Bella:
„A oni?“ upoutala pozornost ke klukům Rose.
„To je na nich.“ Usmála se na ni Esme a mě bylo jasné, že je klidně přibalí do kufru.
„Jdu balit!“ oznámila jsem a loudala se ke schodům.
„Počkej na mě!“ vykřikl Edward a hnal se za mnou do schodů. Jen jsem mávla rukou, ať jde za mnou a vyrazila k sobě do pokoje. Tam jsem vytáhla krabice a kufr, začala jsem tam skládat věci a Edwarda si příliš nevšímala. Jen mě pozoroval, jak běhám po pokoji a házím do kufru a krabic jednu věc za druhou.
„Bello?“ zeptal se nesměle.
„Ano?“
„Víš, já… říkal jsem si… no mí sourozenci i otec… asi se svých protějšků jen tak nevzdají a já…“ co s ním je?
„Bojíš se, aby tě tu nenechali?“ zeptala jsem se a koutky mi cukaly. „Neboj, kdyby to hrozilo, zabalím si tě do kufru já.“
„Díky…“ řekl zvláštním tónem hlasu, který jsem neuměla identifikovat, zvláštní směsice smutku a radosti, řekla bych.
„Jak ses dostal ke Carlislovi?“ optala jsem se.
„Umíral jsem na španělskou chřipku, a on byl osamělý.“ Odpověděl. „A ty k Esme?“
„Vlastně hodně podobně, jako ty ke Carlislovi. Umírala jsem a Esme mě zachránila.“ Pak jsem sklonila hlavu. „Byla jsem její první dítě v novém životě a pak největší zklamání. Našly jsme ještě Alice a Rose, když jsem se přidala k Volturium. Na to nejsem pyšná, ale tenkrát se mi to nevím, proč líbilo. Byla jsem hloupá.“
„Ne, to ne!“ zakřičela Esme a hnala se mi do pokoje. „Nikdy si nebyla hloupá a už vůbec nejsi zklamání. Jsi skvělá dcera.“ Přesvědčovala mě a pevně držela.
„Jo, jo… to si o svých dětech myslí každá máma.“ Zasmála jsem se, Esme jen zakoulela očima a šla dál balit.
„Tak, chceš s něčím pomoct?“ zeptal se Edward. „Jo a která krabice je moje?“ dodal s úsměvem.
„No… Počkej, jo… sem by ses mohl vejít…“ a podávala jsem mu jednu z větších krabic.
„Děkuju,“ vzal si ji ode mě a snažil se do ní nasoukat. Musela jsem se začít smát, povalila jsem se na zem a Edward po chvíli dopadl za mnou. „Tak jo, nemáš větší?“ zeptal se, se smíchem.
„Ne-e,“ vypravila jsem ze sebe během smíchu. To už v pokoji byl i Emmet a nechápavě si nás měřil.
„Podle Esme si máme jít zabalit.“ Štěkl po Edwardovi a otočil se k odchodu.
„Co s ním je?“ zeptala jsem se.
„Nemá rád stěhování a taky…“
„A taky…“ přitakala jsem.
„No smáli jsme se a on nevěděl čemu.“
„Proč?“
„On je takový náš bavič, víš… Prostě jsme se bavili a jeho nepřizvali.“ Vysvětlil mi to.
„Zrádce, Práskač…“ ozývalo se ze zdola a já opět vyprskla smíchy.
„Tak už jdi, ať dlouho nečekají.“ Vypravila jsem ze sebe, když jsem se jakštakš uklidnila. Jen kývla a s přiblblým úsměvem vypochodoval z mého pokoje.
Jakmile jsem byla schopná vstát a nerozesmát se, začala jsem znovu balit a během několika málo hodin jsem měla všechno i v autě. Vydala jsem se do obývacího pokoje, kde zatím byla jen Esme a pomohla jsem jí i s ostatními místnostmi, když jsem venku uslyšela čtyři auta.
Vyšla jsem před dům a uviděla všechny Cullenovy i s narvanými auty. Takže jedou s námi. Fain, aspoň se nebudeme nudit. Pomyslela jsem si.
„Pojďte dál!“ zakřičela Esme z obýváku a já jim pokynula, ať si pospíší.
„Ahoj,“ pozdravili unisono. Vešli a posadili se do křesel v obýváku.
„Nové identity?“ zeptala jsem se Esme.
„Podobně jako teď, jen nebudu osamocená matka a dětí bude víc.“ Odpověděla mi.
„Věk?“ pokračovala jsem.
„Ty budeš na střední, si na řadě. Bude tam s tebou… Třeba Jasper. Rosalie a Edward, první třída a Alice s Emmetem budou puberťáci. Mě bude, co já vím… Pětatřicet a Carlislovi… taky tak nějak.“ Odpovídala, já pokaždé jen kývla, že rozumím a připravovala jsem si síly na další čtyři iluze.
Pomalu jsem je začala realizovat a tak tu najednou byl Carlisle ve středních letech, musím říct, že kdyby mohl, takhle stárnout byl by to strašný fešák. Esme si prostě uměla vybrat. Z Emmeta jsem udělala náctiletého chudáka s nezdravou pletí a vysloužila si tak potlesk od Jaspera i Edwarda. Mrkla jsem na něj a během vteřinky byl šestiletý. Trochu se zamračil, ale jinak neprotestoval. To už ze schodů scházela Alice i Rose, a jakmile viděly kluky, vyprskly smíchy.
„Moc se nesmějte!“ štěkl po nich Emmet, ale koutky mu taky cukaly. Abych je v tom nenechala samotné, začala jsem měnit i holky. Během ani ne vteřiny tady byla Rose ve své rozkošné šestileté podobě. Byla fakt sladká, pak Alice, ta měla být na úrovni Emmeta, ale byla jsem k ní shovívavější a pleť jí nepokazila. Mě a Jaspera jsem moc měnit nemusela, přesto jsem se vyřádila a nakonec Esme. Carlisle zamrkal a nakonec mě pochválil.
„Páni, to je velice zajímavý dar, povedlo se ti to.“
„Děkuji Carlisle.“ Usmála jsem se na ně. „Tak co říkáte?“
„Já radši nic!“ vyhrkla Rose a stočila se na sedačce. Jo, tohle ráda neměla.
„Mě se to líbí!“ pochválila mě Alice.
„Jak dlouho budu takhle vypadat?“ ptal se Edward.
„Jen ve škole a před lidmi.“ Objasnila jsem, jen kývl a dál to nekomentoval.
„Vyrážíme přesně za hodinu, tak si Bello prosím, přestaň hrát.“ Kárala mě naoko Esme.
„Jasně mami!“ přitakala jsem a najednou pustila všechny iluze. Všichni byli rázem zase normální a potěšeně mě sledovali.
„Kde to vlastně budeme bydlet?“ ptala jsem se Esme.
„Jmenuje se to Willowkrieg.“ Odpověděla mi a já se zaradovala. To jméno se mi líbilo.
***
Po hodině jsme už nasedali do aut a vydali se k novému domovu. Jeli jsme v koloně, jako nějaká armáda, v čele jela Esme, hned za ní já, pak Edward, Rosalie, Emmet, Alice, Jasper a zakončoval to Carlisle.
Díky naší rychlosti jsme ve Willowkriegu byli ještě téhož dne v noci. Zaparkovali jsme před krásným velkým domem, který byl tak akorát pro naši nyní již dost početnou rodinu.
„Tak každý máte svůj pokoj. Pojďte!“ zavelela Esme a my šli poslušně za ní.
„Tady Carlisle, tady já, tady Rosalie, vedle Bella, pak Alice, Emmet, Edward, Jasper.“ Ukazovala na dveře, do kterých jsme postupně zapadli. Pokoj jsem měla nádherný, přesně takový, jaký jsem si vždy přála.
Stěny byly zelené a na jedné stěně bylo spousta polic na knihy a CD, přesně tak jak jsem to s mým množstvím knih potřebovala. Naproti byla pohodlná sedačka, ne že by mi na tom nějak extra zvlášť záleželo. Porozhlédla jsem se a pak se vydala pro své věci do auta. Během několika málo minut byly všechny krabice i kufry v mém pokoji a já začala spokojeně vybalovat.
Ozvalo se zaťukání na dveře a pak tiché: „Můžu dál?“
„Jistě!“ byl to Edward a s jedním ze svých úsměvů vešel dovnitř.
„Páni, hezký pokoj. Tedy ten můj je také skvělý… Musím říct, že Esme to umí.“ Usmíval se.
„Jo to umí. Opravdu je to skvělá návrhářka.“ Řekla jsem víc do domu, aby mě slyšela.
„Děkuju, dětičky.“ I s Edwardem jsme se zasmáli a hned potom se vydali dolů, kde jsme pomohli se zbytkem věcí.
Při všem tom balení a vybalování, stěhování a shonu, jsem naprosto zapomněla na dopis od Ara. Volturiovi se však připomínají sami…