Edward:
Srdce mé lásky vynechalo další úder a já cítil, jak se pomalu blíží konec, tolik mě bolela ta představa. Proč? Proč ona? Copak si to nějak zasloužila? Ano věděl jsem, že Tanya ji nesnese, ale kvůli tomu ji přece nemusela zabíjet? Už tenkrát, když nás viděla v objetí…
–
Stáli jsme zrovna u jejího domu a loučili se, měl jsem odjet na lov s Emmetem a Jasperem.
„Budeš mi chybět,“ vydechla do mé košile a víc se ke mně přitiskla.
„Ty mě mnohem víc,“ zašeptal jsem do jejího ucha a nepatrně se poodtáhl, abych viděl do její andělské tváře.
„Je to jen na chvíli viď?“ Ptala se jako malé dítě, kterému musíte vyprat hračku.
„Ano, jen na chvíli. Nepatrnou chvíli. Ani si nevšimneš, že jsem pryč.“ Usmíval jsem se na ni a snažil se ji uklidnit.
„Dobře, tak už jdi, ať jsi co nejdřív zpátky.“ Pustila mou košili, kterou doposud křečovitě svírala ve svých dlaních.
–
Odešel jsem a nechal ji tam samotnou. Ano, měl jsem zvláštní pocit, že něco není správně. Jako by nás někdo pozoroval, někdo nás viděl a nepřál nám to… Nezabýval jsem se tím a odjel na lov. Až později mi došlo, jak velká chyba to byla. Jasper byl po celý lov nezvykle šťastný a nakonec se mě na to i zeptal…
–
„Co se s tebou děje? V poslední době jsi nějak šťastnější?“ Zeptal se, když jsme čekali na Emmeta, on a ty jeho hrátky s medvědy.
„To je snad dobře, že jsem šťastnější…“ Odvětil jsem polootázkou.
„Ano, já jen… Nikdy jsem tě nezažil tolik šťastného. Je to nezvyklé.“ Vysvětlil své myšlenky a já se musel pousmát.
„Jestli to nebude láskou,“ zamumlal jsem si spíš pro sebe.
„Láskou? Myslíš Tanyu… S ní jsi dlouho a nikdy…“
„Nemyslím Tanyu,“ přerušil jsem ho.
„Koho?“
„Bellu,“ vydechl jsem a sklopil pohled. Bylo mi jasné, že vůči Tanye to není správné a vůči mé rodině také ne.
„Tu dívku ze školy?“ Ptal se zvědavě dál.
„Ano tu, je milá a hodná a já ji miluji.“ Odvětil jsem mu. Proč něco z toho tajit, stejně by to poznal.
„Je to člověk,“ zakroutil hlavou Jasper.
„To je…“
–
Ano je člověk, křehký člověk, který mi umírá v náruči, jako by nestačila ta scéna, která se udála po našem návratu z lovu…
–
Vracel jsem se domů a ještě předtím jsem se chtěl podívat za Bellou, na malou chvíli se těšit její přítomností, jejími sny, její vůní…
„Mrcho!“ Uslyšel jsem zuřivý hlas Tanyi.
„Co jsem ti udělala?“ Ptala se klidným hlasem Bella a já ji znovu obdivoval, za její vyrovnanost, bohužel jsem stále byl venku a ony vevnitř. Rychle jsem vběhl do domu a po pachu došel až do kuchyně, kde Tanya zuřivě vrčela na Bellu.
„Vzala jsi mi ho!“ Zuřila Tanya dál a mě došlo, že je načase zasáhnout.
„Nemohla ti vzít něco, co ti nikdy nepatřilo!“ bránil jsem ji.
„Patřilo! Byl jsi jen můj!“ Vykřikla a div se po nás nevrhla.
„Nikdy jsem tvůj nebyl!“ Zakřičel jsem nazpět a stoupl si před Bellu.
„Jistě, jen ji chraň!“ Vřeštěla dál Tanya, ale otočila se a vyběhla z domu.
„Jsi v pořádku?“ Ptal jsem se s hrůzou Belly.
„Nic mi neudělala,“ kývla Bella a dál se dívala za Tanyou, který už byla jistě na cestě domů. No jen ať žaluje…
–
Ano, Tanyino vystoupení nezůstalo bez následků a má rodina chtěla Bellu poznat. Jistě všichni až na Esme a Carlisla ji znali ze školy. Přesto ji všichni chtěli poznat blíž. Tolik lásky, která je pohlcovala, obzvláště pak Jaspera, který si samo sebou všimnul, mé velké změny.
Ale nebyl to jen on, kdo si všimnul, že jsem jiný. Všimli si všichni a hlavně Esme. Znovu jsem hrál na piáno, skládal a smál se. Opravdu od srdce jsem se smál.
„Bellinko moje…“
–
„Neboj, budou hodní,“ usmál jsem se na ni přede dveřmi našeho domu.
„Nebojím se… Jen si připadám jako vetřelec.“ Uculila se a dál si prohlížela fasádu.
„Líbí?“ Změnil jsem téma. Ona přece není žádný vetřelec. Patří ke mně…
„Je nádherný, tak vzdušný a světlý.“ Vydechla.
„Žádná špeluňka,“ zasmál jsem se.
„Tak jsem to nemyslela,“ usadila mě a pomalu se ke mně otočila. „Myslíš, že je to dobrý nápad? Přece jen musí mít Tanyu rádi.“
„Tak pojď a uvidíš,“ zašeptal jsem jí a vzal ji za ruku. Pomalu jsme vešli do domu a Bella údivně vydechla.
„Ahoj!“ Vypískla Alice a hnala se nás obejmout. No objala Bellu a pak ji odtáhla do útrob domu.
„Ráda vás poznávám,“ slyšel jsem Bellu.
„My tebe také,“ Carlisle a Esme se tetelili blahem a Tanya vymýšlela pomstu. Sešel jsem dolů a ošklivě na ni zavrčel.
–
Tenkrát jsem si vysloužil nejeden nepěkný pohled. Bella se raději nevyjadřovala a já byl rád, že jí nemusím vysvětlovat, jak moc ji Tanya nenávidí.
Tolik ji nenáviděla, až ji její vlastní zloba dohnala k vraždě. Kruté, nelítostné vraždě. Ale to jí nestačilo, nemohla ji jen zabít, ne… Ona ji musela mučit a než to Alice viděla, bylo příliš pozdě.
Co mi zbylo… Jen oči pro pláč… Pláč, který nepřijde, protože mrtví nepláčou…
Nenávidím a miluji - 4,