoměného koukání do prázdna jsem byl konečně na cestě za svou láskou. Její otec už musel spát a tak jsem se potichu vyhoupl do jejího pokoje. Okno měla otevřené dokořán a tak mě nic nezdržovalo. Byl jsem opravdu rád, že ji zase spatřím.
V jejím pokoji však bylo prázdno, jako by tam nebyla. Zaposlouchal jsem se do zvuků v domě, ale slyšel jsem jen Charlieho, který spokojeně spal ve svém pokoji. Nechápal jsem, kde může Izzie být, přece jen jsme byli domluvení nebo ne?
Začala se mě zmocňovat panika a hrůza z toho, co všechno se jí mohlo stát. Nervózně jsem přecházel po celém jejím pokoji sem a tam, sem a tam, jako by mi ji to snad mělo pomoct přivolat.
Několikrát jsem zavolal Alice, jestli něco neviděla, ale bylo to marné. Pokud Izzie nechtěla, neviděla ji. Jediné co mě stále udržovalo při zdravém rozumu, bylo vědomí, že Tanya je stále doma. Díky tomu, že jsem rodině volal, ji nepouštěli z očí.
„Ahoj,“ ozval se za mnou nádherný hlas. Rychle jsem se otočil a spatřil Izzie, jak sedí na parapetu a provrtává mě karamelově zlatýma očima. Z mého už tak kamenného srdce spadl velký balvan, až jsem se divil, že to Charlie neslyšel.
„Ahoj,“ vydechl jsem a hnal se ji obejmout. Zapřel jsem se do ní, až jsme málem vyletěli oknem ven. Drtil jsem ji a mačkal, dokud mírně nezaskučela.
„Co se stalo?“ zeptala se, jako by naprosto nechápala, odkud vítr vane.
„Kde jsi byla?“ vypálil jsem na ni okamžitě.
„Na lovu, opravdu jsem musela.“ Pokrčila rameny. „Navíc zas tak dlouho jsem pryč nebyla.“ Ukázala na hodiny. Měla pravdu, ač pro mě to byla věčnost, uplynula pouze slabá půlhodinka od chvíle, kdy jsem zjistil, že Izzie není ve svém pokoji.
„Omlouvám se, asi to přeháním.“ Asi? Určitě to přeháním. Omluvně jsem se usmíval na dívku sedící na hraně okna. Netušit, že je upír jsem ztuhlý strachy.
„To je v pořádku, vždyť já se ti nedivím.“ Seskočila z okenní římsy a přešla ke mně. „Asi máš pár otázek.“
„Ano,“ přitakal jsem a jemně ji objal kolem pasu. Úplně by mi stačilo ji takhle držet po zbytek věčnosti.
„Tak se ptej,“ zamumlala mi do košile.
„Tak třeba…“ na co se zeptat první? Jak začít?
„Tak třeba, kolik lidí si zabila?“ zeptala se, se smíchem.
„Nikdo nemáme čistý štít,“ zamumlal jsem jí do vlasů. Přece jen tohle bylo to poslední, co mě tížilo.
„Já jo,“ usmála se. „Ve Volteře jsem nikoho nezabila.“
„To jsi na tom lépe než já a to mě k tomu Carlisle vedl.“ Zasmál jsem se jejím myšlenkám a odhodlal se zeptat na první otázku. „Jak to vidíš do budoucna s Charliem?“
„Já vlastně nevím, doufám, že s ním budu moct zůstat dlouho. Jen nevím, jak se k tomu budou stavět Volturiovi.“ Chabě se usmála a přešla k posteli, na kterou si sedla. Přisedl jsem si k ní a tázavě se na ni zadíval.
„Volturiovi? Myslel jsem, že ti dali volnost?“
„To ano, do jisté míry. Víš, když jsem řekla, že se chci vrátit k otci, byli dost proti, ale nakonec souhlasili, ale já jim musela slíbit, že pokud mě kdykoliv budou potřebovat, mohou mě zavolat. Jinak by mě nepustili.“ Její smutné oči prozrazovaly neskutečnou bolest, kterou musela cítit. Nevěděla, kdy pro ni přijdou, ani zda se pak bude moci vrátit.
„Takže tě nechají žít s otcem, dokud tě nebudou potřebovat?“ ujišťoval jsem se.
„Ano a ve chvíli, kdybych je neuposlechla, zabijí ho.“ Svěsila hlavu a jejím tělem otřásl tlumený vzlyk. Ne můj andílek nebude trpět. Poposedl jsem si k ní a pevně ji sevřel ve své náruči.
„Bude to dobré, neboj,“ konejšil jsem ji. „Uvidíš, že bude.“
„S tebou určitě,“ zabořila obličej do mého ramene a nechala se jemně laskat a hladit. Naše polibky se změnily, už se nepodobaly doteku motýlích křídel ba právě naopak, byly plné vášně, touhy a odříkání. Byl jsem tolik šťastný, že jsem málem přeslechl telefon, který se rozdrnčel v mé kapse.
„Ahoj Alice,“ ohlásil jsem se do telefonu.
„Budeme mít návštěvu,“ v jejím hlase se odrážel smutek a strach. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se Denalijští nerozhodli pomstít Tanyinu čest, ale kde by ji ona vzala? Tak zákeřnou, zlou a podlou bytost jsem už dlouho nepotkal.
„Jakou?“ vypálil jsem do telefonu.
„No víš…“ Přesně v tu chvíli se rozdrnčel i Izziin telefon. Podívala se na něj a zaklela. Zvedla ho a smutně se zadívala do mých očí…
VN:F [1.9.22_1171]
prosím vyčkej keckovinu...
Rating: 9.8/10 (5 votes cast)