Edward:
Nemohl jsem uvěřit, že se do našeho polibku zapojila i ona. Po chvíli dokonce propletla své prsty do mých vlasů. Lehce pootevřela své rty, jakoby mě zvala dál a já neodolal, svým jazykem jsem vklouzl do jejích úst. Tak dokonalou slast jsem ještě nepocítil. Chutnala tak sladce, tak dokonale. Nemohl jsem se odtrhnout a stále jsem ochutnával její rty. Nevěřil jsem, že se to opravdu děje. Po chvíli jsem jí však musel dát prostor k nádechu, svými rty jsem sjel dolů k její čelisti a krku. Slyšel jsem její slastný vzdech a mé ruce se daly do práce. Jemně jsem ji hladil po zádech až dolů k zadečku a zpět. Její noha se samovolně vyšvihla do výše mého pasu, omotala se kolem mě a ještě víc si mě k sobě přitáhla. Nevěřil jsem, že se to děje. Bella jemně vzdychala do mých úst, když jsem zaslechl jedno hlasité zalapání po dechu a pocítil náhlé škubnutí.
„Tak tohle jsme si nedomluvili, chlapečku!“ soptil Charlie. „Byl jsi tu na focení a né na ošmatlávačku s mou dcerou!“ cedil skrz zaťaté zuby. Popadl mě za krk a začal smýkat ke dveřím.
„S tebou si to ještě vyřídím,“ zasyčel Charlie směrem k Belle. Donutilo ho to zastavit a já si stihl s menšími obtížemi natáhnout boxerky. Všiml jsem si rudé tváře Belly a hlavně jejích naběhlých rtů. Trochu jsem se zasnil a na podlahu ukápla slina. To Charlieho nakrklo ještě víc.
‚No ještě mi tu slintej!‘ odfrkl si v myšlenkách. Nemohl jsem se mu divit. Dokázal tolerovat profesi, kterou si vybrala, ale naháče, který ji osahává v jeho domě… To na něj bylo příliš silné kafe.
Letěl jsem dveřmi, ani jsem nevěděl jak. Už jsem slyšel posměšky Emmetta, až se domů vrátím jen v boxerkách, když mi na hlavě přistál zbytek mého oblečení.
„Nic si nezapomeň!“ hulákal za mnou Charlie.
„Asi v tom má praxi,“ zamumlal jsem si. Zajímalo by mě, kdy stihl mé svršky posbírat. Ale mám nový poznatek. Naštvaný otec je horší než zakouslý pitbul.
Rychle jsem na sebe nahodil své svršky, a co nejrychleji vypadl z jejich předzahrádky. Nasedl jsem do auta a odjížděl pokud možno co nejrychleji a co nejdál. Zastavil jsem až před naším domem. Vystoupil jsem a okamžitě zaslechl pobavené myšlenky Emmetta i Jaspera.
Chvíli jsem váhal mezi zběsilým úprkem do lesa a návratem domů. Alice si nenechala ujít mou potupu a všem řekla, jak mě pan policejní náčelník vypral z domu. Emmett se choval jako utrženej ze řetězu. Začal jsem přemýšlet, jestli to chci absolvovat, jestli mi to za to stojí. Co kdybych se tak… řekněme týden neukázal? Měl by čas vychladnout a…
„Opovaž se!“ rozezněly se mi v hlavě Aliciny myšlenky. „Ještě jsem jim neřekla všechno!“ Tak tohle bude ještě hodně dlouhá věčnost. Zajímalo by mě, co jim neřekla… Focení s Bellou, líbačku s Bellou nebo Charlieho neomylný zásah? Sklopil jsem zrak a s povzdechem vzal za kliku.
„Tak prý sis prožil pravý policejní zásah!“ řval Emmett na celou místnost a sklátil se v záchvatu smíchu k zemi, kde po něm zůstane pořádná díra. Tedy minimálně do příští rekonstrukce.
„Škoda že jsi tu sázku prohrál!“ zakřenil se Jasper a promnul si ruce. V myšlenkách už plánoval další sázku o stejný předmět výhry.
„Nemusíš vyhrát, když jsi nejlepší!“ zazubil jsem se na něj a důrazně si povytáhl kalhoty.
„No hlavně, že ti je Charlie dal, nebo jsi chtěl být před celým městem za nudistu?“ bouchnul Emmett smíchy. Podle myšlenek Alice to bylo už asi po desáté za dnešní odpoledne.
„No nejlepší nebudeš,“ zasmál se Jasper. „Podle toho jak tě vyprovodil. Navíc ty jsi ani neotevřel pusu, to se u upíra jen tak nestane!“ Tohle říkal za ohlušujícího smíchu, který vycházel z Emmettovy hrudi.
„Abych nezapomněl, objednal jsem tě na focení!“ vpálil jsem mu do tváře a začal se smát. Jen ať si to chlapec užije. Jasper se zatvářil, jako by spolkl pravítko. Celým tělem se otočil k Alice a s nadějí v očích na ni pohlédl. Ta jen kývla na souhlas nebo potvrzení, že je to pravda. Že focení jsem mu opravdu zařídil. Jen počkej, já ti to ještě všechno pěkně spočítám a Emmettovi jak by smet. Se ještě budete divit. V hlavě se mi začínal líhnout plán.
***
Druhý den jsem zamířil do školy spolu se svou rodinou. Nejprve si musím omluvit tu včerejší absenci a hned potom chci najít Bellu. Nebo obráceně? Nejdřív rozdělaná Bella a potom ta bezvýznamná absence? Včera se to vyvinulo dost dobře a já na ní chci dál pracovat, rozhodně to chce rychlost, než zapomene, co se včera stalo. To by bylo, aby to nebylo.
Vystoupil jsem z auta a rozhlédl se. To Bellino jsem nikde neviděl a tak jsem se rozhodl jít si omluvit absenci. Nebylo by slušné se věnovat ostatním kočičkám, které se mi tady nabízely. Teď mám rozdělanou jinou prácičku. Usmál jsem se v duchu a zamířil do kanceláře paní Coppeové.
„Dobrý den, paní Coppeová!“ pozdravil jsem ve dveřích a pomalu s mrkajícími řasami došel až k jejímu pultíku.
„Dobrý, pane Cullene,“ usmála se na mě. „Tak krásný, škoda jen, že úplně nepoužitelný,“ zabědovala si v myšlenkách a sjela pohledem k mému rozkroku.
„Chtěl jsem si omluvit včerejší absenci. Udělalo se mi špatně,“ začal jsem vysvětlovat. Srdce paní Coppeové poskočilo. Zdá se, že by si dala říct, kdybych jen trochu chtěl.
„Jistě, jistě, žádný problém,“ usmívala se na mě. „Jaká škoda!“ dodala v myšlenkách.
„Děkuji,“ poděkoval jsem a vyšel z kanceláře. V hlavě mi začalo šrotovat, co se to vlastně stalo. Opravdu se to někde nějak doslechla? Ne to určitě ne.
Šel jsem po chodbě, než jsem narazil na další holku, která zkoumavě pozorovala můj rozkrok. Usmál jsem se na ni a pak se zaostřil na její myšlenky. „Promiň hochu, na rychlíky nejsem!“ Zatracená Jassika. Zabiju ji! Začal jsem vrčet, až ke mně přiběhli sourozenci.
„Jo máš si rozmyslet, kam toho svýho ptáčka jarabáčka strkáš!“ zaskřehotala Alice a bouchla mě do hrudi.
***
Seděl jsem na obědě a snažil se nevnímat všechny ty hloupé pohledy ty hloupé hlasy a hlavně myšlenky, které ke mně doléhaly ze všech stran. Jassika mi mou pověst nadobro pokazila.
Ještě chvíli jsem se tak nepřítomně šťoural v jídle, když jsem si všiml, že k našemu stolu míří Bella. V ruce nesla nějakou složku naditou až po okraj. Zastavila se u našeho stolu a na všechny se zářivě usmála.
„Přinesla jsem vám ty fotky,“ usmála se znovu tentokrát na Rose. „Vyberte si, kterou chcete zvětšit a tak. Máte času, kolik budete chtít.“
„Děkujeme, je to od tebe milé.“ Rose jí okamžitě děkovala. Divil jsem se, jak moc ji celé to focení s Bellou bavilo.
„Eh, Bello, mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal jsem se jí a hlas mi třikrát přeskočil, jako nějakému puberťákovi, co právě začal mutovat. Zacukaly jí koutky, ale nakonec se ovládla.
„O čem?“ ptala se a valila na mě oči.
„O včerejšku,“ odvětil jsem jí a čekal na reakci.
„Fotky budou tak za dva dny, jestli se chceš podívat.“ To bylo rychlé, ale nějak jsme se nedostali k podstatě věci.
„Nemyslel jsem fotky,“ zakroutil jsem hlavou.
„A co tedy?“ ptala se a valila na mě ta svá kukadla.
„No víš… Myslel jsem to potom…“ zadrhával jsem se jako malý kluk.
„To potom?“ zopakovala po mně.
„Ten polibek,“ napověděl jsem jí. V očích se jí blýsklo pochopení.
„Jo tohle,“ zakývala hlavou. „Co s tím?“
„No já jsem myslel. Co to někdy zopáknout?“ zkusil jsem to.
„Hele já nejsem Jassika, abys mě támhle někde opřel o zeď, zajel jednou dovnitř a šlus. A už vůbec nejsem na rychlovky v autě,“ vyjela po mně.
„Snad tomu nevěříš?“ vystřelil jsem na ni další otázku. Začal jsem přemýšlet, jestli to opravdu ví. Jestli ano, byl by šlus se všemi mými nadějemi.
„Tak co, je čemu věřit?“ otázala se s pohledem – Všechno vím, všechno jsem viděla i slyšela. „O to nejde, měli bychom Charlieho nechat vychladnout. Není dobré dráždit hada bosou nohou,“ zasmála se a odkráčela z jídelny. Koukal jsem za ní, jak čerstvě vyoraná myš. Mé myšlenky se zatoulaly k Charlieho opasku a tomu, co bylo na něm. Nemohlo mi to ublížit, ale jistě by to bylo nepříjemné. Charlie to neví, mohl by mít šok s následnou hospitalizací, to by pak Bell nemohla namítat, jeden problém by byl vyřešen. A ještě bych byl hrdina utěšitel. Promnul jsem si ruce – Jsem borec!
***
Naštěstí po obědě následovala jen jedna hodina a já se mohl vydat do azylu svého domova. Jen co jsem vešel, zpozoroval jsem debatu v obývacím pokoji. Všichni se skláněli nad fotkami, které Bella udělala Rose a Emmettovi.
„Tahle je lepší…“ slyšel jsem právě Jaspera. Bylo mi jasné, že tohle je na dlouho.
„Aaa, Edwarde, pojď…“ vybídla mě Esme a tak jsem se přidal k jejich hloučku. Jakmile jsem uviděl fotky, napadl mě geniální plán na pomstu Emmettovi…
Sukničkář - 14,
Taková oddechová kapitolka, občas je taky potřeba, hlavně, když člověk tuto povídku čte skoro jedním dechem. 😀