Edward:
Vraťme se k příběhu, do chvíle, kdy jsem Izzie pověděl pravdu, celou pravdu o sobě. Pravdu o tom, kým jsem…
–
„Izzie,“ dotkl jsem se jejího ramene a ona sebou celá cukla. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“
„To je dobrý, co‘s potřeboval?“ ptala se a z jejích očí se pomalu vytrácel ten děs, který v nich na malou chvíli převládl.
„Chtěl jsem si s tebou promluvit.“ Odpověděl jsem jí a zkoumal ji pohledem.
„Jo jasně, kdy?“ ptala se a bylo vidět, že je stále myšlenkami někde jinde.
„Och, no po škole?“ zeptal jsem se, sám jsem si nebyl jistý, kdy jí to chci říct. Věděl jsem, že jsme spolu už nějakou dobu. Povídáme si, smějeme se a ve škole se bavíme jako nejlepší přátelé. Zároveň vím, že mé malé tajemství ji vyděsí. Jenže já tolik chci, aby znala pravdu.
–
Ano, červíček pochybností se vytratil. V tuhle chvíli jsem byl ochoten jí říct vše. Celé své tajemství, nechápal jsem, co mě vede k té důvěře v ni, ale měl jsem ji a nechtěl jí dál lhát, byť jen jedinou vteřinu… Jistě, povíte, teď ti to dochází, teď když držíš její už téměř mrtvé tělo v náruči a můžeš jen plakat nad její ztrátou.
Co Vám mám říct, ano v tuhle chvíli již vím, co mě k tomu vedlo. Láska, kterou jsem k ní pocítil od první vteřiny. Cítil jsem ji stále, ale ten pocit jsem nedokázal pojmenovat. Neznal jsem ho, ne takhle.
–
Po škole jsem čekal jako na trní. Co když za mnou nepřijde, co když se mnou o tom nebude mluvit. Co když ji vyděsím a ona se mě bude bát? Mé nitro panikařilo. Co když ji tímhle ztratím? Ne to bych neustál.
„Tak o čem jsi chtěl mluvit?“ zamávala mi Izzie rukou před obličejem.
„Promiň, nějak jsem se zamyslel.“ Usmál jsem se omluvně. Byl jsem opravdu mimo, nevšiml jsem si ani jejího příchodu a ani odchodu mých sourozenců.
–
Ještěže mě Alice v té době tolik podporovala. Prý je viděla jako nejlepší přítelkyně. Jak já byl zvědavý na konec tohoto příběhu a teď na tom konci stojím a nemohu uvěřit, že tohle je opravdu ten konec…
–
„Vidím,“ zasmála se a její smích naplnil mé netlukoucí srdce.
„Pojedeme?“ zeptal jsem se a otevřel jí dveře mého volva.
„Jo a kam vlastně?“ ptala se a zvědavě si mě měřila. „Jsi nějaký nervózní,“ zakroutila hlavou a nasedla.
„Jo, já… chystám se ti něco říct a nevím, jak to vezmeš.“ Odpověděl jsem a nasedl na místo řidiče.
„Jako to, že patříš k Tanye?“ vyhrkla a usmívala se.
„Jak tohle víš?“ zeptal jsem se. Byl jsem poněkud šokovaný.
„No je to očividné. Hlavně, když se bavíš se mnou, jako by mě chtěla zabít.“ Zavrtěla hlavou. „Ale já jí do zelí nepolezu.“
„Já… No asi nevím, co bych řekl.“ Vykuckal jsem ze sebe, stále jsem byl v šoku a měřil si její pobavený úsměv.
„Tak neříkej nic, pochopila jsem to. Hodíš mě domů?“ požádala mě a já věděl jediné, nic jí nedošlo.
„Myslím, že ti to nedošlo,“ zavrtěl jsem hlavou a vydal se na místo, kam jsem ji chtěl původně vzít.
„Nedošlo? Edwarde, kam mě to vezeš?“ ptala se a bylo vidět, jak ji polévá strach.
„Neboj, nic ti neudělám, jen ti chci něco říct…“ Kývla hlavou na souhlas, ale svůj napjatý postoj neuvolnila. „Opravdu se nemusíš bát, jen ti chci něco povědět a je to pro mě důležité.“
„Nic mi neuděláš? To mě má uklidnit?“ ptala se nevěřícně a já se bál, co s ní udělá pravda o mě.
„Izz já… Víš je to složité, já s Tanyou… A to všechno…“ Jak se jeden upír může takhle zasekávat?
„Dobře, tak povídej.“ Vybídla mě a zároveň mě provrtávala pohledem.
„Tak tedy, s Tanyou jsem spíš kvůli rodině, aby si nemysleli, že nejsem šťastný, abych měl někoho pro věčnost, jak tomu říkají.“ Začal jsem a Izzie se uvolnila.
„Pro věčnost?“ ptala se.
„To je to další, co jsem ti chtěl říct,“ pokýval jsem hlavou. „Známe se už téměř půl roku a myslím, že se z nás stali přátelé a myslím, že bych ti měl o sobě říct pravdu.“
„Pravdu?“
„Ano, víš, já jsem…“ najednou jsem neměl dost odvahy, jak jí to říct a co když s děsem uteče? Zvládnu o ni přijít?
„Ty jsi?“
„Víš, já pochopím, když pak utečeš a nebudeš mě chtít už nikdy vidět,“ sklopil jsem zrak a nevěděl co dál. Nešlo couvnout a navíc, chtěl jsem jí to říct.
„Edwarde?“ pobídla mě a pohladila mě svou křehkou ručkou po tváři.
„Jsem upír,“ vydechl jsem tak potichu, že jsem pochyboval, že mě dobře slyšela.
„Upír?“ opakovala a v jejím hlase byl slyšet potlačovaný smích.
„Myslím to vážně!“ řekl jsem možná trochu víc hrubě, její palec, který mi doposud přejížděl po lícní kosti, se zasekl.
„Edwarde, chceš mi namluvit, že jsi upír, lidem krev sající upír?“ ptala se a zkoumavě hleděla do mých očí. „Tomu totiž nevěřím, ty nejsi zlý, nezabil bys člověka.“
„Člověka ne, už nějakou dobu žiji já i moje rodina na krvi zvířat.“ Objasnil jsem a její palec pokračoval v přejíždění po mé tváři.
„Edwarde, ty mi vlastně tvrdíš, že ty i celá tvá rodina jste upíři?“ ptala se a bylo slyšet, jak mi stále nevěří.
–
„Pamatuješ, jak jsem ti řekl, kdo jsem?“ ptal jsem se dívky, ležící v mé náruči. „Já si to pamatuji přesně, nechtěla jsi uvěřit, tomu co jsem.“
Hladil jsem ji po vlasech a doufal, že mě snad ještě slyší, i když bych si přál, aby necítila bolest, kterou jí Tanya způsobila. Všechna ta zranění a ztráta krve, nejspíš už nevnímala.
–
„Bell, co je na tom k nepochopení?“ ptal jsem se po nějaké době.
„Edwarde, upíři nejsou.“ Zakroutila hlavou a provrtávala očima les za oknem.
„Dokážu ti to!“ rozhodl jsem se a vystoupil z auta. Teď nebo už nikdy!
„Jak mi to dokážeš?“ zeptala se se smíchem, když jsem otevřel dveře na její straně auta.
„Tak sleduj!“ vyhrkl jsem a upíří rychlostí vběhl do lesa.
„Nepřipadám ti příliš rychlý?“ ptal jsem se, když jsem se znovu objevil vedle ní.
„Tak akorát,“ usmála se. „Vezmeš mě na záda?“
„Cože?!?“ vytřeštil jsem na ni oči. To nemyslí vážně!?!
–
Tenkrát jsem ji prvně nesl na zádech a užíval si běhu a její přítomnosti. Cítil jsem se volný a naprosto svěží. Mohl jsem ji mít u sebe i přes mé tajemství. Pár týdnů na to mi řekla, že mi věří, co jsem, ale přijde jí to zvláštní. Stejně jako já si začínala užívat rychlosti při mém běhu a tak jsme podobné výlety dělali častěji.
„Izzie, proč?“ ptal jsem se a hlasitě vzlyknul. „Vzpomínáš na naše běhání? Chtěl bych to zopakovat.“ Zašeptal jsem jí do ucha a přitiskl si ji k sobě, zapraskalo pár dalších kostí a já zasténal. Proč jí už nedokážu pomoct?
Nenávidím a miluji - 2,