Edward:
Další nudný den v téhle nudné škole. Nemůžu si pomoct, ubíjí mě to, jen tak tady sedět a přitom vědět, že se nestane nic zajímavého, nic nového. Nic co by mě překvapilo. A můj dar čtení myšlenek mi v tom také nijak nepomáhá. Jen málo kdy mě něco překvapí a jen málo kdy jsou myšlenky zajímavé. Dobře nejsou vůbec zajímavé, ale tenhle dar se sem tam docela hodí.
Sednul jsem si na první hodině matematiky a za mnou přišli i mí dva sourozenci. Alice a Jasper, seděli v lavici za mnou, a proto jsem se před začátkem hodiny otočil, chtěl jsem se s nimi domluvit jak si zpestřit jinak naprosto nudnou hodinu.
V tu chvíli se dveře otevřely a vešla ta nová dívka, o které si dnes snad úplně všichni povídali a mysleli na ni. Já ji litoval, ve třídě bylo poslední místo vedle mě. Alice se zarazila, když ji uviděla. Nechápal jsem to, nahlédl jsem do jejích myšlenek.
Páni je krásná. Taková jiná, kdybych neslyšela její srdce, řekla bych, že je snad upír. I ta její vůně. Myslela si a tím mě donutila se podívat. A opravdu, když jsem ji pozoroval, jak komunikuje s učitelem, začal jsem ji podezírat, že opravdu není člověk, ale upír být také nemohla, její srdce jasně tlouklo.
Snad s ní nebudou problémy. To si v tu stejnou chvíli začal myslet Jasper. Bylo na něm vidět jaké má obavy. Celou hodinu měl sedět za ní.
Učitel se postavil před třídu a představil ji: „Tak třído tohle je nová žákyně,“ bylo jasně vidět, že před třídou se představovat nechce, ale učitel jí nedal jinou možnost. „Jmenuje se Isabella Volturi. Nechcete se nám představit slečno?“ Volturi, opravdu to řekl? Ne to ne to určitě ne!!! Honilo se mi hlavou.
Mí sourozenci na tom byli podobně jako já. Alice vypadala, že kdyby to bylo možné tak se na místě skácí k zemi a Jasper byl jako na trní z toho co tady asi mohou Volturiovi chtít, že si jednoho z nich nasadili přímo na střední školu.
Začala se představovat a bylo na ní vidět, že ji to nesmírně otravuje: „Ahoj, jmenuji se Isabella, ale raději mám Bella. Můj otec je voják a hodně cestuje. Proto jsem se přestěhovala sem.“ Znělo to poněkud zvláštně. Otec je voják. Ano přímo jejich vrchní velitel ušklíbnul jsem se sám pro sebe. Začínalo toho na mě být moc. A co bylo nejhorší, všimnul jsem si, že neslyším její myšlenky. Jak je to jen možné? Tohle se mi ještě nikdy nestalo.
Pomalu přistoupila ke stolu a posadila se na židli vedle mě. „Ahoj“ pozdravila mě, tvářila se mile. A já na ni zíral. Uvědomil jsem si, že mám otevřenou pusu. Líbila se mi, vypadala tak nádherně, troufl bych si říct, že svou krásou mohla klidně konkurovat Rosalii. „Jmenuji se Isabella a ty jsi?“ představila se mi a mě došlo, že čeká, až něco povím.
Trochu jsem se zakuckal, něco takového jsem opravdu nečekal, ale nakonec jsem odpověděl:„Jmenuji se Edward Cullen, velice mě těší, Isabello.“ Och tak to znělo strašně. No už je pozdě plakat nad rozlitým mlékem.
„Mě také Edwarde,“ opáčila mi a dál se mi už nevěnovala. Asi jí došlo, že jsem v naprostém šoku, ale ne z jejího jména. Mé překvapení teď bylo způsobeno pocity, které mě zaplavovaly a které jsem neznal. Byla tak nádherná tak dokonalá. S těma nádhernýma stříbrnýma očima, hnědými vlasy, které se vlnily do půli zad a nádherným obličejem anděla.
Po pár minutách zírání na dívku vedle mě jsem si začal uvědomovat duševní hlasy svých sourozenců, kteří byli stále v šoku z jejího jména.
Ale no tak! Řekl jsem si pro sebe. Snad nebude tak zle.
Nevím je tak klidná, je to zvláštní. Musí vidět, že je nás přesila, měla by se bát, ale je naprosto klidná. Musí tu mít zálohu to je jasné. Samozřejmě Jasper. Voják tělem i duší. Ale já sám jsem se také začínal obávat. Co asi mohou Volturiovi chtít a zrovna tady.
Měla bych kouknout do budoucnosti. Hrozí něco. Och proč se musí všechno tak komplikovat. Je jasné, že Emmet bude nadšený. Och… Alice si dělala starosti. No kdo ne?
Najednou tu byl konec hodiny a já doufal, že snad nikdy neskončí, ačkoliv mě škola obvykle nudila, když jsem mohl koukat na to nádherné stvoření vedle mě, byl jsem na vrcholu blaha. Bohužel nic netrvá věčně a tak i tato hodina skončila. Nechtěl jsem být nápadný, a proto jsem odešel se sourozenci. Venku to na nás dolehlo snad víc než ve třídě a proto jsme se začali radit co by bylo nejlepší udělat. Rose a Emmet napadlo mě, ti by se to měli dozvědět než ji někde jen tak uvidí. Kdo ví, jaká by byla jejich reakce.
„Volturiovi tady“ Jasper měl starosti, bylo to na něm vidět. V myšlenkách se mu honily snad všechny důvody, proč by Volturiovi byli ve Forks a ani jeden z nich se mu nijak nelíbil. Popravdě, pojato Jasprovým způsobem se mi to také nelíbilo. Ochranitelsky přidržoval Alice, která byla opět ponořena do svých vizí. Tentokrát jsem je však nesledoval s ní.
Jasprovy myšlenky na tu dívku se mi nelíbily. Proto jsem promluvil: „Je to zvláštní, ale proč by někoho hlásili do školy. A všimli jste si, že její srdce tluče?“ Chvíli koukal a nakonec v myšlenkách uznal, že je to poněkud zvláštní.
„Nevypadá to, že by nám od ní něco hrozilo.“ Alice se probrala. No to bude ještě hodně zajímavé.
„Přesto bychom si po škole měli promluvit s Carlislem“ ano, Jasper měl pravdu, možná ji Carlisle zná. Přece jen má ve Volteře známé.
Nakonec snad nebude tak zle. Rozhodli jsme se, že nejlepší bude teď zůstat ve škole a působit „normálně“.
Život není peříčko - 2,
krása:D