Edward:
Bella dělala, jako by včerejšek neexistoval, já nevěděl, zda být rád, nebo se bát. Carlisle si myslel, že se to jen snaží zbytečně nekomplikovat a vyhnout se omluvám. Ačkoliv by si je samozřejmě zasloužila. Chovali jsme se k ní hrozně, naše chování bylo neomluvitelné.
Doufal jsem, že další den ve škole s ní opět budu moct mluvit. Seděl jsem u svého piána a snažil se hrát. Pokaždé, když jsem začal, prostoupil mnou zvláštní pocit a před sebou jsem viděl nádherný obličej se stříbrnýma očima.
Alice si sedla na gauč a začala přemýšlet jak přemluvit Bellu na nákupy. Předem jsem Bellu litoval. Alice sice v poslední době stále chodila s Jasperem, pro kterého to byl trest nejvyšší kategorie. Pro Alice by udělal první poslední, ale chodit nakupovat a navíc tak často bylo i na něj poněkud moc. Pokaždé, když jsem slyšel jeho myšlenky, ve kterých mě prosí, abych mu pomohl se vykroutit, jsem se jen zasmál a pro sebe si řekl: Jen si to užij, neměl ses chovat tak zbrkle.
„Neeeee“ najednou vykřikla Alice a já nechápal co se děje. Byl jsem ponořen ve svých vlastních myšlenkách, a proto jsem nepozoroval Alice, která musela mít vizi.
„Co se stalo Alice?“
„Já, já, já nevím, Edwarde. Najednou ji nevidím.“ Jakmile to dořekla, bylo mi jasné, že se jí ztratila Bellina budoucnost. V poslední době ji stále sledovala a doufala, že změní názor a půjde s ní nakupovat.
„Jak, jak to myslíš Alice?“ nechápal jsem co se najednou děje. Jak je možné, že ji nevidí.
„Já to nevím, Edwarde. Najednou ji nevidím. Jako by ani neměla budoucnost. Nevím co se to děje.“ Vypadala tak zničeně a já si uvědomil, že musím vypadat úplně stejně.
„Jdu za ní!“ vyhrknul jsem a už běžel ze dveří.
***
Běh utíkal mnohem rychleji než kdykoliv před tím. Zastavil jsem se v lese za jejím domem a všimnul si, že v oknech už nejsou ty záclonky, které tam byly, když jsem její dům viděl poprvé.
Takhle ten dům vypadal ještě opuštěnější. Vběhl jsem dovnitř a doufal, že mě nenačapá. Na druhou stranu jsem si to moc přál. Věděl jsem, že by byla naštvaná, ale snad by ji obměkčil fakt, že jsem se o ni bál. Tak moc jsem se bál. Zatím jsem nevěděl proč, jen to, že je to nesnesitelné, být od ní byť jen na malou chvíli a navíc vědět, že nemá budoucnost.
Prošel jsem kuchyní a zamířil do chodby, to co jsem viděl, mě překvapilo. Myslela to vážně, opravdu se stěhovala. Všude byly krabice, nějaké tašky a spousta plachet, které zakrývaly nábytek.
V domě byla stále cítit její opojná vůně. Nebylo možné, že je pryč. To néééééé!!! Křičely na mě mé vlastní myšlenky a já nechápal proč. Zasáhlo mě to, jako kdyby mě někdo pomalu trhal na kousíčky, ty kousíčky pak pomalu pálil a já cítil každičký plamínek.
„Néééé, proč.“ A s tím jsem se svalil k zemi. V té chvíli mi došlo, proč mi vadily slizké myšlenky spolužáků. Jasprovy útoky a Emmetovy posměšky. Proč při každém jejím úsměvu mi poskočilo mé mrtvé srdce a proč jsem tolik toužil po každé vteřině její společnosti. Proč mnou jako nůž projela informace o zmizení její budoucnosti. Miloval jsem ji. Byl jsem zamilovaný do dívky, o které jsem toho věděl tak málo a přesto tak moc.
Jako nikdy ve své existenci jsem si přál být schopen slz. Miloval jsem ji a nestačil jí to říct. Vyhnali jsme ji svým neuváženým chováním. Už nikdy ji nenajdu, nikdy neuvidím její krásné oči ani její úsměv, bez kterého můj život, má existence neměly smysl.
***
Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak ležel a utápěl se ve své samotě, která byla ještě větší než kdy v mém životě, když jsem na příjezdové cestě slyšel kola auta.
Vrátila se! Blesklo mi šťastně hlavou. Bohužel pak jsem uslyšel myšlenky nějakých mužů, kteří mysleli jen na to, jak se zase nadřou. To jsem nechápal.
Počkal jsem si v rohu místnosti a pozoroval je. Všechny Belliny věci naskládali do velkého nákladního auta. Občas si zanadávali, ale nikdy nic pořádného neřekli. Ani v jejich myšlenkách jsem neviděl, kam přesně chtějí ty věci odvést. Byl jsem frustrovaný jako nikdy.
Auto začalo odjíždět a já si řekl, že ty věci určitě vezou za Bellou do jejího nového domova. Mé rozhodnutí bylo rychlé. Rozeběhl jsem se za autem a doufal, že mě dovede až k mé lásce.
***
Po několika hodinách běhu jsme zjevně byli na místě. Ale tady Bella bydlet nemohla. Byly to jen nějaké sklady a do jednoho takového zajelo i auto s Bellinými věcmi. Přece nemohla vědět, že to auto budu sledovat. Nemohla přeci nic z toho předpokládat. Proč by si věci nechávala odvést do skladů?
Pak mě napadlo, že možná ještě nemá nový dům a proto si ze skladu udělala provizorní úložiště jako mnoho jiných lidí. Proč? Proč jsme ji vyhnali. Zjevně nemá kam jít, jinak by si přece věci nenechávala na místě jako je tohle. Byl jsem otrávený z našeho chování, ze všeho toho co jsme způsobili kvůli hloupému strachu.
Bylo těžké odejít, ale pro tuhle chvíli nemělo cenu zůstávat u skladů a doufat, že auto brzy vyjede. Přesto jsem tam stále stál a pozoroval ty dveře, za kterými se ukrývaly její věci.
***
Ještě jsem tam chvíli stál a pozoroval ty dveře, které ukrývaly alespoň část toho, co jsem tolik miloval, když se mi v kapse kalhot rozdrnčel telefon. Rychlým pohybem jsem ho vytáhnul a uviděl Carlilovo číslo.
„Ano prosím?“ ozval jsem se do telefonu.
„Edwarde, přijeď co nejrychleji domů.“ Říkal to uvolněným tónem, ale něco mi říkalo, že bych si měl pospíšit.
„Samozřejmě, jsem na cestě. Stalo se něco, co bych měl vědět?“ ptal jsem se, protože mě to trochu vylekalo. Takto se mnou Carlisle dlouho nemluvil.
„Stalo, ale nedělej si starosti, není to nic vážného. Jen by to měla vědět celá rodina. Musíme se rozhodnout, co uděláme.“
„Dobře jsem na cestě. Ahoj“
„Ahoj“ a s těmi slovy jsme položili telefony. Bál jsem se, že se stalo něco s Bellou, a nebo, v horším případě se všemi Volturiovými.
Okamžitě jsem se vydal na cestu a doufal, že to bude tak jak říkal Carlisle. Nic vážného, jen u toho chce mít celou rodinu.
***
Když jsem dorazil domů, s hrůzou jsem zjistil, že se opravdu jedná o Volturiovy. Och ne, jen doufám, že se nedozvěděli o tom, co jsme udělali Belle. Ona říkala, že nic nepoví a nebude dělat problémy, ale jak jsme mohli vědět, že si to třeba Aro nepřečetl v jejích myšlenkách?
Začínal jsem si dělat starosti. Myšlenky všech byly zmatené. Jediné co se v nich stále objevovalo, byla Bella, dopis z Voltery a to, že bychom tam snad měli jet? Nic jsem nechápal, a proto jsem se snažil najít Carlisle, snad mi to dokáže vysvětlit.
Našel jsem ho a dozvěděl se, že bychom opravdu měli jet do Voltery, dostali jsme, prý přátelskou pozvánku. Co si pod tím představit jsme nevěděli nikdo. Nevěděli jsme nic a museli jsme se rozhodnout ve velmi krátkém termínu.
Život není peříčko - 6,
:D:D