Bella:
Nadávala jsem si. Jak jsem jen mohla zapomenout na historicky prvního vegetariána ve Volteře. Srdce mi poskakovalo radostí. Musím ho navštívit, hned jak to půjde.
Musela jsem zůstat ve škole až do konce. Moc se mi to nelíbilo, ale bylo by zvláštní, kdybych hned první den zmizela beze slova z výuky.
Díky tomu, že všechno učivo jsem už uměla nazpaměť a po prvních několika hodinách všem došlo, že se s nimi moc vybavovat nechci, jsem měla možnost přemýšlet.
Kde bych asi našla Carlisla, věděla jsem, že se umí dobře ovládat a má lékařský diplom. Vždy chtěl dělat doktora a já opravdu po celou tu dobu doufala, že se mu to podaří, ale nebyla jsem si jistá, jestli ho opravdu mám hledat v nemocnici.
Po poslední hodině jsem se rozhodla to zkusit. Došla jsem k nemocnici a posléze dovnitř. Vůně lidské krve pro mě nebyla tolik nepříjemná jako pro upíra, ale dobře jsem se necítila. Po chvíli váhání jsem uznala, že to zvládnu a došla k malé recepci, ve které stála mladá sestřička.
„Dobrý den.“ Pozdravila jsem ji slušně. „Hledám doktora Carlisla Cullena, nejsem si jistá, zda pracuje tady.“ Sestřička na mě upírala nechápavý a nevěřící pohled. Asi reakce na to jak jsem vypadala. Jemně jsem se usmála a ona začala povídat.
„Dobrý den, ano doktor Cullen zde pracuje.“ A dál zase nic neříkala. Byla jsem frustrovaná tím, jak se stále zadrhávala. Co to mělo znamenat, absolutně jsem to nechápala.
„A mohla bych s ním prosím mluvit?“ Ptala jsem se. „Jsem jeho stará známá a dlouho jsem ho neviděla.“
Sestřička se nervózně zakroutila. Já se přece tvářila mile tak co to s ní je? Vypadala, jako bych jí snad každou chvíli chtěla ukousnout hlavu. „Pan doktor právě operuje, ale pokud chcete, můžete zde na něj počkat, už by to nemělo trvat dlouho,“ řekla nakonec a pokynula k několika židlím v čekárně.
„Moc Vám děkuji,“ řekla jsem jí a šla se posadit na jednu volnou židli. Stále jsem viděla ten její naprosto nechápavý a překvapený pohled. Odklonila jsem hlavu a pozorovala dění kolem sebe. Bylo legrační sledovat reakce některých lidí, kteří mě zahlédli.
Všichni tady vypadali mile a v očích několika z nich jsem viděla i pochopení. Asi jim došlo, že jsem ta nová dívka, která se sem sama nastěhovala a její otec je voják. Ach co jsem komu udělala. Ty pohledy jsou tak otravné. Říkala jsem si sama pro sebe. Neměla jsem to ráda a při tom jsem věděla, že něčemu takovému se prostě nevyhnu, i když bych o to moc stála.
Nemocnice jsem nikdy ráda neměla. Tu a tam jsem do nich musela, ale pokaždé to bylo divné a já nakonec utekla před pachem krve. Tentokrát to bylo snazší, včera jsem byla na lovu a tak jsem se koukala kolem sebe. Stěny byly vymalované do vybledle meruňkové a tu a tam bylo něco obloženo dřevem. Krom krve byla ve vzduchu cítit dezinfekce. Fuj hrozný pach!
Z mého přemýšlení mě vytrhly slova té sestřičky v recepci. „Doktore Cullene, máte tady nějakou návštěvu, tvrdí, že je to snad vaše stará známá.“ Na konci věty si značně odfrkla a Carlisle se zatvářil nechápavě. Samozřejmě tady nečekal návštěvy.
Pomalu jsem se zvedla a blížila se k němu. Než se stačil sestry zeptat kdo je ta návštěva a kde je, předběhla jsem ho: „Ahoj Carlisle, ráda tě opět vidím. Je to dlouho, ale ty ses vůbec nezměnil.“ Mírně jsem se usmála a Carlislovi přeběhlo po tváři zděšení. No jistě netušil, že už lidskou krev nepiji, ani že mi nedělá potíže tu být.
„Och ahoj Isabello, také tě rád vidím. Pojď, půjdeme si popovídat ke mně do kanceláře“ s těmi slovy mě začal pomalu odvádět. Musela jsem se usmát nad tím, jak se mě snažil co nejrychleji dostat z dosahu veškerých lidí.
Prošli jsme chodbou a už vcházeli do jeho pracovny. Byla krásně zařízená, ovšem vymalovaná ve stejné vyblité meruňkové barvě jako ostatní stěny nemocnice. Na stěnách bylo několik obrazů a vše perfektně ladilo.
„Tak Isabello co tě přivádí.“ Ptal se přímo, to se mi líbilo. Ovšem jeho příkrost už tolik ne.
Musela jsem ho vyvést z omylu. Nechtěla jsem to dělat horší. „Přistěhovala jsem se sem, zapsala se do školy… A právě proto jsem tady. Narazila jsem tam na nějaké upíry. Jak mi později došlo tvé děti.“ Usmála jsem se na něj a pokračovala: „No vybrala jsem si pro tohle město poněkud nevhodné příjmení a myslím, že je to trochu vyděsilo. Napadlo mě, že se za tebou stavím a uvedu to na pravou míru.“ Omluvně jsem se na něj usmála a dodala „Odešla jsem z Voltery už je to nějaká doba. A oni si myslí, že tu něco zařizuju pro ně. Nenapadlo mě použít jiné z mých příjmení. Je mi to líto, nechtěla jsem nikomu dělat problémy.“ Ukončila jsem svůj proslov a koukala na Carlisla.
Rychle se probral „Och tak, proto ta návštěva. Nenapadlo mě, že jsi odešla? Něco se stalo?“ ptal se a bylo vidět, že má starost.
„Ne to ne. Já jen, už jsem na to ve Volteře nemohla koukat.“ Usmála jsem se, bylo mi jasné, že mě pochopí. „Mimochodem, Gratuluji ti k tvému úspěchu. Vypadá to, že se s tebe stal opravdu doktor. Jsem moc ráda.“
Carlisle se začal uvolňovat, když odpovídal: „Ano, také jsem rád, že se mi to povedlo. Ale pokud zde chceš žít, musím tě upozornit, že má rodina zde také žije a my musíme zůstat nenápadní. Jistě chápeš, že tvé stravovací návyky nejsou stejné jako ty naše.“ Dokončil svou řeč a mě došlo, že na mých očích nejde poznat, jakou krev piju. Byly vždycky krásně stříbrné.
„Ne Carlisle, nedělej si starosti. Já lidskou krev dávno nepiju. Vlastně i díky tobě. Táta nesouhlasil, ale nakonec se s tím smířil.“ Bylo vidět, jak se mu znatelně ulevilo. Já se nad tím pouze zasmála.
Naše konverzace nabrala nový uvolněný směr. Povídali jsme si o tom, co jsme dělali po odchodu z Voltery a já s potěšením zjistila, že má ženu, jmenuje se Esme a s ní několik dětí. Edwarda (toho jsem znala ze školy) dále pak Alice a Jaspera, Emmeta a Rosalii. Měla jsem velkou radost, že našel někoho kdo je ochoten následovat jeho příkladu. Věděla jsem, že já se tak rozhodla také díky němu, ale to on dodnes nevěděl a vypadal, že je tím potěšen.
Já byla ráda, že má milující rodinu a práci, po které vždy toužil. Nakonec do jeho pracovny vlítla sestra s tím, že ho nutně potřebují na pohotovosti a já se rozloučila.
Vyšla jsem z nemocnice a zamířila rovnou domů. Tam jsem se však zarazila. Na mé příjezdové cestě stálo cizí auto, ve kterém seděli tři upíři.
Život není peříčko - 3,
:D:D