Edward:
Působit normálně po zbytek dne bylo zvláštně těžké. Mí sourozenci byli nervózní a myšlenky, které neustále lítaly všem hlavou, se mi nelíbily. Snažil jsem se je přestat vnímat, ale nedařilo se mi to.
A pak tu samozřejmě byly myšlenky mých spolužáků. Och proč mě jen tolik vytáčely jejich myšlenky na Bellu.
Po konci vyučování jsme se rozhodli, že Alice a Rosalii pojedou domů a o vše řeknou Esme a pokud bude doma Carlisle tak i jemu. Já vzal Emmeta a Jaspera a jeli jsme se podívat na místo, o kterém si několik našich spolužáků myslelo, že tam bydlí ta dívka – Bella.
Zastavili jsme před domem a všimli si, že stále ještě není doma. Všude bylo ticho a uvnitř jsem také nikoho neslyšel. Rozhodli jsme se proto počkat na ni v autě.
Zatímco jsme čekali, Jasper přemýšlel, co všechno by se dalo dělat, abychom uchránily a některé jeho myšlenky obzvláště ty na Bellinu rychlou smrt se mi nelíbily a bodaly mě u mého mrtvého srdce bez zjevného důvodu. Věděl jsem, že může představovat hrozbu, ale nechtěl jsem si něco takového ani představit.
Emmetovy myšlenky byly ještě otravnější, stále si představoval, jak by se asi krásně popral s někým od Volturiú.
Pokaždé, když jsem takové myšlenky slyšel, jsem se naštval a Jasper to nechápal. Cítil mé emoce a myslel si, že je to jen reakce na tu dívku, o které nic nevíme. Ale byly to jejich myšlenky, které mě doslova dováděly k šílenství.
Začal jsem se zabývat domem, vypadal nádherně. Byl celý natřen bílou barvou, v oknech byly záclonky, ale v tuhle chvíli vypadal strašně opuštěně.
Po neuvěřitelně dlouhé době se u dveří auta objevila něčí postava. Zaťukala na okýnko a usmála se na mě. Při tom zvuku jsem mírně nadskočil. Přece jen jsem něco takového nečekal. Stála tam, nakláněla se k okýnku a zářivě se na mě usmívala.
„Ahoj Edwarde, co tě přivádí k mému skromnému příbytku?“ zeptala se a já nebyl pro jednou schopen odpovědi. Její úsměv mě naprosto odzbrojil.
„Ahoj, jsem Jasper a tohle je Emmet“ představil zbytek rodiny Jasper, když zřejmě viděl, že já toho prostě nejsem schopen.
„Velice mě těší,“ usmála se na Jaspera a později i na Emmeta, kterému se v hlavě rojily podivné myšlenky, „půjdete dál.“ Slušně nás pozvala a pomalu kráčela ke dveřím. U nich se zastavila a otočila se na nás.
Je moc klidná, jen tak nás pozvat dovnitř. Určitě má něco v rukávu. Vyšiloval Jasper v myšlenkách a já se bál toho, že ona se nebojí vůbec.
Pořád se tak zářivě usmívala a já nebyl schopen pořádně vnímat myšlenky svých bratrů, když znovu promluvila: „Nebo si můžeme promluvit venku.“ Viděla naše zjevné váhání, a proto se asi rozhodla dát nám na výběr.
Já se nebyl schopen probrat. Absolutně jsem nechápal co se to děje. Jako by nestačil strach z toho, co asi mohou Volturiovi chtít.
„Půjdeme rádi,“ probral se Emmet a už už nás šťouchal dopředu. Bella se opět zářivě usmála, a kdyby to bylo možné, podlomily by se mi kolena. Co to s tebou je!!! Seber se Edwarde Cullene!!! Ječel jsem na sebe v myšlenkách.
Pomalu jsme všichni vcházeli do jejího domu. V malé předsíni mě upoutala zvláštní vůně, kterou jsem cítil už na hodině matematiky dnes ráno. Ach tak tohle byla její vůně. Byla tak opojná a nádherná, stejně jako její majitelka.
„Pojďte dál, mohu Vám něco nabídnout?“ ptala se slušně. Co by tak chtěla nabídnout třem upírům. Pak mě napadlo, že ona je taky upír. Trochu mě vyděsilo, co asi schovávala v kuchyni.
„Ne děkujeme,“ ozval se Jasper a šel pomalu k ní. Tak se předveď, vím, že se nebojíš. Tak co tajíš. Odkud se něco vynoří. Tyhle Jasperovy myšlenky mě zmátly. Chtěl na ni zaútočit a zjistit jak to je? Ne to nesmí. Nesmí být první, kdo vyvolá útok.
„Ne Jaspere!!!“ vykřikl jsem na něj, když už se chystal ke skoku. Emmet nechápal co se děje, ale pro jistotu Jaspera chytil za ruce.
Bella se jen nechápavě dívala z jednoho na druhého a její úsměv pohasl. Jasper byl naštvaný, že jsem mu to překazil a stále nevěděl co si myslet.
„Omlouvám se,“ řekl jsem a doufal, že tím to alespoň z části napravím. „Bratr je voják a občas vidí strašáky tam, kde nejsou.“ Pokračoval jsem v omluvě.
„Nic se nestalo. Taky jsem byla voják.“ Usmála se a mě došlo, že útok musela čekat. Nedala na sobě nic znát. Koukla na Jaspera a řekla: „Novorození?“ Asi to ani nebyla otázka, tvářila se, jako by to bylo nad slunce jasnější. Vlastně měla pravdu.
„Ano, novorození.“ Odpověděl Jasper a dál si Bellu měřil, byl jsem rád, že ho Emmet stále drží. V myšlenkách měl stále různé druhy útoků na Bellu.
„Tak pojďte dál, posaďte se.“ Dovedla nás až do obývacího pokoje a opět se usmála. Kdybych nebyl upír, asi bych šel do kolen. Dost!!! Nemysli na to Edwarde!!! Znovu jsem se musel v myšlenkách okřiknout.
Zatímco jsem na sebe v myšlenkách křičel, mí bratři se posadili a Bella odešla někam do jiné místnosti. Jak mi později došlo do kuchyně.
Po pár minutách se vrátila s tácem, na kterém byla lahev vína a čtyři skleničky.
Snad si nemyslí, že pijeme víno, že ne? Ptal se nejspíš sám sebe Emmet. Zkoumavě se koukal na Bellu a té to nejspíš došlo, protože okamžitě řekla:
„Nebojte, víno tam opravdu není,“ jemně se na nás usmála a posadila se naproti nám. „Tak co jste se mnou chtěli probrat?“
Samozřejmě tahle otázka musela přijít, vlastně jsem to i čekal. Najednou jsem nevěděl co říct. Jasper si všiml mého váhání. Tolik jsem za celou svou existenci nikdy neváhal. Co to se mnou jenom je.
„Chceme jen vědět, co tu chceš?“ znělo to jako by voják někoho káral. Přišlo mi to zbytečné.
„Och tak, mohlo mě napadnout, že moje příjmení Vám bude dělat starosti, ale můžete být naprosto v klidu. Nechci nikomu dělat potíže.“ Opět se usmála a začala nalévat červenou tekutinu z lahve. „Nabídněte si“ řekla a ukázala na tři skleničky. Jednu si vzala sama a čekala na nás.
Nedůvěřivě jsem si vzal svou skleničku a přičichl k ní. Byla to krev, ale nebyla lidská. I přes to voněla tak lahodně. Přiťuknuli jsme si a oba se napili. Bylo to tak lahodné jako ta nejlahodnější krev, přesto nevoněla jako lidská.
„Opravdu dobré. Mohu se zeptat co to je?“ otázal jsem se a doufal, že to není vlezlé.
„Co bys řekl, že to je Edwarde?“ odpověděla mi otázkou a zvuk mého jména mi opět podlamoval kolena. Proboha vždyť sedíš!!! Tolikrát jsem se za jeden den ještě neokřiknul. Přišlo mi to směšné.
Trochu jsem se uchichtnul nad svými myšlenkami a odpověděl. „Voní to jako krev, ale není lidská. Přesto ta chuť?“ konec už byla spíše otázka. Všimla si toho a zářivě se usmála.
„Tak proč se ptáš, když to víš?“ podívala se na mé bratry, kteří si nás nedůvěřivě měřili. Emmet se rozesmál a vzal si svou skleničku.
„Vejdi a neuškoď,“ zasmál se Emmet a trochu se napil. „Opravdu je to vynikající. Jaspere tak přece taky ochutnej!“
Jasper vypadal nanejvýš nedůvěřivě a oba si nás měřil. Jeho myšlenky mi jen potvrzovaly jeho výraz. Najednou opět nabraly jiný směr. Chtěl na ni opět zaútočit. Nelíbilo se mi to a tak jsem na něj zavrčel. Ona se snaží chovat mile a je pohostinná a on na ni stále útočí, ačkoliv zatím jen v myšlenkách.
„Dost Jaspere. Nechovej se jako malý.“ Vyštěknul jsem na něj.
„Co tobě na ní záleží! Jen nás tady ohrožuje!“ křiknul na mě Jasper a já marně přemýšlel nad tím, čím nás ohrozila za posledních několik hodin, co ji známe.
„Mohu se zeptat, čím Vás ohrožuji Jaspere?“ samozřejmě se musela zeptat. Zdá se, že to také nechápala, stejně jako Emmet, který si Jaspera nedůvěřivě měřil.
O co mu jde? Vždyť je milá. Jak jsem si myslel Emmet to nechápal.
Jen jsem pokrčil rameny. Jakmile jsme však přestali pozorovat Jaspera, využil situace a skočil přímo na Bellu. S Emmetem jsme chtěli pomoct, ale Bella to nepotřebovala. Jasper se rozplácnul na neviditelné stěně, která byla před Bellou, ta se jen ušklíbla a dál pozorovala naprosto zmateného Jaspera.
„Jaspere, opravdu. Co sis myslel?“ zeptala se a hned pokračovala. „Nejsem sebevrah, jsem tu sama a jen tak si sem pustím tři prakticky cizí upíry. Mělo ti dojít, že nebude tak snadné po mě skočit.“ Zatvářila se nanejvýš smutně a dodala: „Vážně jsem doufala, že bychom mohli být přáteli. Ale vidím, že to není možné. Musím Vás požádat, abyste odešli.“ Vstala a pokynula nám směrem ke dveřím.
Omluvně jsem se na ni usmál a snažil se zachránit, co se dá. „Je mi to moc líto, opravdu. Jasper jenom…“ nenechala mě ani domluvit a už se nadechovala.
„Edwarde, je mi líto. Odejděte prosím.“ Opět napřáhla ruku ke dveřím. Emmet chytnul Jaspera a už s ním odcházel. Já se ještě zastavil a snažil se něco říct, to mi ovšem nedovolila, jen zakroutila hlavou a pokynula směrem ze dveří. Vyšel jsem ven a začal se na Jaspera mradšit.
No co, zkusit jsem to musel. Myslel si Jasper a já raději nic neříkal. Věděl jsem, že bych se rozkřičel a to se tady opravdu nehodilo. Nasednul jsem do auta a přemýšlel o tom, co Bella řekla: Opravdu jsem si myslela, že můžeme být přáteli. Vidím, že to není možné. Och jak jen mě tohle štvalo. Přišlo mi jako bych najednou ztratil polovinu sebe sama. Nechápal jsem jak je něco takového vůbec možné.
Život není peříčko - 4,
tak teraz Jazz všetko pokazil
😀