Bella:
„Belooooooooooooo!!!!!!!!!“ Byla to Alice a já se vyděsila. Co se pro pána krále zase děje. Vyrazila jsem po zvuku do lesa a ustrnula v pohybu, jakmile jsem uviděla Alice a toho Jaspera ze školy v bojových pozicích.
Asi se taky rozhodli zajít si na lov. Proč zrovna teď? Začínala jsem být naštvaná. Takhle mi tady na sestřičku vrčet nebude to teda ne! Vztekle jsem na něj zavrčela, vypadalo to, že se probírá, když k nám dorazili jeho bratři.
Tak tohle bude ještě sranda, v tu chvíli jsem byla ráda, že tady není Rose, aspoň někomu se to vyhne. Nechtěla jsem bojovat a tak jsem jim rukama ukázala, že si s nimi nechceme nic začít. Edward zdá se pochopil, no aspoň jeden z nich má mozek jinde než v kalhotách.
„Kluci, nechte toho!“ houkl na ně, přesto ze mě nespouštěl oči. Snad mu nedošlo, že jsme to my, kdo se s nimi dnes potkal ve škole. Oba jeho bratři se uvolnili z napjatých pozic a Alice se odšourala ke mně. Objala jsem ji kolem ramen a pokynula, že už půjdeme.
„Počkejte. Netušili jsme, že v okolí jsou i jiní upíři.“ Zastavil nás Edward.
„Upírky!“ Hihňal se mu za zády Emmet. Jen se na něj otočil a protočil oči.
„Nevšímejte si ho. On neví, co vypouští z pusy.“ Omlouval ho rychle.
„Neboj, nebudeme z toho vyvozovat závěry. Ale přesto, možná mu povol gumu od trenek. Nějak s mu nedokrvuje mozek. I na upíra.“ Zasmála jsem se.
To zdá se pobavilo i Edwarda, který vyprskl smíchy, ale rychle ho to přešlo, když kolem něj prosvištěl strom. O chvíli později se už na sebe oba vrhli a Jasper jen uskočil někam k nám.
„Omlouvám se, tenhle život zakouším nejkratší dobu.“ Omlouval se směrem k Alice.
„Nic se nestalo.“ Ujišťovala ho Alice. „Ráda jsem Vás poznala.“
„My Vás také. Máte tady v okolí své sídlo?“ ptal se.
„Ano, ale nebojte, nebudeme Vám dělat potíže.“ Skočila jsem do jejich rozhovoru. Stále si nejsem jistá, že je dobře, že o nás vědí.
„Tak jsem to nemyslel.“ Ujistil nás Jasper. „Jen jsem si myslel, že by i pro Vás bylo výhodné, mít tady nějaké spojence.“ A do prčic. Zdá se, že mu došlo, že naše rodina je plná ženských.
„Umíme se o sebe postarat.“ Usadila jsem ho rovnou.
„Tak jsem to taky nemyslel. Nepochybuji, že jste schopny postarat se o sebe.“ Usmál se. „Jen si myslím, že můžete začít budit podezření. Můj bratr umí číst myšlenky. Kdyby se něco dělo, může Vám dát vědět.“
Aha, takže ještě navíc nám umí přečíst myšlenky. No zajímalo by mě, který z těch dvou bratrů to umí?
„To zní zajímavě.“ Koukla jsem na Jaspera. „Jak to funguje?“
„Na to se zeptej Edwarda.“ Odpověděl prostě. No dobrá tedy, Edward umí číst myšlenky. Vlastně to vysvětluje jeho pobavení na parkovišti.
„Dělají to často?“ zeptala jsem se a hodila hlavou směrem k dvojici, která se stále ještě prala.
„Ne, s Edwardem to dost dobře nejde. Podle Emmeta podvádí.“ Usmíval se Jasper na své dva bratry.
„Jak?“ vypálila ze sebe Alice.
„Čte myšlenky, čili každý jeho další krok.“ Podíval se na Alice a zářivě se usmál. Bylo vidět, jak se moje malá sestřička tetelí blahem. Ty její vize, budou moje smrt. Moment! Jsem upír… Nemůžu zemřít… Musím si nutně vymyslet svoje vlastní průpovídky na téma upíři a nemožné situace!
„Holky?“ ohlédla jsem se a uviděla šokovanou Rose.
„Trochu se to zvrtlo.“ Začala jsem vysvětlovat. Po chvíli to pochopila a přidala se ke sledování zápasící dvojce.
„Co řekneme Esme?“ otočila se po chvíli na mě. Já jen zakroutila hlavou, jako že nemám tušení a stočila pohled k Alice.
„Co takhle pravdu?“ zeptala se.
„Jo, nezní to špatně. Nezapomeň, co nám kladla na srdce Alice.“ Zarazila se, došlo jí, že z tohohle nebude nadšená, nic se nestalo, ale i tak je to máma.
Jasper se na nás jen tázavě zadíval. No super, teď bude chtít vysvětlení. Alice na mě mrkla, no super zase já. Proč? Za CO?
„Víš, žijeme tady ještě s naší matkou. Jmenuje se Esme. Pokud vím, zařizuje Váš nový dům.“ V jeho očích se mihlo pochopení.
„Vaše matka je člověk?“ zeptal se. Ups… Tak jo, znova a líp.
„Ne to opravdu není. O to teď nejde. Víš, ona nechtěla, abychom se s Vámi nějak stýkaly. Ona no… Bojí se o nás, víš.“ Bylo vidět, že mu došlo naše nynější rozpoložení i rozpaky. Co máme říct Esme a jak velkou část pravdy unese?
„Myslím, že to začínám chápat.“ Tak to si nemyslím hochu.
„No co takhle. Budeme dělat, že jsme dnes na sebe na lovu nenarazili.“ Usmála jsem se na ně. Protože Edward s Emmetem se už přesunuli k nám.
„No tak dobře.“ Řekli nakonec. Emmet si zálibně prohlížel Rose a kdybych je nevyrušila, určitě by jen zíral.
„Tak zítra ve škole.“ A otáčela jsem se k odchodu. Naštěstí Rose i Alice udělaly totéž a společně jsme vyrazily domů.
***
Doma jsme se všechny převlékly a poslušně čekaly na Esme, která nás měla odvést do školy. Zatímco jsme čekaly, hodila jsem kolem nás iluze a tak jsme zase vypadaly jako normální lidské holky. Rose vypadala na patnáct, ale tentokrát jsem si odpustila uhříky. Byla nesmírně šťastná, že konečně vypadá trochu lidsky. Jak si to sama pojmenovala.
Alice byla naštvaná, že musí vypadat jako prvňačka a já se psychicky připravovala na pubertální výlevy některých spolužáků. Občas jsem se divila, jak rychle na někoho přijde puberta ve společnosti hezkých upírek.
Esme dorazila za chvíli s naprosto nešťastným výrazem. Zatrnula jsem v pohybu a zírala na ni. Co se to jen děje?
„Esme?“ zeptala jsem se.
„Jsem k ničemu. Nevím jak zařídit barák pro čtyři chlapy.“ A začala se smát. My se k ní přidaly. Vždyť ta byla ta nejlepší návrhářka na světě. Zvládne to!
„Tak už jedeme.“ Zavelela, když už náš smích trval moc dlouho.
***
Po pár minutách už parkovala před školou. Popřála nám hezký den a my zůstaly na konci parkoviště. Chtěly jsme trochu překvapit kluky. Jo já vím! Neměly jsme se s nimi stýkat, ale tohle bude legrace. Včera nás viděly jako normální upírky ve věku od osmnácti do dvaceti a teď před nimi bude stát šestiletá Alice, já v podobě desetileté holčiny a Rose v patnácti.
Ten jejich výraz bude dokonalý, obzvlášť podle toho jak se usmívala Alice. Určitě už měla vizi. Občas jí to muselo pokazit překvapení. Vlastně pokaždé. O Vánocích jsem ji litovala, já byla ráda, když jsem měla překvapení, ačkoliv ona zase věděla, jestli se nám budou líbit dárky od ní. To my jsme nemohli.
O několik chvil později už se na parkovišti objevilo jejich auto. Všichni vysedli a bylo vidět, jak se rozhlížejí, odkud vylezou ty tři upírky ze včerejšího lovu. Mírně jsem se uchichtla a tím získala pozornost Edwarda.
Jeho zmatený pohled byl k nezaplacení. Na chvíli se zarazil a potom pokračoval ve střídání výrazů. V jeho obličeji jsem si mohla přesně přečíst, co se mu honí v hlavě. Nejprve tam byl šok, údiv a spousta otázek. Jak? Cože? Proč jsme to nepoznali?
Usmála jsem se na něj a zamířila k němu. Rose a Alice mě napodobily a tak jsme za pár minut stály vedle nich. Jasper se nechápavě otočil s prosbou v očích k Edwardovi. Ten však nebyl schopen odtrhnout svůj zrak ode mě.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem je.
„Ahoj, jak?“ ptal se okamžitě Edward.
„To je na dlouho a na jinam!“ odpověděla jsem mu. V tu chvíli se však Rose přisála k Emmetovi a já jen odvrátila zrak. Všechno vidět nemusím.
Edward se zatvářil zhnuseně. No jo, zdá se, že slyšel jejich myšlenky. Všechno opravdu vědět nemusím. Na chvíli jsem Edwarda zalitovala. To co si musel vyslechnout v jejich myšlenkách, muselo být dost oplzlé. Soudě podle toho, jak se Rose i Emmet tvářili.
„Jdeme do školy?“ zeptala jsem se.
„Jo, jo, už jdeme.“ Zaskřehotala Rose.
V tom Alice opět ztuhla. VIZE! Snad to nebude nic zlého. Ačkoliv jsem začínala tušit malér. Alice se probrala s vyděšeným výrazem ve tváři.
„Co?“ ptala jsem se.
„Upíři… Tři… Přijdou se najíst do školy.“ Upozorňovala nás Alice. Její výraz najíst se mi dost příčil.
„Kdy?“
„Za pár minut. Půjdou po nás. Bello ještě tihle tři.“ Ukázala na kluky. „Vysvětlíme Vám to pak!“ vyhrkla a já se začala soustředit. Když se spokojí s námi, nechají zbytek školy. Jen doufám, že nepřijdou na to, že nejsme lidé.
Svět se zbláznil, držte se... - 2,