Bella:
„Bell, lásko,“ hladil mě stále po ruce Edward.
„Já nechci mluvit, poslouchat… Nechci nic, jen, abys mě držel.“ Pověděla jsem mu a víc se k němu přitiskla. „To jsem opravdu coura?“
„Ne nejsi, lásko. Ona si jen potřebovala zchladit žáhu.“ Konejšil mě stále Edward.
„Proč? Proč si myslí, že bych se vyspala s jejím synem?“ ptala jsem se.
„Ona není normální, tak nemůžeš chtít, aby myslela normálně.“
„Edwarde sakra! Ona si myslela, že mě požádá a já mu prostě podržím!“ křičela jsem na něj ani nevím proč.
„Bell, lásko uklidni se. Nebudeme se o ní bavit ano? A nepůjdeme do školy, prostě zůstaneme hezky doma až do Vánoc.“ Hladil mě po vlasech a tvářích.
„S tím souhlasím, nikam se mi nechce.“ Kývla jsem a znovu se zabořila do jeho náruče.
***
„Bello, Edwarde!“ volala nás dva dny před štědrým dnem Alice. „Emmet už přinese stromeček.“
„Jdeme?“ zeptal se opatrně Edward. Po celou tu dobu jsme jen seděli jeden druhému v náruči a ani nevycházeli, krom několika malých lovů. Já nikam nechtěla, připadala jsem si hrozně.
„Jo,“ kývla jsem nakonec a zvedla se.
„Tady jste, už jsem pochyboval, že existujete!“ zasmál se Emmet a v rukou třímal asi půl metrový stromek.
„Emmete, my chtěli stromeček, ale tohle je prostě moc malý.“ Bědovala Esme a hodila rukama k mini stromečku.
„Mně to nevadí, vezmu si ho do pokoje. Pěkně voní.“ Usmála jsem se na Emmeta a vzala si od něj stromeček, který jsem si okamžitě odnesla do pokoje a postavila na stojánku do rohu místnosti. Ozdobím ho potom.
„Šel pro jiný,“ oznámila mi rodina, když jsem se vrátila, jen jsem kývla a usadila se k Edwardovi.
„Je to lepší?“ ptal se Emmet, když přišel z lesa i s dvoumetrovým stromem i s kořeny.
„A co ty kořeny?“ ptala se zhrozeně Esme, které tak Emmet ničil starožitný koberec.
„No, kdyby se nelíbil, že bych ho zas zasadil.“ Vysvětloval Emmet a drbal se u toho na hlavě.
„Dobře, tak tenhle by šel!“ zašvitořila Alice a šla odstranit kořeny ze kterých opadávaly kusy mokré hlíny.
„Tohle se u Vás děje často?“ ptala jsem se Edwarda, který zadržoval smích.
„Jo, pravidelně.“ Odvětil.
„Tak to se máme opravdu na co těšit,“ zasmála jsem se poprvé za celý ten měsíc od srdce.
„Jsem rád, že se zase směješ,“ pohladil mě po tváři Edward.
„To já taky,“ políbila jsem ho.
***
Další dva dny utekly jako voda. Alice zdobila stromeček a celý dům spolu s Esme a obě si to užívaly. Já zapomněla na příhodu s Mary a začala si užívat Vánoc. Dům byl provoněn vanilkou a v krbu praskal oheň, když jsme si sedli před stromeček a Edward začal hrát Vánoční koledy.
„Tohle budou krásné Vánoce,“ zaradovala se Esme, která si spokojeně hověla v Carlislově klíně.
„To budou,“ odpověděli jsme sborově a věděli, že tyhle Vánoce budou jiné, hlavně proto, že máme svoje miláčky.
„To budou první Vánoce, kdy Carlisle nebude v nemocnici.“ Zajásal Emmet.
„Chtěl jsem vzít službu, ale když prý mám doma malé děti…“ pokrčil rameny a všichni se zasmáli.
„Tak si jednou užiješ pohodu a ne rybí kosti v krku.“ Zakroutil hlavou Edward a všichni se rozesmáli. Náš smích přerušil až zvonek u dveří.
„To je Mary,“ usmála se smutně Alice.
„Co ta tady dělá?“ ptala jsem se.
„Nevím,“ odpověděla Esme a pomalu vstala. S povzdechem jsem slezla z Edwardovy náruče a vytvořila kolem všech iluze.
„Neruším?“ ptala se naše sousedka a hnala se do našeho obýváku.
„Páni, tomu říkám krásný stromeček.“ Zářila a rychle podávala nějaké věci Esme.
„Co to je?“ ptala se jí šokovaně.
„Nějaké cukroví, baňky a ozdoby a různé blbůstky.“ Culila se na ni Mary.
„Tak děkujeme, ale co ty tady? Kde máš děti?“ pokračovala Esme a snažila se ji nepustit dál, bohužel, pokud se měla chovat jako člověk, neměla šanci.
„Děti za chvíli dorazí a my si užijeme krásné svátky. Budou se zpívat koledy a přijde i Billy.“ Culila se jak blbá.
„Všichni?“ ptala jsem se a koukla po Edwardovi. Ten jen pokrčil rameny a přiskočil ke mně.
„Tak se pojď posadit,“ vyzvala ji Esme a usadila ji do křesla. O chvíli později se rozezněl zvonek znovu a do našeho domu se nahrnul Jacob, Lucy, Thomas a jejich otec Billy.
„Rád Vás poznávám, milí Cullenovi.“ Pozdravil nás Billy a usadil se vedle své ženy. Přesně v tu chvíli jsme nakrčili nosy. Vlkodlak! Hlásaly naše upíří smysly, zdálo se však, že nás nepoznal.
„Sakra,“ ujelo Emmetovi, který seděl nejblíže a Billy se na něj zkoumavě podíval.
„Tak jo, Emme, pojď mi pomoct s cukrovím.“ Vyzvala jsem ho, popadla Edwarda a vlekla je oba do kuchyně.
„Sakra oni jsou vlkodlaci.“ Vypálil Emmet, jakmile se za námi zavřely dveře.
„Když si vzpomenu, že Mary chtěla, abych spala s tím jejich čoklíkem…“ zavrtěla jsem hlavou a otřásla se při té představě.
„Ale on ještě vlk nebude,“ zakroutil hlavou Edward. „Není cítit,“ vysvětlil.
„Jo, to je pravda…“ Zamyslela jsem se a chystala cukroví. „Nic nepoznají, tak se chovejte přirozeně a řekněte to nějak Carlislovi a Jasperovi.“ Podala jsem každému jeden talíř s cukrovím a vyprala je z jídelny.
„Tak co tradice, rozkrojíme si jablíčka!“ zašveholila Mary a každému hodila jablko. Poslušně jsme je rozkrojili a nikdo se nedivil, že celá naše rodina měla místo hvězdiček křížky.
„To je zvláštní,“ zamyslel se Billy a zkoumavě nás přejel pohledem. Bylo mi naprosto jasné, co ho napadlo. Naštěstí neměl sebemenší šanci si něčeho všimnout.
„Tak Bell, hoď si papučí,“ smála se na mě Mary a já na ni zírala.
„Ne děkuji, ale nějak se mi nechce.“ Vyhrkla jsem a víc se zarazila do gauče vedle Edwarda.
„Dobře, tak tedy ne.“ Smutně se zadívala na svou botu, kterou mi k tomuto účelu chtěla poskytnout.
„Uh,“ uslyšela jsem vedle sebe Edwarda a pak ucítila i jeho naléhavou ruku. Sklouzla jsem ho pohledem a všimla si, v čem je problém. Malá Lusy nám jde do puberty, no tak třináct, čtrnáct jí je, takže čemu, že se divím? Ptala jsem se sama sebe. Opatrně chytla Edwarda a odvedla ho k piánu.
„Díky,“ zašeptal a vděčně si sedl vedle mě.
„Nemáš zač, tak kterou?“ zeptala jsem se a ukázala na noty.
„Tuhle,“ podal mi jednu skladbu a společně jsme začali hrát. Bylo to krásné, naprostá symfonie.
„Máte talentované děti,“ slyšela jsem pochvalu od Mary a pak jen ticho, narušované naší hrou.
***
„Konečně odešli,“ vydechl Emmet.
„Jo, ten pach tu bude dalších sto let,“ postěžovala si Rose a přitáhla se k němu.
„Máme štěstí, že nás nepoznal.“ Zamyslel se Carlisle.
„Ne, máme Bellu,“ opravila ho Esme a přisedla si k němu.
„Takže se budeme stěhovat?“ zeptal se Jasper.
„Ne, to nebude nutné.“ Otočila se na něj Alice.
„Jsi si jistá?“ ptal se.
„Ano, jistě že ano.“ Zakroutila hlavou, taková nedůvěra.
„Má pravdu, nic netuší.“ Potvrdil Edward a objal mě kolem pasu, bylo fain, když měl svou výšku. Začali jsme po naší návštěvě uklízet a než jsme se nadáli, bylo po půlnoci.
„Dárky,“ zaradoval se Emmet a my se všichni posadili kolem stromečku. Emmet začal dárky rozdávat a během chvilky jsme je i rozbalili. Ani jsem se nedivila, když Edward dostal od Emmeta suspenzor.
„Dík,“ usmál se sarkasticky Edward a odložil svůj dárek vedle.
„Něco pro tebe mám,“ zašeptal mi do ucha a podal mi malou krabičku.
„Co to je?“ ptala jsem se a krabičku si vzala.
„No tak ji otevři,“ pobídl mě a já tak učinila. Uvnitř krabičky byl krásný řetízek s přívěškem.
„Ten je krásný,“ usmála jsem se. „Nasadíš mi ho?“ zeptala jsem se.
„Jistě,“ odpověděl a pomalu mi ho zapnul, u toho mi přejel po krku až dolů k pažím.
„Děkuji,“ usmála jsme se znovu. Zadívala jsem se na přívěšek a zjistila, že to je erb.
„To je erb rodiny Cullenových,“ vysvětlil mi šeptem a já se ještě víc usmála.
„Tak to je dobrý, asi jsme měli stejný nápad,“ uculil se Emmet a podal Rose velmi podobnou krabičku, stejně jako Jasper Alice a Carlisle Esme.
„Tak to jsme oficiálně Cullenovy,“ zasmála se Alice a taky vytáhla krabičku pro Jaspera.
„Nooo, asi jsme měly taky stejný nápad.“ Uculila jsem se na Alice a ukázala jinou krabičku, kterou jsem měla pro Edwarda, stejně jako Rose a Esme.
„Jsme spolu moc dlouho!“ postěžovala si Rose a podala krabičku Emmetovi.
„Máš pravdu, sestřičko.“ Zasmála jsem se a koukala na Edwarda, který pomalu odklopil krabičku a díval se na náramek pro změnu s erbem rodiny Brownů.
„Tak tomu říkám fór,“ zasmál se od plic Emmet a my se k němu přidali. Bylo to opravdu legrační, jak všichni uvažujeme podobně. Krom toho, že přívěsky se v detailech lišily, stejně jako náramky, byly vlastně stejné.
Svět se zbláznil, držte se... - 19,