Bella:
Sál mou krev a já se nemohla otočit, cítila jsem, že jeho stisk povoluje a tak jsem se pomalu vysoukala z jeho sevření a vyprostila tak i svůj krk. Chytla jsem se za ránu a dopotácela se ke stromu. S potěšením jsem zjistila, že to není nikdo z domu Cullenových, přesto jsem neměla tušení, zda to není jejich příbuzný nebo dobrý známý.
„Bello!“ ozval se vyděšený Edwardův výkřik, jak se hnal lesem za mnou.
„Jsem v pořádku!“ zavolala jsem nazpět.
„Tady jsi! Měl jsem strach… Alice viděla, jak tě kousl a pak už nic!“ bědoval a objímal mě. No objímal, tisknul mě k sobě strašlivou silou, nevadilo mi to, jen to znamenalo spoustu modřin.
„Vy se nikdy nepoučíte,“ zasmála jsem se, ale moc to nešlo. Mé tělo stále likvidovalo zbytky jedu, který do mě vypustil ten upír, který momentálně ležel na zemi a zmítal se bolestí.
„Bello, jsi v pořádku?“ přiřítila se ke mně Alice a ostatní. Jen jsem na ně kývla a začala se nekontrolovatelně třást.
„Bello, co ti je?“ ptal se mě vyděšeně Edward.
„T-t-to n-n-nic!“ drkotala jsem ze sebe. „T-t-to d-d-děl-lá t-ten j-jed. P-přej-jde to.“
„Bello,“ zatřásl se mnou Edward, ale když viděl, že já mu teď nic nepovím, pevně mě chytil a držel.
„AAAAA!!!!“ slyšela jsem výkřik toho upíra a přestávala jsem se klepat. To znamená jediné, brzy vzplane. Byla jsem schopná se otočit a tak jsme pozorovala výrazy všech Cullenů. Carlisle se díval lítostivě, stejně jako Esme. Jasper měl vyvalené oči a Alice jen koukala nepřítomně před sebe. Rosalie schovala hlavu do Emmetova ramene a ten… No řekněme, že jeho oči už asi vypadly z důlků, jak je třeštil. Edward se nade mnou starostlivě skláněl.
„Už dobrý,“ pohladila jsem ho po tváři. Zakroutil hlavou a políbil mě.
„Tak tohle už nikdy nedělej!“ pokáral mě ihned, jak se naše ústa oddělila.
„Já?!? Copak můžu za to, že na mě vystartoval!?!“ ptala jsem se.
„Ty víš, jak to myslím!“ zabědoval Edward. Jen jsem si povzdychla a zadívala se na upíra, který už to měl téměř za sebou. Během další vteřinky vzplanul a zůstala po něm jen hromádka popela.
„Tak tímhle mě definitivně přešla chuť na tvou krev!“ prohlásil Jasper a všichni se na něj zadívali.
„Tak si to pamatuj, protože Bella nemusí být jediný jedovatý člověk na planetě.“ Zadíval se na něj zamyšleně Carlisle a Jasper se zatvářil… No řekněme, že dost zaraženě.
„Jo asi jo,“ řekl nakonec a políbil Alice do vlasů.
„WOW! Tak to bylo hustý,“ vykřikl najednou Emmet, který se jakoby probral. Okamžitě si schytal jednu od Rosalie a druhou od Esme. „No co?“ zatvářil se jako malý kluk, který nechápe, co provedl.
„Právě tu někdo zemřel!“ kárala ho Esme.
„Mohl si za to sám.“ Upozornil ji Emmet a já jen zakroutila hlavou.
„Ne Emmete, to já za to mohla, kdybych nebyla jedovatá, nikdy se to nestalo.“
„Bello, kdybys nebyla jedovatá, byla bys mrtvá ty!“ kárala mě Esme.
„Kdybych nebyla jedovatá, nikdy by po mě nešel!“ zvýšila jsem nechtěně hlas.
„Bello, nemůžeš se obviňovat za to, co jsi!“ upozornil mě Carlisle.
„Tak sleduj!“ štěkla jsem a snažila se odejít. Bohužel jsem nepočítala s Edwardovými silnými pažemi.
„Nikam nejdeš,“ řekl klidně a vyrovnaně. Vzal mě do náruče a odnášel lesem zpět k domu.
„Edwarde!“ pokusila jsem se protestovat, ale bylo to marné.
***
Odnesl mě až do jejich domu a pak rovnou do svého pokoje (tedy nejspíš). Položil mě na postel a zadíval se mi do očí.
„Co?“ zeptala jsem se. Vztek už mě přešel, ale nebyl to vztek na ně, byl to vztek na mě samotnou a na mou ubohou existenci.
„Bello, proč tohle děláš? Proč nás odháníš?“ ptal se.
„Máš málo důvodů, držet se dál?“ opáčila jsem mu otázkou.
„Ano!“ odpověděl.
„Edwarde, přiznej si, že jsem nebezpečná!“ zavrtávala jsem se do něj pohledem. „Neviděl jsi, co se stalo tomu chudákovi tam?“
„Vím, co jsi i jak moc jsi nebezpečná! Ví to celá má rodina, ale to nás neodradí!“ přesvědčoval mě.
„Edwarde!“ zabědovala jsem. „Řekni, co bys dělal, kdybych byla obyčejný člověk? Člověk, pro kterého jsi nebezpečný ty?“
„Já… nevím, ale to nemusím řešit!“ odpověděl.
„Ne? Tak si představ, jak se asi cítím! Tohle celé není správné!“ bědovala jsem.
„Anebo, je to přesně tak, jak má!“ opravil mě.
„Nebo,“ tím jsem to vzdala, proč se hádat… Chce se zabít? Tak prosím! Sice si to budu vyčítat, ale co už s ním?
***
„Bello, všichni jsou připravení, jdeme!“ zavelela Alice, když vlítla do Edwardova pokoje.
„Alice, já ti nějak nevím…“ snažila jsem se z toho vykroutit.
„Ale já jo!“ odsekla Alice a táhla mě z postele a Edwardovy náruče.
„Užij si to, lásko!“ popřál mi s povzdechem.
„Ty nejdeš?“ ptala jsem se.
„Ne! Je to dámská jízda, tak dělej!“ popoháněla mě Alice.
„Už!“ okřikla jsem ji a vydala se dolů po schodech, kde už čekalo celé ženské osazenstvo tohohle domu včetně jejich příbuzných z Denalie.
***
Do nákupního centra to upířím řízením trvalo jen něco málo kolem půl hodinky. Všichni vystoupili a Alice zajásala. Rozdělila nás do tří, přibližně stejně velkých skupinek a poslala nás po obchodech s ujištěním, že nás bude kontrolovat.
Já měla jít s Rosalií a Tanyou. Už to vidím, jak mě bude Tanya neustále ponižovat, tohle mi snad Alice dělá naschvál!
„Tak jdeme!“ zavelela Rose.
„Jo,“ zabručela jsem a Tanya se na mě znechuceně podívala.
„Kam jdeme?“ zeptala se Tanya nakonec.
„Třeba támhle!“ zavolala Rose a já se za nimi neochotně vydala.
Nakupování s Rose by šlo, jen kdyby nám Alice co pět minut nevolala, ať koupíme tamto a nekupujem támhle to. Tanya se mě snažila ignorovat, bohužel jí to až tak dobře nešlo.
„Uhni!“ strčila do mě.
„Aby ses nám nepo…“ zahučela jsem na ni a tak tak se chytla jednoho regálu.
„Ty si myslíš, že si můžeš vyskakovat?“ zeptala se mě.
„Dej mi svátek, já se o to neprosila!“ křikla jsem na ni a otočila se k odchodu.
„Kam jdeš?“ zavolala za mnou Rose. Jen jsem na ni mávla, že vlastně nikam a všude a vyšla z obchodu.
Tak kam bych mohla jít??? Zavětřila jsem jedno knihkupectví a okamžitě do něj zahučela. Probírala jsem se knihami, když se mi rozdrnčel telefon.
„Jo?“ ohlásila jsem se.
„Bello, kde jsi?“ zakřičela do telefonu Alice.
„Kde jsi vzala moje číslo?“ ptala jsem se místo odpovědi.
„To je jedno, kde jsi?“ nedala se odbýt.
„Je tu spousta knih, tak bych řekla, že je to knihkupectví!“ odpověděla jsem nakonec.
„Ani se nehni, hned jsme tam.“ Řekla a zavěsila, ještě chvíli jsem se nechápavě koukala na telefon a pak ho schovala do kapsy.
Rozhlédla jsem se a chtěla se podívat na další knihu, když mě zezadu opět popadly silné upíří ruce. Ups! Tak tohle myslela Alice. Upír se příliš nezabýval nějakým krytím a přímo v obchodě se zakousl do mé ruky. No lepší než do krku!
Cítila jsem, jak pomalu saje mou krev a přitom mě odnáší směrem ven. Aspoň jim to tady nepodpálí! Blesklo mi hlavou. Za chvíli jsem ucítila benzín a uviděla auta. Fain, tak tedy garáže! Upírův stisk povoloval a já se vysmekla. Otočila jsem se a zjistila, že ten kdo mě kousl, byla Tanya!
„Ne!“ vyšel mi vzdech z úst. Tohle jsem nechtěla NE! Ječela jsem v myšlenkách a věděla, že tohle už prostě nezpravím.
„Bello!“ slyšela jsem Alice, ale bohužel jsem právě nebyla schopná jí odpovědět. Mé tělo se začalo otřásat, jak likvidovalo jed a tak jsem jen ležela na studené zemi a drkotala se.
„Bello, jak se cítíš?“ skláněla se nade mnou Rose, ale já stále nebyla schopna nějak odpovědět. „Bello?“ bezúčelně se mnou zatřásla.
„Co je s ní?“ ptala se Kate.
„Kousla ji!“ zakřičela na ni Rose.
„Cože?“ zeptala se poněkud hystericky Irina.
„Bella, je pro upíry jedovatá! Mluvili jsme o tom!“ odpovídala jí Esme.
„Co bude s Tanyou?“ ptala se Kate.
Smrtící přitažlivost - 9,