Edward:
„Edwarde?“ oslovila mě poprvé Esme. „Co se děje?“
„Jen…“ hodil jsem zoufale rukama k Izzie a znovu se sesunul k jejímu tělu. Má láska a odpor k upírství jí nedovoloval říct mi pravdu. Nesčetněkrát jsem jí řekl, že jsme netvor, že nechci, aby byla jako já. Neodpustil bych si to, nesnesl to. Jsi tak lidská a křehká, tak dokonalá. Nebála se říct to Rose, ale bála se, říct to mě? „Proč?“ zamumlal jsem směrem k jejímu tělu.
‚Už jsem Ti to říkala. Jsem zbabělec. Bála jsem se, že až se dozvíš pravdu… Že až se dozvíš pravdu, zavrhneš mě.‘ Její hlas byl prosycen bolestí. Copak si opravdu myslela, že bych ji opustil? I teď se bojí?
„Jak bych asi mohl?“ ptal jsem se dál. Vždyť byla tím nejlepším, co mě v mé existenci potkalo. S ní jsem se cítil znovu živý, jako by mé srdce začalo znovu bít. Bít jen pro ni.
‚Copak to vím?‘ opáčila mi a v jejím duševním hlase byla velká rýha bolesti a smutku. ‚Nikdy jsem ti neměla lhát, vím to, jen jsem… Udělala chybu… Hned první den jsem ti měla říct, jak to je. Ale… Vy jste nevypadali, že si mě budete všímat a já…‘
„Pššš,“ pošeptal jsem u jejího ucha a položil svůj prst k jejím rtům. Bylo to nepotřebné gesto, protože ústa opravdu nepotřebovala, ale zabralo to. Její myšlenky byly pryč. Schoulil jsem se na její tělo a snažil se přemýšlet, když ke mně opět dolehly něčí myšlenky.
‚Sakra,‘ byla to Alice a v myšlenkách pořádně nadávala.
„Co se děje?“ zvedl jsem mírně hlavu a zadíval se na ni. Její výraz byl nepříčetný a vztekle se dívala k Izzie.
„Ty potvoro! Víš, jaký jsem měla strach!“ začala na ni řvát a Jasper ji pevněji chytil. Alice se v jeho náruči začala zmítat a prskala na všechny strany. Byla opravdu hodně naštvaná, když se prala i s Jasperem.
‚Copak se zbláznila?‘ vrtalo mu hlavou. Nechápal co se děje, nebo proč Alice křičí na mrtvou Izzie. No neznat okolnosti…
‚Myslím, že si už nezaslouží víc trápení. Bylo toho dost.‘ Culila se v duchu Izzie a já propukl v šílený smích. Měl jsem radost, konečně jsme mohli žít šťastně a spolu. Alicin nepříčetný výraz se změnil v nechápavý a její oči mě dokonale propalovaly. Já se však nemohl zastavit. Celá rodina nás bezradně pozorovala a nikdo z nich, tedy až na Rose, nevěděl, co si má myslet. Vidět se takhle, taky bych nevěděl.
„Ty jsi to věděl? Celou tu dobu? To jste museli hrát tu komedii?“ pěnila Alice. Obrátila tak svou pozornost na mě a začala hrozivě vrčet. Jejími myšlenkami prostupovaly zapalovače, benzín a hranice. Upalovací hranice.
„Nevěděl, dozvěděl jsem se to před pár minutami. Jen o chvíli dřív než ty,“ stále jsem se smál a nemohl přestat.
„Vysvětlí nám to někdo?“ vybuchl najednou Emmett, který nechápavě těkal od jednoho k druhému. „Vy jste se snad zbláznili! Ona umřela a vy? Vy se tady hádáte. A ty… Ty se k tomu směješ jako na Nový rok! Ty nejsi normální. Definitivně si se zbláznil!“ ukazoval na mě a nepřestával křičet.
„Isabelle nic není!“ prskla Alice a namířila svůj tenoučký prst k Izzie. Emmett na ni koukal, jako dítě, kterému řekli, že dárky nenosí Ježíšek.
„Ty jsi z těch vizí dočista zblbla!“ zavrčel směrem k Alice, byl smutný a navíc se bál, že ztrácí další sourozence. Že nás Carlisle zavře do ústavu a zahodí klíš. Blázniví upři, kdo to kdy viděl.
Izzie se začala v duchu smát a pak přemítat, jestli si má nebo nemá sednout. Tomu jsem se zasmál a rozhodl za ni. Zvedl jsem se ze země, popadl ji za ruce a pomalu jí pomohl vstát.
„Vítej zpět,“ zašeptal jsem jí do ucha a pevně ji objal. „A už nikdy… Nikdy mi to nedělej.“
„Nikdy,“ vrátila mi a její slova měla pečeť slibu. Na jejich důkaz mě jemně políbila, to mi však nestačilo a já si její ústa začal dravě přivlastňovat.
„Miluji tě,“ zasmála se, když se naše ústa konečně odtrhla. Ihned stočila pohled k mé zmatené rodině. Jasper v šoku pustil Alicin pas a ta se okamžitě vrhla na Izzie. Rychle mě odstrčila a začala ji mačkat a drtit ve své náruči, nechtěla jí tak snadno odpustit, ale byla tak šťastná, že to jinak nešlo. Stejně to Izzie bude stát hromadu nákupů. Ještě, že ji přešlo to vyhrožování. Blesklo mi hlavou.
„Jsem ráda, že žiješ.“ Zašeptala jí do ucha. A dál spřádala plány na nákupy, ten seznam byl už teď naprosto nekonečný. Takhle Izzie uvidím zase až napřesrok. Napadlo mě.
„To já taky,“ smála se Izzie a obětí jí oplácela. To už u nás byla i Rose, která ji jen jemně přejela po zádech a výrazně na ni mrkla. Izzie se jen zakřenila a obrátila oči v sloup. Rosiny myšlenky říkaly jediné: ‚Já ti to říkala!‘
Sice jsem nechápal, jak se Rose podařilo tak dlouho tajit pravdu, ale bylo mi to jedno. Nejdůležitější pro mě teď bylo, že Izzie je živá a zdravá. Zakroutil jsem hlavou a sledoval svou zmatenou rodinu. Rodinu, která se začala probírat z šoku a začala Izzie vítat zpět mezi živé. Nemohl jsem jinak, než se usmívat jako idiot, kterému právě udělali lobotomii půlky mozku.
„Nikam,“ zasyčel jsem za Tanyou, která se v nestřežené chvíli rozhodla pro úprk. Zmrzla v půli pohybu a začala mě propalovat pohledem. Celá rodina na ni upřela zrak, jen Izzie se dívala na mě.
„Je na živu, co víc si můžeš přát?“ pronesla Tanya a hodila k ní rukama. V jejím hlase i myšlenkách byla porážka. Věděla, že je konec.
‚Edwarde, nech ji.‘ Chlácholila mě Izzie a jemně přejížděla rukou po mé paži. Rychle jsem si ji přivinul k sobě a zabořil hlavu do jejích vlasů. Voněla tak jinak, tak krásně… Ale Tanya nemohla tak snadno uniknout svému trestu. Ona přece nevěděla, že Izzie není člověk, že ji nemůže zabít. A kdyby věděla, našla by si jiný způsob, kterým by ji zabila. Rovnou by ji roztrhala na kousíčky. Takhle to nemůžu nechat. Ne!
„Edwarde…“ pokusila se mě zastavit i Tanya, ale já nedbal jejich proseb.
„Ne Tanyo! Mohla jsi ji zabít! Víš to vůbec? Uvědomuješ si to?“ vrčel jsem na ni. Okrajově jsem vnímal Izzie ve své náruči, jak se mě snaží uklidnit jemným hlazením mých zad. Moc to nepomáhalo.
„Ale nic jí není…“ zasmála se. Nebyl to však veselý smích, spíš jako by volala o pomoc. Carlisle se mě v myšlenkách snažil uklidnit, byl sice chováním Tanyi rozladěn, ale status Qvo se změnil. Izzie byla živá a navíc patřila k jediné další vegetariánské rodině, kterou jsme znali. Byla dcerou jeho přítele, nechtěl to jen tak hodit za hlavu, ale její smrtí to také řešit nechtěl.
„Dobrá, myslím, že se všichni uklidníme a v klidu si o tom promluvíme.“ Nabádal nás diplomaticky Carlisle. Jen jsem kývl a přivinul si Izzie ještě blíž.
„Teď přijde vysvětlovací kolečko.“ Izzie se mi zavrtěla v náruči. Asi se jí to příliš nelíbilo a věta, kterou sotva znatelně zašeptala, mi to jen potvrdila.
„Isabello? Jak to s tebou vlastně je?“ začal se ptát. Jistě, nemůže se ptát Tanyi proč ji napadla. Ne, on se musí rovnou ptát Izzie.
„Jsem upír, celou tu dobu jsem byla. Proměnili mě ve Voltteře, vloni na dovolené. Mám dar, stejně jako Edward nebo Alice. Jsem mocný štít a navíc dokážu vypadat jako člověk.“ Pustila se do vysvětlování. Brala to hopem a já jí byl vděčný. Detaily můžeme probrat jindy a jinde. „Vrátila jsem se k otci a začala znovu žít, jen mě nenapadlo, že… No, že narazím na upíry.“
„Proč jsi něco neřekla?“ Emmettova slova zněla uraženě. Odpovědí mu byl pořádný šťouchanec do žeber. Rose měla Izzie příliš ráda, než aby ji nechala urážet.
„Protože jsem se bála. Bylo vás moc.“ Odpověděla mu naprosto klidně Izzie. „Na začátku to vypadalo, že si mě nebudete všímat a pak se nabalovala jedna lež na druhou. Prostě jsem nevěděla, jak z toho ven. A taky jsem měla osobní důvody.“ Dořekla a zadívala se na mě. Bylo mi jasné, na co naráží. Můj odpor k upírům. Můj postoj k celé téhle věci… Nenáviděl jsem se za to.
„Já věděl, že mi tady něco neštimuje!“ vykřikl Emmett a Izzie se ztratila v jeho medvědí náruči.
„Jo, až na to, že jsi jí už vybral i náhrobek!“ okřikla ho Alice.
„To stačí, nebudeme se hádat, když jsme vlastně všichni živí a všechno zlé je pryč.“ Utnula počínající hádku Esme.
„Taky si myslím, že je to zbytečné.“ Zasmála se Izzie a její smích naplňoval mé netlukoucí srdce. Všichni jsme se vydali zpět k domu. Byli jsme šťastní, jen Tanya šla se sklopenou hlavou. To jsem však nedokázal řešit.
Pomalu jsme došli až domů, kde jsem si Izzie ihned přivlastnil a usadil ji na svůj klín. Carlisle začal volat na Aljašku a domlouvat Tanyin odjezd. Vůbec mi to nevadilo ba naopak. Užíval jsem si přítomnost své lásky a byl šťastný, že už konečně není jen obyčejný člověk.
Já jsem ale blázen, nechtěl jsem z ní upírku, a jak jsem nakonec šťastný!
Nenávidím a miluji - 8,