Bella:
„Bello, do města se nastěhovali nějací noví.“ Oznamuje mi Damien.
„Opravdu? Tak je kontaktuj, znáš to, prostě klasické varování a tak.“ Usměju se na něj a jdu si po své práci. Dneska mám sezení s opuštěnými upírkami. Jak moc mi jen tohle připomíná mě samotnou.
Pomalu jsem procházela recepcí, kde stála moje dcera. Tohle ji bavilo a někdo to dělat musel. Sem tam se tady objevili lidé a ptali se na cestu, sem tam nějací zbloudilci a tu a tam i noví nájemníci.
Každý má svůj pokojík a všichni jsou šťastní, tedy snad. Alespoň se moc snažím jim to ulehčovat. Někdy si připadám jako krotitel divé zvěře, jindy zase jako vrba. Co si mám počít.
Mé myšlenky se toulaly a toulaly, až jsem došla ke dveřím mého sezení. Nechtělo se mi. Poprvé za sedmdesát let se mi nechtělo. Jako by mé podvědomí čekalo na něco, co mělo co nevidět přijít, ale ještě to tu nebylo. Na něco jsem se těšila jak dítě na ježíška, ale za nic jsem nemohla přijít na to, co to je.
***
Po hodině sezení skončilo a já se pomalu vydala do recepce za svou milovanou dcerkou. Na chodbě jsem potkala několik upírů a dokonce s měniči. Byla jsem ráda, že tu averzi trochu mírní.
„Ahoj mamííí. Není to super?“ chrlila na mě Ness.
„Jo je?“ opáčila jsem. „ A co to vlastně?“
„Tys ještě nemluvila s Damienem?“ optala se rychle a obezřetně. To mě zmátlo.
„Ne, stalo se něco?“ začínala jsem mít strach.
„To ne!“ pištěla nadšeně Ness. „Víš, kdo jsou ti noví???“
„Ne,“odpověděla jsem ostražitě.
„Cullenovi!!!“ Pištěla nadšeně má dcera. Jistě, věděla, kdo je její rodina, tohle jsem jí netajila. Přesto používala mé příjmení a nikdy si nestěžovala. Moment!!! Cullenovi, tady!!! Problesklo mi hlavou. To znamená i on. Chci, aby mě viděl? No uvidíme, co se stane. Já chci rozhodně vidět Alice. Moooc mi chybí.
***
Edward:
Jak já si to vyčítal, vyčítal každý den od chvíle, kdy jsem ji opustil. Dokonce jsem se vrátil a marně doufal, že ji najdu. Najdu, jak spí v pokoji na své posteli s vlasy po celém polštáři. Jak spí a zdají se jí příjemné sny, plné splněných přání.
Místo toho jsem našel prázdný pokoj a Charlieho na pokraji sil. Hledal ji všude, ale nenašel. Řekla mu jen, že je v pořádku a má se fain, prý se nemusí bát, prý se jí už nic nemůže stát. Trochu jsem se bál, jak to myslela, ale posílala pravidelně pohledy a dopisy z mnoha severských států.
Tak málo a přesto tak moc. Jak já si přál ji najít, dokonce jsem hledal, bohužel nikdy nenašel. Byl jsem hlupák, že jsem kdy odešel. Mohl jsem být šťastný a hlavně jsem mohl být s ní. S jedinou láskou, která zasáhla mé mrtvé srdce a málem ho přiměla k opětovnému tlukotu.
Vrátil jsem se k rodině, ale nezačal žít. Dnem i nocí se o mě bojí a nechtějí nechat bez dozoru, obzvlášť po tom, co mě Alice viděla několikrát odjet k Volturiovým a žádat o smrt. Teď už nebyla naděje, že Bell, moje Bell žije. Uběhlo dlouhých 100 let od chvíle, kdy jsem ji tak hloupě opustil. Ona už jistě není. Ta představa rvala mé mrtvé srdce na kousky. Jak mám bez ní žít!!!
Půjdu za ním, třeba si chce popovídat. Napadlo Esme, dnes už snad po sté. Já nechtěl mluvit a už vůbec ne s nikým, kdo mi tolik připomínal Bell. Ano připomínali mi ji všichni. Snažili se nemyslet na ni, ale nešlo to, každý z nich ji moc miloval. Jak jsem mohl být tak sobecký a vzít ji i jim??? Jsem a hlavně jsem vždycky byl HLUPÁK!!!
„Edwarde? Mohu dál?“ zeptala se Esme ve dveřích do mého, stále nezařízeného pokoje. Nepotřeboval jsem to, na co? Pro co? Pro koho?
„Jistě, jen pojď.“ Vyzval jsem ji.
„Takhle to dál, nejde.“ Zakroutila hlavou. „Všichni se o tebe moc bojíme. Skoro nevycházíš. Jsi jako duch. Edwarde, prosím, vím, že to bolí, ale tohleto sebemrskačství ti ji nevrátí.“ Taková slova jsem od Esmé nečekal. Měla však pravdu, neochvějnou pravdu. Navíc nechtěla, abych se dál trápil.
„Vím, odejdu. Nechci být na obtíž.“ Začal jsem se zvedat, ale zadržela mě.
„Tak jsem to nemyslela! A ty to víš!“ kárala mě. Věděl jsem to, jen si přála, abych zase začal žít. Ale jak jsem mohl, když mi ji všechno tak nesnesitelně připomínalo? Jak jsem mohl? Bez ní, bez mé Belly?
Pomalu se zvedla a s povzdechem odešla ze dveří. V myšlenkách si nadávala, měla být taktnější, měla mě uklidnit, ne naštvat. Chtěl jsem jí to vymluvit, ale bohužel to nešlo. Nebyl jsem schopen pohybu. Nebýt toho, že mi nosili krev, byl bych už šílený hlady.
Vlastně by mi to ani nevadilo. Bylo mi jedno úplně všechno a jejich řeči typu, že jedno je jenom kolečko od trakařa mě vážně štvaly. Emmet se sice snažil zvednout mi náladu, ale jeho vtípky mě spíš vytáčely, obzvlášť pokud si u toho vzpomněl na Bell a zapřemýšlel se, jak by asi reagovala ona.
V takových chvílích jsem měl chuť skočit mu po krku. Nikdy jsem to však neudělal. Jejich myšlenky mi ji dokázaly přiblížit i z jiných úhlů a situací. Jak já bych si přál, aby tady byla.
„Podívejte, tohle mi dal jeden upír.“ Zaslechl jsem Carlisla z přízemí.
„Vypadá to zajímavě, ale myslíš si, že to potřebujeme?“ zeptala se trochu sarkasticky Esmé.
„My ne, ale myslel jsem, že třeba Edward by… No, možná by to pomohlo.“ Vysvětloval Carlisle. „Je to tam prý krásné. Založila to jakási upírka, která přišla o životního partnera. Víc mi neřekl, ale prý máme kdykoliv přijít na návštěvu.“
Chtějí mě dát do ústavu? Tak to sedí, vlastně jsem tak trochu blázen. Vlastně pořádný blázen. Jak nad tím tak uvažuju tak na takové místo patřím. V dalších okamžiku jsem znovu uviděl usměvavý obličej Bell, a jak se nádherně červenala.
„Proooooooooooooooooč!!!!!!!!!“ zařval jsem do ticha domu a z myšlenek ostatních si vyčetl zoufalství, bolest a starost. Jsem ubožák co trýzní svou rodinu. Měl bych zmizet, nikdy neexistovat.
***
Carlisle:
Přistěhovali jsme se na nové místo a s Edwardem se vše opakovalo. Prostě si jen tak zalezl do svého pokoje a odmítl vycházet. Měl jsem o něj starost. Byl mým synem a miloval jsem ho. Kdybych jen tenkrát věděl, co se stane, jak je pro něj ta dívka důležitá, proměnil bych ji.
„Promiňte, ale někdo s Vámi chce mluvit.“ Vyrušila mě z myšlenek sestra.
„Ano jistě, ať vstoupí.“ Sestra odešla a do dveří vešel asi pětadvacetiletý mladík, moment, nebyl to člověk, byl to upír a měl zlaté oči. Ulevilo se mi, asi bych nedokázal řešit další katastrofu. „Dobrý den jmenuji se Carlisle Cullen.“ Představil jsem se.
„Těší mě. Já jsem Damien Swan.“ Představil se taktéž a na jeho příjmení jsem se pozastavil. Tak se jmenovala Bella. „Bydlím ještě s dalšími v lesích za městem a dozvěděli jsme se o Vašem příjezdu. Chtěl jsem Vás na nás upozornit.“ Objasnil mi důvod své návštěvy.
„Netušili jsme, že zasahujeme do něčího teritoria.“ Omlouval jsem se. „Pokud trváte na našem odchodu…“
„Tak to rozhodně není.“ Přerušil mě. „Jen jsme chtěli, abyste věděli, že zde jsme, máme tady trvalé sídlo. Říkejte tomu, jak chcete, ale používáme krytí – Sanatorium pro všechny bez domova a naděje. Shromažďujeme upíry, měniče a lidi, kteří nemají kam jít, nebo ztratili naději. Snažíme se jim pomáhat.“
„To je hezké, sám bych něco takového potřeboval.“ Zapřemýšlel jsem se nahlas. Damien se na mě zkoumavě zahleděl.
„Nevypadáte jako někdo, kdo by potřeboval naše služby.“ Opáčil na mé myšlenky.
„Ne pro sebe. Pro syna, přišel o dívku, moc se trápí a my už nevíme co dál.“ Objasnil jsem předchozí myšlenku.
„Och, v tom případě, nás kdykoliv navštivte, ukážeme Vám, jak pracujeme.“ Pozval mě.
„Děkuji, určitě rádi.“ Odpověděl jsem, začal se zvedat k odchodu.
„Rád jsem Vás poznal, pane doktore.“ Podal mi ruku a já ji přijal. Pak se rozloučil a odešel.
Celý den jsem na to nemohl přestat myslet. Možná by to Edwardovi pomohlo. Sice moc nevím, ale mohu tam zajít. Určitě by se nic nestalo, rozhodně to doma řeknu ostatním. Edward potřebuje odbornou pomoc, takhle to dál nejde. I potravu mu musíme nutit.
V kanceláři jsem si všimnul letáčku, který tady musel zanechat Damien a tak jsem si jej vzal a vydal se k domovu. Tam už všichni seděli v obývacím pokoji, jako by snad věděli, že s nimi budu chtít mluvit.
„Ahoj, myslím, že si musíme promluvit.“ Začal jsem diplomaticky.
„Ahoj, taky myslíme.“ Odvětila mi Esme.
„Podívejte, tohle mi dal jeden upír.“ Podával jsem jim letáček, který mi zanechal Damien.
„Vypadá to zajímavě, ale myslíš si, že to potřebujeme?“ zeptala se trochu sarkasticky Esmé. Chápal jsem ji, nechtěla se ho vzdát, jako ostatně nikdo, bohužel my na to už nestačili.
„My ne, ale myslel jsem, že třeba Edward by… No, možná by to pomohlo.“ Vysvětloval jsem rychle. „Je to tam prý krásné. Založila to jakási upírka, která přišla o životního partnera. Víc mi neřekl, ale prý máme kdykoliv přijít na návštěvu.“
„No dobrá. Stavíme se tam, třeba zítra?“ vypískla Alice a mě to donutilo přemýšlet nad tím, co asi viděla. Nakonec jsem souhlasil a rozhodli jsme se vyrazit Já, Esme a Alice.
***
Alice:
Carlislův nápad, dát Edwarda do nějakého sanatoria se mi nelíbil, ale pak přišla vize. Vize, ve které byl zase šťastný a zdá se, že za to mohlo to sanatorium. Musíme tam, naštěstí Carlisle neodporoval a vzal mě i Esme.
Právě projíždíme hustým lesem a já se sama sebe ptám: Jak dlouho ještě? Tahle cesta mi připadá nesnesitelně dlouhá, až se sama divím. Něco mě tam táhne a já stále nevím, co to je. Pokaždé, když se dívám, nic nevidím. Podle Carlisla to je možná něčí dar, nechtějí být příliš vystaveni riziku. Pche!
Pak už jsme zajížděli na příjezdovou cestu k nádhernému domu. Byl moderní, přesto s nádechem tajemna. Hned jsem ucítila několik upířích pachů, pak neidentifikovatelný puch a nakonec lidi. No bezva, navíc se tu krmí lidmi.
Carlisle něco zamumlal a pomalu se i s námi vydal ke dveřím. Byly otevřené a tak jsme jen vešli. V recepci stála mladá dívka, ne starší než já, měla dlouhé vlasy bronzové barvy, ta barva mi strašně připomněla Edwarda a jeho ztrhaný život. Otočila se na nás a já zalapala po dechu, ač jsem to nepotřebovala. Nejen, že měla vlasy jako Edward, ona se mu celkově nějak podezřele podobala. Jen její oči, jakoby mi říkaly, že není on. Byly krásně oříškově hnědé. Připomněli mi Bellu a to mě málem dohnalo k vzlykům. Museli si toho všimnout i ostatní, protože nehnutě stáli na místě a nehýbali se.
„Dobrý den, jmenuji se Renesmee Carlie Swanová. Jak Vám mohu pomoci?“ ptala se nás profesionálně. To jméno… Můj mozek začal vypovídat službu. To přece, ne to není možné. Nemůže to být, ne!
„Dobrý den.“ Vzpamatoval se Carlisle. No aspoň někdo! „Přišli jsme se sem podívat, možná bychom pro Vás měli klienta.“
„Ano? Tak prosím, tady…“ A natáhla k nám ruku s nějakými papíry. Na jejím zápěstí se třpytilo srdíčko. Znala jsem ho, měl ho u sebe Edward, ale od doby co odešel od Belly, jsem ho neviděla. „Jsou to papíry, které jsou potřeba vyplnit, potom také informace a nezbytná pravidla.“ Usmívala se na nás.
„Holčičko? Podle Damiena má dnes přijít jedna rodina…“ Uslyšela jsem zvláštně povědomý hlas. Pak jsem viděla i jeho nositelku. Byla nějak nápadně podobná Belle, jen to být Bella nemohla. Nebo jo?
„Ano mami. Jsou tady.“ Moment, mami? Vždyť ta žena je upír a ne o moc starší než tahle dívka. Moment, té dívce tluče srdce? Jejda Alice mysli!!! Nadávala jsem si.
„A výborně. Cullenovi.“ Usmívala se na nás ta upírka. Tentokrát se první probrala Esme.
„B…“ Dobře tak skoro probrala.
„Jmenuji se Isabella Marie Swanová a toto zařízení jsem založila.“ Znovu se usmála, spíš to bylo jako zadržování záchvatu smíchu. „Dovolte, provedu Vás.“ A pokynula rukou k dalším dveřím.
„Sanatorium bylo původně založeno pro upíry, kteří se chtěli živit jinou než lidskou krví. Postupem času jsme však přibrali i jiné upíry, kteří potřebovali pomoct a později i měniče.“ Pustila se do povídání. „Pár lidí… No jednoduše kdokoliv, kdo potřebuje pomoc. Tady…“ Ukázala na jedny dveře. „Je společenská místnost. Pokud chcete…“
„Ne to snad nebude nutné.“ Promluvil Carlisle. „Chci se zeptat. Jak to, že se všichni snesou.“
„No, prostě máme pravidla. Bez nich by to nešlo. Máme tady mnoho případů. Kdo poruší pravidla, musí jít. Je to tvrdé, ale bohužel to jinak nejde. Má dcera Vám je jistě dala.“ Usmála se na Carlisla a změřila ho zkoumavým pohledem, jako by čekala, kdy mu to dojde… Jen vědět co.
Bez domova a naděje? Ani omylem! - 1,