Edward:
Sedím na nějakém seníku uprostřed lesa. Všude kolem jsou jen stromy a nic se nehýbe. Zvířata mě nejspíš cítí, a proto se mi obloukem vyhýbají. Mě je to jedno, na lovu jsem byl před pár dny a zatím nepociťuji žízeň.
Přemýšlím nad vším, co jsem udělal. Bylo mé rozhodnutí před patnácti lety správné. Věděl jsem, že se odstěhují. Mohli mě nechat samotného. Nemusel jsem přerušit veškerý kontakt. Byl jsem hlupák, který neví, co vlastně chce.
Nejhorší na téhle mé debatě v mé vlastní hlavě je, že nevím, proč mě nehledají. Alice musela vidět, že se chci vrátit domů, proč mě tak dlouho nechávají je hledat, když mi mohou jít naproti.
Věděl jsem, kam mohu jít, ale nechtěl jsem tam. V Denali by mě jistě přijali. Obzvláště pak Tanya, ale já nechtěl, nechtěl jsem jí dávat falešné naděje. To nešlo, stačil mi telefonní rozhovor před asi třemi lety, když jsem usoudil, že by mohli vědět, kde je teď má rodina, bohužel o nich také neměli zprávy. Jen věděli, že se stěhovali, kam jim zatím neřekli, kvůli několika upírům, kteří jim byli v patách.
Měl jsem o ně strach. Co když se jim něco stalo, co když už je nikdy neuvidím. Co když se to stalo proto, že jsem byl pryč?
Ne na tohle nesmím myslet. Nesmím!!! Musím se je dál snažit najít. Mé kroky mě dovedly až do Chicaga. Podle toho co jsem věděl je tu jedna velmi dobrá studijní nemocnice, o které Carlisle velmi často mluvil. Nebyl jsem si jistý, zda tam mám jít a ptát se po něm, ale udělal jsem to.
Vzpomínka se mi vybavovala, jako bych ji právě prožíval.
„Dobrý den,“ řekl jsem mladé sestřičce, která okamžitě začala myslet na to, jak jsem krásný a úžasný. Kdyby jen věděla!
„Chtěl bych se jen zeptat, jestli tady náhodou nepracuje jeden lékař.“ Usmál jsem se na ni a v jejich myšlenkách bylo vidět, že bych toho měl nechat, jinak omdlí. Pro jistotu jsem rychle pokračoval: „Jmenuje se Carlisle Cullen. Neznáte ho?“
„A – A – Ano, pracoval zde. Vynikající chirurg. Bohužel jeho ženě se v Chicagu nelíbilo, a proto se před dvěma lety odstěhovali.“ Usmívala se tak široce, až jsem si říkal, že to snad ani není možné.
„Tak Vám děkuji. Nashledanou.“ A s tím jsem odešel.
Tak blízko jsem byl. Byli tady ještě před dvěma lety. Přijít o něco dřív. O tak krátkou chvíli dřív a mohl jsem být se svou rodinou.
V tu chvíli jsem začal přemýšlet nad tím, proč jsem vlastně tenkrát odešel, a došlo mi, že kdybych byl ve stejné situaci znovu odešel bych zase.
Všichni viděli, jak mě bolí být sám a přímo urputně se snažili mi najít někoho, kdo by pro mě znamenal to, co pro ně jejich drahé polovičky. Tohle jejich snažení mi bohužel vadilo snad ještě víc.
Nejčastěji za mnou jezdila Tanya. Rodinná přítelkyně z Denali, které jsem se velmi líbil. Bohužel ona se nelíbila mně, byla velice krásná a milá, ale bohužel neměla to něco, kvůli čemu bych s ní opravdu chtěl být.
Nejhorší na tom všem bylo to, že já sám jsem nevěděl, co to je. To něco co hledám a nenacházím. Za dobu mého odloučení od rodiny jsem si udělal jasno. Žena, se kterou bych chtěl být, se stále ještě nenarodila, a proto ji ani nemohu nikde najít. Prostě ještě neexistuje.
S tím jsem už mohl existovat mnohem klidněji. Prostě nemohu najít někoho, kdo není. Kdo teprve bude. S touhle novou filosofií už jsem se ke své rodině vrátit mohl, bohužel jsem stále nevěděl, kde je hledat ani to proč oni nehledají mě. Alice to musí vidět, nebo snad ne?
***
V podobných myšlenkách jsem strávil další týden nebo dva. Čas pro mě mnoho neznamenal. Byl spíš jen něčím, co plynulo kolem mě a co na mě nemělo vliv.
Za celou tu dobu jsem nehnutě seděl na tom seníku, na který jsem si sedl poté, co jsem se v nemocnici dozvěděl, jak blízko své rodině jsem byl. A přesto je nenašel.
Věděl jsem, že bych měl jít na lov, ale stále jsem se nějak nemohl donutit vstát a jít. Oči jsem měl zčernalé hladem, ale nijak mi to nevadilo. V okolí lidé nebyli, a kdyby se tu nějaký člověk objevil, přestal bych dýchat dřív, než by se přiblížil příliš blízko. Jeho myšlenky bych slyšel jako varování mnohem dřív.
V téhle odlehlé části lesa, ale nikdo nebyl a já byl vděčný, lidské myšlenky mě dokonale otravovaly. Byly nudné a nezajímavé. Tu a tam jsem tenhle svůj dar proklínal. Byl tak nepraktický a nedal se vypnout. Slyšel jsem, i když jsem nechtěl. Jinak byl ale veskrze praktický. Přečíst si v myšlenkách soupeře co udělá, se hodilo. Někdy až moc.
Vytrhl jsem se ze svých myšlenek a pomalu se postavil. Opravdu bych měl jít na lov a potom pokračovat dál. Nevěděl jsem kam, ale věděl jsem, že musím něco dělat. Neschoulím se přece do klubíčka. Ne já budu bojovat. Najdu svou rodinu. Budu šťastný, ať už tak nebo tak. Nepoddám se tomu. Ne!!!
S tou poslední myšlenkou jsem vyrazil do hloubi lesa na svůj poslední lov tady v Chicagu.
***
Běhal jsem po lese a lovil. Ulovil jsem si několik pum a jelenů. Ani jsem nevěděl, jak moc jsem vyhladovělý. Jak dlouho jsem asi seděl na tom seníku a poddával se svému smutku?
Ještě chvíli jsem běžel a užíval si opojnosti svého běhu, když jsem narazil na malé jezírko uprostřed lesa. Šel jsem blíž, bylo tak krásné. Čistě průzračné, s kamínky okolo a lesem kam jen oko dohlédlo. Bylo to dokonalé. Tak krásné a čisté.
Uviděl jsem malou lavičku, na které asi sedávali rybáři a možná i zamilované páry. Ne nemysli na to.
Šel jsem k ní a posadil se. Kochal jsem se nádhernou přírodou a čekal, co se stane s mým životem, věděl jsem, že se musím dát na cestu. Nevěděl jsem kam a tohle bylo nádherné místo na přemýšlení.
Seděl jsem tam už dost dlouho, když jsem si uvědomil, že za mnou někdo stojí. Nedýchal jsem vlastně už jen ze zvyku, když jsem byl vyhladovělý, bylo to nebezpečné, ale teď jsem si to mohl dovolit. Nadechnul jsem se a poznal vůni upíra. Zaposlouchal jsem se, jestli neuslyším jeho myšlenky, ale nic se nedělo.
Vstal jsem a prudce se otočil, nevěděl jsem, co mohu čekat. Nahrbil jsem se do obranného postoje a změřil si svého protivníka. Byla to dívka, krásná dívka, byla menší než já a měla krásné kaštanově hnědé vlasy sahající k pasu. Její oči měly barvu roztaveného zlata a já byl rád, že je také vegetariánka, alespoň s ní mohu mluvit.
V jejích krásných očích se objevil šok. Nejspíš nad mou reakcí. Zarazil jsem se, vždyť já po ní chtěl skočit.
Rychle se otočila a utíkala do lesa. Moc jsem nepřemýšlel nad tím, co dělám. Nevěděl jsem kdo je, ani jestli jí mohu věřit. Přesto jsem na nic nečekal a rozběhnul se za ní.
„Počkej!!!“ vykřiknul jsem za ní.
Ztracen nebo nalezen - 1,