Edward:
Návrat z lovu byl podivný, cítil jsem, jako by se mělo něco stát. Doběhl jsem k Bellině domu a strnul. Přede dveřmi byli stěhováci a nosili krabice a nábytek do přistaveného auta. Nenapadal mě rozumný důvod, proč by Bella nechala dům vyklidit.
Ihned jsem se rozběhl do našeho domu a doufal, že ji tam najdu, třeba s pár zlomeninami, ale najdu. Běžel jsem a věděl, že doma mě dobré zprávy nečekají, nechápal jsem to, ale věděl jsem to, věděl jsem, že se něco stalo.
Doběhl jsem do domu, kde na mě dolehly Carlislovy myšlenky: Dalo se to řešit jinak. Proč to po mě chtěla. Neměl jsem to dovolit. V panice jsem vyběhl do jeho pracovny.
„Carlisle, co se stalo?“ ptal jsem se rychle.
„Synu, je mi to moc líto. Bella…“ větu nedokončil, raději vytáhl malou obálku, na které bylo mé jméno. „Napsala ti dopis.“
„Cože? Carlisle o co jde?“ ptal jsem se zděšeně.
„Přečti si ten dopis,“ vyzval mě a opustil pracovnu. Osiřel jsem, rychlým pohybem jsem roztrhnul obálku a vytáhl dopis. Měl jsem strach, co v něm stojí, přesto jsem četl.
Milovaný Edwarde,
tolik Tě miluji, zároveň však vím, že spolu nemůžeme zůstat. Naše životy jsou jiné a já tě neustále ohrožuji.
Vím přesně, co bys mi na tenhle můj argument řekl a proto to řeším takhle. Zbaběle prchám a nechávám za sebou jen psaní. Prosím vyřiď celé své rodině, že je moc miluji a nikdy, nikdy na ně nezapomenu.
Kdybych nebyla tolik nebezpečná, pro tebe, pro ně… Nikdy bych neváhala, zůstala bych s Vámi i za cenu vlastního života. Jenže já nikdy neuměla riskovat cizí životy, raději riskuji ten svůj.
Slibuji Ti, že se vrátím, jednoho krásného dne se vrátím. Bude ze mě upír a nebudu nebezpečná. Nechci nikoho více ohrožovat.
Miluji Tě a miluji Tvou rodinu, prosím nezapomeň na mě.
S láskou, navždy Tvá
Bella
„Nééééééééééééé!“ zařval jsem zoufale do domu, když jsem dopis dočetl. Jak jen mohla, jak mě mohla nechat samotného, jak mohla odejít a nic mi neříct, bez slůvka rozloučení. Vím, nikdy bych ji nepustil, ale tohle bylo moc. Proč odcházela? Jaký k tomu měla důvod? Co jsem udělal, čím jsem si zasloužil její odchod?
***
Bella:
Napsat těch pár řádků, bylo to nejhorší, co jsem kdy udělala. Milovala jsem ho, jako už nikdy nikoho milovat nebudu, ale musela jsem, musela jsem to ukončit. Carlisle to musel ukončit, nelíbilo se mu to, ale mé dlouhé přesvědčování ho přesvědčilo. Souhlasil a mě spadl kámen ze srdce, až to zadunělo.
Celou jeho rodinu jsem moc milovala a nemohla jsem je dál takhle vystavovat nebezpečí. Carlisle se mě nejednou zeptal, zda se vrátím k Sáře, ale tam já nechtěla a proto jsem ho požádala, zda by jí mohl stále ujišťovat, že jsem tady a v pořádku. Neochotně, ale souhlasil a já mu byla vděčná.
Celá tahle situace pro mě byla těžká a skoro neúnosná, neměla jsem nic, co by mě drželo nad vodou. Nadávala jsem si za to, jak moc velká zrůda jsem, když tohle všechno dovolím, ale nebylo jiné varianty, nebylo. Nebylo! Nesmělo být, přesvědčovala jsem sama sebe…
***
Edward:
Doléhaly na mě stísněné myšlenky ostatních, Carlisle už jim bezpochyby řekl, co se stalo, já však nebyl schopen opustit svůj úkryt. Hned po dočtení dopisu jsem se schoval ve svém pokoji a nechal se unášet pocity zoufalství.
Jak mohla jen tak odejít, nechat mě samotného? Nebyla to právě ona, kdo mi říkal, že už o mě nemůže přijít?
***
Seděl jsem v pokoji a stále vzpomínal a doufal, že je to jen špatný vtip. Dny ubíhaly a já se stále víc mučil. Jak mohla jít?
Jiná otázka mi už v uších ani nezněla, má rodina se sice snažila vrátit mě do jakés takés existence, bohužel já o to nestál. Miloval jsem ji, tolik jsem ji miloval a ona mě opustila. Chabý příslib návratu kdo ví kdy, mi nepřispíval, ba naopak. Mučil jsem se myšlenkou, že ji možná století neuvidím.
***
Dny ubíhaly, měnily se v měsíce, začal jsem chodit na lov, ale jinak jsem byl jen tělem bez duše, bez srdce. Všechno ve mně odešlo s Bellou a já s tím nemohl nic udělat. Bylo to pryč, má podstata odešla.
„No tak, Edwarde!“ oslovila mě Tanya. Ona i se všemi Denalijskými přijeli oslavit Hallowen.
„Nemám náladu Tanyo.“ Odsekl jsem podrážděně, jako už toho dne mnohokrát.
„Nestála za to,“ snažila se mě ukonejšit. Ale netušila, za kolik Bella stála, v jejich myšlenkách byla stále bolest, kterou jí Bella způsobila po té, co ji kousla a stále tam byla i nenávist k ní.
„Tanyo, nevíš, o čem mluvíš, tak mě prosím nechej samotného.“ Požádal jsem ji a dával si velký pozor, abych se nerozkřičel.
„Edwarde, já bych pro tebe byla mnohem lepší.“ Snažila se mě znovu získat, já však nemohl. Věděl jsem, že Bella by mi to nezazlívala, ona ne. Ale co já, mohl bych se sám sobě podívat do očí? Co to melu, o Tanyu jsem nikdy nestál!
„Tanyo, odejdi z mého pokoje, než tě z něj vyhodím zavřenými dveřmi!“ zasyčel jsem a už nebylo pochyb o tom, jak moc mě vytáčí.
„Tohleto trápení ti nic neulehčí, než abys zapomněl a rozdal si to se mnou, tady budeš sedět a trápit se pro holku, co tě nechala?“ ptala se nevěřícně a já nemohl uvěřit tomu, že si myslela, že se s ní vyspím.
„Tanyo vypadni!“ zařval jsem na ni a zvedl se na nohy. Nechápavě se na mě zadívala, ale nakonec mě poslechla. Odešla z mého pokoje a já byl moc rád, v tuhle chvíli jsem byl opravdu ve stavu ji těmi dveřmi prohodit.
***
Dny běžely a já se stále utápěl v zoufalství. Jasper se mi vyhýbal, Alice nenakupovala, Rosalie byla naštvaná a Emmet nevtipkoval.
Několikrát jsem uvažoval o odchodu od rodiny. Takhle je trestat to si nikdo z nich nezasloužil. Jedinou chybou a trhlinou v mém plánu byla Alice, každý můj pokus viděla a rázně ho zatrhla.
Nechal jsem ji, nechtěl jsem svou rodinu trápit ještě víc. Už tak si prožili hodně a přijít ještě o mě, to by tahle rodina nerozdýchala. Už ne!
Dny se vlekly dál v nezměněném rytmu a já zapomínal na čas… Byl jsem jen já a trápení jménem věčnost…
***
Bella:
Dny a měsíce ubíhaly. Věčnost bez Edwarda pro mě už neměla smysl. Ne po tom všem, co jsme prožili. Carlisle slíbil, že mu nepoví nic o našem společném tajemství a já opravdu doufala, že se nikdy nedozví…
Dozví, věděla jsem, že dozví… Sama jsem mu to chtěla říct. Jen jsem nevěděla, jak zareaguje. Byla to má volba a vím, že byla správná. Nemohla jsem jinak. Celá ta situace si to žádala. Tolikrát za tu dobu jsem se chtěla zvednout a celá se zahrabat někde hodně hluboko pod zem, ale nemohla jsem, nevěděla jsem jak na to.
Celý můj další život se zaobíral jen jedinou myšlenkou. Jak bez nich mám dál žít? A kdo ví, jak dlouhý život mě ještě čekal. Bála jsem se, že jsem jim přespříliš ublížila, přesto jsem doufala, že mě přijmou zpět. Zpět… Jak já bych si to přála. Přání, které se nesplní, nebo možná… Kdo ví?
Smrtící přitažlivost - 14,