Edward:
„Bellinko moje milovaná,“ nesnášela, když jsem jí říkal Bello, vždycky mi vynadala. Ne jinak to bylo dne, kdy jsem ji poprvé přivedl na návštěvu.
–
„Posaď se u nás,“ vybídla ji Esme a Iziie se mírně usmála.
„Děkuji,“ zakroutil jsem hlavou, když se neměla k tomu, aby si sedla. Jemně jsem ji stáhl sebou na pohovku a usadil si ji na klíně.
–
Všichni byli nadšení, že mám někoho, koho skutečně miluji. Jasper se tetelil blahem, tolik lásky, která ze mě přímo sálala, snad ještě necítil. Všichni byli šťastní, jen jeden z nich plánoval pomstu. Nevěděl jsem to, má láska mě oslepila, byl jsem slepý k okolí. Ke všem myšlenkám, jako bych najednou uměl svůj dar vypnout.
Dokonce ani Alice si ničeho nevšimla, s Izzie, byly nejlepšími přítelkyněmi, ani jsem nesnil, že by si mohly tolik rozumnět. Izz dokonce dokázala přežít její nakupovací maratóny. To jediné snad nikdo z naší rodiny nechápal. Aliciny nákupy…
–
„Izzie? Zašla bys se mnou na nákupy?“ zeptala se Alice a všichni protočili oči. Já si Izzie jen víc přitáhl, nedám ji, tohle by moje maličká nemusela rozdýchat.
„Alice, já… Vlastně jo, potřebuju od základů vyměnit šatník.“ Koukal jsem nechápavě na tu krásku na mém klíně a nemohl uvěřit, že opravdu chce na nákupy. Jen doufám, že to nedělá pro Alicin dobrý pocit.
„Izzie, já tě snad miluju!“ Vykřikla Alice a hnala se ji obejmout, najednou jsem na klíně neměl jen Izzie, ale taky Alice, která se sápala po mém miláčkovi.
„Jo, taky se mi líbíš,“ smála se Izzie. „Jen jestli to nebude vadit Jasperovi!“
No tak tomu by nevadilo nic, byl v tak povznesené náladě, kterou ještě umocňovaly emoce druhých, že jsem se spíš bál, aby na mém klíně neskončil i on…
–
No znáte Alice, ještě toho dne musely jet nakoupit. Izzie mi vrátila až po několika úmorných hodinách. Byla ve skvělé náladě a Izzie se překvapivě taky smála. Ještě si pak dovolila protestovat…
–
„Měla by si jít spinkat srdíčko.“ Snažil jsem se ji snad už po sté přesvědčit.
„Mě se ale vůbec nechce!“ Zaškaredila se a vyběhla z pokoje, do kterého jsem ji právě pracně dostal.
„BELLO!“
„Neříkej mi BELLO!“ Vyštěkla najednou těsně u mého obličeje.
„Já, jsi Isabella a ono to svádí…“ snažil jsem se omluvit.
„Je mi jedno, jak moc tě to svádí, ale tohle jméno budu trpět už jen u táty!“ Její hlas byl stále zvýšený a já nechápal, co jsem vlastně řekl.
„Izzie, promiň… Já jsem netušil…“ Znovu jsem se omluvil.
„Já vím, jen… říkala mi tak i máma a…“
„Omlouvám se,“ přišel jsem k ní a těsně ji objal. Ano ta vzpomínka ji musí bolet.
„Nic se nestalo…“ zamumlala do mé košile a víc se ke mně přimáčkla. Byl jsem nadšený, konečně mám někoho, koho miluji a kdo miluje mě.
–
Ano měl jsem a už nemám… Jak mám žít s tím, že ona tu už nebude a zabila ji ta, která mi tvrdila, že mě miluje nade vše na světě?
„Edwarde?“ promluvila na mě pomalu Alice.
„NE! Neproměním ji,“ to první jsem vykřikl z plných plic, to druhé z mých úst spíš vyšumělo.
„Viděla jsem to, viděla jsem Vás spolu a šťastné. Tohle je jediná alternativa. Neber mi sestřičku,“ zažadonila, ano i ona ji moc milovala, ale ne tolik jako já…
–
„Moc tě miluji, víš?“ Držel jsem ji zrovna v náručí po jednom z nakupovacích maratonů, mojí drahé sestřičky Alice, tentokrát s nimi šla i Rose a nemohla si Izzie vynachválit. Taky si ji oblíbila, což bylo až podezřelé, na to, že Izz byla člověk.
„Vím, a víš ty, že tě miluji ještě víc?“ Zeptala se s přimhouřenýma očima upřenýma do mého obličeje.
„Myslím, že to ani nejde…“ zamyslel jsem se na oko, ale hřálo mě to u mého mrtvého chladného kamenného srdce.
„Co vlastně děláváš po nocích?“ Zeptala se najednou zvědavě. Mám jí odpovědět? No tak jo, však mi hlavu neutrhne…
„No pozoruju tě, jak spíš, vypadáš jako andílek.“ Odpověděl jsem popravdě.
„Cože!?!“ Vytřeštila na mě oči a pusu měla do kořán. Tak nevím, ale takhle mi tu hlavu asi fakt ukousne.
„No po nocích se toho zas tolik dělat nedá a já mám se spánkem problémy…“ prohodil jsem klidně, ale opravdu jsem se bál. Tahle její reakce mě zmátla a já se opravdu bál, že se bude zlobit.
„Ty na mě koukáš, jak spím?“ Zeptala se přiškrceně.
„No, jsi strašně sladká a já opravdu nemám lepší věci na práci…“ pohladil jsem ji po tváři a její výraz zjihl.
„Měla bych lepší způsob zabití času,“ prohodila a sedla si na mě obkročmo. Pomalu mě líbala a bloudila po mé hrudi sem a tam.
Stále se ke mně tiskla a ve mně rostla touha, ne po její krvi, ta už mi vůbec nevadila. To o co ubrala touha po krvi, se teď násobilo v touze po jejím těle, ale to jsme nesměli.
„Izzie, to nesmíme…“ vydechl jsem omámeně.
„Proč ne?“ Ptala se.
„Je to příliš nebezpečné…“ vydechl jsem, když své rty přisála k mému krku.
„Nemyslím…“ zamumlala mi do jamky u klíční kosti.
„Izz, dost!“ Zavelel jsem a posadil jsem ji vedle sebe. „Tohle nesmíme,“ snažil jsem se jí to vysvětlit. Nijak to nekomentovala, jen si složila hlavu na mou hruď a z prudka oddechovala.
–
„Edwarde,“ promluvila na mě Rose a vytrhla mě tak z mých vzpomínek.
„Ano?“ Zeptal jsem se.
„Chápu, kolik toho pro tebe znamená, ale ty se musíš rozhodnout.“ Zavrčela, když jí došlo, že mé rozhodnutí stojí mezi životem a smrtí Tanyi. V myšlenkách jsem jí viděl, že být to na ní je Tanya už na kousíčky.
Nechápal jsem, kde se v ní vzalo tolik zlosti. Tolik zlosti k jedné nevinné lidské dívce. Ano, pocit zrady je hrozný, ale to si ji nemohla vybít na mě?
A Rose, ta mě nikdy překvapovat nepřestane, nejen, že si Izz oblíbila, ale staly se z nich skvělé přítelkyně…Nikdy bych nevěřil, že Rose může mít člověka tolik ráda. Důraz na tom člověku, protože pokud šlo o rodinu, byla snad stejně nekompromisní, jako okolo situace s Izzie.
„Edwarde, začíná mi být jedno, jak se rozhodneš!“ Zvýšila na mě hlas.
„Ještě počkej,“ požádal jsem ji….
Nenávidím a miluji - 5,