Edward:
Vystřelil jsem z pokoje. On sice chrání Alice, ale já zas hodlám chránit Bellu. To chci vidět, jak tohle dopadne.
Nic nevidím, sakra, tohle nemůže být konec!!! Panikařila pro změnu Alice.
Doběhl jsem dolů a uvědomil si, že Carlisle musel jít do práce. Bellu tady nechal a ona nic netušíc byla nejednou napadena dvěma neznámými upíry. Stoupnul jsem si před ni a jemně zavrčel na Jaspera, aby toho nechal.
To už se dolů dostala i poněkud zmatená Esme. Postavila se mezi mě a Jaspera, který si mě stále trochu nedůtklivě měřil. Bella se za mnou ani nehla a jen je ostražitě pozorovala.
„Jaspere! Edwarde!“ kárala nás Esme. V tom mě chytla Bella za ruku a cukla, abych se uvolnil. Překvapivě to pomohlo a já opustil obranné postavení před ní.
„To je můj bratr Jasper a jeho žena Alice.“ Ukázal jsem na ně. „A tohle je moje Bella.“ Představil jsem pro změnu ji.
„Ahoj,“ vypískla Alice a valila se nás obejmout. Tolik si mi chyběl! Stěžovala si v duchu.
„Ty mě taky.“ Zasmál jsem se.
Jasper už se uvolnil a také se se mnou šel přivítat. Pak se Alice otočila a vrhla se na Bellu, ta to zjevně nečekala a Alice odrazil náraz do jejího štítu.
„Jéééé… Co to bylo!“ Vykřikla Alice z druhé strany místnosti. Jasper byl okamžitě v bojové pozici.
„Já… se omlouvám! Úplně jsem zapomněla ho stáhnout! Promiň!“ omlouvala se rychle Bella. Mohlo mě napadnout, že ho měla kolem sebe od chvíle, kdy přišel Jasper a Alice. Já se k ní tak blízko nepřiblížil, jinak by to odhodilo mě. Trochu jsem se uchichtnul nad jejich výrazy.
Bella se tvářila omluvně a pro jistotu se ani nehla. Jasper se krčil v bojové pozici a nenávistně si Bellu měřil a Alice se otráveně zvedala ze země. V myšlenkách si nadávala, že to neviděla.
Dodala si odvahu, obešla stále přikrčeného Jaspera a mířila rovnou k Belle. Tentokrát se před ní však zastavila a tázavě se podívala. Když Bella nereagovala, zeptala se:
„Můžu?“
„Jo, jistě!“ přitakala vyplašeně Bella a stále pozorovala Jaspera. Alice k ní nejistě přišla. No co nechci skončit na zadku! Poslala mi myšlenku, když viděla můj pohled.
Přišla k ní a objala ji. Myslíš, že se mnou půjde nakupovat? Ptala se radostně Alice.
„Nevím, proč se nezeptáš jí?“ zeptal jsem se Alice na oplátku. Bella se po mě nechápavě podívala. No jistě, ona není zvyklá, že někomu odpovídám na jeho myšlenky. Její myšlenky přeci číst nedokážu.
„Půjdeš se mnou nakupovat?“ ptala se radostně Alice. Bella na ni zaostřila a pak jen pokrčila rameny.
A to mělo být co? Ptala se Alice. Na Belle bylo vidět, jak je jí tohle představování nepříjemné. Nevím, působilo to na mě, jako by nebyla ráda středem pozornosti. Zhrozil jsem se nad představou, co udělá Emmet.
Přišel jsem k ní a v pase ji objal. Přimáčkla se na mě a stočila svou hlavu někam za mé rameno. Pohladil jsem ji po zádech a spolu s ostatními jsem si šel sednout. Posadil jsem si ji na klín a ona se na mě nádherně usmála. A to mělo být co? Přemýšlel jsem.
Esme se dál tetelila blahem a Alice plánovala dlouhou nákupní šňůru. Ona mi mého andílka hodlá odvést? Chjo, ale neměl bych jí v tom bránit. Ani jeden z nás neměl dostatek oblečení a Alice to moc dobře věděla.
„Alice, proč si neviděla mou budoucnost, když jsem se rozhodl vás najít?“ zeptal jsem se.
„Kdy ses rozhodl?“ oplatila mi otázkou.
„Je to víc jak pět let.“
„Už jsi ji znal?“ otočila pohled k Belle.
„Ne.“
„To je zvláštní, zdá se, že nevidím její budoucnost a s ní ani tu naši pokud je s ní spjata.“ Ta myšlenka se Alice nelíbila. „Ale jestli jsi ji neznal? Nevím!“ To se Alice líbilo ještě míň.
„No jak jinak, zase za všechno můžu co?“ obořila se na nás najednou Bella.
„Tak jsme to nemysleli.“ Vytřeštil jsem na ni oči. Co to do ní vjelo. Takhle se normálně nechovala.
„Jistěže ne!“ štěkla na mě a vyběhla z místnosti.
Esme byla zmatená, v jejich myšlenkách bylo vidět, jak jí vadí, co se právě odehrálo. Bellu si na první pohled zamilovala. Alice se zatvářila zničeně a v myšlenkách se mi omlouvala. Já to však nechápal. Vždyť ta debata s Bellou neměla téměř nic společného, proč tak vyjela?
Ta holka měla zemřít! Pomyslel si najednou tvrdě Jasper. Výhružně jsem na něj zavrčel. Co on o tom může vědět.
„Je to tak!“ hájil se.
„Myslím, že jsem se neměl vracet!“ štěkl jsem směrem k němu. Začal jsem se zvedat, když mě zastavil.
„Měla by být mrtvá!“ štěkl pro změnu on.
„Cože? Proč?“ zděsila se Esme.
„Ona…“ začal Jasper, ale nedokončil to. V jeho myšlenkách se prolínal zvláštní druh zmatku. Chvíli na ni myslel jako na sestru a potom jako na někoho, kdo měl už dávno zemřít. Nechápal jsem to.
„Vysvětli mi to.“ Otočil jsem se na něj s jasnou narážkou na jeho myšlenky. Když se k ničemu neměl, odešel jsem ze dveří a běžel po Bellině vůni směrem do lesa.
***
Když jsem ji konečně našel, znatelně jsem si oddychnul. Seděla na nějakém zarostlém balvanu a hlavu měla schovanou v dlaních.
„Stalo se ti něco?“ zeptal jsem se pomalu.
„Jsem v pohodě, to jen Jasper, on… žije!“ vypadlo z ní.
Ztracen nebo nalezen - 10,