V malém království žil král se svými dvěma syny. Synové to byli hodní a poslušní, jen jako všichni kluci dělávali neplechu. Nejraději se místo učení jen tak poflakovali po zámku a hledali jeho tajné chodby a zákoutí…
Jako jindy i dnes se toulali po hradních věžích, sklepeních a tajných uličkách, až narazili na věž, v níž byly zamčené dveře. Podivili se, že na ně ještě nenarazili a rozhodli se, že se za ty těžké dveře podívají…
„Otče?“ začal se při večeři ptát starší z nich.
„Ano, Marku?“ odpověděl mu otec přívětivě.
„Víš, procházeli jsme se s Filipem a narazili na jedny zamčené dveře…“ začal pomalu Marek.
„Opět jste se neučili?“ zasmál se král a zavzpomínal na svá mladá léta. Byl stejný jako jeho synové, jen on na rozdíl od nich věděl, že jednoho dne usedne na trůn a bude se muset ujmout všech svých povinností.
„Proč jsou ty dveře zamčené?“ vypadla otázka z Filipa, který už nevydržel králův zasněný a do vzpomínek pohroužený výraz.
„Nevím, které myslíš synu.“ Král opravdu nevěděl. V množství dveří, které byly po celém velkém hradě, si opravdu jedny jediné nevybavil.
„Ty v nejvyšší věži,“ objasnil mu situaci Marek a zkoumavě hleděl do otcova obličeje, který se měnil s každou nově příchozí emocí. Byl rozrušen, zaujat a nakonec nasadil neutrální masku.
„Ty dveře jsou zamčeny už dlouhou dobu, nikdo už přesně neví, co se za nimi skrývá.“ Král si mnul bradu, jak usilovně přemýšlel nad důvodem, proč je stále neotevřel.
„Mohli bychom se podívat, co se za nimi skrývá?“ vyhrkli oba princové najednou.
„Pokud najdete správný klíč,“ zasmál se král jejich otázce a dál se věnoval své večeři. Oba princové byli potěšení odpovědí, které se jim dostalo, a také se začali věnovat svému jídlu.
٭٭٭
Hned ráno, když otevřeli své oči, vydali se do nejvyšší věže spolu s velkou sadou klíčů. Jejich zvědavost byla příšerná. Spalovala je a mučila… Tolik si přáli zjistit, co se asi ukrývá za dveřmi, které byly zamčené.
Co bylo tak tajné a muselo být zapomenuto? Zkoušeli klíč po klíči, ale žádný z nich nepasoval k zámku, který hlídal klid za dveřmi nejvyšší věže. Bratři se na sebe podívali a nakonec se rozhodli použít ten nejstarší a nejrezavější klíč, jaký kdy viděli.
Cvak a klik a znovu cvak. Dveře se se skřípotem otevřely a rozvířily staletý prach usazený na věcech. Princové se rozkašlali, ale i přesto se jim nakonec podařilo nahlédnout do zaprášeného a tmavého pokoje.
Naproti dveřím bylo malé okýnko. V jedné části stálo staré omšelé křeslo a naproti němu krásný obraz rámovaný zlatem. Byl zaprášený a pokrytý několika vrstvami pavučin. Přesto však obličej na něm zářil a uchvátil oba královské syny.
„Ta je krásná,“ vydechl Filip. Marek jen němě přikývl.
„Co myslíš… Jak se asi jmenovala?“ ptal se Filip svého omámeného bratra.
„Asi by bylo nejlepší zeptat se otce,“ zakončil stále s udiveným výrazem Marek. Ani jeden se nechtěl odtrhnout od krásného obličeje na obrazu. Princezna to byla spanilá. Vlasy se jí vlnily v nádherných zlatých loknách, hnědé oči zářily štěstím a bělostná pokožka zářila na zaprášeném obrazu jako lampión za tmavé noci…
٭٭٭
Ještě toho dne se šli zeptat svého otce, co za krásku to skrývají lidským očím. Co provedla? Co se stalo s tou krásnou dívkou z obrazu? Král jim začal vyprávět prastarý příběh:
„Synové, vězte, netušil jsem, že její obraz opravdu existuje. Lidé povídají, že na jiném hradě v království Erathia žil král se svou ženou a krásnou dcerou. Milý, hodný a laskavý ke svým poddaným. Se svou ženou, tamní královnou, měl krásnou a spanilou dceru. Se zlatými vlasy a upřímnýma očima.
Dívka to byla krásná a milá. Když došlo na vdávání, měla tolik nápadníků, že se ani spočítat nedali. Zlá čarodějnice jí však štěstí nepřála. Jí ani jejím rodičům. Princeznu jednoho dne unesla na vzdálený hrad.
Hrad je to prý strašný, tmavý a nevlídný. Hluboko v lesích schovaný a před očima druhých navždy skryt hlubokou mlhou tajemství.“ Princové hltali královo vyprávění s nastraženýma ušima. A tak král ochotně pokračoval: „Od té doby vyslal její otec spoustu hledačů, rozeslal obrazy, vyhlásil odměny, ale princeznu se nalézt nepodařilo.
Každý, kdo se ji pokusil najít, selhal. Mnozí se už nikdy nevrátili. Váš bratranec kníže Jan, pokoj jeho duši, se do ní zamiloval. Denně sedával v nejvyšší věži a povídal si s jejím obrazem. Chtěl ji najít a zachránit ze spárů staré zlé čarodějnice.
Nikdy však nevyjel z hradu. Nevěděl kam se vydat, jak hledat. Kudy jít… Chudák zemřel žalem. A princezna? Kdo ví, zda ještě žije…“ dokončil král příběh spanilé princezny. „Měla prý být uvězněna, mezi světem – nesvětem. V místě, kde nikdo nezestárne. Ale kdo ví, kolik pravdy v tom je.“
„Jak se princezna jmenovala?“ zeptal se Marek svého otce. Vyprávění ho zaujalo. Chtěl princezně pomoci. Zachránit její krásné milující oči. Dostat ji ze spárů čarodějnice.
„Jmenovala?“ podivil se král, kterého tak vytrhl ze vzpomínání na všechny ty povídačky kolem zakleté princezny.
„Ano, jaké bylo její jméno? Jak jí říkali?“ přidal se do hovoru Filip.
„Jmenovala se… Elizabeth,“ pokýval hlavou král. „Krásné jméno. Hodilo se k ní. I ona byla taková, spanilá a milá. Všichni to o ní říkali. Nikdo o ní křivě nepromluvil. Ve chvíli kdy zmizela, vyrojily se báby a šarlatáni, co tvrdili, že je prokletá, zakletá… Navždy že bude v nejvyšší věži příst a tkát.“
„Půjdu ji zachránit!“ rozhodl se Marek. Král zděšeně zalapal po dechu. Moc dobře věděl, že nikdo se ještě z výpravy nevrátil. Vždyť i proto drželi Jana zavřeného ve věži s obrazem, než aby jej pustili hledat princeznu, které není pomoci.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad synu. Nikdo neví, kde ji hledat. Jak ji najít!“ bědoval král. Nechtěl svého syna pustit do takového nebezpečí. To nemůže dovolit.
„Neboj se,“ chlácholil ho Marek. „Já se vrátím!“ prohlásil sebevědomě a odběhl do svého pokoje, kde začal balit potřebné věci.
Král zatím bědoval. Přece takhle nepřijde o svého syna? Nejstaršího syna, následníka trůnu. Přece nedovolí, aby jen tak odešel hledat princeznu s nejistými vyhlídkami na jeho návrat. Co když ho načapá čarodějnice? Co když mu ublíží, zabije ho! Ba co hůř – zakleje?
Král měl starost, ale nemohl ovlivnit rozhodnutí, které už padlo. Jeho syn se definitivně rozhodl a bez ohledu na otcovy nářky a varování se vydal na dlouhou cestu kamsi do zapovězených lesů zlé a kruté čarodějnice…
٭٭٭
Princ Marek byl na cestě již třetím dnem a stále nenacházel žádnou stopu. Žádný z těch, kterých se zeptal, nevěděl. Všechny ty pověsti byly staré a na princeznu Elizabeth si už nikdo ani nevzpomněl. Snad jen pár stařičkých lidí, kteří ještě dokázali zavzpomínat na dobu, kdy král zoufale posílal hledače a pátrače po stopě zapomenuté čarodějnice z hradu uprostřed lesů.
Většina stop však měla něco společné. Všechny odkazovaly na místo hluboko v lesích za sedmero horami a devatero řekami. Cesta to měla být hrozná a útrapná, plná překážek a pastí, avšak princ byl skálopevně rozhodnut princeznu zachránit. Zachránit její krásné oči, které mu okamžitě učarovaly. Už tenkrát, když je spatřil na zašlém starém obraze v nejvyšší věži hradu.
٭٭٭
Vydal se cestou necestou, za princeznou, kterou věznila zlá čarodějnice. Cesta to nebyla snadná, plná polí, luk, lesů a hor. Několikrát přebrodil řeku a nevlídná strniště, až se konečně dostal k tolik vyhlíženému a hledanému lesu.
Ano, konečně se před ním zjevil les, v němž měla sídlit zlá čarodějnice, jež podle pověsti nemohla les opustit před západem slunce. Jeho svit by jí prý srazil z jejího koštěte, spadla by a zabila se. To jediné se ve všech pověstech, bájích a jiných povídačkách opakovalo. To jediné bral princ jako jistotu.
Lesíkem vedla úzká pěšinka, která se zdála pro koně neschůdná. Rozhodl se tedy uvázat svého Hnědáka na okraji lesa a dál pokračovat po svých. Cesta lesem mu příliš neubíhala, byla plná nástrah a malých větviček číhajících na poutníky.
Konečně po několika útrapných hodinách cesty uviděl na okraji cesty spadlý kmen. Potěšeně se usmál a pomalým krokem se vydal až k němu. Alespoň si odpočine, sní zbytky, které mu po cestě zbyly, a pln síly se bude moci vydat na další cestu.
Pomalu dojídal, když se vedle něj z ničeho nic objevila stará babička. Přisedla k němu a zdvořile pozdravila: „Dobrý den, mládenče. Co, že ses vydal do tohoto proklatého lesa?“
„Dobrý den, babičko,“ pozdravil slušně, jak se sluší a patří na prince i s úklonou. „Jsem na výpravě, hledám princeznu, kterou vězní zlá čarodějnice.“
„Ach chlapče, nejsi první, kdo se vydal princeznu hledat, ale žádný se dosud nevrátil.“ Babička bědovala a spínala své chudé ručky k princi. Marek se však nezalekl.
„Já se vrátím,“ prohlásil rozhodným a pevným hlasem.
„No dobrá, jsi statečný hoch a máš velkou sílu.“ Pokyvovala babička hlavou. „To jen já jsem stará bába.“
„Měl bych jít,“ řekl Marek úsečným hlasem. Zvedl se ze starého kmenu a vydal se hlouběji do lesa. Už neslyšel, co za ním babička šeptala.
٭٭٭
Pomalu se začínalo smrákat, když došel k malé chaloupce v hlubokém lese. Kdo zde asi žije? Pomyslel si pro sebe princ. Pomalu došel k chaloupce a vzal za její kliku. Ani ho nepřekvapilo, že dveře se rozletěly dokořán.
Uvnitř bylo jen sporé zařízení, stará dřevěná lavice, stůl, kamna a postel. Přesně tak si princ představoval domy starých poustevníků uprostřed lesů. Kdo ví, jestli tady ještě někdo žije? Dům byl však uklizený a v krbu plápolal malý ohýnek.
Princ nad tím však nepřemýšlel a zalehl do nadýchaných peřin. Jakmile jeho hlava dopadla na nadýchaný polštářek, usnul.
Spal a spal.
٭٭٭
Brzy ráno ho probudila omamná vůně smažených vajíček. Marek začuchal a vymrštil se z postele. Avšak nečekalo ho milé uvítání. Poustevník nebyl nadšen, že si nezvaný host ustlal v jeho posteli a tak ho sviňským krokem hnal ze svého stavení.
„Co si to myslíš, ty holomku! V cizích peřinách se vyvalovat!“ křičel za ním a máchal svou sekerkou.
Princ utíkal, co mu jen nohy stačily. Než se nadál stál před starým a polorozpadlým hradem. Rozhlédl se podél hradní zdi a uvědomil si, že tohle je hrad, který celou tu dobu hledal. Hrad staré zlé čarodějnice.
K jeho smůle byl hrad dobře střežen. Kolem hradní zdi se pohybovalo několik vojáků, kteří nevypadali, že by se s kýmkoli, jakkoli párali. Vlastně párali. Rozpárali by našeho prince a dovlekli ho ke zlé čarodějnici. Ta by ho potom mohla zaklít a on by stejně jako tito nešťastníci musel strážit hrad, nebo být ozdobou jejího parku soch.
Ani jedna možnost se princi Markovi nezamlouvala a tak se rozhodl pro jednoduché řešení. Ukryl se v hloubce a tmě lesa a vyčkával na noc. Počítal s tím, že většina strážných půjde na noc spát a mezi tou hrstkou, která zůstane hlídat vchod do hradu, už nějak proklouzne.
٭٭٭
Dlouhé čekání se princi vyplatilo, byl sice prokřehlý a unavený, ale teď, když padla noc, měl mnohem větší naděje, proklouznout do čarodějčina sídla.
Vyšplhal se po straně hradního opevnění a rozhlédl se po okolí. Oba strážní, kteří měli noční hlídku, se zrovna vydali na obchůzku hradních zdí a tak měl princ možnost nepozorovaně se vplížit do hradu.
Jak slyšel v bajce, měla princezna po zbytek věčnosti příst a tkát. Rozhlédl se tedy po hradě a hledal světýlko. Světélko, které by napovídalo, že princezna tady někde je. Že dnem i nocí tká a z přízí nitě spřádá.
Poskočilo mu srdéčko, když v jednom z hradních oken zahlédl světlo. ‚Tam musí být má princezna. Krásná Elizabeth.‘ Blesklo mu hlavou a bez rozmyšlení se vydal jí na pomoc. Ani jej nenapadlo, že za oknem se nemusí skrývat princezna.
Šel nehostinnými chodbami, až narazil na dveře, jež měly patřit k oknu se světlem. Ani nedoufal, že by snad byly otevřené. Jemně zatlačil za kliku a k jeho velkému překvapení se dveře začaly otvírat dokořán.
Už už se nadechoval, že pozdraví svou spanilou princeznu, když v tom se objevil oslepující záblesk zeleného světla, doprovázený ukrutným třesknutím…
To náš princ narazil na dveře zlé čarodějnice, která už byla připravena a svou hůlkou se postarala, aby ji princ už nijak neohrozil.
٭٭٭
Mezitím, si v Markově království dělali všichni starosti. Marek se už dlouho nevracel a princ Filip i se starým a dobrým králem měli starosti. Král se bál, že jeho syn přišel o život jako tolik dalších princů a hledačů zakleté princezny.
Filip ten chtěl zachránit bratra i krásnou princeznu. Chtěl pokořit tu zlou babu, která všechny jen zakleje a mučí na svém tmavém hradě, kdesi v lesích.
„Otče, půjdu najít a zachránit svého bratra!“ vytrhl jednoho dne Filip ze zamyšlení svého otce.
„Zbláznil ses!“ vykřikl král. „Jako by nestačilo, že jsem přišel o jednoho syna. O druhého už přijít nechci.“
„Neboj se, otče, já se vrátím! I s Markem!“ prohlásil rozhodně Filip a už si to mířil do kuchyně pro bochník chleba na cestu.
A tak se i druhý králův syn vydal cestou necestou, hledat princeznu a bratra. Přejel pole, luky, háje. Přebrodil řeky a zdolal strniště, až se konečně dostal až k zapovězenému lesu. Tmavému a ošklivému. Princi bylo ihned jasné, že narazil na správný les. Jen na takovém místě může žít tak ukrutná a zlá babice.
Usednul na spadlý strom a vytáhl jídlo a pití. Musel se posilnit, než se odhodlá vstoupit do lesa, navíc kdo ví, co na něj v hloubi tmavého lesa mohlo čekat. Pomalu ukusoval z krajíce chleba, když v tom mu na záda zaťukala stará babička.
„Dobrý den mládenče,“ pozdravila ho, když se princ vymrštil do stoje. „Snad jsem tě nevyděsila.“
„Ale kdepak, pojďte, pomohu vám,“ odpovídal jí princ a pomáhal jí usadit se na starý kmen stromu.
„Děkuji ti, mládenče, jsi hodný,“ zahlaholila stařenka churavým hlasem.
„Tady, dejte si krajíc chleba. Víc nemám, ale snad vám zachutná.“ Podával Filip krajíc chleba spoře namazaný domácí zavařeninou.
„Moc ti děkuji,“ usmála se babička a s chutí se zakousla.
„Neviděla jste tudy procházet mladíka? Je to můj bratr a já ho hledám.“ Filip se chytal naděje, že snad jeho bratra někdo viděl.
„Ano, potkala jsem tady mladíka. Šel do lesa k hradu čarodějnice. Asi jako tolik dalších chtěl zachránit krásnou princeznu.“ Babiččina hlava se při těch slovech rozkývala na znamení souhlasu.
„A nevíte, kudy šel?“ ptal se dál Filip.
„To opravdu nevím mladíku,“ zavrtěla hlavou babička.
„Dobrá, nevadí,“ usmál se nešťastně Filip. „Půjdu tedy dál a budu doufat, že ho najdu.“
„Ještě počkej, mladíku,“ zavolala za naším princem babička. „Tady, vem si tuto kouzelnou hůlku, že jsi ke mně byl tak milý a tak královsky mě pohostil.“
„Děk…“ nestačil princ poděkovat, protože babička se z čista jasna vypařila. „Babičko?“ zavolal zmateně do vzduchu.
Když se vzpamatoval z šoku, který mu babička připravila, sbalil si svých pět švestek a vydal se cestou do lesa.
٭٭٭
Prochodil celý den, a když se začalo smrákat, narazil na chajdu. Malou prostou chajdu zastrčenou hluboko v lese. ‚Tady musí žít nějaký poustevník.‘ Napadlo prince. Nechtěl jít dál, ale zima, která se mu začala vkrádat pod kabát, ho utvrdila v tom, že nějakou skrýš na noc mít musí.
Došel až k boudě a jemně zaklepal na mohutné dřevěné dveře. Nikdo se však neozýval a tak se pokusil vejít. K jeho překvapení to šlo hladce.
Uvnitř bylo chudé zařízení, jen postel stůl a lavice. Chvíli přemýšlel, kde si ustele, až nakonec se rozhodl pro lavici. Přece jen se může poustevník vrátit a bude si chtít lehnout do své postele. Než se nadál usnul na tvrdé lavici a spal až do rána.
٭٭٭
Brzy ráno ho probudila nádherná vůně, někdo v domečku dělal snídani. Princ se posadil na lavici a protáhl se.
„Dobré ráno, panáčku!“ zasmál se drsným hlasem poustevník.
„Dobré rá-ráno,“ zívnul si princ a konečně plně rozlepil své ospalé oči.
„Prospal jsi se?“ ptal se s úsměvem poustevník. „Neměl si to nejpohodlnější.“
„Rozhodně lepší, než zima v otevřeném lese.“ Filip se usadil a už si sbíral své věci.
„Jen vydrž hochu, dám ti snídani a pár dobrých rad, jak chodit po lese.“ Poustevník před prince postavil talíř s opečenou slaninou a pár chlebů. Princ se hltavě pustil do jídla, a když dojedl a odsunul talíř, začal poustevník povídat: „Neměl by ses jen tak toulat po tomto lese. Je zakletý a obývá ho čarodějnice tak ukrutná, že si její krutost představit neumíš!“
„Netoulám se jen tak, musím zachránit svého bratra, který se vydal zachránit princeznu. Musím ho najít!“ začal povídat princ svůj příběh.
„Dávej na sebe pozor, chlapče a vždy počkej, až padne noc. A hlavně nezapomeň, že ne každé světélko je dobré.“ Zamumlal si už spíš pro sebe poustevník a pomalu sklidil ze stolu.
„Děkuji za rady,“ usmál se princ, kroutíc hlavou. „Už půjdu.“
„Na shledanou a nezapomeň, že čarodějčina moc se dnem ochabne, v tu chvíli má moc jen v lese. Proto pospěš!“ Vypověděl poslední rady poustevník a tím se za princem zavřely jeho dveře.
٭٭٭
Princ se vydal na cestu, a jak procházel lesem, přemýšlel o slovech poustevníka. Jak to jen mohl myslet, že má moc jen v lese. Tedy pokud je světlo. Copak by ji mohlo ohrozit sluneční světlo?
To by znamenalo, že princezna byla unesena v noci, ale o tom žádná báchorka nemluvila. Princ nevěděl, co dělat, nebo jak princeznu zachránit.
Šel a šel, až došel k hradnímu opevnění čarodějčina hradu. Viděl spousty strážných, jak hlídají hradní zdi. Nevěděl, jak se dostat skrz stráže a prohledat hrad. Rozhodl se dát na dobrou radu poustevníka a setrvat do tmy…
٭٭٭
Když padla noc a všechno se zahalilo do tmavé roušky tajemství, vydal se náš princ k hradnímu opevnění. K jeho štěstí šla většina strážných spát a tak mohl nepozorovaně proklouznout do hradu.
Kolem jeho hlavy se začal míhat stín. Filipa to vyděsilo a intuitivně vytáhl svou hůlku, kterou dostal od hodné babičky. Rozhlédl se a zjistil, co je tajemný stín, který se mu míhá nad hlavou. Byl to obyčejný netopýr.
Princ zakroutil hlavou a vydal se dál temnými chodbami. Najednou zahlédl pod jedněmi velkými a mohutnými dveřmi světélko. ‚Že by princezna?‘ pomyslel si v duchu a i s hůlkou v ruce zatlačil do velkých dveří.
Ty se s hlučným zaskřípáním otevřely. K princově nelibosti se za dveřmi zjevila ošklivá babice, která na něj už vytahovala svou čarodějnickou hůlku. Filip na ni však byl připraven, bez zaváhání na ni namířil svou hůlku, z které vyšlehly jiskřičky. Zamrkal a zjistil, že zlá čarodějnice ztuhla na místě. Vypadala jako zamrzlá krápníková socha.
„No na zahradu bych si tě nedal, ale vypadáš tak mnohem lépe.“ Sám se zasmál a vydal se na další průzkum polorozpadlého hradu.
Netopýr, který stále létal kolem jeho hlavy, mu najednou začal ukazovat cestu. Princ sám nevěděl, proč za ním jde, ale něco mu říkalo, že by měl.
Sledování podivuhodného netopýra se vyplatilo, zavedl ho až k nádherné soše. Soše dívky, která byla tak spanilá, avšak její tvář byla zbrázděna bolestí. Princi jí bylo líto a chtěl na té tváři vykouzlit úsměv, až mu došlo, že onu nádhernou dívku už někdy viděl. Ano, byla to ona, krásná jako na obraze, princezna Elizabeth.
Namířil na ní svou hůlkou a světe div se, princezna zamrkala a probrala se z tohoto věčného spánku, který na ni byl uvalen.
„Elizabeth?“ zeptal se nesměle Filip.
„Elizabeth jsem já a ty jsi?“ zasmála se a zkoumavě si jej prohlížela.
„Nějak tak jsem to myslel. Omlouvám se, měl jsem se představit. Jmenuji se Filip, jsem druhým synem krále Otakara.“ Zdvořile se uklonil a usmál.
„Chci odtud,“ zaklepala se zimou a snad i strachem princezna.
„Hned jdeme, musím jen najít svého bratra Marka. Šel tě zachránit, ale sám byl ztracen.“ V tu chvíli mu kolem hlavy znovu proletěl netopýr. Filip už na nic nečekal a na netopýra namířil svou hůlkou. Ve stejnou chvíli se před ním místo netopýra objevil jeho bratr.
„No konečně! Tobě než něco dojde brácha,“ zahlaholil Marek a poplácal bratra po zádech.
„Měli bychom vypadnout,“ ozvala se znovu princezna. Marek i Filip jen kývli, vzali princeznu, každý z jedné strany a mířili směrem pryč z hradu.
„Musíme vypadnout z lesa, než se rozední,“ upozornil Filip a tak se už vůbec nezdržovali a rychlým krokem mířili pryč.
Z hradu se vyplížili velmi rychle a pak už jen míjeli poustevníkovu chaloupku, stromy, potůček, keřík s ostružiním, a když začalo svítat, všichni tři už viděli okraj lesa. Se svítáním se však probrala zlá čarodějnice a okamžitě je začala pronásledovat.
Všichni tři začali utíkat, aby byli z lesa dřív, než je čarodějnice na svém koštěti dožene. Během dne totiž z lesa vyletět nemohla. Sluneční paprsky by ji srazily z jejího koštěte a zemřela by.
„Rychle!“ zakřičel Filip, když už je čarodějnice málem měla. Naštěstí tentokrát při nich štěstí přálo a z lesa se dostali včas. Čarodějnice se mohla už jen vztekat na svém koštěti vysoko nad zemí. Z lesa totiž během dne nemohla a tím nad nimi všemi ztratila svou moc.
„Jdeme domů,“ oddychl si Marek a spolu se svým bratrem a krásnou princeznou, která měla oči jen pro Filipa, se vydali na cestu přes louky, pole a stráně až k jejich krásnému a útulnému hradu.
٭٭٭
Na královském hradě už je čekalo velké přivítání. Král byl šťasten, že se oba jeho synové vrátili a přivítal i novou dceru… Krásnou princeznu Elizabeth, která si za svého muže vyvolila prince Filipa.
Do měsíce byla přenádherná královská svatba, na níž se Filip stal králem a Elizabeth novou královnou. Oba vládli dlouho a šťastně, než království přenechali svým dětem, které o ně pečovaly se stejnou láskou jako jejich rodiče. A pokud nezemřeli, tak v tom krásném a dobrém království žijí do dnes.
Tím zazvonil zvonec a pohádky je konec!
Dva princové, jedna princezna, hodná babička a čarodějnice,