Edward:
Ano počkej Rose, já si chci Tanyu vychutnat sám! Vždyť i ta hádka s Izie, kterou jsme jen tak tak ustáli, byla kvůli ní…
„Co se stalo?“ ptala se jednoho krásného dne. No krásného, ano pro mě krásného bylo zataženo a tak jsem s ní mohl být. Být ve škole s ní, jet s ní domů a trávit s ní všechen svůj čas.
„Nic,“ štěkl jsem a začal parkovat své auto na jejich příjezdové cestě.
„Edwarde, co se stalo?“ ptala se a její obličej byl stažen v bolestné masce.
„Nic a jsme tady.“ Pokynul jsem k domu, chtěl jsem, aby vystoupila, odešla z mého života. Proč jsem si jen myslel, že mě chce?
„Vidím, že se něco děje, tak neříkej, že ne!“ zvýšila na mě hlas.
„Viděl jsem Vás,“ zamumlal jsem a doufal, že se napovrch nedostanou potlačované vzlyky.
„Koho?“ vyvalila na mě ta svá kukadla.
„Tebe s tím klukem,“ odpověděl jsem a začal vzpomínat na obrázek, který mi předvedla Tanya. Izie, moje Izie se objímala s nějakým, takovým… Vrrrrrrr. Vrčel jsem v duchu.
„O čem to mluvíš?“ kouskovala slova.
„Viděl jsem Vás, tak nezapírej.“ Kroutil jsem hlavou. Ano, viděla je Tanya, ale její myšlenky byly tak živé a mě to tolik bolelo.
„Co jsi viděl, Edwarde!“ Koukala na mě prosebným pohledem, který říkal: Prosím, moc prosím, vysvětli mi, co jsem udělala. Ale copak by opravdu mohla nevědět?
„Tebe s tím klukem ve škole, jak se objímáte…“ Procedil jsem vztekle skrz zaťaté zuby.
„Ehm, koho sem to měla objímat?“ Ptala se nechápavě a její koutky začaly mírně cukat.
„Toho…“ zatl jsem ruce v pěst. „Toho Mika.“
„Ten ulízanej blonďák?“ Jen to tak znělo nebo se vážně ujišťovala, že myslíme stejnou osobu.
„Ano,“ zasyčel jsem.
„Tak ty žárlíš na Mika,“ zasmála se. Moment, ona se mi směje. A já… Já žárlím?
„Nežárlím,“ ohradil jsem se.
„Edwarde,“ vzala můj obličej do dlaní a natočila tak, že jsem se na ni chtě nechtě musel dívat. „Edwarde, já ho neobjímala.“ Kroutila hlavou, aby umocnila výsledný efekt.
„Ale já… Já Vás… Viděl.“ Vylezlo ze mě po chvíli a až pak mi došlo, že to Tanya je viděla. Ten neřád mohl klidně objímat jinou brunetu a Tanya si jen mírně upravila vzpomínku. Jde to, přece jen o tom něco vím.
„Kdy krinda pána?“ ptala se.
„Já… Omlouvám se… Asi jsem… Neviděl jsem Vás přímo já…“ A poklepal jsem si na spánek.
„Kdo ti to řekl? Tedy, že jsem někoho objímala a přitom neobjímala?“ Nejspíš si nemohla pomoct a tak se zeptala.
„No… Tanya.“ Odpověděl jsem a svěsil hlavu. Chtěl jsem se propadnout do země. Izz pustila můj obličej a otočila se k okýnku.
„Aha,“ zahučela. „Tak já jdu.“
„Ne, počkej já…“ Tak tohle si dokonale pohnojil… Bleskla mi hlavou myšlenka. „Omlouvám se, neměl jsem jí jen tak uvěřit.“
„Odpuštěno, ale že budeš žárlit, to by mě vážně nenapadlo…“ Zakroutila hlavou.
Ano, ano… Tenkrát jsem poprvé pocítil neskonalou žárlivost, ale neměl jsem zaslepeně věřit Tanyi, měl jsem se zeptat Izzie. Neměl jsem dělat závěry.
„Hrchrchra…“ ozvalo se zachrčení z mé náruče. Izzie se snažila nadechnout. Ta mrcha, ta hnusná harpije jí zlámala žebra a ty jí propíchly plíce.
„Proč jsi řekla, že tě nemám přeměnit?“ zašeptal jsem k ní.
„Sám… jsi… to… nechtěl…“ vychrčelo jí z úst.
„Izzie?!?“ podivil jsem se a trochu uvolnil sevření. Ona vnímá! „Izzie, nenamáhej se. Carlisle!“ V tu chvíli u nás byl a začal Izzie jemně ošetřovat.
-Je mi líto, ale nic se nezměnilo, jen přišla k vědomí.- Poslal mi svou myšlenku. –Pokud ji chceš zachránit…-
„Izzie, já… Miluji Tě,“ zašeptal jsem jí do ucha.
„Taky Tě miluji,“ podařilo se jí vykuckat. Opatrně otevřela oči a provrtala jimi můj stažený obličej. Ne takhle mě nesmí vidět. Sklonil jsem se blíž k ní a schoval si hlavu do jejího ramene.
„Řekni slovo a zůstaneme navždy spolu…“ šeptal jsem k ní, ale ona mlčela. Odtáhl jsem obličej a zahleděl se do jejích očí.
„A ty… Ty to chceš?“ zeptala se. Její hlas byl slabý a přemáhaný. Dělalo jí to velké potíže.
„Nechci, aby se s Tebe stala zrůda, ale nemůžu být bez Tebe. Rozhodni se…“ Odpověděl jsem jí.
„Nejsi zrůda…“ začala mi odporovat, jako už tolikrát.
„Jsem…“ zamumlal jsem a myslel, že ona to neuslyší. Jen převrátila oči, jako už tolikrát.
„Rozhodni se, zda se se mnou chceš tahat zbytek věč…“ S tou větou se zaklepala, rozkašlala a znovu upadla do spánku. Nebo bezvědomí?
Věděl jsem, přesně jsem věděl, co mi chce říct. Rozhodni se sám, jestli Ti stojím za ty útrapy do konce věčnosti.
A já znal odpověď: Ano, chtěl jsem se s ní tahat do konce věčnosti. Nechtěl jsem už být s nikým jiným.
„Carlisle?“ otočil jsem se s otázkou ke svému otci. Ten se zaposlouchal a pak zavrtěl hlavou. Bylo pozdě, Isabellino srdce naposledy vynechalo, než přestalo bít úplně.
„Néé!!!“ zařval jsem jako raněné zvíře a celý se svalil na Izziino tělo. „Proč? Proč jsi dobojovala, když jsem se rozhodl s Tebou zůstat?“ Mým tělem začaly otřásat vzlyky. „Proč, když jsem se rozhodl Tě přeměnit, zůstat s Tebou?“ vzlykal jsem a vzlykal.
„Edwarde,“ dotkla se mého ramene Alice.
„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Zabiju ji sám!“