Bella:
Zabydlela jsem se poměrně rychle, za tři století života bez Voltery jsem získala celkem slušnou praxi. Jak jsem již řekla, pro celé tohle městečko jsem Isabella Volturi, dcera vojáka, který často pracuje mimo domov. Matka zemřela, je to dlouho a otec chtěl malé město, ve kterém by mě mohl nechat samotnou. Je to skoro pravda. Jen s tím rozdílem, že já se umím ochránit celkem dobře sama.
Bohužel musím spát, vždy jsem záviděla upírům, že tahle část se jim vyhýbá. Ačkoliv oni by si přáli opak. Kolik věcí by se dalo stihnout. Naštěstí nemusím spát tolik jako lidé. Spím tak dvě až tři hodinky denně a tak mám čas na své koníčky. Pro tuhle noc to bylo vybírání oblečení.
Ani ne proto, že by mě to snad nějak bavilo. To jen abych co nejlépe zapadla do nové školy. I tak budu vyčnívat z davu. Jsem nadlidsky krásná, v mnoha případech i víc než upíři. A samozřejmě jsou tu mé oči. Stříbrná tak nějak přitahuje pozornost. Tak na co se vykroutím tentokrát, říkala jsem si.
Ráno se blížilo a já nebyla rozhodnutá. Nakonec zvítězilo modré tričko s dlouhým rukávem a šedé rifle. Tak a je to. Pochválila jsem se. Nemohla jsem jinak. V tomhle jsem až tak vyčuhovat nemohla.
Jak jsem se jen mýlila, hned jak jsem zaparkovala se svým Audi před školou, došlo mi, že tady budu vyčuhovat, ať už udělám cokoliv. No nenaděláš nic děvče, jednou jsi krásný poloupír a na tom už se nic nezmění. Párkrát jsem se ještě nadechla a vylezla z auta.
Mám smysly stejně bystré jako upíři občas dokonce i víc, a proto jsem slyšela všechny ty rozhovory, které vyvolal můj příjezd. ACH NE!!! Řvala jsem uvnitř své hlavy. Ty první týdny jsou vždycky tak otravné.
Raději jsem se snažila neposlouchat a šla do kanceláře. Snažila jsem se o lidskou rychlost. Ano i rychlost jsem měla upíří, ačkoliv mě nikdy žádný nepředběhl. Bylo to celkem směšné. Vešla jsem do malé zatuchlé a přetopené kanceláře, ve které byla jediná žena. To bude asi ta, se kterou jsem mluvila po telefonu. No tak do toho. Nabádala jsem se.
„Dobrý den“ pozdravila jsem zdvořile a hned pokračovala „jmenuji se Isabella Volturi, mám dnes nastoupit, myslím, že má teta už volala.“ Má teta, to jistě. No nemůžu přece říct, že jsem volala já.
„Dobrý den, páni“ to poslední slovo jsem asi slyšet neměla, bylo dost tiché. Ach ty upíří smysly. „Ano jistě, všechno to tu mám. Tady.“ A podala mi několik papírů, jak jsem pochopila, byl to rozvrh, plánek školy a papír na který se mi měli podepsat učitelé, a který jsem měla po skončení vyučování přinést zpět.
„Děkuji,“ och ani nevím, co bych měla říkat a to jsem to už zažila tolikrát.
„Nemáte zač, doufám, že se Vám u nás bude líbit.“ Říkala to tak mile. Ach to zas bude. Všichni se budou snažit být milí a přátelští. O to víc je hrozné, že tu nemám rodinu.
Vyšla jsem z kanceláře a zamířila na svou první hodinu. Měla to být matematika. Šla mi poměrně dobře a tak jsem se na ni i těšila.
Vešla jsem do třídy a s papírem od sekretářky zamířila k učiteli. Ten mi ho podepsal a beze slova vrátil. Pak se postavil před třídu a řekl: „Tak třído tohle je nová žákyně,“ tak to je moc, teď přijde ta věta. „Jmenuje se Isabella Volturi. Nechcete se nám představit, slečno?“ To už se díval přímo na mě. Ale mě zaujalo něco úplně jiného. V téhle místnosti byli upíři. Celkem byli tři, to jsem cítila. A okamžitě jsem litovala jména, které jsem si vybrala pro tohle městečko. Určitě je vyděsilo. Rozhlédla jsem se po třídě a měla jsem pravdu, všichni tři strnule seděli na svých místech. Vypadali jako by snad zapomněli předstírat, že musí dýchat jako lidé. Och další rána, jejich oči byly krásně zlaté. Au byli vegetariáni. Ty hloupá, jaké jiné upíry bys potkala ve škole. Nadávala jsem si. To vše během několika vteřin, učitel ani nepostřehl mé zaváhání a já se začala představovat třídě. Neměla jsem to ráda, ale vyhnout jsem se tomu nemohla.
„Ahoj, jmenuji se Isabella, ale raději mám Bella. Můj otec je voják a hodně cestuje. Proto jsem se přestěhovala sem.“ Ukončila jsem poněkud zvláštně svůj proslov. Tohle jsem opravdu neměla ráda. Nakonec mě učitel přestal trápit a poslal mě sednout si na jediné volné místo v celé téhle malinké třídě. Bylo vedle jednoho z těch stále ještě šokovaných upírů.
„Ahoj“ pozdravila jsem ho mile. Zíral, teď už s malinko otevřenou pusou. Tomu jsem se musela zasmát. Ale rychle jsem přestala. „Jmenuji se Isabella a ty jsi?“ zeptala jsem se, když už to vypadalo, že z něj nic nevypadne.
Nakonec se trochu zakuckal, byl opravdu roztomilý, jak nevěděl co si myslet, a odpověděl. „Jmenuji se Edward Cullen, velice mě těší, Isabello.“
„Mě také Edwarde,“ řekla jsem mu. Opravdu jsem byla ráda, že jsem našla někoho, s kým snad budu moct mluvit. Pak začal učitel výuku a já začala předstírat, že dávám pozor. A mohla jsem nerušeně přemýšlet. Ty zlaté oči mi evokovaly krásné vzpomínky na dobu, kdy ve Volteře žil historicky první vegetarián. A to příjmení mi něco připomínalo, ale nemohla jsem si vzpomenout, co to bylo.
Cítila jsem, jak jsou ti dva upíři za mnou nervózní. Dívka silně připomínala malého elfíka. Její černé vlasy rozježené všemi směry se dokonale hodily k jejímu bledému obličeji, na kterém dominovaly zlatavé oči. Upír vedle ní se zdál snad nervóznější, než oba jeho sourozenci? Asi to tak bude. Jeho blond vlasy mi připomínaly lví hřívu. Ovšem ty kousance mě donutily přemýšlet, co asi dělal před životem středoškoláka.
Upír sedící vedle mě se na mě stále díval a vypadal frustrovaně? No opravdu. Měl bronzové vlasy neposlušně poházené po hlavě, nádherné hluboké zlaté oči. Do nich se raději nebudu moc dívat (nechci se v nich přece utopit, ačkoliv … možná jo).
Najednou zazvonilo a já si uvědomila, že tahle hodina uběhla opravdu rychle. Vyšla jsem ze třídy mezi posledními. Ti upíři už stáli v hloučku a bavili se, asi nevěděli, že je mohu slyšet.
„Volturiovi tady“ byl to ten blonďák, vypadal nejvíc naštvaně a starostlivě objímal tu dívku podobnou elfovi, která vypadala duchem někde jinde. Edward se tvářil nanejvýš zamyšleně a pak promluvil.
„Je to zvláštní, ale proč by někoho hlásili do školy. A všimli jste si, že její srdce tluče?“ Och tak pán si všiml. To je tedy opravdu něco.
„Nevypadá to, že by nám od ní něco hrozilo.“ To se z tranzu probrala ta malá elfka.
„Přesto bychom si po škole měli promluvit s Carlislem“ promluvil ten blonďák a mě došlo proč je mi jejich příjmení tolik povědomé. Jak jsem jen na tohle mohla zapomenout.
Život není peříčko - 1,
krásne:D