Edward:
Bella byla pryč a já s tím nemohl nic udělat, pokazil jsem všechno, na co jsem sáhl a nemohl jsem to nijak zpětně ovlivnit. Trápil jsem se samotou a odloučením a ani nevěděl, jak dlouho to ještě může trvat, vím, řekla, že jakmile z ní bude upír a nebude se o nás muset bát, vrátí se, ale kdy to bude???
A navíc se blížily Vánoce, měl bych být s ní, všichni bychom měli. A zároveň chtěli, Carlisle mě uklidňoval, že to nebude na dlouho v porovnání s věčností, kterou s ní pak prožiju, ale já nějak nedokázal být šťastný.
Alice se snažila udělat krásné Vánoce a Esme jí pomáhala, přesto se zdálo, jako by méně nakupovala a celkově byla celá smutnější. Jasper se jí raději vyhýbal, jak se na to nemohl dívat a navíc smutní byli všichni. To teda budou Vánoce.
***
Přiblížil se Štědrý den a Emmet šel utrhnout stromeček. Tohle byla každoročně jeho práce a vždycky se těšil, jen tentokrát byl nějak zachmuřený, vlastně jako všichni. Vrátil se s dvoumetrovým stromem, který vyrval i s kořeny a postavil ho do obýváku.
Esme mu ani nevynadala za všechnu tu hlínu, kterou přivlekl. Odstranila kořeny a stromeček postavila do stojanu. Během chvilky kolem něj začala poskakovat Alice a za minutku už byl krásně nazdobený. Byla tam zlatá a stříbrná, a pár jiných barev, ale ne moc. Všechno to krásně ladilo a já litoval, že to nemůžu pořádně ocenit. Bez Belly všechno ztrácelo svou krásu.
***
Večer před štědrým dnem jsme se posadili kolem stromečku a drželi minutu ticha, nevím prostě to byl náš zvyk. Zavřeli jsme oči a čekali, jaké kouzlo nám donesou Vánoce. Po otevření očí jsme zůstali strnule sedět s pohledy opřenými o nádherné dárky třpytící se pod stromečkem. Na vršku byl velký nápis:
Rozbalte nás hned!!!
„Santa tu byl dřív!“ radoval se Emmet a natáhl se po prvním dárku, bylo na něm Alicino jméno a tak jí ho hodil. Obratně ho chytla a zadívala se na něj. Další dárek letěl k Esme, pak Carlisle, Rosalie, Jasper, Emmet a poslední zůstal pro mě. Opatrně jsem ho zvedl a šel se posadit na své místo.
Jako první se rozbalování ujala Alice. V balíčku byla nějaká kniha? A dopis, Alice ho rozbalila a přečetla, pak se rozzářila a začala číst nahlas:
„Nejdražší Alice, žiješ s budoucností a to není snadné. Jednou si řekla, že neznáš svou minulost, ale minulost je důležitá pro to, co jsme. Pro naši přítomnost, v téhle knize je vše. To kým jsi byla, kým jsi a kým navždy zůstaneš. Mám tě moc ráda Bella.“ Dočetla nám Alice svůj dopis a i já se rozzářil, ty dárky se objevily rychle, takže někde tady musí být.
Jako další otvírala svůj dárek Rose, její myšlenky říkaly, že nechápe, jaký dárek by jí Bella mohla dávat, přesto ho otevřela. Zatvářila se rozzuřeně a odložila ho na pohovku vedle sebe. Pak si vzala dopis a rozzuřeně ho otevřela. Po jeho přečtení jí výraz zjihl a věřím, že kdyby mohla plakat, válí se jí po obličeji slzy jako hrachy. Trochu se uklidnila a začala číst svůj dopis:
„Drahá Rosalie, nezačaly jsme nejlíp, přesto si mi přirostla k srdci, jako už dlouho nikdo ne. Dárek, který jsem ti dala, chápej jako symbol. Symbol něčeho krásného, co se ti splní, a věř, splní se to brzo. Nikomu to neříkej, ale vím, že bude krásné po mamince a usměvavé a silné po tatínkovi. Carlisle má dostatečnou zásobu mé krve. Bylo to takové moje a jeho malé tajemství. Nesouhlasil, ale přemluvila jsem ho. Mám tě moc ráda, nikdy na tebe nezapomenu. S láskou Bella.“ Po celou dobu se jí strašlivě klepal hlas a myslím, že dopis dočetla jen proto, že je upír.
Pak vzala do ruky malou krabičku, kterou ji dala Bella a vytáhla z ní malé bílé bačkůrky. Takové ty pro miminko a mě došlo, jak byl dárek myšlen. Rose se rozvzlykala a složila si hlavu na Emmetovo rameno.
Carlisle se natáhl a znovu si vzal dárek, který mu předtím podal Emmet. Rozbalil ho a očka se mu rozzářily, jako by uviděl něco, po čem vždy toužil, pak začal číst svůj dopis:
„Milý Carlisle, pomohl´s mi s mým šíleným plánem a já jsem ti vděčná. Věř, že tvá rodina je to nejlepší, co jsem mohla potkat a dárek, který ti dávám je jen drobností, který se mi válela v knihovně. Všimla jsem si, že tobě právě tenhle díl chybí. Série mají být pospolu, proto doufám, že tě dárek potěšil. Mám tě moc ráda Bella.“ Jakmile dočetl, zvedl knihu, byla to lékařská kniha z osmnáctého století, která patřila do sady, kterou měl Carlisle v knihovně a ve které právě tenhle jeden díl chyběl.
Esme, která už téměř vzlykala, se podívala na svůj dárek a opatrně jej otevřela. Uvnitř bylo krásné zlatavé album s erbem Cullenů na vršku. Ani ho neotevřela a začala hlasitě vzlykat. Vzala si dopis a pokusila se ho přečíst:
„Drahá Esme,…“ bohužel nebyla schopná dočíst ho a proto jej podala Carlislovi, který se čtení ujal.
„Drahá Esme, jsi tou nejkrásnější bytostí, kterou jsem ve své dlouhé věčnosti potkala. Tvé velké srdce mi ukázalo možnosti, o kterých se mi ani nesnilo. Jsi laskavá, milá a miluješ svou rodinu. Dárek pro tebe byl naprosto snadný. Tvá rodina. Nic víc, nic míň. Věděla jsem, že rodinu už máš a proto ti předávám toto album. U každého člena rodiny jsem udělala pár „vychytávek“ a přidala věci, které mi je budou navždy nejvíc připomínat. Mám tě moc ráda a doufám, že v tvém srdci se pro mě vždy najde kousek, tak jako v tom mém bude pro tebe. S láskou Bella.“ Carlisle dočetl a Esme se znovu naplno rozvzlykala.
Emmet se pomalu natáhl ke svému dárku a rozbalil ho, uvnitř byla kniha Kamasutry a on se rozesmál. Potěšil ho to, a s ním se začal smát i zbytek rodiny. Emmet vytáhl svůj dopis a začal číst:
„Emmete, dlouho jsem přemýšlela, jaký dárek ti dát. Tenhle mi přišel nejlepší, možná už nějakou máš, ale symbolicky mi to přijde nejlepší, ty a Rose to budete potřebovat. Hlavně mi slib, že vždycky zůstaneš tím vysmátým Emmetem, kterého mám tak ráda. Bella“ Emmet se zadíval na knížku a pak řekl: „Tak tuhle ještě nemám!“ a propukl v další záchvat smíchu.
Jasper příliš neotálel a začal rozbalovat dárek, který dostal on, byl zvědavý, co by Bella mohla dát jemu. Pomalu začal vytahovat několik cínových postaviček, byli to vojáčci. Emmet zajásal, můžou si hrát! Jen jsem zavrtěl hlavou. Pak Jasper vytáhl ještě několik věcí, nebyl jsem si jistý, co to bylo. Přešel ke svému dopisu, pomalu ho otevřel a začal číst:
„Jaspere, věř, že vše co se stalo, se stát mělo. Nebýt minulosti, nebyla by přítomnost. A nebýt přítomnosti, neměli bychom budoucnost. Alice o tom jistě něco ví. Vojáčci připomínají minulost, vím, že si s nimi s Emmetem budete hrát, přesto doufám, že uvidíš i jejich skrytý význam. Přítomnost a část budoucnosti máš vždy s sebou – Alice, Carlisle a Esme, Rosalie a Emmet, Edwarda nevyjímaje. Je to tvá rodina a ty bys na ni nikdy neměl zapomínat. Ten zbytek věcí, malý kalendář, klíčky a škrtátko. Všechny tyto věci znázorňují budoucnost, budoucnost, do které jdeš a dojdeš tam, jako každý. Nikdy si neříkej, že za všechno můžeš jen ty. Není to tak! Mám tě ráda, Bella.“
Dočetl a zadíval se po ostatních, význam škrtátka jsem znal jen já. Bell mi to jednou říkala: „To škrtátko znázorňuje sílu a odhodlanost. To pro ni vždy znamenalo. Jedno jí dala matka, prý je to něco jako symbol jejich rodu – silní a nezdolní.“ Vysvětlil jsem mu. Jen přikývl a znovu se zadíval na dárek od Belly.
Svůj dárek jsem nechal nakonec. Hned nahoře byl dopis a tak jsem si ho začal číst:
Milovaný Edwarde,
díky Tobě jsem poznala lásku, poznala jsem, že i lidé jako já, nesmrtelní lidé, mohou najít lásku na věčnost. Něco takového bych ve svém životě nečekala. Myslela jsem, že skončím, jako máma. Opuštěná a sama bez těch, které miluji.
Nyní už vím, že tak to pro mě nikdy nebude. Stále budu obklopena lidmi, které miluji a kteří jak doufám milují mě. Doufám, že mi jednoho dne odpustíš všechno, co jsem udělala a všechno, co jsem neudělala.
Nikdy jsem nikoho nemilovala jako tebe a doufám, že dárek, který je v krabici neodmítneš. Můžeš si za něj tak trochu sám.
S láskou navždy Tvá
Bella
Roztřesenýma rukama, pokud to u upíra jde, jsem pomalu začal zvedat víko z krabice. Odklopil jsem ho a to co jsem spatřil, mi vyrazilo dech, ne že bych ho potřeboval. Leželo tam krásné dokonalé miminko s Bellinýma očima. Natahovalo ke mně ručičky a tak jsem ho opatrně vzal do náruče a začal chovat. Na její dečce byl další malý papírek:
Jsem tvoje dcera, jmenuji se Renesmee a už teď tě mám moc ráda.
Pomalu jsem ji choval a neměl daleko k slzám. Ta holčička byla tak přenádherná, všichni se na ni s láskou dívali a já nemohl odtrhnout pohled. Po chvíli mě však vyrušil Emmetův hlas.
„Hele je tam ještě jeden!“ a podával mi další malý papírek.
Jdi tam, kde to všechno začalo!
Nechápal jsem, jak to je myšleno, kde to začalo??? Přemýšlel jsem. S Bellou to začalo v jejím domě, ale tam jsem byl a je stále opuštěný. Pak jsem si řekl, že to asi souvisí s miminkem v mé náruči a přemýšlel jsem. Došel jsem k závěru, že místo kde vše začalo, je místo, kde jsem se s Bellou miloval a zažil nejkrásnější chvíle. Naše louka.
„Jdu se projít!“ a s těmi slovy jsem se zvedl a i s malou vyrazil k lesu. Běžel jsem a stále dával pozor na malou. Nevypadala, že by jí rychlost nějak vadila. Spokojeně ležela v mé náruči a jemně oddechovala. Byla jako krásný malý andílek. Další andílek mého života.
Doběhl jsem na louku a začal se rozhlížet, nejprve jsem myslel, že jsem to popletl, ale pak jsem v trávě přesně uprostřed louky viděl sedět tu nejkrásnější bytost, mou Bellu. Seděla tam a pohled zavrtávala do země, také jsem si všiml, že už není cítit, tou šílenou podmanivou lidskou vůní. To znamenalo jediné, je z ní upír.
„Bello?“ zeptal jsem se potichu a s nadějí v hlase. Zvedla hlavu a zapřela do mě svůj pohled. Pomalu se zvedla a zůstala stát na místě. Já se k ní začal pomalu přibližovat, a když jsem byl jen kousek od ní, malá natáhla ručičky. Chtěla k mámě.
Bella si ji pomalu vzala a uložila do své náruče. Začala ji hladit po vláskách a já měl volné ruce k tomu, abych ji pomalu objal.
„Miluju Tě, Bello!“ zašeptal jsem jí do ucha a pevně, tak pevně jak to jen s malou šlo, ji objal.
„Já miluji Tebe,“ zašeptala stejně potichu a položila svou hlavu na mou hruď. Byl jsem tak strašně šťastný. Tak moc, že jsem se bál, aby mě mé štěstí neodstřelilo k měsíci.
„Už nikdy nesmíš odejít!“ šeptal jsem dál do jejího ouška. Jen se zasmála a já ji políbil, nejprve na ucho pak dál k tváři a nakonec jsem vyhledal její ústa. Polibek to byl jiný, věděl jsem, že se už dál nemusím bát, že ji zraním, nějak jí ublížím. Líbal jsem ji něžně a vášnivě, přesto jsem se musel kontrolovat, protože malinká byla stále mezi námi.
„Je krásná!“ řekl jsem, když se naše ústa po dlouhé době oddělila.
„Je po tatínkovi,“ usmála se Bella.
„Podle mě je spíš po mamince,“ usmál jsem se taky a pomalu ji začal hladit po krásných bronzových vláskách.
***
Mlčky jsme tam stáli ještě hodnou chvíli, než jsem si uvědomil, že jsou Vánoce a tenhle dárek si pořádně užijí všichni.
„Půjdeme domů?“ zeptal jsem se, ale spíš jen tak, jako aby se neřeklo. Kývla a pomalým krokem se vydala k našemu domu. Ta rychlost mě ubíjela, mohla být rychlejší, už není člověk a já se opravdu těšil na reakci mé (vlastně už naší) rodiny. Popadl jsem ji do náruče a ani přes protesty ji nepouštěl.
***
O chvíli později jsem ji už stavěl na nohy před naším domem. Vzal jsem ji za ruku a pomalu prováděl domovními dveřmi.
„Podívejte, co jsem našel v lese!“ zasmál jsem se a naše rodina zvedla hlavy od dárků, které pro ně moc znamenaly. První se k nám vyřítila Rose a začala horlivě objímat Bellu.
„Děkuju, děkuju, děkuju…“ opakovala stále dokola. Bella ji jednou rukou třela záda a říkala, že nemá vůbec zač. Že si to zaslouží, jako nikdo. Po chvíli se od ní Rose odlepila a zaměřila pohled na malou. „Gratuluju, oběma!“ otočila se i na mě a pak se strhlo naprosté šílenství.
Ani nevím, kdy mi malá přistála v náruči, protože kolem Belly se strhl poprask. Všichni ji objímali a prosili, ať už hlavně nikam neodchází. To jim s úsměvem slíbila a pak se okamžitě ptala, jak se líbily dárky. Byla smutná, že nemohla vidět jejich reakci.
Okamžitě jsme ji ujistili, že krásnější dárky si nikdo ani nepřál a každý ji znova objal. Byla ráda a já mohl konečně říct, že tohle jsou ŠŤASTNÉ A VESELÉ VÁNOCE!!!
Smrtící přitažlivost - 15,